Previous Next
Fenomén Zappa: badatelský oříšek, nebo kámen úrazu? STEFAN SEGI V září roku 2013, u příležitosti dvacátého výročí úmrtí kytaristy a skladatele Franka Zappy, uspořádal Ústav...
Evropská knižní kultura? Ne, kultury… JIŘÍ TRÁVNÍČEK Na poli knižní a čtenářské kultury jsme v poslední době svědky několika integračních snah: shromáždit data...
Pro studenty — a pro veřejnost? MICHAL CHARYPAR Útlá antologie Podoby Židů v literatuře doby romantismu v českých zemích editorů Jiřího Holého a Hany...

Česká literatura 65, 2017/5

Studie / Studies

MARIE ZETOVÁ — [Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy; This email address is being protected from spambots. You need JavaScript enabled to view it.]

Motiv dvojníka v dialogu Egona Hostovského s Dostojevským

Studie se snaží podat komparativní interpretaci motivů dvojníka ve vybraných dílech F. M. Dostojevského a Egona Hostovského. Pozornost je věnována tomu, jak se dvojnický motiv podílí na výstavbě literárního díla jakožto dialogického řečového útvaru, tak jak je pojímá Michail Bachtin. Psychologická motivace dialogu s dvojníkem, která je u Bachtina naznačena, je doplněna o výklad z perspektivy Girardova konceptu nespontánní touhy a o Freudovo pojetí dvojníka coby symptomu znepokojivé cizoty. Tematizace dvojnictví se v těchto intencích jeví jako kritika narušeného prožívání intersubjektivity, jak ji charakterizuje Julia Kristeva, ale v širším smyslu také Edmund Husserl. Dvojník sice na jedné straně vystupuje jako spojenec, který potvrzuje existenci původního hrdiny jako správnou a dobrou, ale zároveň vždy již ohrožuje svrchovanost původního subjektu, tak jako girardovský prostředník. Ukazuje se, že z této ambivalentní povahy dvojnického motivu těží estetika Dostojevského a Hostovského textů, kde dvojníci často přebírají kontrolu nad životy svých předobrazů, usilují o to je zlikvidovat a zaujmout jejich místo ve světě. Toto ohrožení se u obou autorů manifestuje zejména v rovině jazyka, kdy si dvojník osvojuje (a zcizuje) řeč originálu. Analýza vybraného motivu pak zároveň ilustruje, že Hostovský je, stejně jako Dostojevskij, spisovatelem zařaditelným do polyfonní tradice románové tvorby.

The double motif in the dialogue between Hostovský and Dostoyevsky

This study attempts to present a comparative interpretation of the motif of the double in selected works by Dostoyevsky and Hostovský. Attention is focused on the way the double motif is involved in the construction of the literary work as a unit of dialogic speech, as conceived by Mikhail Bakhtin. The psychological motivation behind dialogue with a double, which is indicated by Bakhtin, is complemented by an exposition from the standpoint of Girard’s concept of unspontaneous desire and Freud’s conception of the double as a symptom of disturbing strangeness. The thematization of doubleness accordingly appears to be a criticism of the disrupted experience of intersubjectivity, as characterized by Julia Kristeva, but also in a broader sense by Edmund Husserl. Although on the one hand the double emerges as an ally, confirming the existence of the original hero as correct and good, at the same time he always threatens the sovereignty of the original subject, just like Girard’s intermediary. It turns out that the ambivalent nature of the double motif gives rise to the aesthetics of Dostoyevsky’s and Hostovský’s texts, in which doubles often take control of their prototypes’ lives, attempt to eradicate them and take their place in the world. In the case of both authors, this threat manifests itself in particular at the level of language, when the double appropriates (and alienates) the speech of the prototype. Analysis of the selected motif then also illustrates that Hostovský, like Dostoyevsky, is an author who can be classified in the polyphonic tradition of novel writing.

 

JAKUB ČEŠKA [Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy; This email address is being protected from spambots. You need JavaScript enabled to view it.]

Evangelium za časů normalizace: „nový“ Hrabal překonává „starého“ Hrabala

Studie se zaměřuje na lektorské řízení Hrabalovy tvorby v druhé polovině sedmdesátých let v nakladatelství Československý spisovatel. Konkrétně se věnuji lektorátu Postřižin (1975), Slavností sněženek (1977), Krasosmutnění (1977-8) a povídkového výboru Každý den zázrak (1978). Jelikož tato řízení probíhají v podmínkách rozptýleného cenzurního dohledu (společensky „nespolehlivé“ autory, mezi něž Hrabal patřil, lektorovali tzv. superlektoři, kteří představovali zostřený ideový dohled), porovnávám je, co do jejich struktury s lektorským řízením šedesátých let. Zatímco v šedesátých letech cenzura představovala vnější institut dohledu (Hlavní správa tiskového dohledu), třebaže lektoři a redakce intuitivně předjímali její možné námitky a do svých stanovisek je v určité míře promítali, v sedmdesátých letech se institut dohledu v podobě superlektorů přesouvá přímo do redakce. Přesto nelze čistě z definice rolí zavádět konflikt mezi redakci a superlektory. Ve třech sledovaných případech jsou k jednomu tituly stanoveni dva superlektoři (u Postřižin pouze jeden), jejichž stanoviska se ovšem liší – to, co by prošlo u jednoho „narazí“ u druhého (to je zejména případ povídkového výboru Každý den zázrak). Tudíž ani superlekotry nelze apriori chápat jako kritiky Hrabalova apolitického stylu, ve jmenovaném případě se právě Vítězlsav Rzounek stává překvapivě apologetou Hrabalovy povídkové tvorby šedesátých let. Ve studii tudíž detailně sleduji lektorské posudky: jejich argumentační výstavbu, zjevnou či skrytou apologetiku (z povahy lektorského řízení nutně ambivalentní), jejich tematickou osnovu; zaměřuji se ovšem také na celý mechanismus lektorského řízení. Autor se snaží odkrýt, jak výrazným způsobem se promítnou námitky lektorů do výsledné podoby Hrabalových děl (zdaleka ne natolik výrazným, jak se obvykle tvrdí). Dokonce lze říci, že Hrabal představuje v sedmdesátých letech jiný typ spisovatele, než jakým byl v letech šedesátých (kdy svá díla opakovaně celá přepracovával). Nyní do textu zasahuje velmi úsporně, přitom lze říci, že žádným výrazným způsobem tyto změny nedevalvují uměleckou hodnotu díla. Pohled do lektorského řízení druhé poloviny sedmdesátých let umožňuje nahlédnout, nakolik se z Hrabala stal kompaktní spisovatel, který jen nepatrně ustupuje dobovému (redakčnímu, do něhož zahrnuji také stanoviska superlektorů) tlaku. Základní tematickou linií lektorského řízení se stává překonávání „starého “ (míněna je literární tvorba šedesátých let) „novým“ Hrabalem, autorem, který píše svá díla v sedmdesátých letech. Ten je podle hodnotitelů citovější, nikoli však nezdravě sentimentální, nabízí sociálně uvědomělejší pohled – kritizuje maloměšťáctví, přitom se zbavuje překonaných dekadentních směrů – existencialismu, opožděného surrealismu, v neposlední řadě také výstředně erotických motivů. Za touto tematikou lze – a to na základě metafor užitých superlektory, nahlédnout obecnější literární topos, který poukazuje k Nové smlouvě (novému zákonu), který završuje starý zákon tím, že jej ukazuje v novém světle. Tudíž „nový“ Hrabal představuje pro dobové lektory příslib příchodu lepší společnosti.

The Gospel under normalization: the ‘‘new’’ Hrabal supersedes the ‘‘old’’ HrabalThe Gospel under normalization: the ‘‘new’’ Hrabal supersedes the ‘‘old’’ Hrabal

This study focuses on the Československý spisovatel publishers’ reading procedures for Hrabal’s output in the latter half of the 1970s. To be specific, it deals with their reading of Postřižiny (Cutting It Short, 1975), Slavností sněženek (Snowdrop Festival, 1977), Krasosmutnění (Joyful Blues/Beautiful Sadness, 1977-8) and the short story collection Každý den zázrak (Every Day a Miracle, 1978). As these procedures took place against a backdrop of dispersed censorship supervision (with socially ‘unreliable’ authors, such as Hrabal, being read by ‘superreaders’, who were representatives of focused ideological supervision) I compare their structure with that of reading procedures in the 1960s. Whereas censorship in the 1960s was an external supervision institution (i.e. the Central Press Supervision Authority), the proofreaders and editors intuitively anticipated its possible objections and reflected them to some extent in their standpoints, during the 1970s the supervision institution in the form of superreaders moved right into the editorial office. However, one should not assume there was a conflict between the editors and the superreaders purely from the definition of their roles. In the three cases under review, two superreaders were assigned to one title (only one in the case of Postřižiny), but their opinions differ – what would have got past one of them is pulled up by the other one (this is particularly the case for the short story collection Každý den zázrak – Every Day a Miracle). Hence not even the superreaders can be considered a priori to be critics of Hrabal’s apolitical style, and in the given case it is Vítězslav Rzounek who surprisingly becomes an apologist for Hrabal’s 1960s short story work. Hence this study follows the readers’ assessments in detail: their argument structure, apparent and hidden apologetics (necessarily ambivalent due to the very nature of the reading procedure) and their thematic synopsis; of course, it also focuses on the overall reading procedure mechanism.
I endeavour to reveal the significant way (but nothing like as significant as normally supposed) in which the readers’ objections were reflected in Hrabal’s subsequent work. It can even be said that in the 1970s Hrabal is a different kind of writer than he was during the 1960s (when he repeatedly reworked his entire oeuvre). Now he was very sparing in his text interventions, while it can be said that in no significant way do these changes diminish the artistic value of his work. A look at the reading procedure in the latter half of the 1970s lets us see the extent to which Hrabal became a compact writer, who only slightly retreats before the pressure of the times (and the editors, including the superreaders’ opinions). The primary topic of the reading procedure turns into the ongoing replacement of the ‘old’ (meaning the 1960s literary output) Hrabal by the ‘new’ one who wrote his works in the 1970s. Those who have assessed this find him more sensitive without being unhealthily sentimental, offering a more socially aware standpoint, criticizing the petty bourgeoisie while jettisoning decadent trends that were now passé, i.e. existentialism, late surrealism and not least eccentrically erotic motifs. Using the superreaders’ metaphors, we can detect a more general literary topos behind this subject matter, which points the way towards a New Deal (or Testament) which supersedes the old one by showing it in a new light. Hence the ‘new’ Hrabal presents readers at that time with the promise of the arrival of a better society.

Rozhovor / Interview

Tři textové kultury. S Rogerem Chartierem o rukopisech, knihách a digitálních médiích

Three text cultures. Interview with Roger Chartier on manuscripts, books and digital media 

 

Rozhledy / Horizons

PETR PLECHÁČ — JIŘÍ FLAIŠMAN [Ústav pro českou literaturu AV ČR; This email address is being protected from spambots. You need JavaScript enabled to view it. - This email address is being protected from spambots. You need JavaScript enabled to view it.]

Problém Barák-Neruda z pohledu současné stylometrie

The Neruda-Barák issue from the standpoint of contemporary stylometry

Studie je ke stažení zde.

 

Recenze / Reviews

Jiří M. Havlík — Ondřej Koupil — Martin Mádl (edd.): Svatováclavská bible. Nedělní a sváteční čtení — MILOŠ SLÁDEK

Jiří M. Havlík — Ondřej Koupil — Martin Mádl (edd.): Svatováclavská bible. Nedělní a sváteční čtení — JAN PIŠNA

Bedřich Frída — Jaroslav Vrchlický: Vedle sebe šli jsme dálnou poutí… Vzpomínky ze života dvou bratří — MARTIN HRDINA

Lucie Merhautová: Paralely a průniky. Česká literatura v časopisech německé moderny (1880–1910) — VÁCLAV MAIDL

Jan Lukavec: Bytosti na pomezí: Texty o literární fantastice — TEREZA DĚDINOVÁ

Stephanie Kurschus: European Book Cultures. Diversity as a Challenge — JIŘÍ TRÁVNÍČEK

Vladimír Papoušek — David Skalický (edd.): Fenomén Zappa — STEFAN SEGI

 

Anotace, kronika a glosy

Jiří Holý — Hana Nichtburgerová (edd.): Podoby Židů v literatuře doby romantismu v českých zemích. Komentovaná antologie textů — MICHAL CHARYPAR

Jeanette Fabian (ed.): Poetismus — JIŘÍ POLÁČEK

Informatorium

Autoři čísla

Informace pro autory