Previous Next
Král se špatnou pověstí LUKÁŠ M. VYTLAČIL Utváření obrazu a pověsti českého a římského krále Václava IV. V úterý 17. září 2019 se v konferenčních...
Slavíny snové i skutečné Michal Fránek Když roku 1887 publikoval Svatopluk Čech Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, nechal v něm svého hrdinu za...
Workshop českých a polských literárních bibliografů GABRIELA ROMANOVÁ — VOJTĚCH MALÍNEK Digitální technologie nabízejí čím dál dokonalejší nástroje pro práci s texty a...

Česká literatura v síti

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

PETER DEUTSCHMANN

U příležitosti stého výročí založení Československa si autoři recenzované knihy stanovili jasný cíl: doložit vztah mezi hrdiny dramat a hrdiny českých dějin. Tato snaha — zejména v kontextu současného divadla, které je již nějakou dobu označováno jako postdramatické — čímž je míněn zejména odklon od reprezentační funkce divadla — může vyznít poněkud anachronicky. Zřejmě proto autoři tuto snahu v úvodu odůvodňují a ospravedlňují. Toto nutkání ospravedlňovat se směřuje spíše k odborné divadelní a literárněvědné veřejnosti než k širšímu publiku, jež zpravidla nemá problémy se spojováním fiktivních literárních postav s reálnými historickými osobnostmi. Toto spojení může být často i zkratové, a právě proto může vyvolávat obzvláště intenzivní a dlouhotrvající diskuze, jak to dokládá příklad Josefa Švejka, nejznámějšího (anti)hrdiny české literatury. Autoři tedy nabádají k opatrnosti při nahlížení na literární postavy, které je třeba vnímat ve spojitosti s jejich žánrově podmíněnými funkcemi a nikoli jako odraz společenské reality, případně jako projev „národního charakteru“. Až po vnitřní, respektive žánrově specifické funkci té které postavy vyvstává otázka, nakolik jsou v díle případně v postavě hrdiny ztvárněny kolize, které jsou pro společnost relevantní (viz s. 6).

MARKÉTA KULHÁNKOVÁ

Publikace sestává z deseti studií a předkládá výsledky práce interdisciplinární sítě, sdružující pod záštitou německé vědecké grantové agentury (DFG) reprezentanty různých filologií zabývající se středověkou naratologií. Editory sborníku byli Eva von Contzenová, specialistka na anglickou středověkou literaturu z univerzity ve Freiburgu a vůdčí osobnost mladé generace německé historické naratologie (překlad její vlivné studie „Why We Need a Medieval Narratology: A Manifesto“ vychází v přítomném čísle České literatury; na podzim 2019 vyjde Handbuch Historische Narratologie, který editovala společně se Stefanem Tilgem), a Florian Kragl, profesor ústavu germanistiky a komparatistiky univerzity v Erlangen-Nürnberg.

MIREK NĚMEC

Výbor z textů českoněmeckého literárního historika Kurta Krolopa (1930–2016), jenž nedávno vyšel v českém překladu v nakladatelství Triáda, si zaslouží ocenění z mnoha důvodů. Na kvalitě svazku se největší měrou podílel pečlivý editor, renomovaný překladatel i germanista, kolega a přítel Kurta Krolopa, Jiří Stromšík. Ten ještě spolu s autorem texty vybral, poté si spolu s dalšími třinácti kolegyněmi a kolegy mistrně poradil s Krolopovou komplikovanou syntaxí (verschachtelte Sätze) a nakonec pomohl dohledat české citáty. I přes několik malých chybiček, které lze nalézt pouze u několika německých názvů publikací pod čarou a má je na svědomí spíše tiskařský šotek (J. Urzidil se nenarodil v roce 1869, ale 1896 [s. 62]; Schönherr [s. 170], chybí v rejstříku osob) se jedná o edičně mimořádně kvalitně připravenou publikaci.

BARBORA ČIHÁKOVÁ

V edici Scholares (řídí Vladimír Pistorius a Petr A. Bílek) vyšla jako sedmapadesátý svazek vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Františka Hrubína: Ve znamení „jadis“… edičně připravená Janem Wiendlem a Zdenou Wiendlovou.

TAMÁS BERKES

Uzavřela se životní dráha jednoho mimořádně významného maďarského vědce, bohemisty, slavisty a baltisty, jenž byl četnými vazbami spojen s moderními dějinami české literatury a literární vědy. Vystudoval obory ruština a čeština na budapešťské univerzitě a původně se připravoval na dráhu lingvisty, ale od roku 1963 až do odchodu do penze v roce 2010 byl badatelem Literárněvědného ústavu Maďarské akademie věd, od roku 1986 pak i vedoucím jeho Oddělení pro střední a východní Evropu. Do Prahy se poprvé dostal v roce 1962, kde v té době byla zrovna senzací kniha Květoslava Chvatíka Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky, na základě které se začal zabývat komparativní analýzou avantgardní literatury. Část této analýzy věnovaná českému poetismu vyšla pod názvem „Komunistické l’art pour l’art“ v roce 1969 v časopisu Slavia. Jeho průkopnická monografie A kelet-európai avantgarde irodalom (Východoevropská avantgardní literatura) vyšla po několikaletých průtazích v roce 1977 (v roce 1992 pak vyšla v Budapešti i anglicky pod titulem East-European Avant-Garde Literature). V úvodní kapitole této práce už jako teoretik zúročil všechny poznatky, které mu v šedesátých letech nabízel český a polský strukturalismus, a rozvinul vlastní koncepci, která dílocentrickou a axiologicky orientovanou analytickou činnost transponuje do sféry literární historie. Síla jeho teoretických úvah tkví v jeho originální definici literárního směru: vychází z individuálního díla, rozlišuje trojici hodnocení — interpretace — popis a zakládá svoje pojmové vymezení literárního směru na sémantickém a poetickém podkladu.