Previous Next
Studentská literárněvědná konference 2021 TEREZA ROHÁČOVÁ Ve dnech 27.−29. dubna 2021 se uskutečnil devatenáctý ročník Studentské literárněvědné konference (dále...
Poctivý a potřebný návrat k Hálkovi IVO ŘÍHA Poctivý, tj. po „technické stránce“ precizně vyhotovený (jak je ostatně v České knižnici zvykem), jen v některých...
Švejkem k dějinám české literatury JOANNA DERDOWSKA Kniha polského bohemisty Piotra Gierowského Superhero Josef Švejk je autorem anoncována s příznačnou...

BARBORA OSVALDOVÁ

Když jsem začínala jako asistentka učit na Fakultě sociálních věd a publicistiky, měla jsem poměrně jasno jak v žánrovém řazení obsahů (tj. textů v žurnalistické terminologii), tak v jejich definici. Bylo to dáno nejen tím, že naše členění žánrů (druhů) bylo vždy striktnější než v jiných literaturách nebo žurnalistikách (tady se nám přibližuje například diferencování francouzské, ale vůbec ne angloamerické). Druhým důvodem bylo dědictví strukturalismu a pozitivismu. Podstatné bylo nejen to, že autoři mohli lépe označovat své texty, ale také to, že recipienti měli tím pádem snadnější orientaci a bylo možné vhodněji uspokojit jejich očekávání.

Postupem času jsem však ono striktní dělení sama sobě zpochybňovala. Příčinou bylo, že kromě jasně určených druhů, jako je třeba interview nebo komentář, se v médiích začaly objevovat obsahy, které byly, eufemisticky řečeno, hybridní. S používáním internetu včetně různých sítí se jasné dělení ještě více posunulo, což plyne ze stavu, kdy vznikají nové žánry, ale také z toho, že mnozí publikující vlastně své obsahy deformují vlivem neznalosti. Abychom byli schopni alespoň zhruba některé fundované texty zařadit, používáme pojem žánrové dominanty. Tedy po analýze všech prvků stanovíme, k jakému žánru (druhu) se obsahy blíží nejvíce. Posluchačům a posluchačkám radím, aby se nejdříve pokusili poznat bazální kritéria žánrů, která jsou pro daný text typická, a pak teprve začali experimentovat.

Chápu proto velmi dobře, jaké problémy musel řešit autor publikace Podoby české literární reportáže. Řada textů, které vybral — a tady by se asi hodil termín gatekeeper, protože výběr byl jeho — a s velkou akribií analyzoval, se jasnému zařazení brání a je velmi obtížné je označit za literární reportáž. Tím spíš, že někteří tvůrci věc zatemňovali tím, že obsahy za reportáž označovali, přestože — jak by napsal klasik — o zařazení lze s úspěchem pochybovat. A to nemluvím o tom, že například Karel Čapek jisté své texty pro Lidové noviny označoval jako baju, což byl termín bytostně jeho.

František Schildberger se nejprve věnuje charakteristickým rysům literární reportáže, nebo možná — jak by řekl Egon Ervin Kisch — reportáži an sich. Vychází tady mimo jiné právě z knihy Egona E. Kische Klasický žurnalismus. Zároveň upozorňuje na vžitou tezi, že předchůdcem reportáže v českých zemích byla črta. A s tímto pohledem analyzuje práce Miloty Zdirada Poláka,
J. K. Tyla, Boženy Němcové a Jana Nerudy.

