Previous Next
Pes, který vstal z mrtvých ŠTEFAN ŠVEC Nebývá v tomto časopisu častým zvykem recenzovat krabici. Těžko však výstižněji pojmenovat výsledek práce...
Pocta zesnulým komparatistům MATOUŠ JALUŠKA V posledním lednovém dnu roku 2020 se na Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK pod záštitou...
Trhliny uvnitř systému (a co se dělo „za pódiem“) EDUARD BURGET Koncem ledna letošního roku se v pražské Knihovně Václava Havla konala prezentace knihy Přemysla Houdy...

Česká literatura v síti

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

TEREZA PULCOVÁ

Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární komunikace v prostoru českých zemí. Přehled vznikl na základě excerpce českých i zahraničních univerzitních digitálních repozitářů, pro doplnění byla oslovena i slavistická pracoviště v zahraničí. Uvedené práce budou též evidovány v bibliografické databázi výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie biblio.ucl.cas.cz.

VERONIKA FAKTOROVÁ

Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly pozitivně přijímaným, ne-li přímo vzývaným principem, jak koncipovat významný výzkumný projekt. Tento přístup nemusí ale vždy nutně vést k dobrým výsledkům. Jde-li o interdisciplinární projekt, který je založen na spolupráci různě orientovaných badatelů, je vždy důležité nalézt nejen nosné jednotící téma, ale i jistou synergii metod a přístupů. Minimální metodologické ukotvení projektu, tedy takové ukotvení, na němž se mohou jednotliví badatelé sjednotit, aniž by zcela negovali způsob své práce, posunuje výzkum vždy k přesvědčivějšímu, koncepčnějšímu výsledku. V opačném případě mohou být sice různá východiska obohacující, avšak nebezpečím je přílišná roztříštěnost, kdy jednotlivé výstupy spolu vzájemně nehovoří, a to ani ve smyslu polemiky.

ROMAN KANDA

Nakladatelství Filosofia vydalo v loňském roce monografii Myšlení a tvorba Egona Bondyho. V charakteristické minimalistické úpravě Markéty Jelenové se nám dostává do rukou kolektivní dílo, které vzniklo pod redakčním vedením Petra Kužela a do něhož přispěli badatelé z různých vědních oborů. Tematická orientace jejich studií poskytla logický klíč pro kompoziční členění knihy. Jednotlivé oddíly sdružují příspěvky z filozofie (Vít Bartoš, Jan Černý, Ladislav Hohoš, Petr Kužel a Petra Macháčková) nebo politologie a historie (Dirk Mathias Dalberg, Jan Mervart, Petr Rohel, Jaroslav Fiala). Vzhledem k tomu, že Bondy byl znalcem asijské filozofie a kultury, mají tu své místo i příspěvky věnující se islámu (Peter Púčik), buddhismu (Jiří Holba) a především Číně (Marina Čarnogurská, Ľubomír Dunaj, Olga Lomová). V neposlední řadě nalezneme v knize studie zaměřené na analýzy a interpretace Bondyho tvorby literární; zde přišli ke slovu literární vědci Martin Machovec, Oskar Mainx, Martin Pilař a Gertraude Zandová.

MICHAEL WÖGERBAUER

V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném epistemologickém rámci, než jaký představuje lingvocentrický koncept národní filologie. Právě tento metodologický rámec v minulosti respektovala prakticky veškerá literární věda, a to včetně těch jejích proudů, které si zakládaly na exaktnosti a objektivitě. Rámec národní filologie tak zachovával nejen literárněvědný strukturalismus, ale také další směry, kladoucí si za cíl jej překročit. To byl případ tradiční komparatistiky, která často pouze srovnávala jednotlivé národní literatury a jejich historický vývoj a literární historikové se soustředili především na vyhledávání vzájemných rozdílů, paralel či vlivů. Takové přístupy však selhávaly, pokud se měly vyrovnat se situací vícejazyčných regionů. Implicitně totiž předpokládaly, že jazyk je dostatečným kritériem pro rozlišování různých národů, respektive národních kultur a literatur. Jen velice obtížně totiž dokázaly postihnout společné kulturní předpoklady (i na poli estetiky, poetiky atd.) a vyrovnat se s problémem vícejazyčnosti některých spisovatelů, s otázkami (auto)překladu a adaptace či literárních institucí, které se neomezovaly na jeden konkrétní jazyk (například knižní trh či cenzura).

PAVEL ŠIDÁK

Ve své nové knize se Antonín Kudláč vrací k tématu populární literatury. Téma v současné době poměrně intenzivně zpracovávané nahlíží — oproti své předchozí, obecněji laděné knížce Anatomie pocitu úžasu: Česká populární fantastika 1990–2012 v kulturním, sociálním a literárním kontextu (2016) — prizmatem literárního historika a kritika. Popisuje českou populární literaturu po roce 1989 jako autonomní jev, jehož podstatu chce pojmenovat; zároveň má ambici ukázat, že populární žánry jsou vhodné pro akademickou kritiku a že nejde jen o konstrukty sociologické či ekonomické.