Previous Next
Kniha o Věnceslavu Metelkovi JIŘÍ POLÁČEK Je obecně známo, že součástí geneze románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1893) jsou texty Věnceslava...
Kunsthistorické čtení autobiografií KLÁRA SOUKUPOVÁ Německý soubor studií zabývajících se autobiografickými texty, Das eigene Leben als ästetische Fiktion, by...
Za esejistikou Sylvie Richterové JAKUB ČEŠKA Petr Král měl jistě pravdu, když si ve svém polemickém textu (namířeném proti Kunderovským paradoxům Milana...
hodrova-chvala

Soubor dvaceti osmi esejů Daniely Hodrové  spojuje pronikavou analýzu básnického tvaru (a uměleckého výrazu vůbec) s jeho aspekty filozofickými a duchovními, ontologii díla s ontologií lidského „pobytu“. Dialog s poetikou marnosti, rozvíjený nad vrcholnými zjevy naší a evropské literatury, je však pouhým úvodem, vstupem do podstatnější problematiky: do tázání po duchovních horizontech – anebo spíš po jejich absenci – v životě současného, jmenovitě západního člověka. Autorčina kniha se je sondou do jeho duchovně vyčerpané každodennosti, do nejrůznějších způsobů „zapomenutí na bytí“, na posvátné v lidském životě. Kapitoly jako „Fortuna a smrt“, „Zátiší zvané ‘vanitas’“, nebo úvodní „Mater dentata“ přivádějí čtenáře k zamyšlení nad životem, učí jej zamýšlet se nad ním v setkání s nejobyčejnějšími věcmi, které ho obklopují. Poslední okruh představují ve Chvále schoulení eseje věnované tělesnosti, základním pohybům duchovně pojatého těla, v nichž se tato elementární zkušenost dobývá do hloubek kosmogonických významů, jako jsou “Houpání“, „Otáčení“, „Chvění“ (předznamenaných už předtím „Stísněností“ či „Klopýtnutím“), aby v meditaci nad nimi hledala jistoty nejniternější. Jako vyznění autorčiny bytostné víry osloví čtenáře kapitola "Chvála schoulení", prozrazující v závěru knihy její osobní, na marnosti vyvzdorovanou motivaci.