Previous Next
Kniha o Věnceslavu Metelkovi JIŘÍ POLÁČEK Je obecně známo, že součástí geneze románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1893) jsou texty Věnceslava...
Kunsthistorické čtení autobiografií KLÁRA SOUKUPOVÁ Německý soubor studií zabývajících se autobiografickými texty, Das eigene Leben als ästetische Fiktion, by...
Za esejistikou Sylvie Richterové JAKUB ČEŠKA Petr Král měl jistě pravdu, když si ve svém polemickém textu (namířeném proti Kunderovským paradoxům Milana...

Deml obalka

Almanach Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Jakub Deml a literární tradice sleduje rozmanité stopy tohoto básníka v české kultuře, v životě jednotlivců a v paměti čtenářů, kteří si jeho dílo předávali. Tradicí v podtitulu se nerozumí určitá literární nebo ideová nálepka, ale právě ono živé tradování díla v mezilidské komunikaci, zvláště významné a dobrodružné během téměř padesáti let, kdy byly Demlovy knihy i jméno z oficiální literatury vyloučeny.

Almanach shrnuje čtyřiadvacet příspěvků z konference a čtenářského setkání v tasovské sokolovně 16. a 17. září 2016 a tři přednášky zahraničních slavistů Xaviera Galmiche, Josepha Normona Rostinského a Alexandera Wölla, kteří se poetikou Demlova díla zabývají dlouhodobě a na jaře 2017 vystoupili na toto téma v Ústavu pro českou literaturu v Praze.

Kniha se neobrací pouze k odbornému publiku. Kromě literárních badatelů ji napsali pamětníci, nadšenci a čtenáři mnoha generací: otevírají ji anketní odpovědi sedmi českých básníků (Jaromír Zelenka, Jaroslav Erik Frič, Petr Holman, Jakub Šofar, Petr Hruška, Aleš Palán a Miloš Doležal). Po nich následují básnické pokusy žáků druhé třídy Základní školy v Tasově na motivy Mých přátel. Textovou část uzavírají deníkové záznamy Petra Holmana z léta 1973 z jeho první cesty do Tasova a Jaroměřic po stopách básníků Jakuba Demla (1878–1961) a Otokara Březiny (1868–1929). Knihu doplňují faksimile Demlových rukopisů, dobové fotografie i momentky z tasovského setkání.

 

 

JAKUB DEML

(20. 8. 1878 Tasov – 10. 2. 1961 Třebíč)

Básník a katolický kněz. Autor zhruba stovky knih, z nichž mnohé patří k základním dílům moderní české literatury. Kromě snových próz Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti (1914) jsou to například lyrické apostrofy květinMoji přátelé (1913), knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934) či šestadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje (1917–1941). Jedinečným rysem Demlova psaní je vzájemné propojení knih, z nichž postupně vzniká živý a dramatický celek.

Samostatným nakladatelem se stal v roce 1912. Byl ve stálém korespondenčním nebo osobním spojení se spolupracovníky i čtenáři a z této komunikace, porozumění, ale i nedorozumění a konfliktů jeho dílo čerpá. V posledním dvacetiletí prožitém v totalitních režimech stále psal, ale knihy už téměř nevydával. Kromě knižního díla po sobě zanechal rozsáhlou, rozptýlenou a dosud ne plně probádanou a uspořádanou rukopisnou pozůstalost.

Po většinu druhé poloviny 20. století byly jeho knihy z literatury, běžného čtenářského oběhu i vydávání vyloučeny. Přesto nezmizely z paměti a v českém písemnictví dál skrytě působily – díky básníkům, kteří na ně navazovali, pracovníkům samizdatu, domácím i zahraničním badatelům a překladatelům, kteří je předávali dál, a čtenářům, kteří je nepřestali vyhledávat.