Previous Next
Do Brna široká cesta — výstava, kterou jsme nemohli navštívit JAN VAŠKŮ V posledních měsících zažívá doslova boom studium kramářských písní, a to hlavně díky programu Ministerstva...
Svět Rukopisů a svět MAREK NEKULA Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ) sehrály v dějinách české literatury, kultury a vědy klíčovou...
Nálezová zpráva o dalším otištění významného textu vrcholného baroka JAN LINKA Roku 1709 vydal jezuita Daniel Ignatius Nitsch (1651–1709) kromě sbírky kázání nazvané Berla královská také...

PAVEL JANOUŠEK

Literární vědu a myšlení o literatuře, stejně jako každou jinou lidskou činnost, neutvářejí jen lidé, kteří jsou „hodně vidět a slyšet“ (ať již v dobrém, nebo ve zlém, jako trvale svítící stálice, nebo jen na čas zářící meteory), ale také víceméně nenápadní „dělníci a dělnice oboru“. Tedy badatelé a badatelky, kteří a které svůj obor formují každodenní prací na konkrétních, zdánlivě řemeslných, úkolech. Například na knižních edicích či lexikografických heslech.

Jedním z takovýchto „nosičů vědy“ byla také Ludmila Lantová. Literární historička, která bezprostředně po válce (1945–1949) vystudovala estetiku a srovnávací dějiny literatury na pražské filozofické fakultě a v roce 1952 získala titul doktorky filosofie prací Vývoj staročeské světské epiky šlech tické do válek husitských. Ve stejném roce se pak stala pracovnicí Akademie věd, tehdy Československé, aby po celý svůj profesní život výrazně se podílela na klíčových aktivitách Ústavu pro českou literaturu.

Výchozím úkolem Ludmily Lantové bylo zkoumat problematiku české literární kritiky přelomu 19. a 20. století, v čele s F. X Šaldou. Spolu s Rudolfem Havlem sestavila jeden ze svazků Souboru Šaldova díla (Kritické projevy 9, 1912–1915, 1954) a následně sama vydala, respektive, jak praví tiráž: „Za redakce Ústavu […] připravila a poznámkami opatřila“, více než sedmisetstránkový výbor O umění (1955). Vytvořila tím publikaci, jež se na desítky let stala základním informačním zdrojem zpřístupňující českým studentům a literární veřejnosti Šaldovy klíčové texty, včetně dosud knižně netištěných. Později se spolu s Vladimírem Forstem, Emanuelem Mackem a Jiřím Opelíkem podílela na antologii Čteme z F. X. Šaldy (1981). Podobu literárněhistorického textu tento její zájem dostal v kandidátské práci Nové postavení a rysy literární kritiky devadesátých let, obhájené v roce 1963, a později přepracované na knižní studie Hledání hodnot (1969). Lantová v ní nejenom vykreslila komplexní obraz období, kdy se literární kritika stává svébytnou a samostatnou oblastí literární tvorby, nadto s výraznou ambicí ovlivňovat společenské dění, ale také přesvědčivě vztáhla tehdejší názory a postoje kritických osobností ke starší české literární tradici.

V letech šedesátých Ludmila Lantová pracovala na heslech pro tzv. modrý Slovník českých spisovatelů (1964) a pro knihy Čeští spisovatelé 19. století a Čeští spisovatelé z přelomu a 20. století (1971 a 1972; společně s tit. Čeští spisovatelé 19. a počátku století, 1973). Podílela se však také na čtvrtém svazku tehdy vznikajících Dějin české literatury, jehož vydání ale nástup normalizace odložil až na rok 1995. Napsala pro něj monografickou kapitolou o Marii Majerové a také o dramatu let dvacátých, kterou navázala na výzkum započatý jejím předčasně zemřelým manželem Miloslavem Noskem (1925–1962).

V letech 1972–1984 Lantová vydala sérií fundovaných doslovů ke Spisům Ivana Olbrachta. Těžiště její odborné činnosti se ale v tuto dobu přeneslo především do psaní a redigování hesel. Spolu s Vladimírem Forstem, Jiřím Opelíkem, Zdeňkem Pešatem, Věrou Taxovou, Rudolfem Havlem, Jaroslavem Kolárem, Emilem Pražákem, Květou Homolovou, Miladou Chlíbcovou, Mojmírem Otrubou, Přemyslem Blažíkem, Stanislavou Mazáčovou, Věrou Vladykovou, Zdeňkou Tichou, Zinou Trochovou a dalšími totiž patřila k zakladatelské generaci a oporám Lexikonu české literatury. Projektu, jenž měl být původně obsáhlejší a důkladněji provedenou variantou ústavem doposud vydávaných slovníků, během následných bezmála čtyř desetiletí se však postupně rozrostl na mnohem komplexněji pojaté dílo.

