Previous Next
Zahleděn do dávné tváře KRISTINA DOKULILOVÁ Deset let po vydání šiktancovské monografie (Někde tady, Český básník Karel Šiktanc, Brno, Host 2010)...
Jak mluvit o marxismu v humanitních vědách? KRISTINA ANDĚLOVÁ (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR) K textu Romana Kandy „Strukturalisté dělají marxismus“ a k reakci Pavla...
OBHÁJENÉ DIZERTACE 2019 SESTAVILA TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají...

JAKUB MACHEK

Lucie Kořínková ve své gellnerovské monografii s podtitulem Text — obraz — kontext bohatě zúročila široké bádání spojené s přípravou podkladů pro edici Gellnerova literárního a výtvarného díla. Kniha je přepracovanou verzí dizertační práce, což se do jisté míry projevuje na výsledném textu. Autorka si vytkla za cíl nabídnout nový pohled na dílo autora, jehož výklad je jako u málokoho v české literatuře úzce spojený s jeho životními osudy, a ukázat na různé, stále přebírané mýty spojené s jeho tvorbou i životem. Kniha proto začíná představením dosavadních interpretací Gellnerova díla, které kladly důraz na určité části jeho umělecké tvorby a jiné nechávaly stranou. Vznikaly tak obrazy Gellnera jako lyrického básníka, buřiče, satirika, karikaturisty či dokonce osoby zajímavé hlavně svým záhadným skonem (v širokém rešeršním záběru Lucie Kořínkové se objevila i televizní inscenace Radosti života z roku 1984 a její dobové recenze).
Kořínková se těmto interpretačním pastím snažila vyhnout úvodním zamyšlením nad možnostmi interpretace autorského díla mezi póly čistě textové analýzy a biografickým přístupem, který zvláště u autora s atraktivním životopisem může přerůst v ilustrování životních osudů ukázkami z autorovy tvorby. Kořínková se proto rozhodla založit svůj přístup na zkoumání možností interpretace, které Gellnerovo dílo nabízí, za pomoci obsáhlé rešerše do dobové umělecké a zábavné produkce. V druhé kapitole na příkladu básně „Konečně je to možná věc“ hledá kořeny autorovy poetiky v dobové humoristické tvorbě a pečlivě dokládá výskyt podobného typu humoru v Humoristických listech, šantánových písních a další populární produkci včetně rekonstrukce dobového významového pole gorily, která hraje v básni významnou roli jako potenciální autorova manželka. Lucie Kořínková takto nabízí zcela nový pohled na Gellnerovu tvorbu, ukotvený v dobové podobě zábavy, které je Gellner blíž, než bychom dnes čekali — pokud tedy nepočítáme zlidovění některých jeho básní.
Podobně obsáhle se zaobírá i různými variantami postupně vznikající divadelní hry Radosti života, kde poukazuje na úskalí autorova způsobu tvorby, rozvolněné, obětující často celistvost ve prospěch dílčí pointy. To je charakteristické podle autorky zvlášť pro Gellnerovu pozdější, novinovou tvorbu, která se mu stala vhodným útočištěm jak pro formát, ke kterému tíhnul, tak i zdrojem slušné obživy.
Autorské přizpůsobení se publikační platformě je tématem další části obsáhlé studie, nápaditě a objevně ukazující praktickou stránku a dobovou podmíněnost Gellnerovy tvorby předvedené na posunu od radikálně anarchistického Nového kultu, kam přispíval na počátku století, k středostavovsky liberálním (a nacionalistickým) Lidovým novinám, jejichž redaktorem a karikaturistou se stal na začátku prvního desetiletí minulého století. Lucie Kořínková se také pokusila o vysvětlení tohoto přerodu z nezávislého bohéma v usazeného literáta, podle Šaldy prakticky rozumujícího, rozšafného biedermana, na ukázkách z generačních polemik s Šaldou píšícím pro časopisem Lumír, i v rámci osudu generačních souputníků Fráni Šrámka a Marie Majerové.
O praktickém životním přístupu může svědčit i historka, kterou Kořínková našla ve vzpomínkách Otakara Hanuše, ve které Gellner při cestě do Prahy navštíví své přátele. Pohostí věčně hladové bohémy a instruuje je k pilné práci: „Jaroslav Hašek zvážněl při jeho vstupu a po Gellnerově otázce: »Tak co, dělá Jarda dobrotu?« se téměř zalekl […] Z nádraží šel Hašek domů a pracoval. Pracoval i druhý a třetí den, ale pak dojem z Gellnerovy návštěvy oprchal a Jarda zase odložil na týden pero.“
Proměna životní stylu pak podle Kořínkové logicky vedla k hledání stálého místa, kde by se Gellner mohl živit svým výtvarným a literárním talentem. Střídání periodik s odlišným ideovým zaměřením, často navzájem nepřátelským, bylo ve své době pro autory běžnou praktikou (například Jaroslav Hašek byl schopný psát zároveň povídky pro tiskoviny obou nepřátelsky naladěných dělnických stran, v nichž zesměšňoval vždy politiky protistrany). Ale autorka podrobně dokládá, že přechod k Lidovým novinám nemusel být pravděpodobně pro Gellnera příliš násilným, naopak politická linie listu vydávaného jako hlavní stranický orgán Lidové strany pokrokové na Moravě, s programem založeným na nacionalismu, antiklerikalismu a do jisté míry i antisemitismu, mu byla podle všeho blízká. Přinejmenším neměl problém jí být loajální a vytvářet karikatury a satirické texty v duchu listu. Ilustrativní je proměna postoje ke Karlu Havlíčkovi Borovskému, kdy Gellner od postesku nad jeho nerevolučností, která se mu vymstila, dospěl během působení v Lidových novinách k jeho bezvýhradnému zařazení do národního panteonu. Jak vzpomínal šéfredaktor Lidových novin: „Srostl úplně s listem a podroboval se loajálně i ochotně jeho politické taktice.“ Lidové noviny také dobře platily (a Kořínková podrobně popisuje i vyjednávání o honorářích) a měly o práce nadaného autora zájem, kromě karikatur i o básně a prózu. Gellner tak záhy získal stálé místo s pravidelným platem a po přestěhování se do Brna se stal plně členem redakce, pomáhajícím propagovat deník svou tvorbou (podle Kořínkové se stal značkou využívanou k propagaci zábavné přílohy Večery) a zapojujícím se i do politické agitace Lidové strany jako jednatel občanského klubu Lidové strany organizující předvolební schůze. Gellner se také etabloval v moravské společnosti a kromě psaní do Lidových novin získával i další zakázky na karikatury, ilustrace a povídky.
Pro recenzenta nejzajímavější čtvrtá kapitola je věnována analýze toho, jak byla Gellnerova tvorba úzce provázána s obsahem listu, což jsou souvislosti, které se při samostatném vydávání Gellnerovy tvorby ztrácejí, a k jejich pochopení tak chybí důležitá komponenta. Kořínková zde dokládá, jak často Gellnerovy příspěvky, hlavně karikatury doplněné satirickými verši, vycházejí z argumentace politické části listu, kterou ilustrují a zpřístupňují širšímu okruhu čtenářů. Karikatury nabízely pravidelnému čtenáři novin potěšení z dešifrování událostí zachycených v minulých číslech, jako například v případě zobrazení smrtky, která v „Berlínských Vánocích“ věší na vánoční stromek ryby a lahve s alkoholem.
Příklon či možná spíše soulad s linií listu i strany ukazuje autorka také na redakčním referátu ze schůze brněnských pokrokových žen, zesměšňujícím ženské hnutí a kritizujícím volbu Boženy Vikové-Kunětické do zemského sněmu, u kterého se jí podařilo určit Gellnerovo autorství. Nejpřekvapivěji se vzhledem ke Gellnerovu židovskému původu jeví tento ideový soulad v případě antisemitismu. Autorce se přesto daří docela přesvědčivě ukázat Gellnerův postoj k vlastnímu židovství a různým dobovým židovským hnutím, od českožidovského hnutí, kterého se Gellner účastnil, po liberálně německou orientaci bohatších židovských obyvatel Předlitavska, kterou odmítal.
Antisemitismus se často objevuje v Gellnerových karikaturách, kde paradoxnost situace zvláště vynikne při satirických útocích na předního brněnského německo-liberálního politika Alfreda Fischela, který byl Gellnerovým strýcem. Nezvyklou situaci objasňuje autorka výkladem zaměřeným na roli dobového antisemitismu v české společnosti a politice. Sám Gellner pocházel z asimilované mladoboleslavské rodiny a se svým židovským původem se v době sílícího českého antisemitismu těžko vyrovnával. Obzvlášť tíživý mohl být zážitek protiněmeckých a protižidovských bouří v roce 1897, jejichž terčem byl pravděpodobně i Gellnerův otec tíhnoucí k socialistickým názorům. Řešením byl pro Gellnera podle autorky těsný příklon k českému nacionalismu a zároveň odmítání mladočechů, kteří tyto bouře pomáhali rozdmýchávat. Gellnerovo odmítání tradičního židovství i německé orientace patrně větší části židovského obyvatelstva ústilo až do ostře antisemitských postojů, které zastával už v době svého přispívání do Nového kultu.
Na závěr monografie Kořínková naznačuje i další možné důvody Gellnerova příklonu k redaktorské práci dané až příliš rychlými proměnami literárního světa i výtvarného umění mířícími „mimo ty horizonty, které byl schopen pojmout a vstřebat“. Gellnera tak minul nástup avantgardy a sám podle autorky cítil, že se jeho umělecká tvorba vzdálila aktuálním tendencím.
Čtenář gellnerovské monografie musí ocenit autorčinu minuciózní rešeršní práci rozšiřující poznání pozadí a podhoubí Gellnerovy tvorby o ta patra dobové literární a novinářské produkce, která byla dosud zcela badateli opomíjena. V tomto širokém záběru autorka často ani neměla možnost se opřít o sekundární literaturu a musela si zmapovat podoby dobové produkce sama, což je sám o sobě obdivuhodný výkon. Čtenář je tak obohacen o odbočky k tématům pozapomenutým či zcela neznámým, jako je vnímání feminismu a boje za ženské volební právo v českém tisku, nebezpečí nošení jehlice ve vlasech i dobový všeobecně rozšířený antisemitismus.
Díky autorčině schopnosti kombinovat různorodé přístupy k biografickému bádání, od psychologických po čistě textové, se jedná o v mnoha ohledech objevnou a novátorskou práci, která ale nutně zůstává do jisté míry roztříštěná, založená na exkurzech do různých oblastí a etap autorovy tvorby i životních epizod. Čtenář se tak smíří i s délkou textu, zvlášť když s přibývajícími kapitolami nabývá kniha na zajímavosti. Jedinou recenzentovou výtkou tak zůstává zbytečně komplikovaný jazyk, kterým je kniha psána, plný složitých souvětí, které znesnadňují četbu.

Lucie Kořínková: František Gellner. Text — obraz — kontext. Praha, Akropolis 2017. 516 stran.

Vyšlo v České literatuře 5/2019.