Previous Next
Zrození národa z řeči a krize MATOUŠ JALUŠKA Veršovaná Staročeská kronika z počátku 14. století tvoří základní kámen mnoha verzí dějin české literatury....
Kolik možností má editor JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA Dosavadní česká textologie je primárně zaměřena na umělecká díla. Disponuje dvěma příručkami,...
Brabec mimo řád a Brabec pro řád, Brabec vyprávějící a Brabec vyprávěný: Brabec 90 MARTIN C. PUTNA „A kdo to tedy je, ten váš Brabec, když říkáte, že je tak mimořádný?“Každý současný student, který už...

JIŘÍ SUK

Kniha Český literární samizdat, připravená k vydání devítičlenným autorským kolektivem pod vedením renomovaného literárního historika Michala Přibáně, obsahuje knihy dvě. Rozsáhlá úvodní část je kvalitním náběhem na dějiny samizdatu, třebaže autoři skromně tvrdí, že to nebyl jejich záměr. Hlavní — encyklopedický — korpus knihy je impozantní rozsahem i obsahem. Autoři „archeologickými“ prostředky vydobyli terén plný překvapivých nálezů; odhalili a zakreslili území svébytné knižní kultury, o jehož rozsahu, struktuře a členitosti jsme měli nedostatečnou představu. Přestože se v širším slova smyslu jedná pouze o literární samizdat, nabízí se otázka, co tento objev říká o občanské a kulturní veřejnosti obecně a do jaké míry by bylo například možné ztotožnit jej s podhoubím demokratické revoluce 1989. Tyto přesahy zvyšují hodnotu knihy.
Poněkud borgesovská je existence tzv. skrytých hesel, která autoři podle zjištěných souvislostí zasunuli do 311 jádrových hesel. O celkovém rozsahu encyklopedických jednotek se dozvíme ze „Soupisu“ (s. 554–561) — je jich bezmála 700. Bohatství rozprostraněného a vrstevnatého materiálu je patrné z popisu jednotlivých edic, sborníků a periodik. Vedle základní charakteristiky vydavatelského počinu v něm najdeme jména vydavatelů a autorů, písařů a grafiků; na konci figurují orientační údaje o pramenech (zahrnující rozhovory a korespondenci s vydavateli) a literatuře (sledující produkci až do roviny absolventských prací). Většina zdrojů se nachází v proslulé knihovně samizdatů Libri prohibiti, jejímuž zakladateli a řediteli Jiřímu Gruntorádovi je encyklopedie po zásluze věnována. Vyzdvihnout musím také grafickou úpravu spočívající v dobré kombinaci textové a obrazové složky. Celkem 539 fotografií a obrázků dává encyklopedii sympatickou tvář a skýtá možnost učinit si bohatou vizuální představu o estetice samizdatu.


Kniha představuje známé i méně známé či nově objevené osobnosti českého kulturního života druhé poloviny 20. století. Výzkum pokrývá všechny regiony České republiky a nikoli jen tradiční kulturní centra — Prahu, Brno, Ostravu, Olomouc. Na imaginární mapu „druhé kultury“ byla zakreslena dosud neznámá území mimo víceméně známé hranice tzv. disidentského ghetta, s nímž bývá samizdat výlučně, ale ne zcela správně spojován. Jmenný rejstřík figuruje na padesáti tiskových stranách ve sloupcové úpravě a obsahuje kolem pěti tisíc jmen nejrůznějšího původu (s. 562–612).
K „archeologickým“ pracím lze připočíst dešifrování pseudonymů, značek, šifer a iniciál, které může být úspěšné jen z části (viz pomůcku na stránkách Scriptum.cz, které neocenitelně a nezištně zpřístupňují ve fulltextech obrovské bohatství exilového a samizdatového písemnictví <http://scriptum.cz/cs/ stranky/pseudonymy-a-znacky-uzivane-v-exilove-a-samizdatove-literature>). Obecně pro samizdatovou produkci platí, že po sobě z konspiračních důvodů nezanechávala téměř žádnou písemnou agendu — o to těžší práci mají historici, kteří chtějí samizdatový provoz podrobněji analyzovat a charakterizovat. Jako příklad mohu uvést téměř detektivní práci se zjišťováním odběratelů Informací o Chartě 77 (Infochů), které v letech 1978–1990 vydával disident Petr Uhl se svojí ženou Annou Šabatovou a dalšími chartisty. Vzácně dochovaný Uhlův přehled „Administrace Infochu“ v kombinaci s policejními záznamy poskytuje představu o minimálním počtu čtyř set odběratelů a šiřitelů tohoto samizdatového periodika v druhé polovině osmdesátých let (srov. M. Suk, Informace o Chartě 77 [1978–1990]. Diplomová práce. Ústav hospodářských a sociální dějin FF UK, Praha 2015, s. 57). Jestliže knihy z Vaculíkovy Edice Petlice mohlo podle autorů encyklopedie vlastnit několik desítek čtenářů (s. 31), pak periodicky vydávaný Infoch se v druhé polovině osmdesátých let dostával do rukou stovkám prvočtenářů, kteří informace šířili dále.