Iniciační podíl na jeho proměně v nejzásadnější český lexikografický počin měla rovněž bizarnost sedmdesátých let. Tedy skutečnost, že v Lexikonu působila řada vědeckých osobností, které sice mohly po politických čistkách z počátku normalizace na pracovišti zůstat, jinak se jim ale uzavřela většina publikačních možností. „Dostatek času na práci“ pracovníci příslušného oddělení nadto měli i proto, že tehdejší ředitel ústavu, Ladislav Štoll, rozhodně nestál o rychlé splnění stanoveného úkolu. Zásady poctivé lexikografické práce byly totiž v rozporu s dobovými cenzurními limity a s jeho představou, že do literatury lze „vpustit“ jen osoby „stranou a vládou“ považované za pokrokové anebo alespoň neproblematické.

A byly to právě tyto zásady, které mě při mém vstupu do ústavu na podzim 1981 na lidech okolo Lexikonu přitahovaly. Vnímal jsem je totiž jako protipól těch, kteří byli ochotni hrát dobové ideologické hrátky. Jako začínající badatel jsem měl navíc to štěstí, že jsem byl záhy vtažen do neformálního ústavního života, jehož součástí byly také pravidelné návštěvy restauračních zařízení v okolí Strahovského kláštera, kde naše pracoviště sídlilo. Pobývání v nich se konalo téměř každé úterý a čtvrtek, během oběda, především ale po skončení vedením ústavu kontrolované pracovní doby, tedy po 15:45. Mívaly podobu přátelských setkání věkově si blízkých skupin, které se ale vzájemně silně prostupovaly, neboť spřízněnost názorová byla důležitější než rozdíly generační. Parta kolem Lexikonu, k níž patřívali Opelík, Pešat, Kolár, Pražák, Holub a z žen zejména Chlíbcová. Mazáčová a Lantová nejraději chodila k „Paní radové“, tedy do restaurace na rohu Loretánské ulice a Radničních schodů. A já měl to štěstí, že jsem patřil mezi přizvávané benjamínky.

U piva a tlačenky jsem tak měl příležitost být mnohokrát účasten rozhovorů o věcech pracovních, odborných, ústavních, literárních i čistě soukromých. Bylo mi umožněno poznat také názory a vzpomínky přítomných na naše pracoviště a na postavy, jež je v různých dobách utvářely. Pokud jde o Lexikon, v paměti mi zůstaly zejména vášně vyvstalé v okamžiku, kdy měl po mnoha letech konečně jít do tisku a Hana Hrzalová začala do jeho podoby cenzurně zasahovat. Zjevně ze strachu, že by v publikaci zveřejněné informace a interpretace, zejména hesla připomínající existenci politicky nevyhovujících literátů (například Václava Černého), mohly rozhněvat „dohlížející soudruhy“.

Snad mohu prohlásit, že obdobná neformální setkání mi umožnila navázat s Lídou Lantovou přátelský vztah. Poznat ji jako znalou a inspirativní osobnost, poctivou vědkyni, která je oddána úkolu, na němž pracuje, zároveň ale nemá potřebu jej mytizovat. Neboť si uvědomuje, že jde o dílo stvořené, a proto vždy jen relativně dokonalé. K literárněvědnému poznání Lantová přistupovala věcně a pragmaticky, nehrála si na velkou vědkyni, zároveň ale její znalosti a orientace v literárněhistorickém materiálu byly více než obdivuhodné. A protože mi svými konkrétními a přitom nevnucovanými radami a postřehy mnohokrát pomohla také v mém badatelském tápání, patřila k těm, se kterými jsem se neformálně radil, když jsem sám začal připravovat slovník spisovatelů, zachycující období navazující na Lexikon, tedy po roce 1945. A stejně tak se stala přátelskou rádkyní pro mnoho dalších mladších kolegů přicházejících postupně do ústavu.

První svazek Lexikonu vyšel v roce 1985 a ve stejném roce byla Ludmila Lantová odeslána do penze. Naštěstí jí však bylo umožněno na tomto projektu aktivně pracovat dál, takže se podílela také na jeho proměnách v letech devadesátých a následných, kdy převládla tendence heslář i jednotlivá hesla ještě rozšířit a informačně více nasytit. Jako jedna z několika málo zakladatelů se podílela i na vydání čtvrtého, posledního svazku tohoto významného díla (2008).

K mým vzpomínkám patří, že náš osobní vztah zůstal vždy přátelský. Navzdory svému věku totiž měla — kupodivu — i pochopení pro to, když jsem se v roli ředitele ústavu snažil v druhé polovině prvního desetiletí 21. století Lexikon co nejrychleji zpřístupnit na webu. A to v podobě databáze, umožňující všechny ústavní lexikografické projekty do budoucna upravovat a rozvíjet v online režimu. Bohužel, příslušníky mladší generace, kteří tehdy Lexikon převzali, jsem o užitečnosti takovéhoto kroku nepřesvědčil.

 

Vychází v České literatuře 1/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek