Previous Next
Do Brna široká cesta — výstava, kterou jsme nemohli navštívit JAN VAŠKŮ V posledních měsících zažívá doslova boom studium kramářských písní, a to hlavně díky programu Ministerstva...
Svět Rukopisů a svět MAREK NEKULA Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ) sehrály v dějinách české literatury, kultury a vědy klíčovou...
Nálezová zpráva o dalším otištění významného textu vrcholného baroka JAN LINKA Roku 1709 vydal jezuita Daniel Ignatius Nitsch (1651–1709) kromě sbírky kázání nazvané Berla královská také...

INGEBORG FIALOVÁ-FÜRST

Kniha, pěkná na první i druhý pohled — velmi vydařená graficky i knihařsky a zajímavá a podnětná obsahem —, je sborníkem ze stejnojmenné konference z roku 2018. Do titulu staví otázku — a hned v prvních řádcích úvodu varuje, že se čtenář ale „definitivní odpovědi nedočká“ (s. 7). Jednotlivé příspěvky/ kapitoly můžeme ale přesto členit do dvou skupin podle toho, jak vážně jejich autoři tuto otázku, toto „zadání“ brali, na příspěvky typu A, které se poctivě snaží na konkrétní otázku konkrétně odpovědět, a příspěvky typu B, které mohly být součástí i zcela jiných sborníků se zcela jiným zadáním a jen bodově se v závěru či v úvodu deklarativně upamatovávají na původní úkol. (Přesto netvrdím, že se i v těchto kapitolách nenajdou podnětné náměty k přemýšlení.)

O co sborníku jde? V úvodu to dva z vydavatelů stanovují jasně: posbírat koncepty (nápady, podněty) pro sepsání transkulturních dějin literatury českých zemí (tedy tradičně multilingválního prostoru), které by překonaly „neudržitelné romantické konstrukce národních monolingválních dějin literatury“ (s. 8) a přiblížily se tak modernímu pojetí kultury (třeba často citovaného Wolfganga Welsche) pravícímu, že „kultury jako takové nejsou ničím homogenním, netvoří od sebe jasně oddělitelné jednotky, ale vzájemně se prostupují, integrují se zde cizí prvky s původními a jsou neustále v pohybu“ (s. 10). Vydavatelé pak plánují „promítnout (své) koncepční úvahy do syntetické historiografické publikace“ (s. 15), z čehož mi vyplývá, že sborník je jednak shrnutím diskuze, která už proběhla (na zmíněné konferenci, ale i v duchovně virtuálním prostoru mezi autory knih, článků, recenzí rozprostřených přes dvě staletí), zároveň ale chce být pozváním k další diskuzi. V tom případě se divím, proč nebyl vydán dvojjazyčně, česko-německy (aby se jako odrazový můstek pro další debaty otevřel badatelům z Rakouska, Německa, Švýcarska a dalších zemí, kde se ještě čte německy a kde jsou zkušenosti s multilingválním prostorem a jeho kulturou též doma), a proč nebylo k diskuzi a následné publikaci referátů přizváno víc bohemistů, když už těch transkulturalitě otevřených (po dlouhých epochách izolacionismu) v české kotlině konečně několik máme a dalo by se od nich důvodně očekávat, že rozšíří horizont debaty i kánon autorů a textů o podstatné nové položky (třeba o eseje Milana Kundery). Je pravděpodobné, že první možné rozšíření rozsahu i dosahu sborníku ztroskotalo na penězích (a je pravda, že překladové akci by se musela věnovat daleko pečlivější pozornost, než jí vydavatelé sborníku věnovali: některá do němčiny přeložená resumé se hemží jazykovými chybami [srov. např. 53f], příspěvek Heimböckla a Weinberga přeložený naopak z němčiny do češtiny je zase nesrozumitelný, aniž bez znalosti německého originálu umím rozhodnout, zda je prostě — při vší snaze překladatelů — přeložený nedokonale, nebo zda je nesrozumitelnost imanentní vlastností originálního textu, anebo je nepochopení způsobeno mou intelektuální nedostatečností).