Nemůže se pochopitelně vyhnout známé diskuzi o románu a reportáži, kterou začal v roce 1929 v časopise Čin už zmíněný Kisch. Tehdy tvrdil, že zanikne román a do budoucna zůstane jen reportáž. „Co si myslím o reportáži? Věřím, že je to literární strava budoucnosti. Ovšem reportáž kvalitní. Román nemá budoucnosti. Nebude románů, nebude knih s vymyšleným dějem. Román je literatura minulého století. Žádný román, který je dnes starší než třicet, čtyřicet let, se nedá číst… Co zbylo z francouzské literatury druhé poloviny minulého století? Jsou to skoro jen Balzac a Zola. Proč zrovna ti dva? Jen proto, že popisovali reportérsky své století, protože užívali na své romány reportérské techniky […]. V letech světové války každá rodina a každý jednotlivec prožíval kruté zápletky románové, luštil sám pro sebe obtížnější otázky, než o jakých kdy četl, zkrátka každý člověk žil svůj román, a třeba několik románů zároveň. Tím se vytvořila reportáž — Reportage an sich. Tato reportáž se po válce stala dokonce obecnou, velkou módou. (Její dozvuky slyšíme ještě dnes v oblíbenosti válečných románů, které jsou také svého druhu reportáží.) […] Reportáž je aktuální problém. Věřím, že jednou lidé nebudou chtít čísti nic jiného o světě než pravdu. Psychologický román? Ne. Reportáž. Pravdivá a skutečná, velkorysá reportáž má budoucnost“ (Čin 1929–1930, č. 7, s. 121 [kráceno BO]).

Dnes víme, že se předpověď nesplnila, a konec konců není ani jasné, jak podotýká František Schildberger, zda Kischova slova nebyla myšlena spíš jako provokace, protože později sám Kisch od této premisy ustoupil. Koneckonců i Kisch hovoří o takzvané logické fantazii, kterou si může reportér vypomoci, aby překlenul některá neznámá fakta. Což pochopitelně proklamovanou faktičnost žánru relativizuje. Ale jednu věc bych na obranu této polemiky o reportáži přece jen uvedla — jedná se o čas. Zatímco kvalitní román vzniká delší dobu, reportáž skutečně může události zachytit rychleji a rychleji ji „dostat“ k recipientům.

V dalších pasážích knihy autor velmi podrobně rozebírá práce Gézy Včeličky, Ivana Olbrachta i Karla Čapka (i když právě Čapkovy texty by se globálně za reportáže označovaly obtížně). Za velmi hodnotnou část publikace považuji pasáže o textech Jarmily Glazarové, Stanislava Kostky Neumanna a Julia Fučíka. Autor zde důsledně odkazuje na prameny, dobovou i pozdější literaturu. Za zmínku stojí jeho postřeh, že „naprostá většina knihy V zemi, kde zítra již znamená včera nemá charakter reportáže. Především proto, že neodpovídá žánrovému požadavku, aby reportáž přinášela autentický zážitek svého vypravěče; v případě knihy V zemi, kde zítra již znamená včera se jedná spíš o politickou publicistiku »maskovanou« jako reportáž.“ Stejně tak jeho poznámka, že „ve Fučíkově způsobu života na konci dvacátých a hlavně ve třicátých letech tak jako by se všechno připravovalo — a to v dobrém i negativním smyslu — k budoucí ilegalitě v letech nacistické okupace a k Reportáži, psané na oprátce“. Zaměříme-li se na životopisná data autorů literární reportáže (což by ovšem nezávislý badatel dělat neměl), zjistíme, že dobří reportéři a reportérky jsou tak trochu dobrodruzi. (Můj otec mi jako dítěti vyprávěl, že na počátku války sedával Julius Fučík v kavárně Mánes maskovaný bradkou a těm, kteří ho poznali, říkal, že se jmenuje profesor Horák.)

František Schildberger projevuje silné zaujetí pro práce Jarmily Glazarové (Chudá přadlena) a píše, že nechápe, jak mohla tato nadaná autorka po druhé světové válce nekriticky akceptovat ve svých textech plytké budovatelské tendence. Osobně myslím, že to nebyl oportunismus, který se projevil u některých jiných spisovatelů. Spíš u ní došlo k tomu, co se promítlo do textů mnoha dalších romanopisců nebo básníků — druhá světová válka včetně koncentračních a pracovních táborů byla tak traumatizujícím zážitkem, že představa slibovaného „nového“ a „lepšího“ světa byla natolik silná, že vedla k stylizaci na úkor umění. A krom toho — bylo to období politických procesů, což také mohlo sehrát určitou roli.

