Previous Next
Zahleděn do dávné tváře KRISTINA DOKULILOVÁ Deset let po vydání šiktancovské monografie (Někde tady, Český básník Karel Šiktanc, Brno, Host 2010)...
Jak mluvit o marxismu v humanitních vědách? KRISTINA ANDĚLOVÁ (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR) K textu Romana Kandy „Strukturalisté dělají marxismus“ a k reakci Pavla...
OBHÁJENÉ DIZERTACE 2019 SESTAVILA TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají...

ROMAN KANDA

Dne 25. října 2019 se v Praze uskutečnil česko-polský workshop „Marxismus a medievistika: společné osudy“. Hlavním organizátorem jednodenní akce, podpořené programem Strategie AV21, bylo Centrum medievistických studií. V úloze spolupořadatelů figurovaly další dvě instituce: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Historický ústav Varšavské univerzity (Instytut Historyczny Uniwersytetu Warszawskiego). Zhruba tucet badatelek a badatelů se sešlo, aby představilo a prodiskutovalo vztah marxismu a medievistiky, především pak marxistické koncepce a individuální přístupy marxistických badatelů ke studiu středověkého materiálu.
Už ve slovním spojení, které tvoří název workshopu, můžeme zaznamenat jisté napětí. Vede nás logicky k otázce, nakolik společné osudy marxismus a medievistika vůbec mají nebo mohly (či mohou) mít. Co se oněmi „společnými osudy“ vlastně míní — jsou to vnější politicko-společenské okolnosti, které přivedly marxismus a medievistiku k sobě, nebo jsou to souvislosti takříkajíc vnitřní, striktně vědecké? Přidržíme- -li se vědecké roviny tázání, nelze přejít fakt, že marxismus vznikl jako analýza, interpretace a systematická kritika moderní společnosti, již Marx nazýval společností kapitálu (kapitalismem), kdežto medievisté zkoumají povahu a strukturu společnosti předmoderní. Nepřinášejí tedy aplikace marxistických přístupů na předmoderní kontext trvalé problémy a komplikace, které oslabují sám poznávací přínos marxismu na nemalém úseku historické vědy?


Zaměření prvních dvou příspěvků bylo metahistorické. Oba řečníci se věnovali marxistické historiografii a marxistickému historickému myšlení po roce 1945. Polský historik Rafał Stobiecki (Lodžská univerzita) ve svém referátu „Marxistická historiografie v Polsku. Úvod“ („Historiografia marksistowska w Polsce. Wprowadzenie“) sice zmínil vnější, politickoideologické předpoklady a nástroje prosazování marxistického názoru, který v historiografii poválečného období nakonec — stejně jako v Československu — dominoval, ovšem položil si také otázku týkající se jeho nesporné intelektuální atraktivity. Marxistické pojetí dějin se opíralo o historiozofickou koncepci, která specializovanému výzkumu poskytovala jednotící perspektivu v podobě teleologického metanarativu o společenském pokroku a lidské emancipaci.
V tom se polská historiografie a polské historické myšlení poválečného období podstatně neodlišovalo od českého kontextu, jímž se zabýval druhý referující, Vítězslav Sommer (ÚSD AV ČR). Jeho vystoupení „Historiografie a československé marxistické myšlení po roce 1948“ charakterizovala zřetelná míra skepse, pokud jde existenci domácí tradice marxistické metodologie v historické vědě. Česká poválečná historiografie užívala marxismus především jako politický jazyk. Neexistuje kupříkladu metodologická tradice marxistické analýzy socialismu. To nejnosnější podle Sommera vzniklo paradoxně mimo oblast dějepisectví, v právní vědě (zde Sommer připomněl pozapomenutou debatu z poloviny padesátých let o vztahu revoluce a státu, do níž zasáhli mj. Zdeněk Mlynář či Zdeněk Jičínský) a v sociologii (šlo zejména o tým Radovana Richty a koncepci vědecko-technické revoluce). V 70. a 80. letech už marxismus nedokázal přesvědčivě reagovat na proměny sociální skutečnosti, což podlamovalo jeho vědeckou relevanci.
Vzhledem ke svému badatelskému zaměření se ve své poznámce nebudu podrobněji zabývat ostatními příspěvky, k čemuž se necítím být kompetentní. Pouze vyzdvihnu trojici motivů, které považuji za důležité a inspirativní i pro literární vědu, resp. pro historika literárněvědného myšlení. Prvním motivem je vztah umění a skutečnosti, který reflektoval Jan Dienstbier (ÚDU AV ČR/FHS UK) v referátu „Marxistické dějiny umění a ikonologie“. Přímočarost, s jakou byla v marxistické ikonologii (jmenovitě v dílech Karla Stejskala a Rudolfa Chadraby) hledána souvislost mezi znakovou strukturou díla a strukturou skutečnosti „před“ uměleckým znakem, je typická pro stalinskou koncepci socialistického realismu. Toto pojetí referenčního vztahu se z pohledu sémiotiky může jevit jako redukcionistické, nicméně odpovídá pojetí díla jako odrazu. Teorii odrazu však Dienstbier ve svém vystoupení nezmínil, čímž nepřímo upozornil na potřebnost tento aspekt marxistické vědy o umění a literatuře znovu důkladně zkoumat — chceme-li se zabývat marxistickým myšlením a marxistickou teorií umění a literatury, nepodléhat přitom zjednodušujícím výkladům a naopak odhalovat zjednodušení dobová.
Druhý motiv představuje otázka marxismu a kulturních specifik jedinečného národního kontextu. Jitka Komendová (FF UP) ve svém vystoupení „Marxismus a kulturní dějiny středověké Rusi“ sledovala texty ruského medievisty D. S. Lichačova v průsečíku hledisek: hlediska diskurzivního (ve starších Lichačovových textech se prolíná stalinská verze marxismu-leninismu s diskurzem ruské národní historiografie 19. století) a diachronního (u Lichačova jsme svědky toho, že relativní nejasnost užívaných marxistických kategorií umožnila autorův přesun k marxistické heterodoxii a posléze k nemarxistickému stanovisku). Fenomén prolínání diskurzů v marxistických textech není ničím vzácným — tak můžeme v literárněhistorických formulacích českého poúnorového marxismu rozeznat diskurz katedrového pozitivismu, stalinské verze marxismu- leninismu a reziduálního strukturalismu. Jedná se o obecný jev: metodologie jsou vždy formulovány a aplikovány na všudypřítomném kulturním a politickoideologickém pozadí, jež je v různé míře autorem či autory reflektováno, přijímáno, odvrhováno, „přepisováno“ nebo pragmaticky využíváno. Konečně třetím motivem je problematika vztahu individuálních marxistických koncepcí a marxistické vědy jako celku, její povahy a jejího vývoje. Hlavní organizátor akce Martin Nodl (CMS) v referátu „Husitství jako raně buržoazní revoluce“ ukázal, s jakými obtížemi bylo Kalivodovo pojetí husitství jako raněburžoazní revoluce recipováno — odmítáno bylo zejména ze strany Josefa Macka a badatelů z tehdejší NDR (kteří vycházeli z Engelsovy interpretace selské války). Nodlův příspěvek lze vnímat jako případovou studii dokládající rozpor mezi originalitou filozofického díla a jeho relativně malým intelektuálním vlivem. Dějiny marxismu — podobně jako dějiny jakéhokoli jiného myšlenkového směru — zkrátka není možné ztotožňovat s prostým souhrnem individuálních myšlenkových výkonů. Při jejich studiu je žádoucí jistá míra „sociologizace“, tj. zohlednění i mimovědeckých faktorů, jako je logika fungování institucí, význam symbolického kapitálu apod. (Poúnorový vliv Mukařovského prací nebyl dán jejich teoretickou průbojností, ale faktem, že jejich autor byl — bourdieuovsky vyjádřeno — držitelem „symbolického žezla“, tj. zaštítěn institucionálními funkcemi.)
V několika příspěvcích se projevila pojmová rozkolísanost. Běžně — a nejvíce samozřejmě v následných diskuzích — zaznívaly výrazy jako dogmatismus, marxismus-leninismus či stalinismus bez přesnějšího sémantického určení, nezřídka synonymicky. Docházelo tak k nejasnostem a konfúzím, v jejichž důsledku se hranice mezi „marxistickým“ a „ještě marxistickým“ na jedné straně a „už ne marxistickým“ a „nemarxistickým“ na straně druhé nepřehledně a v podstatě nahodile posouvaly. Například: je stalinská verze marxismu-leninismu „ještě“ marxismem, nebo „už“ jím není? Domnívám se, že jádrem naznačených potíží je nereflektovaný normativismus: apriorní představa o tom, co marxismus je a co není, přičemž tato představa není leckdy ani artikulována — zůstává jen v rovině vykladačské implikace. Řešením by jistě nebylo nahrazení individuálního neartikulovaného (nereflektovaného) normativismu kolektivním normativismem — jasně vysloveným a závazně sdíleným. Jde mi prostě jen o pozornější určování pojmů, s nimiž se v dané situaci operuje. Určování pojmů je přitom vhodné chápat jako nedokonavý proces otevřený námitkám, dalšímu zpřesňování nebo i zdůvodněnému odmítnutí.
Kromě esencialistické otázky „co je marxismus?“ se v průběhu jednání navracela představa „dvojího“ marxismu, patrná zvláště během srovnávání marxismu, k němuž se hlásily tzv. socialistické společnosti, a marxismu na západ od českých (československých) a polských hranic. Jinými slovy, jedná se o kontrast — leckdy nadmíru výrazný — mezi marxismem jakožto kritikou kapitalistické společnosti a marxismem jakožto legitimizačního diskurzu společnosti socialistické. Domnívám se, že metafora „rozdvojení“ souvisí se samým epistemologickým základem marxismu. V Tezích o Feuerbachovi Marx přehodnocuje dosavadní funkci filozofie: už nemá být autonomní kontemplací, nýbrž má se podílet na změně světa. Radikalita výroku, která vede k paradoxu o naplnění funkce filozofie v okamžiku její vlastní likvidace (podobně jako proletariát sebezrušením osvobodí lidstvo, ne pouze sebe jako třídu), vytvořila past. Dochází k „rozdvojení“ marxismu na kritický a legitimizační diskurz. Filozofie, která chce měnit svět, je jak kritikou „starého“, ještě nezměněného světa, tak i legitimizací této změny a „nového“ světa. Filozofie, která chce měnit svět, je kritikou, jejíž kritika se zastavuje u předpokladu, že filozofie zná řešení nebo že k němu může zásadně přispět, a tím se stává služebnicí kýžené změny.
Zde se však už pohybujeme na příliš obecné úrovni dějin myšlení (s nimiž se ovšem výše vzpomenuté dějiny literárněvědného myšlení prostupují), kterou by bylo třeba podložit konkrétním výzkumem na širokém a dosud málo zoraném poli dějin (českého) marxistického uvažování — nejen historického a filozofického, ale i literárněvědného. Česko-polský workshop o marxismu a medievistice byl v tomto ohledu silným podnětem.

 

Vyšlo v České literatuře 1/2020.