Previous Next
Desátá léta v podobách kritiky podruhé RADEK TOUŠ Když autorský kolektiv pedagogů a studentů ze Slezské univerzity v Opavě představil roku 2013 publikaci Desátá...
Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty ONDŘEJ PODAVKA Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor...
Ta Věra vůbec nemluví MIROSLAV KOTÁSEK Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích...

V sobotu 5. ledna 2019 v Praze náhle zemřel literární teoretik, historik a editor Milan Jankovič. Byl emeritním členem Ústavu pro českou literaturu AV ČR a laureátem Státní ceny za literaturu (1997), významným představitelem českého strukturalismu a interpretem díla Jana Mukařovského nebo literární tvorby Jaroslava Haška či Bohumila Hrabala.

Poslední rozloučení se koná na přání zesnulého bez obřadu v kruhu rodiny.

Milan Jankovič se narodil 1. 9. 1929 v obci Sečovce (u Trebišova, Slovensko), vystudoval bohemistiku a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium ukončil v roce 1952, o rok později získal titul PhDr. V letech 1952–1956 byl asistentem, později vědeckým aspirantem na Katedře české literatury, literární vědy a estetiky FF UK. Jeho školiteli byli Jan Mukařovský a Karel Krejčí. V roce 1956 přešel do Ústavu pro českou literaturu ČSAV (dále jen ÚČL), kde působil jako odborný a později vědecký pracovník. Vědeckou aspiranturu ukončil v roce 1959 obhájením kandidátské disertační práce Umělecká pravdivost Haškova Švejka (knižně Praha 1960).

V průběhu padesátých a šedesátých let 20. století se zapojil do diskusí o podobě a hlavních úkolech literární teorie. Z jeho podnětu vznikl koncem padesátých let v ÚČL diskusní Esteticko-teoretický klub (tzv. Etelka), v němž se k debatám o literatuře scházeli zejména mladí literární badatelé (např. Miroslav Červenka, Aleš Haman, Mojmír Grygar, Zdeněk Pešat aj.). I díky Jankovičovi a jeho zájmům o sémantiku, analýzu a interpretaci literárních děl, se tak v šedesátých letech do české literární vědy dostávala témata a postupy, které šly do jisté míry proti oficiálně prosazované podobě literárněvědného bádání. V tomto ohledu je důležité zmínit také jeho krátkodobé angažmá v pozici vedoucího oddělení teorie literatury ÚČL (1964).

Jankovič

 Na počátku sedmdesátých let bylo snahou vedení ÚČL ČSAV očistit ústav od strukturalistické metodologie a jejích stoupenců. Mezi mnoha jiným byl tímto normalizačním procesem postižen i Milan Jankovič. V roce 1971 byl přeřazen mezi odborné pracovníky, později musel z politických důvodu z ústavu úplně odejít. Krátce spolupracoval s Památníkem národního písemnictví, následně vystřídal několik různých zaměstnání zcela mimo obor. Spolu s Miroslavem Červenkou pracoval mj. v letech 1980–1990 v n. p. Pragoprojekt jako dokumentarista a fotograf. Do ÚČL se vrátil v roce 1990 a působil v něm (opět ve funkci vedoucího oddělení teorie) až do svého odchodu do důchodu v roce 1993, resp. 2006. V roce 1992 získal titul DrSc. za soubor studií Nesamozřejmost smyslu (Praha 1991).

Vědecké dílo Milana Jankoviče je velmi rozsáhlé. Propojují se v něm jeho mnohostranné odborné zájmy, které zahrnují literární teorii, literární historii, estetiku, sémiotiku, sémantiku, ale také filozofii (zejm. fenomenologii a hermeneutiku) a ediční praxi. Zásadní vliv na Jankovičovu vědeckou práci a přístup k literatuře měl strukturalismus, zvláště pak dílo jeho učitele Jana Mukařovského. Věnoval se mu jak interpretačně, tak edičně. Je autorem mnoha výkladových studií, ve kterých se zabýval myšlením a tvorbou Mukařovského, ale také obecnými otázkami teorie a metodologie českého strukturalismu. V této souvislosti je nutné připomenout například jeho komentáře k edicím Mukařovského univerzitních přednášek (Umělecké dílo jako znak, Estetické přednášky I, Estetické přednášky II), které k vydání připravil s Marií Havránkovou, ale také k řadě jiných jeho textů (O motorickém dění v poezii). Společně s Miroslavem Červenkou vytvořili rozsáhlý dvousvazkový výbor z díla Jana Mukařovského – Studie I, II (Brno 2000, 2001).

Názory českých strukturalistů Jankovič ovšem pouze nezprostředkovával, ale především na ně navazoval a dále je rozvíjel. Nejvíce se zajímal o otázku smyslu a významu literárních děl, o problematiku sémantického gesta, dění smyslu, záměrnosti a nezáměrnosti, tvaru a pohybu literárního díla. Své úvahy shrnul v řadě studií, které publikoval samostatně nebo ve větších souborech (např. Nesamozřejmost smyslu, Praha 1991; Dílo jako dění smyslu, Praha 1992; „Dění smyslu jako teoretický a interpretační problém“, in: D. Hodrová, Z. Hrbata, M. Vojtková, eds.: Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. století, Praha 2005, s. 821–964). V souhrnné podobě lze Jankovičovy práce nalézt ve dvou ucelených výborech nazvaných Cesty za smyslem literárního díla (Praha 1995) a Cesty za smyslem literárního díla II (Praha 2015).

Vedle těchto odborných aktivit se Jankovič věnoval také interpretacím a edicím literárních děl Josefa Václava Sládka, Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala (podílel se mj. na vydávání Sebraných spisů B. Hrabala). Jankovič je autorem knihy Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala (Praha 1996), v níž sloučil svůj teoretický přístup a strukturální školení s interpretací konkrétních textů. Právě za tuto svou práci získal v roce 1997 Státní cenu za literaturu. Ve studiích z poslední doby se zabýval postmoderní prózou, zejm. poetikou románů Daniely Hodrové.

Česká, ale můžeme říci i světová, literární věda přišla úmrtím Milana Jankoviče o výraznou vědeckou osobnost. Výraznou ne ve smyslu hlasitého prosazování svých názorů, ale právě naopak – výraznou svou skromností, přirozeností a srdečností. Výraznou svou jasností a hloubkou myšlenek, poctivostí a pokorou k textům a myšlenkám druhých.

V knize Dílo v pohybu (Praha 2009) Milan Jankovič napsal: „Svou otevřeností […] dílo trvá jako náboj a nápor, jako nevyčerpatelná energie přesahování […]“ (s. 111). Totéž lze s jistou mírou zobecnění říct i o jeho vlastní tvorbě: zůstává tu coby náboj, coby dar a zdroj, ze kterého můžeme stále čerpat.

 Ondřej Sládek