Previous Next
Liber viaticus LUKÁŠ PRŮŠALiber viaticus, cestovní breviář Jana ze Středy, je unikátní památkou české středověké knižní kultury. Rukopis,...
Konáč v protipikartské polemice JAN PIŠNA Český intelektuální svět přelomu 15. a 16. století byl vázán a téměř výhradně soustředěn na náboženské...
Hrabal v množném čísle JIŘÍ PELÁN Jakub Češka se věnuje Hrabalovi už delší čas; nyní vydal knižní monografii Bohumil Hrabal, autor v množném...

THOMAS ORT

Vzhledem k tomu, že se jménem i podobiznou Franze Kafky se člověk v dnešní Praze setkává na každém kroku a přilepeno je ke všemu možnému od triček, hrnečků a magnetek až po kavárny, restaurace a hotely, mohli bychom turistovi s neúplným literárním vzděláním odpustit, kdyby spisovatele mylně považoval za jednoho z rodných synů české literatury. Sám pisatel této recenze nesčetněkrát slyšel své americké univerzitní studenty zmiňovat Kafku jako „českého autora“. Ačkoli toto označení lze s trochou dobré vůle vykládat tak, že Kafka byl alespoň po jistou dobu občanem československého národního státu, pro jiné je známkou hlubšího nepochopení autorovy identity a dokonce literárního jazyka. Nedorozumění pramení nejen z mylných dojmů, s nimiž kupčí prodejci suvenýrů, ale přinejmenším ve stejné míře také z neuvědomělého přijetí monolingvní ideologie prosazující jednotu místa a jazyka nebo národa. Jednoduše řečeno je dnes pro mnoho lidí obtížné pochopit, že Praha, „české město“, mohlo být domovem i jiným národnostním skupinám než Čechům, ba dokonce být prostředím pro vznik literatury v jazyce jiném než českém. Skutečnost je taková, že pouze ti nejlépe obeznámení studenti historie jsou si vůbec vědomi mnohonárodnostní a mnohojazyčné povahy Prahy a Českých zemí za Kafkova života — a také tísnivé situace, v níž se Židé, Kafku nevyjímaje, nacházeli v době diskriminačního českého a německého nacionalismu.
Zmatky kolem Kafky mají však i důstojnější genezi. Když se Kafka na konci padesátých let vynořil v tehdejším Československu z politikou vynuceného exilu (v letech 1948–1957 byly překlady jeho děl komunistickým režimem zakázány), podstata jeho návratu spočívala v předpokladu jeho úzkých vazeb na český lid a českou kulturu. Jakkoli bylo sotva možné zapírat, že Kafkovým literárním jazykem byla němčina, důraz byl kladen na pražské kořeny, rodinné zázemí a pohroužení se do českého jazyka a kultury. O jeho otci Hermannovi, nebo spíš Heřmanovi, se tvrdilo, že byl českým Židem a mluvil lépe česky než německy. Nízké poměry, do nichž se Hermann narodil (otec byl řezníkem), propůjčily Kafkovi nezbytný, ač trochu vzdáleně proletářský původ. V roce 1963 pak vydání Kafkových českých dopisů potvrdilo textově to, co se do té doby pouze tradovalo, tedy že ovládal český jazyk výtečně. Nikdo nemohl tvrdit, že česky psal své povídky a romány, o to se však nejednalo. Prožíval a dýchal českou atmosféru Prahy, psal česky milostné dopisy, zbožňoval Babičku Boženy Němcové. Co k tomu dodat? Zcela zjevně „náležel k nám“, jak to v roce 1963 vyjádřila Marie Majerová v zahajovacím proslovu na liblické konferenci, mezinárodním vědeckém setkání, které znamenalo cosi jako oficiální rehabilitaci Kafky v Československu. Vzkříšení, iniciované literárními vědci, jako byli Eduard Goldstücker a Pavel Reiman, se zakládalo na přivlastnění Kafky české kultuře. Rodák se vrátil domů.
Výklad „z pražské perspektivy“, jak se tomuto trendu začalo říkat, určitě přispěl k pochopení Kafky jako autora a sloužil jako cenná protiváha k tomu badatelskému směru, který Kafkovy české vazby opomíjel nebo bagatelizoval a řadil ho výhradně k německé kultuře. Zároveň však tento výklad zaváděl nové mýty o Kafkově češství a upozaďoval jeho židovství. Marek Nekula si vytkl za cíl zkreslený obraz opravit a Kafku nečíst z čechocentrické „pražské perspektivy“, nýbrž prizmatem jeho několika pražských kontextů: německého, českého a židovského. Řada průkopnických knižních a časopiseckých studií zajistila Nekulovi jako jednomu z nejplodnějších a nejkvalifikovanějších českých kafkovských badatelů renomé ve vědeckých obcích v České republice a v Německu, mimo ně však zůstává jeho dílo známé jen málo. Právě přítomná kniha, výraz snahy přiblížit Nekulův výzkum také anglofonnímu publiku, je velmi vítaným doplněním.
Kapitoly, ze kterých se Franz Kafka and His Prague Contexts skládá, nepředstavují povětšinou nové texty, nýbrž přepracování Nekulových předchozích publikací, především monografie „…v jednom poschodí vnitřní babylonské věže…“: Jazyky Franze Kafky (a její německé verze Franz Kafkas Sprachen: „…in einem Stockwerk des innern babylonischen Turmes…“) z roku 2003. Jako takovou lze tedy knihu chápat coby kompendium autorových nejvýznamnějších textů, z nichž mnohé jsou skutečně zásadní. Zabývá se některými zvláště ožehavými otázkami kafkovského bádání, zejména pak těmi, které podle něj přispívaly k uplatňování pochybeného interpretačního hlediska „pražské perspektivy“. Vymezuje se proti přetrvávajícímu názoru, že Hermann Kafka mluvil lépe česky než německy a že Franzova čeština byla takřka bezchybná, a naopak rozsáhle dokládá, že Hermannovým prvním jazykem byla němčina a že jakkoli Franz v češtině vynikal, perfektně ji zdaleka neovládal. Stejně tak zpochybňuje mínění, že „pražská němčina“ Kafkova a jeho souputníků představuje ochuzenou formu jazyka typickou pro pražské Židy, izolované od širší německojazyčné komunity. Namítá proti tomu, že v tehdejších Čechách převládala právě ta němčina, jejíž městskou variantu Kafka užíval, a že domnělé nedostatky jsou v zásadě obyčejné austriacismy.
Nekula přitom zdaleka není zastáncem nahrazení čechocentrismu jakýmsi návratem ke germanocentrickým interpretacím. Naopak zřetelně orientuje čtenáře proti předpokladu, že němčina byla Kafkovým přirozeným nebo „organickým“ jazykem, a to už z toho prostého důvodu, že Kafka sám ji takto nevnímal. V pozoruhodné kapitole nazvané „Kafka’s »organic« language: Language as a weapon“ (Kafkův „organický“ jazyk: jazyk jako zbraň) Nekula ukazuje, že Kafka sdílel v té době v Evropě převažující nativistické pojetí jazyka, podle něhož byl jazyk, jímž mluví lid, Volkssprache, organicky spojený s Volksgeist, smyslem obsaženým v samotném zvuku řeči. Pro Židy jako Kafka bylo ono rovnítko problematické v tom, že jazyky, které si přirozeně osvojovali, jim nebyly předány „organicky“, neboť Židé nebyli považováni za součást Volk. Jak píše Nekula: „I když totiž byly němčina (a čeština) jeho přirozeně, tj. nikoli studiem osvojenými jazyky, podle jazykových nacionalistů bylo jeho rodiče stěží možné považovat za součást německého nebo českého národa […]. Byli s to mu předat řeč, ale ne příslušný Volksgeist v ní obsažený“ (s. 117). Volksgeist, který mu předat mohli, byl židovský, vtělený například v jidiš nebo v hebrejštině. Ani jeden z nich však jidiš ani hebrejsky neuměli. Kafka oba jazyky ovládal, jenže si je osvojil studiem, nikoli přirozeně, v prostředí domova, a zkrátka tedy neměl žádný organický jazyk ve smyslu jednoty Volksgeist a Volkssprache. Němčina mohla být jeho rodnou řečí, ovšem dle vlastního pojetí jazykové komunity v ní byl cizincem.
Původními a podstatnými postřehy je naplněna celá kniha, za nejpozoruhodnější lze nicméně považovat druhou kapitolu, „The »being« of Odradek: Franz Kafka in his Jewish context“ (Odradkovo „bytí“: Franz Kafka ve svém židovském kontextu), v níž se propojují některá ústřední témata Nekulova výzkumu. Začíná pojednáním o významu slova Odradek, vynalezeného Kafkou pro povídku „Starost hlavy rodiny“. Kafka v povídce píše, že zatímco „jedni“ říkají, že Odradek je slovanského původu, „jiní“ tvrdí, že je to slovo německé s pouhým slovanským vlivem. Autor zde bezpochyby mluví o sobě. Odradek je navíc definován zvnějšku, ostatními, a to ve vztahu k jazyku. S vnějším přiřazením jazykové identity, které zde podle Nekuly představuje „metaforu pro jazykovou polarizaci v zemi osídlené jak Čechy, tak Němci“, se Kafkova rodina musela potýkat „při každém přijímání do školy, při každém sčítání lidu a také v každodenní realitě, v níž otázka jazykové identity byla zároveň opominutím jiné reality a identity“ (s. 38). Tato druhá, přehlížená identita je identita židovská. Nekula se nezaměřuje na Odradkovu vnější podobu, nýbrž na jeho vnitřní podstatu, již si Kafka představoval jako „plochou, hvězdicovitou cívku na nitě“ a kterou Nekula přesvědčivě vykládá jako židovství. I když je však Odradkova podstata židovská, Kafka ji dále popisuje jako „zpřetrhanou“ a „polámanou“, což případný dojem pevné židovské identity podrývá. Tato vynikající analýza obratně vystihuje situaci bytostí, jako je Odradek, nebo lépe Židů, jako byl Kafka v Praze na počátku 20. století, znepokojivě zachycených mezi vnější a vnitřní definicí vlastní identity a bez možnosti přimknout se plně k některé z nich. Důvodem pro snahu především obnovit pozornost ke Kafkovu židovskému kontextu je fakt, že právě ten byl badateli „pražské perspektivy“ nejvíce opomíjen. A jestliže přitom Nekula odmítá čechocentrismus této perspektivě vlastní, neznamená to, že český kontext ignoruje. Naopak podrobně dokladuje Kafkovo studium češtiny ve škole, podává nezvratné důkazy o tom, že Kafka zvládl češtinu na vysoké úrovni a důkladně se seznámil s českou literaturou, a dochází k závěru, že „Franz Kafka se tedy, přestože studoval na ústavech s německým vyučovacím jazykem, ve svých znalostech novější české literatury nejspíš nelišil od průměrných Čechů se středoškolským vzděláním“ (s. 148). V kapitole „Kafka’s Czech reading in context“ (Kafkova česká četba v kontextu) Nekula prokazuje, že Kafka pozorně sledoval českou modernistickou literaturu a že ho přitahovala zvláště díla Otokara Březiny, Petra Bezruče a Fráni Šrámka (jehož zřejmě znal i osobně). Zároveň ale vysvětluje, že znalost českého jazyka, literatury a kultury „naprosto neznamenala identifikaci s touto kulturou“ (s. 169). Jakkoli byl pro Kafku český intelektuální kontext zásadní, prvořadý byl kontext kultury německé.
Nekulova kniha je, stručně řečeno, nesmírně cenným přírůstkem do odborné kafkovské literatury a nakladatelství Karolinum patří uznání za to, že ji přineslo anglojazyčnému publiku. Bezvýhradně pozitivnímu přijetí knihy mohou překážet pouze jednotlivosti. Překlad je bohužel místy neohrabaný a množství tiskových chyb je značné. Jelikož svazek nebyl koncipován v celku, ale ve většině sebrán z Nekulových dřívějších prací, jednotlivé kapitoly se poměrně často překrývají a některé prameny opakují. Například Kafkova diskuze s Maxem Brodem nad „švýcarským řešením jazykové otázky“ — zmatením řečí — je popsána ve dvou různých kapitolách. Slovní hříčka se jménem Kafka objevující se v povídce „Lovec Gracchus“ (gracchus = italsky kavka) se také zmiňuje dvakrát, na s. 124 a 214. Jde nicméně o nepatrné kazy na knize, která díky pečlivému výzkumu a díky tomu, že uvádí na pravou míru zkreslení, jež dlouho kafkovské bádání poznamenávala, zasluhuje všeobecnou chválu. Moji studenti ji číst budou.
Přel. Matouš Turek

Marek Nekula: Franz Kafka and His Prague Contexts: Studies in Language and Literature. Přel. Robert Russell, Carly McLaughlin. Praha, Karolinum 2016. 242 strany.

Vyšlo v České literatuře 1/2018.