Previous Next
Za Jiřím Rambouskem MICHAL PŘIBÁŇ V neděli 4. listopadu 2018 v Brně náhle zemřel literární historik Jiří Rambousek. Zemřel v nedožitých...
Citlivé čtení Josefa Hrdličky VERONIKA KOŠNAROVÁ Ve své nové knize Poezie a kosmos Josef Hrdlička přinejmenším v některých aspektech navazuje na...
K dějinám evropské moderny: česká literatura německého jazyka LUCIE ANTOŠÍKOVÁ Už dlouho jsem knihu nečetla s takovou radostí. Publikace Kristiny Lahlové je výborně napsané, velmi...

JAN PIŠNA

Český intelektuální svět přelomu 15. a 16. století byl vázán a téměř výhradně soustředěn na náboženské záležitosti. Bouřlivé změny v církevním životě předcházejícího 15. století nemalou měrou zasáhly společnost ve všech vrstvách a ta se začala polarizovat na tábory podle stoupenců jednotlivých náboženských skupin a proudů, přičemž většinový náležel utrakvistům. České země se staly královstvím dvojího lidu, což si také v nemalé míře uvědomovali současníci a netřeba chodit k přímému vyjádření daleko, vždyť stačí vzpomenout vyobrazení vozu taženého dvěma směry na tzv. Klaudiánově mapě Čech z roku 1518, který tento rozkol přímo znázorňuje. S tímto stavem společnosti také bezprostředně souvisejí náboženské polemiky. Je to pochopitelné, neboť zaobírání se vírou a zbožnými věcmi z pohledu tehdejšího vzdělaného člověka figurovalo v hodnotovém žebříčku na nejvyšších příčkách. Byl to také důvod, proč se intelektuálně zaměření kněží nepouštěli do žánrů čistě beletristické literatury, jak to známe ze západní či jižní Evropy, ale zůstávali pouze ve striktně vymezeném prostoru teologických sporů. Právě do tohoto světa nás uvádí druhý svazek ediční řady Středověk, který vyšel v Nakladatelství Lidové noviny pod názvem Pikartské dialogy. V knize samotné se nacházejí edice čtyř tisků z tiskárny Mikuláše Konáče z Hodiškova. Editorem a autorem úvodu je historik specializující se na náboženské dějiny husitství a reformace a vysokoškolský pedagog Ota Halama.

Halamovu úvodní pasáž „Konáčovy pikartské dialogy“ (s. 7–41), k níž se podrobněji ještě vrátíme, střídá část s edicemi čtyř tisků (s. 43–141), ediční poznámka a celá plejáda rejstříků s diferenčním slovníčkem (s. 142–146, 161–179), mezi něž je vložena „Evidence tištěných polemik s Jednotou bratrskou (1500 až 1526)“ jako strukturovaná bibliografická příloha (s. 147–160). Tematická selekce na protibratrské polemiky z Konáčovy plodné autorské i tiskařské produkce nakonec vygenerovala dva Konáčovy původní dialogy jako veršované Rozmlúvanie o vieře… (1511) a prozaický Dialogus… (1515), k němuž přibyly ještě jeden prozaický dialog O klanění velebné svátosti oltářní… (1515) pocházející od kněze Jana Domažlického řečeného Stanislaides, a dosud málo známá polemická odpověď kněze Mikuláše z Poříčí Proti poblúzeným… (1522), která byla přiložena k textu Husovy eucharistické odpovědi k žalářníkovi Robertovi a protipikartskému listu Jana Rokycany.

Halamův způsob, kterým nahlíží Konáčovo literární dílo a jeho ediční politiku, se jeví v kontextu dosavadního literárněhistorického bádání o Konáčovi a literatuře přelomu 15. a 16. století jako nový. Až dosud se totiž téměř všechny cesty ubíraly směrem k hledání „progresivních tendencí tvorby a překladu“ (Kopecký), tiskařským aktivitám (Tobolka, Kotvan, Bohatcová, Voit) či snahám dosavadní literárněhistorický pohled na Konáče označovaného za humanistu zcela přehodnotit (Fernandéz Couceiro). Z této osy zcela vymizel náhled zkoumající náboženský rozměr Konáčovy tvorby. Dokonce ani velký znalec náboženských poměrů jagellonské doby, jakým byl Josef Macek, ve své monografii žádný Konáčův polemický spis nezmínil, ačkoli protibratrským polemikám věnuje značnou část kapitoly o Jednotě. Jediným, kdo se náboženskou problematikou Konáčova poměru k Jednotě před Halamou opatrně zaobíral, byl v šedesátých letech minulého století Amedeo Molnár. V této souvislosti jen uveďme, že již Milan Kopecký ve své monografii o Konáčovi ze začátku šedesátých let 20. století si byl vědom významu polemických dialogů pro studium dějin Jednoty bratrské a obecně také náboženských dějin raného novověku.

Halama svůj úvodní text vedl jako podrobné mapování podoby Konáčova utrakvismu, jehož náplní bylo na jedné straně lpění na článcích basilejských kompaktát a Husovské tradici, na druhé straně tolerantní přijetí vzápětí vystřídalo odmítnutí náboženského extrémismu bratrského učení, ale také nově nastupujícího luteránství. Konáč oboje učení zavrhl jako pro společnost nebezpečné novoty narušující obecné dobré a tradici. Snahy vytrhnout Konáče z dominance výhradně jen literárněhistorického a knihovědného zkoumání vedla Halamu k tomu, že musel nejprve Konáče vrátit zpět do mantinelů jeho society, aby nám ukázal Konáče měšťana (později nobilitovaného) a pozapomenutého Konáče úředníka s literárními a „protoobrozeneckými ambicemi“ (Voit). Ty se projevovaly jednak vytrvalou překladatelskou činností, při níž do češtiny zprostředkoval díla antických, středověkých, renezančních autorů, jednak se zrcadlila v Konáčově literární aktivitě samotné. Pomineme-li Konáčovy paratexty k edicím vzešlým z jeho tiskárny, tak textů, jejichž autorem je on sám a které se nám dochovaly do dnešních dnů, je vcelku poskrovnu. Kromě textů představených v Halamově edici: veršované Rozmúvanie o vieře… a prozaický Dialogus, v kterémž Čech s Pikartem rozmúvá, zbývá zmínit ještě Jak lichva škodí, List Pravdy pro řád, pokoj a svornost, Píseň pro ukrocení hněvu Božího… a vlastně i posthumně vydaná Kniha o hořekování. Tyto skladby však pochopitelně zůstaly zcela vně tematického výběru svazku, ale bohužel do Halamovy úvodní stati takřka nepromluvily.

Halama ale nevynechává řadu podrobností z Konáčova profesního života. Za tímto účelem shromáždil množství autentického archivního materiálu, s nímž se může čtenář seznámit v obrazovém doprovodu. Ten vynikne v porovnání s dřívější sekundární literaturou, zaměřenou jen na reprodukce titulních stran dobových tisků či Konáčových signetů, zatímco Halamova edice dnešnímu čtenáři ukazuje poprvé na historických vyobrazeních Prahy místa spojená s Konáčovým životem a tiskařskou činností.

Posun diskurzu směrem k náboženské problematice tak dovolil rozklíčovat nejen důležité okolnosti Konáčovy tvorby, ale také prozradil mnohé k formování a usměrňování edičního profilu Konáčovy oficíny, která se svou podstatou velmi blíží k typu tiskáren, pro něž se vžil termín Privatdruckerei (ostatně tak ve své nové monografii o českém knihtisku konstatuje Petr Voit na s. 186). Dřívější jednostranně zaměřená bádání sledovala především ediční program pouze v intencích interpretace „hledání demokratizačních a pokrokových tendencí“ (Kopecký) ve starším písemnictví, tudíž konfesijní diskuze, v nemalé míře přispívající také k formování edičního profilu a Konáčovu autorskému snažení, zcela ignorovala.

Zaměření na náboženský zřetel Konáčovy produkce s protibratrskou polemikou a jeho vřazení do kontextu náboženského dění začátku 16. století přineslo také korekce dřívějších názorů. Například Konáčovo v minulosti až mytizované uvěznění, o němž víme vlastně jen z Konáčovy drobné narážky použité v dedikaci k Dialogu (s. 74), je Halamou bezprostředně vztaženo k tzv. svatojakubskému mandátu, podle něhož se vydáním protibratrské polemiky dopustil překročení jednoho článku z nařízení, „a byl-li Konáč skutečně stíhán a trestán, stalo se mu tak v tomto ohledu zcela poprávu“ (s. 35).

Právě závěr úvodní stati, v němž se Halama věnuje výhradně obsahu a významu protipikartských polemik, je velmi přínosný z hlediska kontextu vzniku jednotlivých děl a rozklíčování ideologického pozadí celého polemického střetu. Nemalou měrou tak editor v této sondě postihuje náboženské poměry v církvi podobojí před a krátce po vystoupení Martina Luthera. V mnohém je tento pohled zcela odlišný od optimisticky vžitého náhledu, jak bylo dílo německého reformátora v utrakvistickém prostředí recipováno.

Stručně komentované biografické portréty kněze Martina z Počátek a kněze Jana Domažlického řečeného Stanislaides doplňuje Halama nejen důkladnou textovou kritikou Konáčem vydaných tisků, ale také rozšiřuje o upozornění na latinskou Korambovu práci, vydanou taktéž Konáčem, a do dobového kontextu včleňuje také snahy Lukáše Pražského a Vavřince Krasonického o apologii své víry. Tím se Halama vymanil z dosavadního velmi úzkého zaměření soustředěného jen na Konáčovy překlady a edice s beletristickými texty, jak tomu bylo především u starších badatelů, a dal čtenáři nahlédnout za pomyslnou oponu staletí, v níž docházelo k postupnému krystalizování literárního pole náboženské polemiky počátku 16. století.

Je velkou škodou, že když v letech 2014 a 2015 na stránkách časopisu Česká literatura probíhala diskuze k teoretickým otázkám pojetí tzv. národního humanismu, předkládaná kniha do ní ještě nemohla vstoupit. Neznamená to však, že by diskuze nějakým způsobem v knize nerezonovala a šla mimo její vytčené hlavní téma. V několika odstavcích editor reaguje a do svého výkladu přebírá několik nových zjištění z Voitova článku o Konáčovi z roku 2015 (s. 27). Zcela evidentní přijetí kritických výtek zmíněných v diskuzi vede Halamu ke konstatování, že „idealizovaný obraz českého humanismu má mnoho trhlin a jeho základní teze je třeba revidovat především návratem k pramenům a k jejich mezioborové interpretaci“ (s. 7). To nakonec Halama činí, neboť komparuje na jedné straně Konáčovy životní osudy s okolnostmi vzniku a recepcí konkrétních Konáčových děl, na druhé straně je usouvztažňuje do kontextu náboženských událostí jagellonského období.

Určité otázky pak budí ediční zpracování textů jednotlivých polemik. Zde ale těžko obviňovat editora svazku z jakéhokoli pochybení, když důsledně dodržel pravidla sestavená a v ediční praxi užívaná po dlouhá desetiletí. Problém spočívá v oněch pravidlech. Tedy spíše v tom, zdali jsou tato pravidla adekvátní ještě dnes, zdali nevnucují svůj silně mikroskopický pohled našeho zdání o staré češtině doby vzniku tisku (sic!) dnešnímu čtenáři. Je nutné si uvědomit, že v posledním desetiletí zásluhou plošné digitalizace historických fondů a takřka okamžité dostupnosti pramene odpadá řada úkonů, které dříve editorovi svazovaly ruce. Zato dnešní technické možnosti dovolují některá ediční řešení vykázat do poznámkového aparátu pro odborníky. Zvolený přístup totiž text spíše „postaršuje“, neboť přejímá podoby způsobené spíše typografickou nevybaveností Konáčovy oficíny než stavem dobového jazyka. Pravidla samotná byla určena především pro texty doby staré, s texty doby střední šířené knihtiskem v mnohém nepočítají. V tomto ohledu musíme vzpomenout již v osmdesátých letech publikované tzv. „Voitovo pravidlo udržení pravého okraje sazby“ ohledně vlivu řemeslné možnosti sazeče na typografickou podobu zachycení hláskových prvků (Petr Voit LF 1986/3, s. 166–174, viz také ČL 2011/2, s. 249–250), popřípadě na podnětné úvahy nad tímto problémem od Ondřeje Koupila ze závěru nálezové zprávy druhého vydání náměšťské mluvnice (ČL 2016/2, s. 243–266), kde Koupil trefně píše: „flexibilita a tolerovatelná variantnost dobové typografie by neměla být prostě přenášena do naší dnešní představy o »zvukovém provedení«“ (ČL 2016/2, s. 257). Proto vidíme jako nutné a zásadní v budoucnu podniknout otevřenou mezioborovou vědeckou diskuzi či přímo kolokvium na toto téma.

Antologie Pikartské dialogy je jedním z důležitých vhledů do intelektuálního života a dobově podmíněné polemické náboženské tvorby na samotném prahu počínajícího 16. století. Vrací nás to zpět k pramenům, což tváří v tvář materiálu musí nutně vyvolat revizi starších soudů, zcela lhostejno, kdo a kdy je vyřkl. O to více je to potřeba, když si uvědomíme, jaká frekvence a dynamika výzkumu v paleobohemistice stále panuje, k čemuž dodejme ještě velmi vysokou míru eklekticismu v postojích a interpretacích. Halamova práce nám proklestila cestičku zase o kus dál a do otevřeného vědeckého diskurzu přinesla na (nejen) Konáčovy texty nové pohledy.

Mikuláš Konáč z Hodiškova: Pikartské dialogy. Ed. Ota Halama. Praha, NLN 2017. 179 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2018.