Podobný pohled jako na autory poválečné literární reportáže lze tedy vztáhnout na další tvůrce, jejichž publikace František Schildberger v dalších částech své studie analyzuje. Všímá si textů Ludvíka Aškenazyho a dodává, že v Indiánském létě je patrný jistý lyrický i argumentační posun. Vidění už není černobílé, objevuje se určitá novost a provokativnost. Píše dokonce, že „Aškenazyho Indiánské léto tak je již směrovkou ukazující k pokusu o revizi komunistické ideologie, ke které došlo na konci šedesátých let“. Mezi pisatele literární reportáže zařazuje i Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda. Při tom logicky podotýká, že se jedná spíše o cestopisy. Oba inženýři ovšem postupně dospěli k poněkud jinému pohledu na svět, a nebylo tedy překvapivé, že jejich poslední cestopisy vyšly v samizdatu a jejich Zvláštní zpráva č. 4 o Sovětském svazu oficiálně až v roce 1990.

Dále se autor věnuje reportážím Ivana Klímy a Adolfa Branalda, přičemž Branaldovy texty hodnotí po umělecké stránce jako zdařilejší. Zmiňuje se také o próze Jany Černé Hrdinství je povinné. Je poněkud zarážející, že neuvádí, že Jana Černá — známá také jako Honza Krejcarová —, složitá a avantgardní bytost, byla dcerou Mileny Jesenské, autorky reportáží pro Peroutkovu Přítomnost v roce 1938 („Sudety 1938: jakési symbolické divadlo“, Přítomnost, září 1938, č. 36). Otázku vzbuzuje další reportér tištěný v Plameni, Karel Tomášek: je možné, že se jedná o pseudonym Tomáše Řezáče, mladšího syna spisovatele Václava Řezáče, který publikoval řadu textů v dobovém tisku.

Věra Šťovíčková-Heroldová je další ženou, o které František Schildberger v publikaci píše. Považuje ji za zkušenou reportérku, nejen rozhlasovou, ale také knižní. V Bouři nad rovníkem, která obsahuje informace o pěti převratech v pěti afrických zemích, akcentuje její vynalézavost v použití různých kompozičních prvků (využití dokumentů, uvádění dvou protichůdných verzí událostí a podobně). Nicméně dodává, že Věra Šťovíčková použila spíše postupu nepravé reportáže, která v intencích doby navozovala autenticitu narace.

Poslední kapitola před závěrečným shrnutím je uvozena pasáží, že „období sedmdesátých a osmdesátých let, doba tak řečené normalizace, nevytvořila v žánru literární reportáže ani významné hodnoty (jako léta meziválečná) ani nápadné pahodnoty (jako léta padesátá); reportážní tvorba těchto let se vyhýbala tvrdým ideologickým excesům i jakékoli (přílišné) snaze o »polidštění« či oživení reportáže; jako ve všem, tak i v reportáži to byl čas bezčasí, doba průměrnosti, rutiny a nudy.“

František Schildberger tedy hledá literární reportáže v textech samizdatu. Zaměřuje se na Vaculíkův Český snář, kde sice konstatuje některé autentické — tedy reportážní — prvky, ale uznává, že Český snář za literární reportáž považovat nelze. Uvádí, že samizdat víc inklinoval k fejetonu. Což lze jistě potvrdit. Věcí názoru pochopitelně je, zda by se v samizdatových publikacích především mladších autorů nějaké obsahy jako literární reportáže označit nedaly.