Samostatnou otázku tvoří konspirační opatření vydavatelů samizdatových knih, sborníků a periodik (s. 69–78). Snahou Státní bezpečnosti bylo nepovolené vydávání zmařit nebo alespoň dostat pod kontrolu. To vedlo k rozsáhlé úřední agendě, dnes již v úplnosti přístupné badatelům. Další bádání o samizdatu by se mohlo posunout k systematickému průzkumu fondů a osobních spisů z Archivu bezpečnostních složek. K relevantním informacím se však dá dostat pouze kritickým křížovým rozborem řady zdrojů, které je třeba komparovat se vzpomínkami a rozhovory účastníků. Průkopnické výzkumy historika Tomáše Vilímka ukazují, že z tohoto pole lze vytěžit opravdu mnoho (viz např. dvě studie „Projevy rezistenčního chování v Československu v letech 1969 až 1989“, in Tomáš Vilímek — Oldřich Tůma: Projevy a podoby rezistence v komunistickém Československu 1948–1989. Praha, Ústav pro soudobé dějiny 2018, s. 111–265; a „Dvojí způsob života. Studie o Chartě 77 a československé společnosti [1977–2000]“, in Jiří Suk et al.: Šest kapitol o disentu. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2017, s. 79–158). Rešerše mohou vést k překvapivým nálezům — přílohy vyšetřovacích spisů či operačních svazků někdy obsahují nejrůznější písemnosti od zabavených fejetonů přes zadrženou korespondenci až po pečlivě shromážděné ohlasy na konkrétní dílo nebo počin v zahraničním tisku. Narazil jsem na písemnosti v cizím jazyce, které byly kvalitně přeloženy pro účely vyšetřování. Detailní průzkum pramenů policejní provenience je jednou z cest, jak lze při zachování kritické obezřetnosti a lidského taktu prohloubit naši znalost druhé kultury a samizdatu zvlášť. Vezměme v potaz nedávný nález Kolářova strojopisu básnické sbírky Prometheova játra z roku 1950 (k nálezu Prometheových jater viz Česká literatura LXI, č. 4, 2013, s. 546–592).
Autoři encyklopedie jsou si vědomi, že v osmdesátých letech, zejména v jejich druhé polovině, výrazným způsobem vzrostlo v kvantitativním i kvalitativním ohledu nepovolené vydávání, což lze dobře ukázat na trvalém růstu počtu samizdatových periodik (s. 35). Bylo to umožněno uvolňováním poměrů v rámci sovětské perestrojky, postupující revolucí v oblasti informatiky a odhodláním vydavatelů. Podle rakouské slavistky Johanny Possetové existovala v roce 1976 jen tři samizdatová periodika, v dalším roce už jich vycházelo jedenáct a na konci osmdesátých let jich bylo kolem stovky (Johanna Posset: Česká samizdatová periodika 1968–1989, přeložil Zbyněk Petráček, Brno, Reprografia 1991, s. 180). To ukazuje na sílící aktivitu v tzv. šedé zóně, k jejímuž hlubšímu poznání encyklopedie výrazně přispívá. Šedá zóna se v letech 1987–1989 stávala spojnicí mezi disentem a společností a napomáhala k prolamování hranic, které definitivně padly na sklonku roku 1989, kdy se veškerý veřejný prostor stal obrovskou samizdatovou dílnou a knihou o nesčetném množství stran.
Směřování k této explozi nebylo však přímočaré a jednoduché. Vzpomínám, že ještě na počátku roku 1989 odmítalo vedení Filozofické fakulty UK zařadit do běžných knihovních fondů zakázané knihy. Také vydání fakultního časopisu Situace 89 a literárního revue Ústrety, třebaže se dělo pod formální záštitou SSM, bylo svým způsobem samizdatovými počinem, co se týče výroby, distribuce a sporů s fakultním vedením. V posledním čísle samizdatových Lidových novin v prosinci 1989 vyšel text Václava Havla s výmluvným „Goodbye samizdat“. Sametovou revoluci lze považovat za finále samizdatové tvořivosti, do něhož se zapojila probuzená občanská veřejnost. Provolání, prohlášení, nápisy, slogany, vtipy, zprávy a komentáře z listopadu a prosince 1989 tvoří samostatnou kapitolu, o které autoři encyklopedie vědí (s. 42), ale z pochopitelných důvodů jí nemohou věnovat pozornost. V archivu Koordinačního centra Občanského fóra najdeme četná literární i obrazová ztvárnění intenzivního prožitku demokratické revoluce — od vtipných hesel a nápisů po kýčovité básničky, které přibližují lidového ducha „sametové revoluce“ jako nic jiného.
