Previous Next
Workshop k projektu Umění — gesto — argument LUKÁŠ HOLEČEK Může být meziválečná umělecká situace stále ještě výzvou pro komplexně zaměřený vědecký výzkum? Jaká...
Metodika literární bibliografie JAROMÍR KUBÍČEK V každém čísle časopisu Česká literatura najdeme na konci poměrně obsáhlý oddíl nazvaný Z přírůstků...
Křižovatka bez dopravního značení LADISLAV FUTTERA Jaká kritéria by měla splňovat práce, která má ambice stát se učebnicovým textem, tedy jednou ze...

LENKA ŘEZNÍKOVÁ

Kniha Václava Smyčky zpracovává obtížné a stále do jisté míry kontroverzní téma poválečného odsunu Němců, respektive jeho literárních (a zčásti také dalších typů) reprezentací v současné české a německé kultuře. V mnoha ohledech vypovídá o knize již skutečnost, že vyšla v renomovaném německém nakladatelství Transcript, jež podporuje nejen tematicky, ale také konceptuálně zajímavé práce s vysokým odborným standardem a s potenciálem vstupovat do aktuálních společenskovědních debat.

Tyto parametry nepochybně naplňuje Smyčkova monografie. Nejenže zpracovává transkulturní téma, ale zjevně dokázala přilákat také „transkulturní“ pozornost, jistě i proto, že její autor témata svých prací dlouhodobě promýšlí v silných intelektuálních vazbách na německé akademické prostředí. V důsledku zvolené jazykové strategie kniha patrně mine řadu potenciálních českých čtenářů, to je však nevyhnutelná daň z přidané hodnoty.

Jak po heuristické, tak konceptuální stránce je práce velmi ambiciózní, a pokud vyvolává v některých bodech otázky, není to ledabylost autora, nýbrž právě naopak jeho úsilí o nový relevantní přístup, co k diskuzi o užitých konceptech, představených interpretacích a dosažených závěrech samo, nutně a v dobrém provokuje. Pečlivá heuristická příprava zahrnující několik desítek českých a německých literárních textů dovolila Smyčkovi přehlédnout nikoli jen dílčí výseč, nýbrž celé, až překvapivě rozsáhlé pole reprezentací odsunu, jeho mnohovrstevných kulturních, společenských a politických významů a traumatických konsekvencí. To mu spolu s konceptualizačním způsobem myšlení umožnilo současně vypozorovat ve spletitém terénu nejen obecné znaky prostupující celým odsunovým diskurzem, ale také specifické distinkční znaky, na základě kterých pak vymezuje hlavní typy vzpomínkových strategií, jež se v inscenacích odsunu prosazují přibližně od přelomu století.

Třebaže jak odsunu, tak jeho literárním reprezentacím byla věnována řada studií, je Smyčkova práce ojedinělá, a to jak rozsahem textů, které analyzuje, tak také (a především) svou ambicí převést analyzované texty na explicitně nového společného jmenovatele. Tím jsou kulturně mnemonické mechanismy, které se promítají do reprezentací odsunu a spoluvytvářejí jejich tvar a smysl. Právě paměťová studia v kombinaci s výraznou transnacionální perspektivou se stala Smyčkovi teoretickým rámcem pro analýzu a interpretaci reprezentací odsunu. Třebaže po masivním nástupu teorie paměti do oblasti humanitních věd, k němuž došlo již na sklonku minulého století, by mohl čtenář očekávat, že také téma odsunu bylo z tohoto hlediska dávno zpracováno, je Smyčkova práce prvním soustavným pokusem analyzovat literární (a zčásti také filmové, fotografické, výstavní a internetové) reprezentace odsunu jako součást kulturních forem vzpomínání.

