Previous Next
Zahleděn do dávné tváře KRISTINA DOKULILOVÁ Deset let po vydání šiktancovské monografie (Někde tady, Český básník Karel Šiktanc, Brno, Host 2010)...
Jak mluvit o marxismu v humanitních vědách? KRISTINA ANDĚLOVÁ (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR) K textu Romana Kandy „Strukturalisté dělají marxismus“ a k reakci Pavla...
OBHÁJENÉ DIZERTACE 2019 SESTAVILA TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají...

ZDENĚK BERAN

V roce 2018, tedy v období, kdy si připomínáme dvousté výročí nalezení (1817) a prvního českého vydání (1819) Rukopisů královédvorského a zelenohorského, vyšel v USA moderní anglický překlad těchto textů. Editor svazku a překladatel obou děl David L. Cooper se přípravě publikace věnoval s promyšlenou péčí; kromě RKZ do knihy zařadil i svůj převod dvou kratších rukopisných básní údajně objevených v téže době a s RKZ souvisících, Písně pod Vyšehradem a Milostné písně krále Václava, svazek opatřil přehlednou předmluvou přibližující čtenářům okolnosti nálezu rukopisů a následné spory o jejich pravost, dále překladatelskou poznámkou zachycující mj. i historii RKZ v anglicky mluvících zemích, stručným poznámkovým aparátem k jednotlivým básním a antologií výňatků z českých prací, jež v průběhu 19. století reflektovaly povahu rukopisů a staly se základem tzv. „rukopisných sporů“, jejichž historie, zdá se, nekončí ani dnes. Podkladem pro americké vydání se stala zatím nejspolehlivější česká edice RKZ z roku 2010, připravená pro ediční řadu Česká knižnice literárním historikem Daliborem Dobiášem, z níž Cooper přejal nejen textové znění RKZ, ale v podstatě i její ideovou koncepci.
Zdá se, že svazek, jakkoli specificky zaměřený, je přece jen určen širší čtenářské veřejnosti, a z toho vychází i charakter průvodních komentářů. Lze si představit, že pro valnou většinu čtenářů budou informace o RKZ a jejich kulturně-historickém kontextu naprostou novinkou, a přehledná předmluva jim tak umožňuje dobře se v dobové situaci (nejen české, ale i světové) orientovat. Rukopisy jsou představeny především v ovzduší romantického zájmu o kulturní kořeny jednotlivých národů, podníceném herderovským výkladem národní svébytnosti a postupným politickým vývojem ponapoleonské Evropy směrem k větší autonomii národních celků, a tedy v souvislosti s publikováním jiných středověkých památek, ať už autentických, nebo patrně podvržených, jakými byly anglický epos o Beowulfovi či ruské Slovo o pluku Igorově. Čtenáři se dozvídají o okolnostech nálezu obou Rukopisů a dalších staročesky psaných textů, vesměs pokládaných za novodobá falza, spojených se snahou o založení českého národního muzea a v té souvislosti s nadšenými slavistickými aktivitami Václava Hanky, jemuž je tradičně přisuzována hlavní role původce RKZ a jiných podvrhů. Poměrně přehledně se podává i následná publikační historie Rukopisů a především pak vývoj bojů o Rukopisy, kulminující na sklonku 19. století. Středem zájmu jsou uzlové body těchto sporů, v první řadě známá Hankova soudní pře koncem padesátých let s deníkem Tagesbote aus Böhmen a pak vrcholná fáze bojů z let osmdesátých, reprezentovaná zejména odpůrci pravosti RKZ A. V. Šemberou, A. Vaškem, T. G. Masarykem a J. Gebauerem. O něco méně pozornosti je věnováno mohutnému vlivu Rukopisů na vývoj české kultury v průběhu století a postojům široké kulturní veřejnosti vůči zmíněným sporům. (Našim čtenářům se těchto informací dostává nyní v rozsáhlém Dobiášově souboru Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění [2019].)
Předmluva bohužel svým čtenářům silně sugeruje, že nejasnosti kolem RKZ byly v tomto kulminačním období vyřešeny ve prospěch odpůrců pravosti, a to v podstatě na základě filologických a historiografických argumentů, že tím je celá záležitost uzavřena a od konce století jsou Rukopisy jednoznačně přijímány jako padělky, čemuž odpovídá i výběr polemik v závěrečné části svazku. Obchází tak důležitý fakt, že snahy dobrat se skutečného původu RKZ pokračovaly dosti vehementně i za první republiky, že se zkoušky jejich materiální povahy uskutečnily i v době socialistické éry a že se zejména od počátku devadesátých let ozývají silné hlasy nespokojené s dosavadními výzkumy a volají po nové diskuzi nad otázkou pravosti či nepravosti RKZ. Protože je tato situace aspoň stručně naznačena v komentáři k Dobiášově edici, neměl ji americký překladatel podle mého názoru pominout a celý kontext RKZ takto povážlivě zjednodušit.
Nejde přitom zdaleka o záležitost banální, neboť záhada (ve smyslu nedořešených otázek) RKZ přetrvává a česká věda by před touto skutečností neměla zavírat oči. Její podstatou je dávno známý a dosud nevysvětlený rozpor: filologická analýza, tedy rozbor jazykových prostředků, poukazuje na to, že jazyk RKZ neodpovídá jazyku ostatních dochovaných památek dané doby, tj. 13. a 14. století, kdy měly být zpěvy obou Rukopisů údajně zapsány, a že tudíž RKZ musí být podvrhy; naproti tomu hmotný průzkum, tj. fyzikálně- -chemické a paleografické ohledání pergamenu a inkoustu RKZ, zatím žádné průkazné stopy jejich novodobého původu neobjevil. V obou směrech by nás ovšem měla čekat ještě značná práce, poněvadž výsledky dosavadního šetření nejsou dostatečné. Řada námitek filologického rázu byla časem vyvrácena, neboť se po důkladnějším studiu staročeských památek ukázaly jako neopodstatněné. Pro slova i tvary slov, o kterých se dříve soudilo, že v jazyce dané doby neexistovaly, se nalezly doklady, jiné se daly vysvětlit pomocí vývoje češtiny v různých nářečích. Omezení filologického studia jsou zřejmá: nemáme dostatek písemných památek, abychom z nich mohli vyvodit naprosto bezpečný obraz staré češtiny v jejím aktuálním užití v různých dobách a na různých místech česky hovořícího území, a především postrádáme zachované památky toho rázu, jaký představují RKZ, tj. převážně hrdinské zpěvy. Krom toho pozdněstředověká čeština nebyla kodifikovaná tak, jak ji známe dnes, písaři se neřídili jednotnou normou, a zvláště zapisovali-li text dávnějšího původu, jak lze u RKZ předpokládat, nemuseli si se všemi jazykovými prostředky vědět rady. Výsledky filologického výzkumu mohou být tedy pouze relativní a často též podléhat revizi na základě zvyšujících se znalostí o povaze staročeských památek a jejich jazyka. Stále tedy platí zhusta citovaná věta prof. Gebauera: „Budou-li tyto [technologické] zkoušky s to, aby bezpečně dokázaly starobylosť RKského i RZského, podřídí se tomu pochybnosti filologické a pro odchylky zejména jazykové bude nám očekávati a hledati pravděpodobných výkladů jiných.“ („Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského“, Athenaeum III, č. 5, 1886, s. 163). Avšak ani hmotný průzkum RKZ nevnesl do dané problematiky takové světlo, jež by mohlo záhadu jednou provždy vyřešit nebo aspoň výrazně posunout k řešení. Poměrně důkladnou analýzu RK provedl již v osmdesátých letech 19. století prof. Bělohoubek a nezjistil nic, co by svědčilo o nepravosti památek. Jeho závěry potvrdil po zevrubném fotografickém průzkumu koncem dvacátých let 20. století Viktorin Vojtěch. Naproti tomu Ivanovův tým, provádějící novou analýzu v Kriminalistickém ústavu koncem šedesátých let, vyhodnotil Rukopisy jako padělky, jeho závěry však byly v oponentském řízení odmítnuty. Velké naděje proto sliboval zcela nedávný průzkum hmotné povahy RKZ probíhající na půdě Národního muzea za použití nejmodernějších dostupných technologií, jeho závěry však těm, kdo očekávali novou, jakkoli tentativní odpověď na otázky možného původu RKZ, přinesly zklamání. Dokumentační sborník Karla Křenka a jeho kolektivu Hmotný průzkum Rukopisů královédvorského a zelenohorského (2018) je psán v čistě pozitivistickém duchu, detailně informuje o materiálním stavu památek, ale žádnou hypotézu o jejich možném původu se neodvažuje vyslovit. Implicitně se můžeme pouze domnívat, že pergameny ani inkoust nenesou stopy novodobého původu, avšak zádrhel tkví zřejmě v tom, že podobnému průzkumu nebyly pro srovnání podřízeny jiné staročeské památky, aby se projevily buď shodné, nebo odlišné reakce použitých látek, jak to konečně vyžadoval již prof. Gebauer. Je tedy zřejmé, že otázka původu RKZ vyřešena není a česká literární věda by se jí neměla vyhýbat už z toho důvodu, že má hlasitého oponenta v táboře příznivců pravosti, sdružených v České společnosti rukopisné. Řevnivost, předpojatost či ignorance k výsledku nevede, a dokud nebudou zcela jednoznačně vyvráceny argumenty jedné či druhé strany, mělo by se o RKZ v zájmu objektivity vždy psát pouze jako o „pravděpodobných falzech“ anebo „domnělých středověkých památkách“. A třebaže autor předmluvy k americkému vydání neměl ještě k dispozici výsledky průzkumu muzejního týmu, neopravňuje ho to, aby značnou část historie recepce RKZ zamlčel a zaujímal jednostranné hodnotící stanovisko. Hlavním smyslem jeho publikace ovšem bylo poskytnout čtenářům nový, adekvátní překlad těchto památek do angličtiny a zaplnit tak předlouhou mezeru od posledního pokusu o jejich anglickou podobu. Rukopisy přitom vzbudily v Británii pozornost nedlouho po svém uveřejnění a už roku 1821 přinesl Blackwood’s Edinburgh Magazine několik ukázek v prozaickém převodu. Ještě v témže desetiletí se překladem některých čísel RKZ začal zabývat John Bowring, později své starší překlady revidoval a početně rozšířil, takže Hanka mohl jejich výslednou podobu zařadit r. 1843 do své antologie Rukopis kralodvorský a jiné výtečnějšie národnie spěvopravné básně. Jediný úplný a zároveň poslední překlad pořídil A. H. Wratislaw (o rodu Wratislawů a jejich kulturním působení v Anglii 19. století psal u nás Otakar Vočadlo) a i ten vyšel ještě za Hankova života r. 1852. Oba tyto překlady jsou však dnes již zastaralé a v mnoha ohledech nedostačující, byl tedy nejvyšší čas opatřit po více než půldruhém století překlad nový, přesnější. Cooper definuje jako svůj „prvořadý cíl při snaze vytvořit básnickou obdobu Rukopisů v angličtině“ zachování charakteru ústní poezie a složité zvukové výstavby textů za použití analogických veršových forem. Snaží se tak převést především to, co tvoří stěžejní sílu básnického účinu RKZ, jazykovou bezprostřednost a pádnost a zároveň výrazovou propracovanost. Odmítá proto nadměrně užívat prostředky, které by vyjadřovaly starobylý ráz jazyka RKZ a posilovaly jeho časovou odlehlost; ty vidí jako dobově účelové a pro čtenáře překladu nefunkční. To je pragmatické hledisko a naprosto oprávněné, v souladu s moderními překladatelskými postupy. Stačí si připomenout slova irského básníka Seamuse Heaneyho, jimiž doprovodil svůj překlad staroanglického Beowulfa: „Když se vyskytnou tyto prohřešky [tj. ztráta či potlačení aliterace], je to tím, že dávám přednost přirozenému »vyznění významu« před požadavky básnické konvence: nechtělo se mi násilně užít umělého tvaru či neobvyklého slova jen kvůli korektnosti“ (in Beowulf, London 1999, s. xxviii).
Dlužno současně dodat, že Cooper, jak se zdá, obětuje méně než Heaney, že se mu daří zachovávat významovou přesnost a přitom v těch nejlepších případech vynalézavě uplatňovat analogické vzorce hláskového uspořádání.
Při převodu tónických veršů RKZ, od desetislabičných převažujících v epických básních po verše zhruba poloviční délky z lyrických písní, si obvykle počíná rytmicky uvolněněji než originál, ve prospěch přiléhavosti výrazu, tedy onoho heaneyovského „vyznění významu“. Rytmizační princip anglické verze tak nevychází z pevně daného počtu slabik, ale spíše z dynamického vztahu mezi složkou významovou a formální, jak ještě ukážeme níže. Tento postup odpovídá charakteru středověké stylizace RKZ mnohem lépe než způsob, jímž byly Rukopisy překládány v 19. století. Bowring používal verš sylabotónický, např. pětistopý trochej, zatímco Wratislaw volil rýmovanou baladickou strofu, příznačnou pro domácí ohlasovou poezii, jak ji známe třebas z Roberta Burnse anebo v romantické obdobě z Coleridge. Srovnejme si, jak v jejich podání vyznívá úryvek ze skladby „Jaroslav“ popisující krásu dcery chána Kublaje. Nejprve originál:
Jako zora po jutru sě sěje,
kehdy nad mrkavy šumy vznide,
tako sě dci Kublajeva cháma
rozenú i strojnú krású sieše.
Obvlečena bě vsja v zlatohlavě,
hrdlo, ňadra rozhalena jmieše,
věnčena kameniem i perlami.

Bowring je úspornější:

As they passed thro’ dark and dreary forests,
Gloriously in brightness and in beauty
Shone the daughter of the Tatar monarch.
She was covered o’er with golden garments —
All but neck and bosom — rich and gorgeous
Stones and pearls shone splendently around her.

Jeho verš má pravidelný rytmus a odpovídá tak konvenci 19. století, avšak původní text netlumočí věrně: pomineme-li nepochopení toho, které partie dívčina těla krášlily drahokamy, zaráží hlavně rezignace na přirovnání dojmu z dívčí krásy k svěžímu ránu, jímž se celá pasáž otvírá a jež posiluje motiv podvojnosti krásy přirozené a přizdobené. Namísto toho je přidán první verš odkazující k předchozímu ději a narušující tak samostatnost obrazu. Naproti tomu Wratislaw:
As rosy bright the morning dawn
O’er misty woods doth gleam,
So did the daughter of the Khan
From art and nature beam.
In gold brocade the maiden shone,
Bosom and neck were bare,
And wreaths of jewels and of pearls
Did ornament her hair.

Nutnost rýmů si zde vyžádala použití určitých výrazů, které působí jako básnická klišé (dcera zářila = beam a vzápětí též svítila = shone), a také významového posunu v závěru úryvku, kde má dívka ozdobené nikoli hrdlo a ňadra, ale vlasy. Tím se celý obraz rozmělňuje. Cooper se naopak snaží zachovat přímočarost popisu v rámci vytvořeného obrazu:
As the dawn glitters in the morning
When it rises over murky woodlands,
So did Kubla’s daughter glitter
With beauty inborn and adorned:
Her form arrayed in cloth of gold
Withal her neck and breasts exposed,
Wound round with precious stones and pearls.

Rytmické sevřenosti tu napomáhají vztahy ve zvukovém plánu pasáže: opakování slova glitter v analogických představách, hláskový paralelismus slov inborn a adorned nebo repetitivní počátek posledního verše Wound round.
Určitá rytmická rozvolněnost nového překladu s sebou nese riziko prozaického vyznění, což se místy i děje (v několika verších „Beneše Hermanóva“), avšak překladatel tomuto nebezpečí často čelí pozorností ke kadenci veršů ve větších celcích a v podřizování skladby veršů významové výstavbě. Příklad můžeme najít třebas v úryvku ze „Záboje, Slavoje a Luďka“, v. 70–75. Původní znění
Kehdy paže jejú bieše dorostla
i jejú umy proti[v] vrahóm,
i dorostachu druzí bratřieci:
aj ta vsi vyrazichu vz vrahy,
i by krutost jich búřúce nebe
i v dědiny vrátíše sě byvšie blahost

Cooper překládá takto:

When their limbs and minds
Had matured against enemies,
And other brothers also came of age,
Ho! Now all of them went forth against the enemy.
And their cruelty was a stormy sky,
And the realm regained its former weal.

Je to pasáž, jíž končí Záboj svůj zpěv. Patrně proto také je v RK poslední verš o dvě slabiky delší, jako coda předneseného příběhu. V Cooperově podání zjistíme tento vývoj: první verš je neúplný trochejský trimetr, druhý neúplný trochejský tetrametr, třetí jambický pentametr a čtvrtý je neúplný trochejský heptametr. Poslední dva verše jsou shodně neúplné trochejské pentametry. V prvních čtyřech verších počet slabik narůstá a tento rys kulminuje v nejvypjatějším místě zpěvu, ve chvíli, kdy se zocelení muži odvážili vydat na nepřítele, což byl smysl veškerých jejich dosavadních příprav. Poslední dva verše, vyčleněné jako samostatná věta, konstatují pak už jen úspěch takového cílevědomého usilování. Cooperův překlad tímto způsobem dramatizuje nejen sám příběh, ale jeho ideovou podstatu — vrcholným okamžikem má být způsobilost k boji jako záruka vítězství, nikoli boj sám.
Obdobný postup můžeme najít i v lyrických písních RK. Kupříkladu v „Kytičce“ („The Nosegay“) je oproti většině textu o slabiku delší třikrát opakovaný verš „To him would I give“ („tomu bych dala“), fungující opět jako ideový střed dívčina vyznání, kolem kterého krouží ostatní motivy. V jiných písních ovšem je jejich zpěvný charakter posílen pravidelnějším rytmem, třeba v „Růži“ a „Opuštěné“, ale také v některých pasážích epických zpěvů, což opět chápejme jako prostředek formální soudržnosti jednotlivých skladeb, ale také jako výraz jejich vzájemné odlišnosti. Překladatel tak dosahuje estetického účinku srovnatelného s původními texty.
K přednostem nového překladu patří, že vlastní jména postav a míst ponechává v původní podobě, tak jak jsou přepisována v moderních českých edicích, a to i se správnou diakritikou. Jedinou výjimku tvoří místa nálezu obou rukopisů; zde se Cooper drží tradice a tak jako už kdysi Bowring překládá Dvůr Králové, snad původně pod vlivem německého Königinhof, jako Queen’s Court (a Zelenou Horu jako Green Mountain, ale tam se lze těžko splést). Ponechme stranou obecnou otázku vhodnosti překladu toponym, zejména pak názvů měst. V našem případě tu existuje tradice a jde i o tržní hodnotu knihy, při níž srozumitelný titul hraje nezanedbatelnou roli. Jak překládat název východočeského města je však jiná otázka. Jeho původ není úplně jasný. Má se za to, že kdysi poblíž stával skutečně jakýsi dvůr, kam se král uchyloval v dobách lovu v tamním kraji, a podle něho získala jméno osada (Dvůr-Chvojno), jež se později rozrostla v město. V latinských záznamech se místo označuje jako Curia, což však nemusí znamenat, že tu stála nějaká obdoba královského dvora, ale spíše curia rusticana, tedy venkovská usedlost, statek, zkrátka to, co jinde dalo základ jiným pomístním názvům (Nový Dvůr, Tři Dvory atd.). Pokud název místa nebyl takto chápán v časech královských honů, na sklonku 14. století, kdy se Dvůr stal věnným městem českých královen, již pravděpodobně, na základě analogie, ano. Královny tu ovšem neměly svůj dvůr se vším, co ke královskému dvoru přísluší, jak by naznačovalo anglické slovo court, ale byl to jejich majetek. Aby tedy nedocházelo k mylnému očekávání, že RK je souborem dvorské, kurtoazní poezie (což opravdu není), bylo by snad vhodnější opustit tradici a název Rukopisu královédvorského překládat do angličtiny přesněji jako The Manuscript of Queen’s Estate.

The Queen’s Court and Green Mountain Manuscripts. Ed. a přel. David L. Cooper, Michigan, Michigan Slavic Publications 2018. 234 strany.

Vyšlo v České literatuře 1/2020.