Z vlastní badatelské zkušenosti upozorňuji na další důležitý zdroj pro poznání „druhé kultury“ obecně a samizdatu zvláště. Je jím korespondence disidentů s exulanty, kteří využívali možností diplomatické pošty. Například v korespondenci se zakladatelem a kustodem Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v Scheinfeldu Vilémem Prečanem, jakož i v korespondenci s šéfem stockholmské Nadace Charty 77 Františkem Janouchem se Václav Havel nejeví pouze jako vydavatel v rámci Edice Expedice, ale mnohem více jako jeden z nejdůležitějších duchů-hybatelů v celé „druhé kultuře“. A to ponechávám stranou rozsáhlou korespondenci dalších osobností „druhé kultury“, která by ukázala mnohem více. Autoři encyklopedie o tomto zdroji vědí a v Úvodu zmiňují existenci „fondu občanské pomoci“ a „operativního fondu“, které byly konspirativně založeny po vzniku Charty 77 v interakci vůdčích signatářů a Janouchovy Nadace (s. 59). Z dopisů lze vyčíst, jak v druhé polovině osmdesátých let výrazně nabývala na síle podpora nezávislé kultury v nejrůznějších oblastech od knižní přes hudební až k filmové. S tím souvisel spor o to, jaká technika je více vhodná pro nezávislé vydávání. Janouch byl realisticky přesvědčen, že budoucnost mají osobní počítače, zatímco chartisté upřednostňovali v daných podmínkách rozmnožovací přístroje, především xeroxy. Zpočátku to byl obecný trend, nejen Ludvík Vaculík (s. 49), ale také Václav Havel byl zdrženlivý k Janouchově představě o nezávislém vydávání pomocí osobních počítačů a elektronického přenosu dat. V této době však již putovaly přes hranice legální cestou na různé adresy počítače, tiskárny, xeroxy, diktafony, kopírovací magnetofony, rádia s automatickým vyhledáváním stanic, kamery, mobilní střihačské pulty, videorekordéry atd. V Janouchově pojetí to měla být informační děla nepřetržitě ostřelující totalitní režim (Václav Havel — František Janouch: Korespondence 1978–2001, Praha, Akropolis 2007).
Za „samizdatovou“ kuriozitu a trochu provokaci, která ovšem nabízí další určité badatelské vodítko, můžeme považovat oblast „neveřejných publikací“ vydávaných Ideologickým oddělením ústředního výboru KSČ v Ústavu marxismu-leninismu. Vznikaly tu nejrůznější texty „pro vnitřní potřebu“, vydávané strojopisně, bez tiráže, rozmnožené cyklostylem na padesáti číslovaných výtiscích a půjčované na limitovanou dobu. Při svých výzkumech jsem narazil na kvalitní překlady knih politických myslitelů světového renomé — ve stranickém žargonu „antikomunistických propagandistů“ — Daniela Bella (Marxismus-leninismus. Doktrína na ústupu) a Walta Rostowa (Stadia hospodářského růstu). Nebo na překlad pozoruhodné knihy československého ekonoma v exilu Oty Šika Komunistický mocenský systém, která na Západě vyšla v němčině a angličtině v polovině sedmdesátých let. „Samizdatově“ byl již na konci šedesátých let vydán 4. díl spisů Mao Ce-tunga, který po sovětsko- čínské roztržce nemohl být publikován oficiálně. V knihovně Ústavu marxismu-leninismu existoval fond Z zahrnující mimo jiné i četné publikace vydané československými exilovými nakladatelstvími. Nabízí se otázka, v jakém rozsahu komunističtí ideologové a propagandisté využívali pro své účely tituly z disidentského samizdatu, který se dostal tajné policii do rukou. Co se týče nezávislé literatury, existují v pramenech zmínky o tom, že vysoce postavené komunistické rodiny měly přístup k samizdatové a exilové beletrii a že mezi znepřátelenými politickými elitami a kontraelitami mohla probíhat určitá kulturní výměna (k tomu například viz Václav Havel — Vilém Prečan: Korespondence 1983–1989, Praha, Československé dokumentační středisko 2011, s. 422–423). Nechci srovnávat komunistické interní vydávání s ilegálním vydáváním samizdatovým, jen upozornit na to, že se samizdatem se můžeme potkat i tam, kde bychom to nečekali.
Po několika námětech a postřezích si dovolím shrnutí: český literární samizdat našel vynikající zpracování ve stejnojmenné knize. Napadá mě, že by bylo skvělé, kdyby podobnou encyklopedii měly rovněž politický, filozofický, náboženský a hudební samizdat. Cesta je do určité míry prošlapaná, podmínkou ovšem je, jak ukázali literární historici pod vedením Michala Přibáně, sestavit perfektní tým a pustit se do několikaleté náročné práce.
Michal Přibáň et al.: Český literární samizdat. Edice, časopisy, sborníky. Praha, Academia/Ústav pro českou literaturu AV ČR 2018. 612 stran.
Vyšlo v České literatuře 3/2019.