Previous Next
Workshop k projektu Umění — gesto — argument LUKÁŠ HOLEČEK Může být meziválečná umělecká situace stále ještě výzvou pro komplexně zaměřený vědecký výzkum? Jaká...
Metodika literární bibliografie JAROMÍR KUBÍČEK V každém čísle časopisu Česká literatura najdeme na konci poměrně obsáhlý oddíl nazvaný Z přírůstků...
Křižovatka bez dopravního značení LADISLAV FUTTERA Jaká kritéria by měla splňovat práce, která má ambice stát se učebnicovým textem, tedy jednou ze...

JAN MALURA

V českém prostředí v posledních letech probíhá poměrně živá diskuze o humanismu a renesanci. Odehrává se zejména na půdě tohoto časopisu (srov. naposled tematické číslo České literatury 2019/6), ale také jinde, jak o tom svědčí kupříkladu nedávný článek Viktora Viktory (Bohemica Olomucensia 2019, č. 3, Suplementa). V průběhu debaty zazněly hlasy volající po nové syntéze literatury 16. století, nebo alespoň souhrnné antologii. A velká antologie renesanční literatury je právě na světě, není to ovšem čítanka z literatury české, ale italské — prezentuje tedy literární svět, který má pro dobu renesance zásadní význam.

Monumentální, dvoudílný výbor se přirozeně nevynořil jako blesk z čistého nebe, naopak jeho historie je dlouhá a pohnutá. Antologii rozpracoval před více než šedesáti lety Václav Černý a přizval ke spolupráci své tehdejší žáky a významné překladatele, ale kniha tehdy nevyšla. Po delším čase se celého počinu ujal romanista, literární vědec a překladatel Jiří Pelán, který se rozhodl celek doplnit o další autory a koncepčně jej dopracovat (srov. rozhovor s Jiřím Pelánem v tomto čísle České literatury). Dílo se tak rozrostlo de facto dvojnásobně, do dvou svazků, jež mají dohromady bezmála 1 300 stran.

Člověk, který není úplným laikem, očekává od renesanční čítanky leccos, především slušnou porci zásadních, literárně výjimečných textů. Těch se v této dvoudílné knize čtenář nepochybně dočká. Mně osobně při čtení opakovaně překvapovala především neobyčejná šíře literárních a ideových rejstříků. Čteme lyriku v různých formách (sonet, óda, epigram, elegie aj.) a původních jazycích (italština, latina), eposy hrdinské, rytířské, mytologické, prozaickou novelu, množství komické poezie (v některých erotických projevech až šokující), básně makarónské, eklogu v nejrůznějších variantách, humanistický list, historickou prózu, pastorální román, ale místo tu má i náboženská próza, filologické, politické, poetologické i morální traktáty, filozofické dialogy, biografie proslulých osobností a autobiografie, utopické spisy i výstřední romány o cestě platónské duše od temnot ke světlu.

Je to dáno nejen samotnou rozrůzněností tehdejšího kulturního života v Itálii, ale nepochybně i celkovou koncepcí antologie. Výběr se neomezuje jen na texty, jež z našeho pohledu patří k beletrii, ale snaží se představit celé spektrum dobové literární kultury. Základní osa je chronologická, první svazek je věnován 14. a 15. století, druhý, mnohem obsáhlejší, pak století 16. a tzv. vyznívání renesance. Uprostřed těchto úseků se materiál člení podle žánrových oblastí a v jejich rámci pak podle autorů. Právě velkorysý časový záběr ukazuje zrod, vrchol i doznívání renesančního fenoménu. Zahrnuje tak i texty zdánlivě ryze středověké jako např. mystické dialogy sv. Kateřiny Sienské nebo Savonarolovo apokalyptické kázání, stejně jako raně barokní (Torquato Tasso). Tím se také vrhá zvláštní světlo na přechodná období, zajímavá rovněž z českého pohledu (pozdní středověk, přechod humanismu a baroka, v českém prostředí obojí s časovým posunem). Přesněji řečeno, v antologii narazíme na jevy, které dokládají, jak je užitečné chápat literární dějiny ne lineárně a jako binární opozice (středověk je vystřídán renesancí), ale coby do značné míry souběžné, prolínající se diskurzy (srov. práce o literatuře 19. století týmu D. Turečka). V knize ostatně najdeme autory, kteří ve své tvorbě střídali středověká kázání, moralistické verše a renesanční novelistiku. Šíře záběru a rozsah výboru je v každém případě unikátní, ale jako každá antologie může vzbuzovat otázky po přítomnosti či naopak absenci nějakého titulu. Nepovažuji je za příliš produktivní, přesto jednu drobnost zmíním. V antologii nenašly místo facetie Poggia Braccioliniho, které jsou ovšem významným fenoménem zejména z hlediska interkulturního šíření a zároveň coby zakladatelské dílo žánru. Poggio přenesl italskou narativní tradici do latiny a ta se v podobě latinského souboru šířila po Evropě a prošla i českým prostředím.

České souvislosti antologie občas připomíná. Kupříkladu milostný motiv pohledu, resp. střely vypuštěny z očí krásné a ušlechtilé ženy v jednom Cavalcantiho sonetu je dáván do souvislosti s naší Závišovou písní (s. I/34), upozorňuje se na český překlad traktátu De fortitudine G. Pontana z pera Řehoře Hrubého z Jelení. V ukázkách z děl známých osobností se pak záměrně volí texty, které reflektují česká témata, např. z Petrarky tu jsou mimo jiné dopisy Karlu IV., nechybí Historia Bohemica Eney Silvia Piccolominiho (její název by se měl ovšem překládat jako Historie česká, ne Kronika česká, a to nejen z důvodu titulu originálu, ale též kvůli respektování žánrových specifik díla). Nechybí ani mimořádně zajímavý list zmíněného Poggia Braccioliniho o posledních kostnických dnech Jeronýma Pražského, který je do nové češtiny přeložený vůbec poprvé. Ten mimochodem dobře ukazuje střet dvou zcela odlišných světů 15. století: Poggio je vzdělanec, který v Kostnici úspěšně pátrá po antických rukopisech a zároveň si odskakuje do lázní v Badenu, kde okouzleně sleduje koupele nahých těl, na koncilu pak s úžasem hledí na reformačního myslitele, jemuž záleží na něčem úplně jiném, čisté biblické víře. Poggio neumí a nechce posoudit Jeronýmův spor, ale má pro něj bezmezný obdiv. Ve druhém svazku odkazů k české kultuře a literatuře ubývá (české téma má např. novela M. Bandella), což je dáno jednak tím, že v 16. století není česko-italských literárních kontaktů mnoho, a zároveň faktem, že kniha tyto vztahy soustavně nesleduje. To nemá být myšleno jako výtka, antologie z italské renesanční literatury má nepochybně jiné a důležitější cíle než mapovat nevýrazné česko-italské souvislosti. A rozhodně se nedá říct, že mezikulturní přenosy ignoruje a uzavírá se pouze do italského světa; upozorňuje zejména na vazby uprostřed románského prostoru (italské zdomácnění starofrancouzské hrdinské epiky apod.), ale zmiňuje též vyzařování italské novelistiky do celé Evropy (mnohý italský syžet se stal podnětem pro Shakespearova dramata). Leccos pozoruhodného o evropských paralelách či vzájemném míjení nám může říct také „Chronologická tabulka“ (s. II/738–765), kladoucí vedle sebe evropská historická fakta, literaturu a výtvarně-architektonická díla (stranou zůstává hudba).

Česká literatura se v každém případě ve světle italské renesance ukazuje jako velmi omezený literární svět, což je jistě známým faktem. Na druhé straně přiznejme, že konkurovat kulturně vyspělým italským centrům není schopen v 15. a 16. století téměř žádný evropský region. Mnohé z nich se ovšem snaží domestikovat některé italské útvary, zejména petrarkovskou lyriku, jak o tom svědčí poezie chorvatského Dubrovníku, nebo se značným časovým posunem sonetová vlna ve slezskoněmecké literatuře 17. století. V pozoruhodném spektru dovede italské renesanční podněty recipovat polská raněnovověká kultura, tedy prostředí geograficky a jazykově blízké českému.

Jak jsem už naznačil, antologie nás seznamuje také s mnoha autory a literárními texty, jež u nás nejsou v běžném povědomí. Většina textů vychází v češtině vůbec poprvé. Díla velkých jmen renesance k nám byla výběrově tlumočena už dříve, méně známí autoři buď vůbec, anebo v několika specializovaných antologiích a dnes špatně dostupných edicích. Pro literárního či kulturního historika, který se chce vyrovnat s fenoménem renesance a humanismu, má ovšem značný význam právě četba velmi širokého spektra dobových textů, včetně přírodovědných či filozofických pojednání. Ostatně poznání filozofického pozadí italské renesance, v rámci něhož platónská tradice (zejména platónská teorie lásky) zápasí s aristotelovskou (důraz na principy Aristotelovy poetiky), se může stát jedním z obecných výkladových klíčů k celé epoše, pokud k tomu ovšem přiřadíme ještě linii augustinovskou (vnášející do humanistické kultury duchovní introspekci). Zkrátka mít toto vše v úryvcích v jednom komentovaném celku, který shrnuje roztříštěné jednotlivosti a syntetizuje celou různorodost, považuji za velmi užitečné, a to i vzhledem k využití příručky v univerzitních seminářích různých oborů.

Ale literární čítanka tu není ani tak kvůli seminářům jako spíš pro radost z každodenního čtení. K mým čtenářským objevům patří dopisy zmíněného Poggia Braccioliniho, alegorizující, ale zároveň pročištěná epika plná smyslových detailů z pera A. Poliziana, rétorický nadhled a zvláštní slohová energie Silvia Piccolominiho, včetně jeho „zdobných popisů“ ideálního města, experimentální próza Fr. Colonny, hravá a intimní latinská poezie G. Pontana, bizarní básnění šaškujícího provokatéra T. Folenga, barvitá historická vyprávění a nadčasové dějepisné gnómy F. Guicciardiniho, ještě spíš středověký, drsný a zábavný epos L. Pulciho, nebo Zuřivý Roland L. Ariosta v Hiršalově překladu, Tassova lyrika či jeho divadelní pastorála Aminta. Velmi poučné je číst ukázky ze Sannazarovy Arkádie a dalších půvabných projevů idylického básnictví. Člověk zná desítky mladších manýristických pastýřských idyl, barokních duchovních eklog, vánočních pastorálek, ale bez znalosti italštiny neměl možnost okusit texty, které stojí na počátku tohoto pověstného novověkého fenoménu, oživujícího vergiliovskou bukoliku. A pokud vás dříve minuly (jako mě) starší české překlady Vasariho životopisů malířů včetně parádních ekfrází známých obrazů, Celliniho dobrodružné autobiografie nebo Dvořana B. Castiglioneho, mimořádně vlivné knihy evropských aristokratických kruhů (v českém překladu vyšla v Živých dílech minulosti dokonce jeho polská adaptace!), máte možnost své dluhy dohnat pomocí obsáhlých ukázek v přítomné antologii.

Jak jsem už naznačil, některé texty jsme mohli číst už dříve ve starších českých antologiích nebo v překladových edicích, jiné vznikaly před mnoha desetiletími právě pro tuto čítanku (a jsou z pera takových osobností jako V. Černý, J. Zábrana, E. Frynta, J. Hiršal, F. Halas aj.). Velké množství textů dopřeložil J. Pelán sám, popř. je převzal z novějších překladových edic. Je třeba konstatovat, že Pelánův překladatelský rejstřík je neobyčejně široký, zahrnuje překlad z Dantovy Božské komedie, žertovnou, obscénní (až pornografickou) a parodickou poezii, eposy hrdinské, komické i idylické, apokalyptické kázání, autobiografickou prózu i latinskou lyriku, stejně jako texty makarónské, italsko-latinské. Jak je u tohoto vynikajícího překladatele zvykem, Pelánovy překlady mají podobu formálně bravurních, plnokrevných českých básní a próz, nezastírají přitom časovou odlehlost a jistou exotičnost originálu, občas užívají archaismů, aby navodily dojem starobylosti (dumy, lep). Za znamenitý překladatelský výkon pak považuji tlumočení makarónského eposu Baldus T. Folenga, u něhož jsem se chechtal přímo rabelaisovsky: „Pod nohou namque cítí uhýbat terrenum náhle, | nevidí terram, do níž ferme by zabořil patas; | ve vzduchu nazdařbůh visí a naprázdno nohybus kopá, | pryč je naráz a zcela labor a námaha chůzae. | Retro obrátí pohled a vidí kumpanos všechny | plachtit cum gratia vzduchem, jak nesou je líbezni vánki“ (s. I/163).

Úvodní komentáře k dílům a vysvětlivky v podobě marginálních poznámek k úryvkům představují velmi důležitou součást antologie. Přinášejí čtenářsky účelné poučení, které není přebujelé, nestrhává na sebe zbytečnou pozornost na úkor vlastního textu, jak se to někdy velmi erudovaným komentářům stává. Marginální poznámky sledují historický kontext, a to nejen základní reálie, ale také poetiku, specifické žánry a formy (strambotto, capitolo, sonetto caudato aj.), vysvětlují dobové myšlenkové kategorie, stejně jako antické reálie, symbolické významy i dobové pojetí básnictví (srov. důležitou poznámku k Boccacciovu životopisu Danta, v níž se komentuje metafyzické chápání poezie, kdy cit pro krásu vyvěrá z náboženských emocí a poezii se připisuje magická, modlitební, ale také morální a sociálně služebná role [s. I/173]).

Komentáře umožňují sledovat klíčové slohové vrstvy italské, resp. západoevropské literatury. Patří k nim klasicismus, důležitá kategorie druhého svazku antologie, tj. tvorba založená na standardizovaném jazyce, technických pravidlech a nápodobě vzorů, především antických, ale také komické básnictví se sklonem k realistickému detailu. To je zde adekvátně chápáno ne jako nějaké spontánní, lidové veršování, ale de facto jako literární konvence, uvědomělá stylizace, která reaguje na vznešený neoplatónský proud. K některým komentářům lze mít drobné připomínky. U Tansillových Slz svatého Petra by si zasloužila zmínku hudební adaptace v podobě cyklu vícehlasých madrigalů Orlanda di Lassa, dodnes okouzlující fanoušky staré hudby na koncertech a hudebních nosičích (ostatně tato biblická Tansillova poezie mohla být představena též úryvkem, aby bylo patrné, že pozdně renesanční básník je běžně tvůrcem také duchovní poezie). Co se týče hudebních rezonancí, jsou zmiňovány zcela výjimečně, u Tassovy lyriky je jmenován Monteverdi, v případě Osvobozeného Jeruzaléma lze dodat, že Armidin příběh se dočkal mnoha adaptací v operách či oratoriích (včetně našeho Antonína Dvořáka). Známý Petrarkův list o výstupu na horu Mont Ventoux je tu viděn jako projev dobového ocenění přírody a ohlas autorova turistického výkonu (s. I/93), zdá se však, že tento nepříliš konkrétní záznam o cestě je hlavně morálním exemplem, které ukazuje význam augustinovské intertextuality pro humanismus a měl by být čten v těsné ideové blízkosti s Petrarkovým dílem Mé tajemství, tj. s předchozím úryvkem v antologii (stranou nechme fakt, že někteří badatelé pochybují, jestli Petrarca na Mount Ventoux vůbec putoval). Mladší vykladači renesance dnes celkově nekladou takový důraz na literární dílo coby výraz tvůrčí osobnosti a naopak akcentují silněji fakt, že renesanční a humanistická literatura může být především intelektuální hrou založenou na naučených vzorcích a kanonické četbě.

Základní rámec antologie tvoří dvě studie Václava Černého. Ten ve „Slově úvodním“ mimo jiné upozorňuje na sociální rozvrstvení dobové kultury, přičemž renesanci jednoznačně ztotožňuje s měšťanstvem. Tato teze nemusí platit obecně, v některých evropských regionech (Polsko) je renesanční kultura silně spjata s aristokratickou vrstvou, v Itálii i jinde s církevní hierarchií (papežský Řím, biskupská centra). Sám Černý si je však vědom toho, že v rámci italského měšťanstva je třeba rozlišovat: oligarchie patricijů je jinou societou s odlišnými kulturními zájmy než chudí měšťanští řemeslníci. A tahounem a mecenášem renesančních snah v Itálii je právě ta nejbohatší vrstva měšťanstva. Nižší a lidové vrstvy rozhodně nepředstavují významné podhoubí evropské renesanční kultury, přestože některé dřívější interpretace se snažily ukazovat opak. Černý definuje renesanci v souvislosti s novodobým ideálem člověka osvobozeného, jenž svůj osud spravuje rozumem, a klade nemalý důraz na „moderní vědecké myšlení“ renesance (s. II/689). Takové pojetí se dnes zdá příliš jednostranné, renesance v sobě obsahovala široké spektrum myšlenkových proudů, mnohé z nich se rozhodně neblížily moderní vědě, ale byly v nich silné prvky hermetismu, paracelsiánství, alchymie, poznávání přírodního a nadpřirozeného světa v jednom nedělitelném celku apod. Černý má v každém případě vyvinutý smysl pro přesahování epoch, trefně poznamenává, že v baroku dál přežívá nejen petrarkovský milostný platonismus a také pastýřský idylismus jako „žánry nesmírně tvárné a povolné“ (ibid.).

Do širšího kontextu reflexí renesanční kultury vřazuje Černého uvažování Jiří Pelán v závěrečné studii, v níž přibližuje starší, dnes už klasické koncepty J. Burckhardta, W. Diltheye, K. Burdacha, i jejich novější revize z řad historiků (J. Delumeau) či filozofů (P. O. Kristeller). Současným pojetím humanismu a renesance, jež zdůrazňují materiální a sociální aspekty dobové literatury (mecenášství, knižní trh apod.), se už nevěnuje. To však není účelem jeho statě, protože Černého přístup se vztahuje ke starším koncepcím. Pelán v něm mj. vidí kombinaci Huizingových a Burckhardtových tezí — „podzim středověku“ a „renesanční inkubaci“ vidí totiž Černý stát téměř dvě století ve vzájemném dotyku (s. II/734). Pelán zároveň poukazuje na hlavní hendikep Černého výkladu, malou pozornost k filozofickému myšlení renesance. Na závěr Jiří Pelán oprávněně připomíná zvláštní komplexnost a rozporuplnost renesančního fenoménu a klade důležité otázky, které se týkají pozitiv a negativ návratu ke starověku, vztahu renesance a reformace, časového vymezení epochy, ale i skutečnosti, nakolik jsou národní renesance „autonomní fenomény“, anebo spíš „deriváty italské lekce“ (s. II/736). Jsou to otázky stále aktuální a mnohé z nich rezonují také v naší domácí debatě o humanismu. Kniha pozoruhodně zrcadlí velkorysou literární kreativitu italské renesance, různorodost kulturních proudů, ale vypovídá zároveň o celé době také jako o staletích dramatického napětí, krvavých bojů a politických intrik. Význam mohutné antologie V. Černého a J. Pelána je mnohostranný a lze ji v každém případě chápat rovněž jako podnět pro bohemistickou odbornou veřejnost. Velkou, bohatě komentovanou čítanku z raně novověké literatury českých zemí, komponovanou chronologicky a žánrově, u nás k dispozici nemáme. Chybí nám především jako učební pomůcka a komplikované měsíce distanční výuky to jenom potvrdily. Berme tuto knihu jako výzvu pro příští roky…

 

Václav Černý — Jiří Pelán (edd.): Italská renesanční literatura, I., II. Praha, Karolinum 2020. 456 + 804 strany.

 

Vychází v České literatuře 6/2020.