Previous Next
Čteme očima, ale i rukama JIŘÍ TRÁVNÍČEK Jak se čtenářsky chováme v prostředí digitálním, o tom už víme poměrně dost (viz Naomi S. Baronová, Pablo...
Nová syntéza středověké knižní kultury JAN MALURA V posledních letech můžeme pozorovat nebývalou aktivitu na poli české knihovědy, přesněji řečeno výzkumu starší...
Reportáž vyžaduje nadání i kus dobrodružné povahy BARBORA OSVALDOVÁ Když jsem začínala jako asistentka učit na Fakultě sociálních věd a publicistiky, měla jsem poměrně...

DANIEL SOUKUP

Když se na podzim roku 2017 konala v rámci Mezinárodního sympózia literárněvědné slovakistiky v Bratislavě konference Kázne a reči, slíbili si její organizátoři, že by se v podnětném setkávání zaměřeném na starší homiletiku mělo do budoucna pokračovat. Zpečetěním tohoto přání se pak stala kolektivní monografie Z dejín káznovej prózy I. (Bratislava, VEDA 2019), která byla plodem této konference a jejíž pořadové číslo se stalo závazkem pro zahájení dlouhodobějšího projektu.

Za nápadem uspořádat společnou diskuzi českých a slovenských kolegů o kazatelství ve středoevropském prostoru stála Erika Brtáňová z Ústavu slovenskej literatúry SAV, která k realizaci přizvala Daniela Soukupa z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Zatímco první konference měla obecný charakter a mapovala terén výzkumu, metod a pramenů, druhé setkání, které se uskutečnilo online formou ve dnech 30. listopadu — 1. prosince 2020, již bylo obsahově ukotvenější, zasazené do aktuálního tématu celospolečenské krize způsobené epidemií koronaviru. Nové podmínky práce a komunikace uvnitř akademické obce i mimo ni se tak staly inspirací k tomu stopovat téma krize v úzkém výseku homiletického bádání.

Také v uplynulých staletích čas nenadálých změn, přírodních katastrof, epidemií, válečných konfliktů, politických převratů, revolucí, povstání či perzekucí nutil kazatele nejrůznějších denominací a náboženských komunit zaujmout k těmto jevům stanovisko a harmonizovat je s příslušnou teologickou doktrínou a nábožensko-etickými hodnotami. Z kazatelen v časech krize zaznívala slova útěchy a naděje, prostřednictvím kázání se ale zároveň hledala příčina ran a trestů, jež dopadaly na společnost. Odvrácenou stranou homiletiky bylo její zneužívání k politickým a mocenským účelům — kazatelé bili na poplach proti nepříteli, vyzývali k bojům, k neposlušnosti anebo násilí proti nejrůznějším náboženským a etnickým skupinám. Kázání ovšem neřešila pouze velké, celospolečenské změny a konflikty, ale promlouvala rovněž do každodenních krizových okamžiků člověka, jakým bylo duchovní nebezpečí (smrtelný hřích, hereze), sociální napětí (rodinné střety, domácí násilí, sousedské sváry, alkoholismus, chudoba) či nemoc a smrt.

Z výše nastíněných badatelských otázek vykrystalizovaly čtyři tematické bloky, které propojily badatele teologických, filologických a historických disciplín v širokém spektru pramenů a metodologických přístupů. První okruh byl věnován kazatelství jakožto pomoci v duchovních krizích, a akcentoval tak téma církevní péče o spásu věřících. Pád prvních lidí Adama a Evy jakožto prapříčinu veškeré duchovní krize člověka představil na nejstarší vrstvě homiletiky Martin Braxatoris (Slovenská akadémia ved v Bratislave), který na příkladech staroslověnských textů Metodějových žáků ukázal jejich návaznost na patristickou teologii. Z českojazyčného kazatelství přelomu 17. a 18. století čerpali Michaela Soleiman pour Hashemi (Masarykova univerzita v Brně) a Miloš Sládek (Univerzita Karlova v Praze) — první s důrazem na postilu pražského theatinského kazatele Karla Račína (zemř. 1711) a jeho sváteční kázání. Víra v přímluvu oslavovaných světců a světic pomáhala raněnovověkým věřícím vyrovnávat se s každodenními překážkami života. Miloš Sládek se soustředil na kazatelské téma utrpení jakožto cesty k Bohu, které fungovalo jako prubířský kámen věrnosti a stálosti. Zároveň však poukázal na empatii českých katolických kazatelů snažících se dát lidskému trápení smysl, a ulehčit tak svým posluchačům odkazem na Boží milosrdenství. Toto obecné téma hledání významu lidského utrpení konkretizoval na příkladu kazatele Jonáše Záborského (1812–1876) Peter Zubko (Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave). V souzvuku s jeho ranou kazatelskou tvorbou tak představil pozoruhodný osud konvertity, někdejšího evangelického duchovního a později katolického kněze, rozjímajícího témata bolesti, smrti a osobního kříže.

Druhý blok se soustředil na kazatelství v čase raněnovověkých náboženských konfliktů, kdy z kazatelen nejrůznějších křesťanských konfesí zaznívaly často protichůdné, polemické promluvy mířící proti příslušníkům opačných denominací. Reformace a vpád osmanských Turků do Evropy představují klíčové milníky 16. století, na které ve svých homiletických textech reagoval bardejovský učitel, reformátor a humanista Leonard Stöckel (1510–1560). Jeho apokalyptickým představám o konci časů se věnovala Mária Šibalová (Univerzita Komenského v Bratislave). Válečný konflikt s osmanskou říší zásadně ovlivnil také dvorského kazatele jezuitu Georga Scherera (1540–1605), který při vojenských taženích promlouval přímo k armádě. Michaela Vašíčková (Masarykova univerzita v Brně) podrobila analýze českojazyčné překlady jeho vojenských kázání a sledovala v nich jeho persvazivní a rétorické strategie. Oblast konfesionálního vymezování, rétorické apologie, ale také recepce kazatelské performance prezentovala Radmila Prchal Pavlíčková a Iveta Coufalová (Univerzita Palackého v Olomouci). První z nich se zaměřila na ohlas kázání v zápiscích zbožných laiků v Čechách z první třetiny 17. století, kteří často vyjadřovali nesouhlas či posměch vůči kazatelům konkurenčního vyznání. Iveta Coufalová obrátila svou pozornost mimo české země do oblasti říše. Konverze saského kurfiřta Augusta Silného ke katolictví zde totiž představovala jeden ze zásadních krizových momentů v dějinách luteránského Saska a jako takový byl reflektován protestantskými kazateli balancujícími mezi loajalitou k trůnu a konfesní příslušností.

Homiletika ovšem reagovala i na přírodní katastrofy, živelní pohromy či epidemie nemocí, kterým byla věnována třetí část konference. Nezkrotnost živlů mohla fungovat jako rétorická metafora, jak ukázala na příkladu bouřky ve středověkých sermones Stanislava Kuzmová (Univerzita Komenského v Bratislave). Modelová nedělní kázání vystavěná na evangelní perikopě o Kristově utišení rozbouřeného moře tematizovala společenské nepokoje, na počátku 15. století pak husitskou herezi, ale také morální rozpoložení lidské duše. Angela Škovierová (Univerzita Komenského v Bratislave) popsala, jaký způsobem kazatel — zde evangelický duchovní Matej Plorantinus — vyložil okolnosti ničivého požáru Lipníka nad Bečvou v roce 1613 jeho pohořelým obyvatelům. Masové šíření smrtelných onemocnění bylo dalším z témat, která musel zkušený církevní pastýř zasadit do patřičného výkladového rámce. Jejich součástí mohly být nejen duchovní pokyny, ale i lékařská doporučení, jak na instrukcích salcburského arcibiskupství z roku 1680, vzniklých v době morové epidemie, doložil Tomáš Matějec (Univerzita Karlova v Praze). Jedinečnou reflexi pandemie cholery na počátku 19. století v Uhrách představila Erika Brtáňová na příkladu jednoho katolického (Michal Rešetka) a jednoho evangelického (Matej Kosec) kazatele. Oba duchovní informovali o jejím průběhu a svorně upozorňovali i na její kladné důsledky, tedy na vzrůst společenské solidarity a duchovní obrodu.

Poslední čtvrtý blok zastřešil příspěvky věnující se kazatelství v čase společenských změn. Erika Juriková (Trnavská univerzita v Trnave) představila intronizaci nového ostřihomského arcibiskupa Františka Barkóciho (1710–1765) jako jeden z příkladů partikulární sociální změny, při níž její hlavní aktér promluvil ke studentům a učitelům Trnavské univerzity, aby tak mezi nimi upevnil svoji hierarchickou pozici. Homiletice vysoce postaveného preláta se věnovala rovněž Marzanna Kuczyńska (Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu), která analyzovala sváteční kázání pravoslavného arcibiskupa Stefana Jaworského (1658–1722), pocházejícího z polsko-litevského státu. Ten musel kvůli studiím přestoupit k uniatům, nicméně po svém odchodu do carského Ruska se vrátil zpět k pravoslaví. Jeho kázání vznikala sice v sociálně a politicky neklidném období, avšak do jejich obsahu se tato skutečnost téměř nepromítla. Poslední dva příspěvky se pak zaměřily na židovskou minoritu, jejíž postupnou proměnu a společenskou emancipaci odrážela i rabínská kázání. Daniel Soukup tak představil krizi autority moravského zemského rabinátu v kontextu reformy židovského kazatelství na Moravě v předvečer revolučního roku 1848. Bylo to především zavedení německého jazyka do synagogálních promluv, kterým pokrokoví rabíni (Löw Schwab, Juda Schmiedl, Hirsch B. Fassel a Abraham Neuda) vědomě revoltovali vůči konzervativním homiletickým tradicím svých současníků i předchozích generací. V podobném duchu analyzoval Pavel Kocman (Univerzita Karlova v Praze) kázání dambořického rabína Samuela Abelese, který se ostře stavěl proti tajným sňatkům těch členů židovské komunity, kteří neměli familiantská práva. Poslušnost vůči státní represivní politice, která od 18. století dovolovala uzavřít manželství jen prvorozeným synům (tzv. familiantům), totiž vnímal jako jediný způsob, jak přesvědčit úřady, že jsou Židé zrovnoprávnění hodni.

Bratislavské konferenci, které covidová krize vnutila virtuální formu, se tak podařilo ukázat diverzitu přístupů, náboženskou, kulturní a jazykovou pluralitu homiletiky ve střední Evropě, ale také formální, stylistické a obsahové rozdíly různě zabarvených rétorik jednotlivých kazatelských textů. Co ovšem tyto příspěvky spojovalo, byla snaha ukázat, že homiletika měla v krizových okamžicích útěšný potenciál, který měl v posluchačích probudit sebezpytování a zároveň i naději. Toto poselství by mělo být i jedním z hlavních témat připravované publikace Z dejín káznovej prózy II.: Kazateľstvo v čase krízy.

 

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek