Previous Next
Král se špatnou pověstí LUKÁŠ M. VYTLAČIL Utváření obrazu a pověsti českého a římského krále Václava IV. V úterý 17. září 2019 se v konferenčních...
Slavíny snové i skutečné Michal Fránek Když roku 1887 publikoval Svatopluk Čech Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, nechal v něm svého hrdinu za...
Workshop českých a polských literárních bibliografů GABRIELA ROMANOVÁ — VOJTĚCH MALÍNEK Digitální technologie nabízejí čím dál dokonalejší nástroje pro práci s texty a...

Česká literatura v síti

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

STEFAN SEGI

Pojetí akademického psaní o populární kultuře jako obrany má dlouhou tradici, která často více než o populární kultuře samotné vypovídá o předsudcích akademiků. Ze známých příkladů můžeme uvést studii Umberta Eca o stripu Peanuts, která představovala obranu komiksu (v kontrastu k autorově kritické analýze společensky konformního Supermana), či monografii Yvone Tuskerové Spectacular Bodies, jež se pokoušela obhájit subverzivní potenciál akčních filmů osmdesátých let proti nejrůznějším druhům tehdejší feministické a kulturní kritiky. Obhajoba autentické populární/lidové kultury, která by v ideálním případě měla představovat alternativu kulturnímu průmyslu, je charakteristická zejména pro badatele spojené s kulturními studiemi. V českém překladu již vyšla průkopnická kniha Subkultura a styl Dicka Hebdige, který působil v birminghamském středisku kulturních studií (CCCS), a který v ní představil starší i právě aktuální hudební (a související módní) subkultury jako prostředek třídního a rasového vymezení vůči hlavnímu popkulturnímu proudu. Formu obhajoby má do značné míry i vlivná kniha Janice Radwayové Reading the Romance, která usilovala formou kvalitativně-kvantitativního výzkumu vyvrátit některé zažité představy o čtení románů pro ženy.

JIŘÍ JELÍNEK

Ve dnech 30. 1. až 2. 2. 2019 se v prostorách Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze konala konference nazvaná Básně o věcech, věnovaná zobrazení objektů a předmětnosti v poezii a příbuzným tématům. V jejím průběhu vystoupily téměř tři desítky badatelů českých i zahraničních, přičemž od filologických oborů přesahovaly jejich příspěvky také k úvahám filozofickým či estetickým. Různorodost témat a přístupů zajistila značnou rozmanitost pronesených přednášek a navazujících debat.

VERONIKA FAKTOROVÁ

Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly pozitivně přijímaným, ne-li přímo vzývaným principem, jak koncipovat významný výzkumný projekt. Tento přístup nemusí ale vždy nutně vést k dobrým výsledkům. Jde-li o interdisciplinární projekt, který je založen na spolupráci různě orientovaných badatelů, je vždy důležité nalézt nejen nosné jednotící téma, ale i jistou synergii metod a přístupů. Minimální metodologické ukotvení projektu, tedy takové ukotvení, na němž se mohou jednotliví badatelé sjednotit, aniž by zcela negovali způsob své práce, posunuje výzkum vždy k přesvědčivějšímu, koncepčnějšímu výsledku. V opačném případě mohou být sice různá východiska obohacující, avšak nebezpečím je přílišná roztříštěnost, kdy jednotlivé výstupy spolu vzájemně nehovoří, a to ani ve smyslu polemiky.

TEREZA PULCOVÁ

Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární komunikace v prostoru českých zemí. Přehled vznikl na základě excerpce českých i zahraničních univerzitních digitálních repozitářů, pro doplnění byla oslovena i slavistická pracoviště v zahraničí. Uvedené práce budou též evidovány v bibliografické databázi výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie biblio.ucl.cas.cz.

MICHAEL WÖGERBAUER

V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném epistemologickém rámci, než jaký představuje lingvocentrický koncept národní filologie. Právě tento metodologický rámec v minulosti respektovala prakticky veškerá literární věda, a to včetně těch jejích proudů, které si zakládaly na exaktnosti a objektivitě. Rámec národní filologie tak zachovával nejen literárněvědný strukturalismus, ale také další směry, kladoucí si za cíl jej překročit. To byl případ tradiční komparatistiky, která často pouze srovnávala jednotlivé národní literatury a jejich historický vývoj a literární historikové se soustředili především na vyhledávání vzájemných rozdílů, paralel či vlivů. Takové přístupy však selhávaly, pokud se měly vyrovnat se situací vícejazyčných regionů. Implicitně totiž předpokládaly, že jazyk je dostatečným kritériem pro rozlišování různých národů, respektive národních kultur a literatur. Jen velice obtížně totiž dokázaly postihnout společné kulturní předpoklady (i na poli estetiky, poetiky atd.) a vyrovnat se s problémem vícejazyčnosti některých spisovatelů, s otázkami (auto)překladu a adaptace či literárních institucí, které se neomezovaly na jeden konkrétní jazyk (například knižní trh či cenzura).