Previous Next
Nový pohled na počátky českého knihtisku VÁCLAV BOK Kamil Boldan, náš přední knihovědec specializovaný na studium prvotisků, předkládá po řadě odborných článků a...
Za Vlastimilem Válkem ZUZANA URVÁLKOVÁ „Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož člověka nelze vyhnat.“ Jean Paul Úmrtím doc. PhDr. Vlastimila...
Prožít dobu prostřednictvím slov MARKÉTA KITTLOVÁ Antologie Cesty do utopie je rozsahem a editorským záměrem monumentální dílo. Na téměř devíti stech...

BARBORA ČIHÁKOVÁ

V edici Scholares (řídí Vladimír Pistorius a Petr A. Bílek) vyšla jako sedmapadesátý svazek vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Františka Hrubína: Ve znamení „jadis“… edičně připravená Janem Wiendlem a Zdenou Wiendlovou.
Oboustranná korespondence zahrnuje celkem 97 jednotek, kromě dopisů i kratičké pohlednice, zpravidla podepsané i dalšími spřátelenými odesílateli, o nichž se listy nejednou zmiňují (např. manželé Fučíkovi, Jan Čep, Miloš Dvořák, Rudolf Černý, Jan Dokulil, Albert Vyskočil a mnozí další, např. s. 10, 81 aj.). Korespondence začíná na konci třicátých let (srov. ediční zprávu, s. 192), ovšem úvodní dopisy napovídají, že navazují na dřívější korespondenční výměnu, jež se nedochovala. Závěrečný dopis Jana Zahradníčka, datovaný krátce před jeho zatčením (s. 153), edici uzavírá. Editoři se rozhodli „respektovat autorův záměr“ (s. 184) a vynechat některé Hrubínovy koncepty z konce čtyřicátých let, které nejsou, jak napovídá autorův rukopis, psány ve zcela střízlivém stavu a které lze dle editorů považovat spíše za „výčitky sobě samému a sebeobviňování“ (srov. vysvětlivku č. 322, s. 183–184).
Záhlaví všech korespondenčních jednotek obsahuje základní informace (datace, rozměry, rozsah, ale též informace o předešlých přetiscích, např. s. 79 ad.), dodatečné komentáře (kontextové, literární, historické, biografické aj.) jsou řazeny na závěr knihy v podobě vysvětlivek. V takto vyvedených vysvětlivkách jsou možná nadbytečné četné odkazy napříč aparátem, které opakovaně odkazují k první zmínce ve vysvětlivkách, čímž aparát neúměrně narůstá. Navíc k vyhledání první informace postačí jmenný rejstřík, který kniha též obsahuje.
Literární badatele korespondence upozorňuje na některé neznámé skutečnosti — např. lze ze Zahradníčkova dopisu z 15. srpna 1938 usuzovat, že František Hrubín publikoval v Obnově pod dosud neidentifikovanou šifrou (srov. pozn. č. 47). A byť k některým zmiňovaným textům chybějí vysvětlivky (např.: „S Fučíkem jsme zvědavi, co řeknou Mistři jeho novému článku v Akordu“ [s. 58]) aj., jde spíše o drobná nedopatření v rámci pečlivě připravené edice. Ta je opatřena i závěrečným komentářem, seznamem doporučené literatury a dále rozšířena o fotografie i ilustrace (František Hrubín). Jediná výtka by směřovala ke grafickému zpracování, které znesnadňuje četbu: ač jsou záhlaví dopisních jednotek vyvedena rovným písmem, samotné dopisy jsou vysázeny kurzivou.
Válečná doba, z níž pochází většina korespondence, se promítá do jednotlivých dopisů už koncem třicátých let v počínajících obavách: „Dostalo se mi několikrát za prázdniny do rukou Več[erní] čes[ké] slovo a také Poslední list a zhrozil jsem se krvelačnosti pražské ulice. Málo platno, luza se tlačí čím dál víc ke slovu, a to všude, i u nás“ (Jan Zahradníček, 5. září 1938, s. 22). Pisatelé také komentují konkrétní dobové proměny, například cenzorské zásahy a jejich postupné rozpínání — od zákazů jednotlivých básní („přikládám Ti báseň, která neprošla v posledním Akordu“ [Jan Zahradníček, s. 49]) přes pozastavování celých časopisů („přišlo to zastavení M[alého] Č[tenáře] a likvidování vší korespondence redakční, příspěvků atp.“ [František Hrubín, s. 79]) až k zákazům příležitostných tisků (srov. s. 90 a poznámku č. 217) nebo celých knih („Vokolek, jak snad víš, neprošel“ [Jan Zahradníček, s. 85]).
Korespondence obou autorů poskytuje nejen jasnou představu o proměnách poměrů v literárním životě, ale nešetří sarkastickými komentáři na adresu dobové produkce i čtenářské poptávky: „Příklad lidské blbosti (někdo by řekl příklad vítězství ducha nad hmotou, aneb živina ducha — česká kniha). Za Bassovu knížku Cirkus Humberto se nabízí pod rukou: buď 100 Vlast nebo 3 kg mouky. To není anekdota, ale fakt. Všeobecné zblbnutí po Lidovkách“ (František Hrubín, 15. listopadu 1942, s. 114). V mnoha náznacích však ukazuje i na žitou skutečnost obou autorů — zatímco Zahradníček píše nové básně a rediguje a připravuje Akord v ústraní na faře patera Dokulila, potýká se Hrubín v pražském prostředí s existenční, bytovou nouzí a s osobními problémy, což se následně odráží v povaze jednotlivých dopisů.
Edice představuje i materiály pro zájemce o genezi Hrubínova i Zahradníčkova díla (oba autoři se k tvorbě druhého v dopisech opakovaně navracejí, například Hrubínův komentář z dopisu z 22. května 1940, s. 50; Zahradníčkův dopis z 9. ledna 1942, s. 91, a mnohé další) nebo informace o jejich počínání překladatelském či redakčním (Zahradníčkovy aktivity v časopisu Akord, Hrubínovo působení v Malém čtenáři), ale též varianty některých básní (viz např. variantu skladby Františka Hrubína „Torzo mariánského sloupu“ [s. 30–33]; či variantu básně Jana Zahradníčka „Svatební dům básníkův“ [s. 44–46]).
Krom všednodenních příkoří pracovních (Hrubínovo opakované proklínání zednářské lóže navezené do městské knihovny, kde působil) i rodinných (glosy na adresu Hrubínovy tchyně) nebo osobních umožňuje korespondence sledovat uvažování obou autorů o poezii, o generačních básnických souputnících (oba nešetří sarkasmy na tvorbu Kamila Bednáře či Ivana Blatného ad. [např. s. 42]) či starších „mistrech“: „Je na těch mých verších vidět, jak jsem se do nich nutil, nemám už dávno k Horovi žádného vztahu a on ke mně asi také ne. Zeje mezi námi chlad odcizení, jako vůbec mám už daleko k celé té jejich společnosti“ (Jan Zahradníček, 27. srpna 1941, s. 85).
Oba autoři sdílejí obavy o poezii, o její původnost a charakter — v drobných, úsečných zmínkách se snaží vyslovit nejen podstatné problémy tvorby některých autorů, ale též obecnější soudy: „Ten chlap [Václav Renč, pozn. BČ] nemá ani za nehet pokory a upřímnosti. […] Každá Tvá báseň, i kdyby se Ti povedla sebeméně, je přece báseň, něco skutečného, hmatatelného, jako věc, kterou je možno vzít do ruky, potěžkat ji a přivonět k ní, kdežto jeho výplody — o básních u něho nelze mluvit —, i když se mu obratnou eskamotáží podaří stlouci dohromady ohlasy ze všech možných autorů, takže máme zdání básně, jsou právě jenom zdání, hromada haraburdí nepřetaveného do nového tvaru, protože nezná pokory a bez pokory nelze v poezii ani škytnout“ (Jan Zahradníček, 6. června 1940, s. 54–55). Mnohdy upozorňují a svým způsobem i předpovídají hrozby, jimž bude básnická tvorba vystavena v poválečných letech: „Mám v hlavě několik invektiv rázu »škola mistrů«, ale sotva budou realizovány, jednak mám málo času, jednak se mi zdá zbytečné zlobit se na[d] věcmi, které za rok za dva vyvanou. Ale do lecčeho by bylo třeba píchnout. Např. do nového kříšení tzv. dělnické poezie […], a rozpláče-li se i stařičký Hora nad »hochem, který v montérkách a ve vůni hoblovaček tvoří své dílo«, je to sentimentalita nejsprostšího druhu“ (František Hrubín, nedatováno, zřejmě březen/duben 1940, s. 77).
Pisatelé jasně artikulují svůj nesouhlas s dobovou produkcí, její úskalí, ale zároveň se nezaleknou takto komentovat autory již zavedené. Drobným úšklebkům a jízlivostem bývají vystaveni snad všichni představitelé tehdejší literatury včetně přátel (Hrubín žertuje o brzké docentuře Václava Černého, Zahradníček si naopak mnohdy neodpustí drobné posměšky na adresu Jana Čepa). Oblíbenou Hrubínovou libůstkou jsou úpravy jmen jednotlivých aktérů, z nichž generuje různé slovní hříčky.
Korespondence sice přináší mnoho podnětů pro literární historiky, ale hlavně poukazuje na blízký vztah obou básníků — jak podotýkají i editoři v závěrečné zprávě: „Korespondence představuje především jedinečný dokument o přátelství obou básníků, o genezi a vzájemné reflexi jejich poetik“ (s. 191). Oba básníci sdílejí nejen obavu z proměnlivé historické situace, ale též různá osobní úskalí. O to bolestivější je vyústění mnohaletého svazku, který byl plný projevů náklonosti i sdílených animozit. Ostatně také název publikace vhodně odkazuje k „slapským létům“, k době přátelského setkávání. Motiv poklidnější a přívětivější minulosti se v dopisech navrací, avšak její obrysy se pro oba autory postupně proměňují v nenávratnou vzpomínku.

Ve znamení „jadis“: Vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Františka Hrubína z let 1937–1950. Edd. Jan Wiendl, Zdena Wiendlová. Příbram, Pistorius & Olšanská 2018. 204 strany.

Vyšlo v České literatuře 4/2019.