V Olomouckém centru pro výzkum moravské německé literatury (jehož jsem součástí) jsme prakticky od jeho založení v roce 1998 uvažovali o stejných otázkách jako autoři sborníku (srov. např. sborník z první konference centra: Mährische deutschsprachige Literatur. Eine Bestandsaufnahme, Olomouc 1999), položili jsme si ale do vínku mnohem skeptičtější otázku, totiž zda má vůbec smysl chtít sepsat dějiny literatury multilingválního, multikulturního (pojem transkulturní jsme tehdy ještě neznali), navíc necentrálního (čti: provinčního) regionu s minimem kanonizovaných autorů a děl, bez přesného ohraničení a s tekutými vazbami na různá kulturní centra v okolí (Vídeň, Praha, Berlín). Přiklonili jsme se tehdy (a trvá to dodnes) k negativní odpovědi především u vědomí toho, že by takové dějiny literatury musely být spíše dějinami kultury daného regionu, což nám (i kdybychom odhlédli od metodologických problémů, např. kontaminace čistě literárněhistorických metod, rozpliznutí objektu výzkumu porušením hranice mezi fikcionálními/beletristickými a nonfikcionálními texty) připadlo jako projekt pro padesátihlavý tým nejméně čtyřjazyčných badatelů na příštích 30 let, jehož mecenáš se ovšem ještě nenarodil (srov. např. Ingeborg Fialová-Fürstová: Kurze Geschichte der deutschmährischen Literatur, Olomouc 2011, s. 29nn), takže jsme raději volili jiné cesty: kulturní dějiny (jejichž zhruba desátou součástí jsou i dějiny literatury) malých moravských regionů (srov. např. Eva Hudcová: Měšťan a divadlo. Z kulturních dějin města Šumperka, Olomouc 2015), lexikografická zpracování literární materie (díky moderní elektrotechnice zejména v otevřené databance www.limam.upol.cz), případové studie. Přes všechnu pragmaticko-metodologickou skepsi, jež je mi vlastní, jsem přivítala tah na branku germanobohemistického týmu Akademie věd ČR — a byla jsem zvědavá, zda příspěvky ve sborníku přinesou nové teze, přístupy, otázky, sklenou nový horizont nad ten již dobře známý, že totiž vedle sebe v Čechách existovaly v různých obdobích nejméně dvě „národní“ literatury (definující se jako „národní“ pod vlivem romantické ideje národa), jejichž vzájemné vztahy a podobnou či odlišnou dynamiku by bylo záhodno sledovat a zachytit.

Nejprve sborník nabízí — nikoli sice v samostatném příspěvku, ale přesto v součtu všech referátů uspokojivě — shrnutí dosavadního vývoje vyprávění o dvou literaturách z Čech a Moravy, a to například v příspěvku Matouše Turka o zachycení české středověké epiky v českém literárním dějepisectví 19. století, nad kterýmž příspěvkem čtenář jen lituje, že výklad nebyl doveden až do století 20. (včetně analýzy literárních dějin vzniknuvších pod dohledem socialistických kulturträgrů) a že kromě kanonizovaných svazků dějin literatury nebyly analýze podrobeny např. i středoškolské učebnice dějin (české) literatury — čímž by ovšem příspěvek nabobtnal o další desítky (byť jistě čtivých) stran. Na druhé straně vyvolává hned tento první příspěvek otázku, zda do chystaných dějin literatury zahrnout opravdu i tu „středověkou“, která ještě pojem národní literatury neznala a řídila se zcela jinými zákonitostmi než literatura moderní. Stejnou otázku vyvolává i příspěvek Jana Hona o epice pozdního středověku/raného novověku.

I další příspěvky pak sledují autory a vypravěče různých narativů o dvou literaturách, a to z obou stran pomyslného spektra, od izolacionistů (v tom či druhém národnostním táboře — prodchnutém a hnaném samozřejmě purizační, homogenizační tendencí) až ke stavitelům mostů, prostředníkům, „tkalcům koberců“ a „jedlíkům knedlíků“ (s. 104). Tímto nápaditým titulkem ozdobil svůj příspěvek Jan Budňák, který zde poutavě zábavným způsobem kráčí „po tekutých píscích metafor“ (s. 119) vyvinutých různými vypravěči „v dobré vůli a ve snaze o zprostředkování“ (s. 128), dokládaje ovšem přesvědčivě, že jsou to metafory nabité kognitivní potencí a že je tedy nutno brát je vážně, byť nejsou nijak exaktní (je chvályhodné, že Budňák k seznamu „obvyklých podezřelých“ [Urzidil, Eisner, Pick, Mühlberger, Fuchs] přidává i méně často skloňovaná jména: Wohryzek, Spina, Illový, což je kýžené rozšíření navyklého kánonu). Za správně položenou otázku (vyvěrající ze skeptického — ale znovu: správného — konstatování Inez Koeltzschové, že „českoněmečtí intelektuálové přes výsledky svého úsilí o reflexi byli schopni jen v omezené míře překročit meze nacionalistických diskurzů […] své doby“ [s. 109]) považuji tuto: „Jakou váhu měla u zmíněných prostředníků kategorie národa […] a byli — alespoň místy — schopni nemyslet v kategorii národní determinace literatury?“ (s. 110).

Obvyklé vyprávění o prostřednících (kteří se v transkulturně pojatých dějinách literatury nepochybně stanou ústředními postavami) je ve sborníku chvályhodně obohaceno o několik úvah o překladatelích a překladu jako centrální, výsostné transkulturní akci: Jan Hon poskytuje svým referátem o překladech (spíše „retextualizacích“ [s. 191]) doby pozdněstředověké historický i metodologicko-teoretický fundament pro další úvahy Smyčkovy a Petrbokovy týkající se pak již moderní literatury 19. století.

Jiný mechanismus ideového formování literatury/obou literatur (než byla/ dosud je nátlaková, agresivní idea národa) odhaluje ve svém referátu Milan Horňáček, když dokládá, že literaturu reagující na první světovou válku zásadně usměrňovala „vlivná vyprávění, různé, navzájem si konkurující narativy“ (s. 166n) a že by tedy úvahy o vlivných narativech měly obecně stát vždy v záhlaví té které kapitoly dějin literatury (v análech „Geistesgeschichte“ je to arci už dávno — leč jinou terminologií a možná méně precizně a uchopitelně — formulovaný poznatek, že totiž umění je vždy formováno „duchem doby“). Škoda jen, že celkem 9 příkladů německojazyčné literatury není vyváženo alespoň polovinou počtu titulů z literatury české (či polské či ruské či italské…), když už nám jde o tu transkulturalitu.

Koncentrací na jedno krátké období a specifické téma ale Horňáček jako by odpovídal na otázku Ladislava Futtery, jak periodizovat „transkulturně pojaté literární dějiny českých zemí“ (s. 138), která je — vedle zhodnocení dosavadního vývoje (Forschungsstand) a úvah o významu, smyslu, náplni pojmu transkulturality — samozřejmě centrální otázkou pro příští autory plánovaných dějin literatury, a to nejen z pragmatických důvodů. Futtera nejprve vyhodnocuje několik příkladů dosavadní periodizace dějin (české) literatury, kterým je vždy imanentně vlastní modelovost (do velké míry nezávazná, někdy i hravá) a oscilace mezi dvěma mezními póly: přílišným zjednodušením/povrchností a přílišným ponorem do hloubky/zahlcením podrobnostmi. S tímto vědomím nedokonalosti každé periodizace (která je jí ale vepsána per se, leč co naplat: „periodizace je pro historika nepostradatelným nástrojem“ [s. 152]) pak Futtera navrhuje tři modely: „řezy“, „pomocné epochy“ a „linky“, přičemž se první dva modely ve své navrhované koncentraci na „uzlové body, z nichž se odvíjí následný výklad směrem k postihnutí obecných dobových fenoménů“ (s. 149) sobě podobají a liší se (dle mého pochopení) jen v otázce, z které sféry mají ony uzlové body být: spíše ze sféry duchovní, kulturněhistorické („řezy“ — koncept řezů je, možná, podobný konceptu „kulturně-prostorového horizontu promýšleného Manfredem Weinbergem“ [s. 114], na který ovšem neodkazuje Futtera, nýbrž Budňák; referát Milana Horňáčka možno pak chápat jako ilustraci toho, jak by to mohlo vypadat) nebo ze sféry politicko-sociální (ze společenské báze slovníkem Karla Marxe — „pomocné epochy“). A — ano, oba navržené modely (v nichž je pro transkulturalitu místa dost; ten třetí, připodobněný k mapě linek podzemní dráhy se mi — obyvatelce města, kde nejezdí metro — poněkud vymyká) mi připadají zajímavé, podnětné, překonávající tendenci k teleologičnosti dějin literatury (ve jménu čehokoli) — a schůdné, byť samozřejmě hrozí nebezpečí (kvůli kterému jsme sepisování dějin literatury v Olomouci vzdali), že „(výklad přesáhne) úzce vymezené pole literatury a otevře prostor dění v kultuře či filozofii“ (s. 149) — a stane se tudíž bezbřehým a v posledku neproveditelným.

Co mi ve sborníku a tedy v přemýšlení nad příští podobou transkulturních dějin literatury českých zemí zásadně chybí (lépe řečeno: ozývá se sporadicky v jednom, dvou náznacích) je úvaha o vyšších celcích, v nichž/pod jejichž kupolí sledovaná literatura vznikala (a to bez ohledu na to, jak zřetelně byly ty kupole vnímány a jak plánovitě či naopak maně se k nim šplhalo): Rakousko-Uhersko, střední Evropa, Evropa, svět — a kam by se plánované dějiny měly mít ambici vřadit.

Sborník Jak psát transkulturní literární dějiny? byl napínavým čtením; doufám, že transkulturní dějiny literatury z Čech a (nezapomeňme!) Moravy jím — až vyjdou — budou také.

 

Václav Petrbok — Václav Smyčka — Matouš Turek — Ladislav Futtera: Jak psát transkulturní literární dějiny? Akropolis, Praha 2019. 286 stran.

 

Vychází v České literatuře 1/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek