Previous Next
Hledání koherence MATOUŠ JALUŠKA — ALICE JEDLIČKOVÁ Ve světě kolem nás se pořád něco rozpadá. Věci a soustavy, které se zdály být pevné,...
Jaký Pondělíček, takový Kundera PETR ŠÁMAL Milan Kundera to nemá snadné. Život spisovatele, který opakovaně zdůrazňuje, že podstatné je dílo, nikoli osoba...
Kritické po(c)hyby KLÁRA SOUKUPOVÁ Publikace Kritika v pohybu Marka Lolloka vychází ze stejnojmenné dizertační práce, kterou autor v roce...

VERONIKA KOŠNAROVÁ

Miroslav Olšovský (1970) v literatuře rozhodně není žádným nováčkem. V minulosti vydal básnické sbírky Záznamy prázdnot (2006), Průvodce krajinou (2011), Kniha záznamů a prázdnot (2017), Tahiti v hlavě (2019) a na pomezí básně a prózy stojící knihu Líčení (2012); edičně připravil výbor z díla představitele moskevského undergroundu padesátých let 20. století Igora Cholina (Nikdo z vás nezná Cholina [2012]) a ještě dříve spolu s Jakubem Šedivým a Tomášem Vůjtkem překladovou antologii literární a filozofické tvorby pětice ruských autorů patřících ke skupině Činari (Ten, který vyšel z domu… [2003]). Soubor esejů Anarchie a evidence, vydaný v Literární řadě nakladatelství Academia v koedici se Slovanským ústavem, kde M. Olšovský pracuje, je nicméně jeho debutem v rámci odborné literatury.

K tomu je však třeba dodat, že hned v úvodu se od vědecké perspektivy autor de facto distancuje: v reflexi umění a literatury jde podle jeho názoru „především o to předkládat nejrůznější možná čtení, a tak se cvičit v uměleckém myšlení“ (s. 13); ten, kdo píše o literatuře, je tedy spíše než vědcem „kritikem, který se stává umělcem“ (ibid.). Je myslím evidentní, že tato autorova teze je ovlivněna právě tím, že není pouze literární vědec-slavista a komparatista, ale (a možná sám v sobě primárně?) právě i beletrista a esejista. Ostatně propojení s jeho tvorbou uměleckou — které známe od mnoha jiných autorů (M. Ajvaz, D. Hodrová, V. Macura, abych zůstala v českém kontextu a jmenovala jen ty, kteří mi přišli na mysl jako první) — je v předkládaném díle taktéž zcela jasně patrné: i zde se totiž, stejně jako v jeho literárních textech, klíčovým tématem stávají hranice řeči, nemožnosti řeči, vztah řeči-psaní-myšlení, psaní o nemožnosti psaní apod.

Na obálce knihy je použita reprodukce obrazu Zdeňka Sýkory Linie č. 56 (Humberto), což není žádná ornamentální záležitost, ale má to svůj význam. V Sýkorových liniových obrazech M. Olšovský totiž spatřuje jistou analogii psaní, které podobně jako tyto obrazy nesměřuje k celku uzavřeného díla, ale k otevřenému pokračování. Od prvních řádků je patrná autorova myšlenková inspirace J. Derridou a dalšími poststrukturalistickými mysliteli. Moderní literatury stojí, píše Olšovský, na radikálním vyhrocení aktu psaní (anarchie) a na následném čtení, jež toto psaní ukotvuje (evidence) (s. 13), a právě teprve díky poststrukturalistickému obratu k aktu psaní je možné tento akt blíže zkoumat (ibid.). Je vcelku překvapivé, že v knize téměř absentuje reflexe myšlenek (a psaní) M. Blanchota, byť jeho eseje i prózy mají k tomu, o čem M. Olšovský píše a uvažuje, velmi blízko. Kupodivu zde také není nijak reflektována kniha Miroslava Petříčka (a propos, jednoho z recenzentů knihy) Filosofie en noir, s níž mají Olšovského úvahy také nemálo společného. Je možné, že v době, kdy kniha vyšla, měl autor rukopis už odevzdán nebo přinejmenším dokončen — ať tak či tak tu jistý Petříčkův vliv, byť explicitně nevyslovený, spatřuji. Ovlivnění poststrukturalistickým myšlením je obecně bohužel někdy až příliš frapantní. Nemyslím to tak, že by autor vědomě „opisoval“, ovšem příslušné texty (jejich teze, formulace) mu zdá se tak „přešly do krve“, že u řady výroků má člověk pocit, že už je (mnohokrát) četl, že jsou jen variací myšlenek a výroků Barthese, Foucoulta, Derridy, Deleuze ad. Takový dojem ve mně vyvolává např. následující tvrzení: „Stopa je holým otiskem, zanechanou reprodukcí přítomnosti člověka, svědectvím jeho existence, a zároveň ji sama svou osamělostí a absencí ostatních stop vyvrací“ (s. 129).

Krom uvedeného teoretického rámce uvažování Miroslava Olšovského stejnou měrou podmiňuje to, které autory umělecké literatury si ke svým reflexím vybírá, resp. recipročně: to, kteří autoři ho nejvíce „táhnou“, ovlivňuje to, jakým způsobem o literatuře (přesněji pro něj spíše: o psaní) přemýšlí. Jednou z jeho základních tezí je, že (počínaje 20. stoletím) je akt psaní „hluboce spjat s radikální proměnou moderního vnímání, zasaženého technikou i estetikou filmu“ (s. 12). Toto stanovisko s sebou logicky nese to, že — jak už ostatně vyplynulo výše ze zmínky o Z. Sýkorovi — do svých úvah M. Olšovský vtahuje v podstatné míře i vizualitu: otázka pohledu a vidění pro něj představuje jeden z ústředních motivů. Autoři, jejichž dílo reflektuje, mu k tomu poskytují bohatý materiál, ať už jde o Franze Kafku, A. P. Čechova, Witolda Gombrowicze, Vladimira Nabokova, dále Isaaka Babela, Samuela Becketta, Andreje Bělého, Daniila Charmse, Jiřího Koláře, Borise Pilňaka, Marcela Prousta, Vasilije Rozanova či Sašu Sokolova. Nejkomplexnější pozornost je v knize věnována V. Nabokovovi a W. Gombrowiczovi; rozsáhlé kapitoly o jejich díle lze dokonce číst jako „náběhy“ k samostatným monografiím.

Titulní kategorie evidence se stává určující pro interpretaci moderní literatury 20. století, jež se, jak píše M. Olšovský, ocitá pod stále rostoucím vlivem fotografie. Své chápání daného pojmu formuluje autor následovně: „Jestliže mluvíme o evidenci, mluvíme o hranici, na které se smysl pohybuje právě mezi ztrátou a nelezením a současně tuto hranici překračuje. Evidence předpokládá hranici, na které se smysl ztrácí a současně nalézá, hranici, na které se smysl nalézá jen jako ztracený a za kterou se ztrácí tak, že ji překračuje, aby se nalezl. Evidence předpokládá míru smyslu, který se pohybuje na dráze mezi neukazováním a ukazováním“ (s. 99). V knize pracuje Olšovský i s adjektivní podobou pojmu: evidentní řečí nazývá řeč, která se pokouší zachytit anonymní událost (s. 108), řeč takovýchto událostí je dle něj řečí moderní literatury (ibid.); „Evidentní jazyk je jazyk, který se smířil s nemožností proniknout do světa a zároveň nechává svět, aby do něj pronikal“ (s. 111). Jazyk moderní literatury ukazuje, soudí M. Olšovský, že existence mimo její evidenci není možná. Co tím má přesně na mysli? Pro osvětlení je třeba překročit hranice literatury k reflexi způsobu existence (post)moderní společnosti: „Jsme společností evidence. Společností totálně postiženou neustálým vykazováním smyslu a jeho dokazováním“ (s. 100); „Život člověka a jeho čin se v moderní době ocitají zcela pod dohledem administrativy, která hlídá každý jeho krok, od jeho narození až ke smrti. Člověk už dneska nežije, ale jenom svůj život vykazuje. Objevuje se v zaměstnání, na úřadě nebo ve škole, a tím svou existenci dokazuje. Žít dneska znamená zbavit se své existence a propůjčit se institucím“ (s. 101). Akt psaní se v takovéto perspektivě vyjevuje jako „existenciální gesto člověka, který chce dosáhnout své plnosti existence, své přítomnosti, avšak dosáhne vždy jen své minulosti, své evidence jako přítomné stopy, která svědčí o jeho zaniklé existenci, o absenci jeho přítomnosti“ (s. 128).
Shora uvedené citace již možná daly tušit, že pro celou knihu Miroslava Olšovského je příznačné vyjádření v pleonasmech: autor své téma neustále obkružuje, variuje, rozepisuje, prodlužuje do jedné nikdy nekončící táhlé tóniny. Píše sice o autorech různorodých (Nabokova a Gombrowicze, kterým, jak bylo řečeno, věnuje největší prostor, vykresluje dokonce jako přímé antipody) a v interpretacích konkrétních textů předestírá jejich velmi citlivé čtení, dojde-li však na zobecňující/obecné úvahy, převádí naráz celou moderní literaturu jakoby na jednoho společného jmenovatele. Jeho projev se v takových chvílích zdá být odehrán na jedné struně, zakukluje se do sebe, točí se (a snad i vědomě) v (bludném) kruhu a pestré různořečí moderní literatury z toho místy tak vychází jako jednolité unisono.

Nezdá se mi být smysluplné autorovy obecné úvahy o psaní a moderní literatuře nějak „kádrovat“ či hodnotit, dovolím si tedy spíše předestřít několik poznámek, které mne při čtení napadly. Otázkou by např. mohlo být, proč až na výjimky upřednostňuje Miroslav Olšovský ve svých úvahách prózu před poezií, a jestli by závěry mohly být jiné, soustředil-li by se naopak právě na poezii. Také se mi zdá, že zcela pomíjí humor, veškeré jeho podoby a odnože. Kladu si otázku, není-li obecně jeho přístup — jakkoli má na něj samozřejmě neoddiskutovatelné právo — příliš vyhraněně pesimistický a zbytečně radikální. Skutečně před oním „diktátem evidence“ není úniku? Neexistuje zde žádná možnost přesahu — třeba právě prostřednictvím smíchu, humoru? Nebo snad dokonce prostřednictvím čehosi, co bychom mohli označit pojmem (s vědomím, že jde o pojem bytostně objektivně neukotvitelný) krásy? Něco takového by ale samozřejmě předpokládalo víru v takovou možnost a tu, jak vyplývá z rozhovoru poskytnutého serveru iliteratura, M. Olšovský nemá: „Moje touha po bytostném realismu je touha nemít žádnou metafyzickou oporu. Dalo by se říci, že nemám rád slovo »věřit«. I proto jsou mi nejbližší dadaisté jako Marcel Duchamp. Zkrátka píšu, protože nemám důvod věřit. Kdybych věřil, nemusím psát“ (www. iliteratura.cz, připr. L. Staněk, publikováno 11. 3. 2020; přístup 22. 7. 2020) (dovolím si k tomu jen poznámku: Jindřich Chalupecký by se pravděpodobně proti zmínce Duchampova jména v kontextu fenoménu nevíry a absence jakékoli transcendence důrazně ohradil…).

Jestliže jsem v úvodu zmínila, že vzhledem k zaměření autorovy práce nacházím v knize překvapivou minimální reflexi M. Blanchota, lze k tomu nyní dodat, že postrádám i reflexi jiných nedávno zformulovaných úvah o moderním psaní (na mysli mám např. knihy Tomáše Jirsy), které by do autorových meditací mohly vnést moment jisté konfrontace. Velmi zajímavé by se mi také jevilo zvážení reflexí autorů, kteří se podobně jako sám M. Olšovský pohybují či pohybovali ve svém díle na pomezí beletrie a teorie a/či interpretace (již zmínění M. Ajvaz, D. Hodrová, ale nabízeli by se mnozí další, třeba Sylvie Richterová, Jiří Kratochvil či z básníků nedávno zesnulí Stanislav Dvorský a Petr Král). I v tomto případě by to mohlo přinést jisté (podnětné) napětí a jiskření, dozajista např. v případě konfrontace s přístupem Michala Ajvaze, který rozhodně nesdílí Olšovského nedůvěru ke slovu a pochybnosti o možnostech řeči.

Možná však vším výše zmíněným vnucuji M. Olšovskému (a jeho knize) něco, co vůbec nekonvenuje jeho raison d’être. Vše, co jsem nastínila, totiž souvisí s psaním coby hledáním, hledáním smyslu. A to by předpokládalo víru, že nějaký transcendující smysl skutečně je (může být). Kniha Anarchie a evidence však postuluje smysl jediný: smysl spočívající v samotném psaní, v aktu, procesu psaní, v psaní coby prodlužování, pokračování textů, o nichž se zde píše a uvažuje, a zároveň, jak M. Olšovský píše, jejich neustálého proměňování, dotváření, vytváření. Navzdory tomu, že moje niterné východisko a nastavení je s tím autorovým asi ne zcela totožné, myslím, že chápu, co se svými eseji snaží pojmenovat (a to navzdory vědomí, že pojmenovat není možné, že tato možnost nám nakonec vždy uniká). Nemohu se však neptat: Co ale dál? Jak se v tom zcela neztratit?

 

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění. Praha, Academia/Slovanský ústav AV ČR 2020. 265 stran.

 

Vychází v České literatuře 4/2020.