V úvodní části autor představil dosavadní modely reflexe odsunu. Vyrovnal se v ní nejen s předchozím bádáním, především s referenční monografií
L. F. Helbiga (1996), v níž autor analyzoval odsunovou literaturu vzniklou až do osmdesátých let, ale i s hlavními typy velkých vyprávění, která kolem tohoto tématu krystalizovala v průběhu minulého století. Rozlišil čtyři centrální masternarativy: 1. český agonální narativ, který akcentoval binární národní opozici Češi × Němci a navazoval na starší historické výklady sahající až k traumatu Bílé hory jako okamžiku ztráty státní samostatnosti; 2. revizionistický narativ německých vyhnaneckých institucí, jež naopak zdůrazňovaly kultivační roli německého etnika v českých zemích a kritizovaly nacionální fanatismus Čechů soustavně narušujících poklidné mezietnické soužití; 3. antikomunistický narativ, který se formoval od sedmdesátých let a tematizoval zejména devastující roli odsunu na morální stav české společnosti druhé poloviny 20. století; a konečně 4. transnacionální a transhistorický narativ, který rozvázal tradiční antagonistické schéma, nahlédl odsun nikoli jako česko-německý, nýbrž jako obecný sociálně-antropologický problém chování lidí ve vyhrocených situacích a spolu s tím rozostřil i pojmy viny a odplaty.

V následující části představil autor vlastní konceptuální výbavu. Jejím základem se mu staly práce klasiků paměťových studií, převážně z prostředí německých společenských věd, Ansgara Nünninga, Birgit Neumannové, Renate Lachmannové a zejména Aleidy a Jana Assmannových. Východiskem Smyčkových analýz a klíčovým konceptem, který konfiguroval jeho porozumění celé problematice, je známý a v německém prostředí velmi virulentní generační koncept paměti, který předpokládá, že spolu s obměnou tří generací, v intervalu zhruba osmdesáti let, se zásadně proměňuje i modus vzpomínání. Právě k takovému předělu došlo podle autora v reprezentacích odsunu na přelomu století, kdy do té doby dominantní masternarativy ztratily svou někdejší samozřejmost a prosazovat se začaly výrazně nové inscenační strategie, které dokládají, že topika odsunu prochází procesem historizace a muzealizace a že autoři ji nahlížejí se zřetelnějším historickým nadhledem.

Primárně dokumentační model, založený na kategorii prožitku a používající k sugesci autenticity například i historické fotografie, poznámky pod čarou nebo rejstříky osob, začal — jak konstatuje Smyčka — zřetelně oslabovat a nahradily jej komplikovanější, sofistikované narativy, jež zproblematizovaly i zdánlivě jednoznačné etické dichotomie. Řada textů se přitom k samotným událostem odsunu už ani nevrací, jsou jen východiskem příběhu, který se odehrává jindy a jinde a který pouze nese stopy starého traumatu, jež je živeno a posilováno následnými konfrontacemi s totalitním režimem. Nejde tedy ani tak o samotné téma odsunu, jako spíše o obecněji ukotvené téma bezpráví.

Aby zachytil pluralitu inscenačních strategií, rozpracoval Smyčka typologii hlavních modelů vzpomínání. Ačkoli sám upozorňuje na to, že se vzájemně prostupují a nelze je od sebe zcela oddělit, je právě tato typologie centrální a také nejrozsáhlejší částí knihy. Ukazuje, že vedle přežívajícího dokumentačního modu se kolem přelomu století začaly prosazovat fragmentarizační, symbolizační a další narativněreflektivní techniky, které odhalují kromě jiného mnemonické efekty krajiny a (křesťanské) symboliky. Právě chátrající předměty a mizející stopy po německé přítomnosti v krajině jsou užívány nejen jako generátor vzpomínky, ale současně jako impulz k reflexi jejího vytrácení.

Zajímavá je přitom již sama variabilita žánrů, které autoři k inscenaci odsunu užívají a které proto Smyčka sleduje. Z jeho analýz je zřejmé, že právě textové formy reprezentace vytvářejí specifické paměťové prostředí, neboť do konceptualizace odsunu se promítají právě i zmíněné žánrové konvence, které v řadě aspektů prekonfigurují vlastní reprezentace a v zájmu narativní koheze současně jiné aspekty z reprezentace a priori vylučují. Důležité jsou proto i Smyčkovy postřehy, do jaké míry ovlivňuje pojetí odsunu zvolený žánrový rastr, zejména v takových případech, kdy autor zvolí například formu dobrodružného románu, detektivky, nebo dokonce programově buduje výstřední aluze na historické literární útvary, jako je šelmovský román. (Jen na okraj upozornění pro ty, kteří se chystají přečíst si některý z detektivních románů, které Smyčka analyzuje: měli by tak učinit dříve, než přistoupí k četbě jeho knihy, neboť autor tu prozrazuje nejen detektivní zápletky, ale v jednom či dvou případech brutálně spojluje i identitu zločince.) Smyčkova práce tak znovu potvrzuje, že přes dílčí vnitrožánrové variace fungují rámcové genologické konvence jako výrazné stabilizátory paměti.

Z hlediska stávající teorie paměti je velmi zajímavý i Smyčkův postřeh týkající se autobiografizace a personalizace odsunu, jež odhalil v recentní vrstvě reprezentací odsunu. V mnohém jdou totiž tyto tendence proti obecně přijímané a zdánlivě zcela logické představě, že proces historizace je provázen kromě jiného i procesem zobecňování, jež umožňuje právě narůstající odstup od událostí. Pokud tak Smyčka v literárních reprezentacích odsunu pozoruje opačný proces, tedy posun od velkých narativů s perspektivou zaměřenou na kolektivy a s výraznou intencí ke generalizaci směrem k inscenaci personalizované, individualizované zkušenosti, nelze si nepoložit otázku, jaké další mechanismy do procesů historizace vstupují. Na jedné straně hned na začátku knihy konstatuje, že starší reprezentace odsunu operovaly s kategorií zážitku, zatímco recentní inscenace jej opouštějí (což je samozřejmé, neboť mladší autoři žádný zážitek vztahující se k roku 1945 nemají a mít nemohou), současně však reflektuje výrazně individualizovaný a biograficky strukturovaný model reprezentace v literatuře po roce 2000. Smyčka zůstává čtenáři vysvětlení tohoto (možná jen zdánlivého) rozporu dlužen, v každém případě však tento příklad ukazuje, že mechanismy inscenování historických událostí nejsou vždy tak předvídatelné, jak by se mohlo zdát, a zvláště ve výrazně literarizovaných společenstvích, která produkují nejrůznější typy programových subverzí, se v kulturněpaměťových procesech mísí i řada (ať už skutečně, či domněle) protichůdných principů.

Ve třetí části knihy se Smyčka podrobněji vrátil k problematice traumatu. I to je koncept v německých humanitních vědách mimořádně živý a Smyčkova obeznámenost je více než zřejmá — podílel se ostatně již na přípravě komentované antologie teoretických textů k této problematice Paměť a trauma očima humanitních věd (ed. Alexander Kratochvil, 2015).

Poslední velká kapitola ohledává interkulturní potenciál tématu vyhnání. Zaměřuje se především na překladatelské strategie, počínaje otázkou, jaké texty nakladatelé k překladu vůbec vybírají, a detailním rozborem sémantických posunů v překladu jednotlivých výrazů konče. Smyčka ukazuje, že překlady knih inscenujících odsun jsou relativně hojné, současně však, že výběr konkrétních titulů k překladu je vysoce selektivní. Na jedné straně nakladatelé kalkulují s tím, že téma odsunu vzbudí zájem čtenářů, současně se však vyhýbají potenciálním rizikům, a překlady proto přizpůsobují předpokládaným očekáváním cílové čtenářské skupiny. Smyčka zdokumentoval i případy, v nichž překlad stojí již na samé hranici falšování, či spíše daleko za ní.

Pokud předchozí části knihy ukazují, že mnohé z recentních literárních textů rozvolňují někdejší příkré česko-německé dichotomie ve vnímání odsunu, část věnovaná analýze interkulturních aspektů v reprezentacích odsunu přináší paradoxně naopak hojné doklady svědčící o tom, že přinejmenším překladatelé a nakladatelé s dichotomií české a německé perspektivy i nadále počítají a nemají příliš politické vůle provokovat čtenáře jinakostí přístupu, jež by ho mohla zaskočit. Nakladatelské a překladatelské strategie tak sice na jedné straně přesazují texty vzniklé v jednom prostředí do druhého a naopak, současně se však poněkud houževnatě brání uplatňování rozsáhlejších interkulturních vlivů a implicitně tak posilují česko-německé různočtení zejména v polarizaci kategorií oběti, viny, odvety, odpuštění apod. K zásadním posunům mezi originálem a překladem dochází, jak ukazuje Smyčka, i v tom, jak velkou roli hraje v původních a přeložených textech samotný odsun. Zatímco původní texty jej často necentrují do samého středu inscenovaných příběhů, překlady za pomoci různých postupů a nástrojů (předmluv, záložkových textů apod.) přesouvají akcenty právě na tuto jejich složku. Z překladů se tak na jedné straně vytrácejí celé sémantické roviny, zatímco jiné jsou jim uměle dodávány.

Moderní teorie překladu nezastírají, že překlad vždy znamená významový posun textu, dalekosáhlé adaptace, které popisuje Smyčka, však interkulturní potenciál textů výrazně redukují, neboť čtenáři nejsou v konečném důsledku konfrontováni s původním produktem, nýbrž s jeho přizpůsobenou podobou. Smyčka tu hovoří o „zcizování“ a přináší řadu zcela konkrétních příkladů posunů v titulech, ve vizuální podobě obálek, v krátkých reklamních anotacích pro čtenáře, v předmluvách a dalších paratextech, které překladům dávají jiný směr a smysl. Připomíná přitom například i kulturně podmíněnou sémantiku typů písma, zejména fraktury, která často figuruje právě na obálkách překladů. Ze Smyčkovy práce si tak lze odnést i závěr, že různočtení mezi českým a německým nahlížením odsunu je do určité míry uměle posilováno právě i v důsledku opatrné nakladatelské a překladatelské politiky.

Je zřejmé, že problematika kulturní paměti je velmi členitá a vstupuje do ní řada proměnných. Při vědomí této složitosti mohou některá Smyčkova řešení, jejichž cílem je zmapovat nepřehledný a těžko dostupný terén, působit jako mírně zjednodušující. Jisté pochybnosti budí již samotný koncept plovoucí mezery, který Smyčka převzal prostřednictvím Jana Assmanna. Sám Assmann si byl vědom toho, že tento koncept vyvinul sociální antropolog Jan Vansina výslovně pro orální společenství. Tvrdil, že pro společenství, která nedisponují písmem, je charakteristické, že si pamatují a komunikují množství informací a příběhů jednak z nedávné minulosti (zahrnující ony příslovečné poslední tři generace), jednak z dávných dějin (zejména zakládací mýty). Z období ležícího mezi těmito dvěma vrstvami disponují naproti tomu orální společenství jen fragmentárním věděním, neboť informace po odchodu tří generací expirují. Vzniká tak ona Vansinova plovoucí mezera, do níž se postupně propadá to, co právě přestává být nedávnou minulostí a stává se minulostí vzdálenější.

Je zřejmé, že v literarizovaných společenstvích, která umožňují dalekosáhlou archivaci informací, textů, kontextů a intertextů, probíhají procesy vzpomínání jinak a takto koncipovaná plovoucí mezera není relevantním konceptem pro jejich studium. Také proto ji Jan Assmann používá spíše jako metaforu, která mu pomáhá vymezit rozdíl mezi dvěma různými režimy vzpomínání, pamětí komunikativní a pamětí kulturní. Smyčka z ní naproti tomu učinil klíčový analytický koncept. Situuje ji na přelom století a konstatuje, že právě to je okamžik, kdy se určité inscenace odsunu narativně, sémanticky i ideologicky přežívají. Co zde však tedy přesně znamená ona plovoucí mezera? Ve Vansinově smyslu, a tedy pro neliterarizované společenství, by to znamenalo, že rozpínající se mezera odsun pohltí, neboť pro narůstající časový odstup přestane být tato událost součástí nedávné minulosti a pozornost společenství se přesune k událostem novějším, případně se transformuje do více méně stabilního mýtu a stane se součástí ritualizované paměti. Pro Smyčkou analyzované literární struktury ovšem taková představa není adekvátní. Čtenář se tak může ptát, zda si autor práci nezjednodušil, když pro své literární analýzy použil koncept vyvinutý primárně pro orální formy paměti, a zda se tak a priori nepřipravil o možnost postihnut některá mnemonická specifika spjatá s principy textuality.

Podrobnější a jasnější výklad by si zasloužil i další koncept, který Smyčka užívá, koncept tří generací, který v paměťových studiích nabyl až axiomatické povahy, a to přes to, že mimo paměťový diskurz se kolem konceptu generace vedou letité debaty. Chronologicky změna paradigmatu v inscenování odsunu tomuto konceptu do určité míry skutečně odpovídá, i když od inkriminovaných událostí neuplynulo v první dekádě 21. století 80 let, které pro zmíněný třígenerační cyklus paměťové studie zpravidla proponují, nýbrž pouhých 55–65 let. Je pravdou, že analyzované romány byly z velké části publikovány právě v prvním desetiletí nového století: tak kupříkladu Habermannův mlýn (2001), Peníze od Hitlera (2006), Vyhnání Gerty Schnirch (2009) či Němci (2012). Pocházejí však z per autorů, jako jsou Rainhard Jirgl (nar. 1953), Josef Urban (nar. 1965), Radka Denemarková (nar. 1968), Jakuba Katalpa (nar. 1979) nebo Kateřina Tučková (nar. 1980), jež bychom stěží mohli řadit ke společné generaci. Čtenář se tak může ptát, jak tedy tento klíčový koncept vlastně funguje a v čem spočívá, když zhruba ve stejné době podlehnou nové konstelaci autoři tak rozdílného věku. Stačí opravdu jen odchod pamětníků, nebo hrají svou roli další kulturní komponenty? Kupříkladu politickou změnu režimu a z něho vyplývající ideové konsekvence autor jednoznačně odmítá, rok 1989 a následné změny v kulturní konstelaci podle něho neměly na utváření nového diskurzu odsunu vliv. Čtenář se přesto nemůže zbavit dojmu, že právě uvolnění režimu a politická pluralizace nebyly tak zcela bez souvislosti s postupným prolamováním tabuizovaných témat a rozvolňováním schémat, i když změnu jistě nelze očekávat v okamžiku politického převratu, nýbrž s jistým zpožděním.

Smyčkova práce v tomto ohledu působí poněkud vágně, tím spíše, srovnáme-li ji například s precizní sociologicky koncipovanou studií Haralda Welzera Opa war kein Nazi (2002), věnovanou podobně senzitivním a traumatickým vzpomínáním na období národního socialismu a holokaustu, nikoli však v literárních textech, nýbrž v rodinné paměti příslušníků současné německé společnosti. Welzer zde velmi přesvědčivě ilustruje, jakým způsobem a v důsledku jakých mechanismů se měnily doma tradované historky v podání první, druhé a třetí generace, tedy v generaci „viníků“, kteří poněkud překvapivě necítili potřebu ospravedlňovat se, v generaci jejich dětí, která se naopak snažila své rodiče vyvinit, a dále v generaci vnuků, kteří již znali právě jen tradovaná vyprávění, jež si opět zdánlivě nenápadně, avšak signifikantně upravovali.

Dílčí spekulativní problematizace nicméně nezpochybňují význam Smyčkovy monografie, spíše ukazují, že potenciál paměťových studií zdaleka není vyčerpán a stále si lze klást další otázky a požadovat stále přesnější odpovědi.

 

Václav Smyčka: Das Gedächtnis der Vertreibung. Interkulturelle Perspektiven auf deutsche und tschechische Gegenwartsliteratur und Erinnerungskulturen. Bielefeld, Transcript Verlag 2019. 256 stran.