Kniha Františka Schildbergera přináší jeho definici české literární reportáže. Činí to se znalostí dobové literatury i pramenů, na základě textů, které vybral a rozebral. Podoby české literární reportáže navozují myšlenku, zda by nestálo za to, podívat se i na další reportážní texty, tak jako to udělal Milan Uhde s literaturou v knize Objevy pozdního čtenáře: „druhé čtení“ českých autorů od Máchy k Havlovi. Jiný pohled na obsahy, které často bereme jako dané, je určitě jedním ze směrů, kterým by se mohli literární vědci i publicisté dát. Několik poznámek ale přece jenom mám: Lexikon teorie literatury a kultury editovaný Ansgarem Nünningem (Brno, Host 2006), obohacený o 45 českých hesel, se na s. 163–165 poměrně podrobně zabývá definováním literárního druhu/žánru. To by jistě při vymezení literární reportáže pomohlo. Méně podrobně, i když přesto, se definici žánru věnuje Slovník žurnalistiky (Praha, Karolinum 2017). V této publikaci je také možno se dočíst o reportáži. Pojem reportáže je bohužel velmi široký — od zmiňované umělecké/literární po televizní, kde bych spíš mluvila o zpravodajství. Vyslaní redaktoři popisují, co je vidět v obraze a co už ze studia anoncovali moderátoři a moderátorky, kde stereotypně opakují: „více v reportáži“. Specifickou podobu má pak takzvaná reportáž internetová. I to je spíš zpravodajský záznam bez přidané hodnoty.

Když už jsme u internetu, nemohu souhlasit s pojetím, že Boženu Němcovou lze označit za první blogerku. Ne kvůli ahistoričnosti, ale proto, že současný blog není jen záznam denních událostí nebo tzv. deníček, dávno má spoustu modifikací v podobě komentáře, polemiky, eseje, úvahy i například fejetonu.

Velmi rozumím pocitům Františka Schildbergera, když zadal studentům a studentkám reportáž a oni, pod vlivem toho, že se má jednat o očité svědectví, popisovali, jak ráno vstali, posnídali, oblékli se, a než se dostali k naraci, měli dojem, že tímto záznamem vyřeší problém osobní účasti reportéra. Nepochopili, v čem má reportáž spočívat. Aby bylo zjevné, co reportáž je a jak k ní její autoři přistupují, připravili jsme knížku O reportáži, o reportérech (Praha, Karolinum 2010), kde se k tématu vyslovují různí teoretici (namátkou abecedně Aleš Haman, Vladimír Novotný a Jakub Šofar). Tady bych si dovolila jeden citát z této publikace, protože se domnívám, že ve výkladu o pojetí literární reportáže tento směr chybí: „Nesporný vliv na konstituování reportáže měla americká škola »muckraking«. Novináři shromáždění kolem časopisů McClure’s Magazine, American Magazine a listu Appeal to Reason, reprezentovaní Uptonem Sinclairem, Lincolnem Steffensem, Idou Tarbellovou, si dali za úkol odhalovat korupci, vydírání a veškerou »špínu« ve výrobě, politice, obchodu. Vznik hnutí lze datovat rokem 1902, trvalo až do první světové války, název mu dal president Theodor Roosevelt r. 1906 (termín je překládán jako »kydání hnoje«).“

Autor studie Podoby české literární reportáže končí rokem 1989. Vývoj a různé modifikace reportáže ovšem pokračují, o tom svědčí i speciální kategorie v Magnesii liteře, kde je zpravidla řazena do oddílu publicistiky. A také citát jednoho ze současných autorů, Jáchyma Topola: „Když píšete reportáž, musíte být přesní. Musíte s těmi lidmi mluvit. Kolik lidí mi psalo, ať zabalím tu literaturu, že reportáže jsou lepší. Pak zase jiní říkají: »Nech tý novinařiny!« a já sedím a cucám brčkem matonku a říkám si: »No jo…«“ (cit. podle rozhovoru s Kateřinou Kadlecovou, Reflex 30. 7. 2009).

 

František Schildberger: Podoby české literární reportáže. Brno, Masarykova univerzita 2020. 215 stran.

 

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek