Previous Next
O díle a myšlení Egona Bondyho ROMAN KANDA Nakladatelství Filosofia vydalo v loňském roce monografii Myšlení a tvorba Egona Bondyho. V charakteristické...
Žánry populární literatury PAVEL ŠIDÁK Ve své nové knize se Antonín Kudláč vrací k tématu populární literatury. Téma v současné době poměrně...
Na ceste k novému prístupu k dejinám literatúry v Čechách, na Morave a v Sliezsku JOZEF TANZER Primerané posúdenie práce 41 autorov a autoriek, z toho mnohých popredných odborníkov a odborníčok v oblasti...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

PETR ČORNEJ
Poslední Voitovy knihy poutají na první pohled pozornost neobvyklými rozměry. Svým způsobem je to pochopitelné, neboť mají především encyklopedický, deskriptivní a výčtový charakter, nicméně i tak se nápadnou objemností vymykají ze srovnatelné domácí i zahraniční produkce. Platí to o Encyklopedii knihy (Praha 2006), čítající 1350 stran, o publikaci Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí (Praha 2013) a v plné míře také o recenzované knize, která se počtem stránek blíží zatím nejrozměrnějšímu autorovu dílu. To vše vypovídá nejen o Voitově vědecké produktivitě a o mimořádném nasazení, před nímž je třeba smeknout, ale také o pracovní metodě, založené na precizní znalosti materiálu a opřené o dlouhodobou badatelskou zkušenost, úzce spjatou s vykonávaným zaměstnáním. Monumentální katalog, o kterém tu referuji, je plodem autorova působení ve funkci kurátora sbírky prvotisků v proslulé Strahovské knihovně, nyní opět integrální složce nejstarší české premonstrátské kanonie.

PETR ŠÁMAL

Marxismus a jeho vliv na humanitní a společenské disciplíny stál v posledním čtvrtstoletí spíše na okraji odborného zájmu. Tato skutečnost má své historické příčiny a nepochybně souvisí s tím, že se v českém prostředí po dlouhou dobu uplatňovala zejména pokleslá a instrumentalizovaná podoba marxismu a že v oblasti vědy navíc marxismus plnil četné legitimizační funkce. Přesto se s rozmanitými podněty marxistického myšlení již delší dobu setkáváme — součástí humanitních věd se však staly jaksi podprahově. Při polistopadovém recipování západních teoretických konceptů a inspirací, připomeňme jen kulturní studia či nový historismus, k nimž má literární věda nejblíže, se zpravidla nezdůrazňovaly marxistické či postmarxistické inspirace těchto metodologických a teoretických proudů, v anglosaském prostředí obvykle vnímané jako nepříznakové.

INA PÍŠOVÁ

Sémiotická analýza spartakiády jako jednoho z klíčových rituálů komunistického panství není pro českou literaturu nijak nové téma. Jako výpověď režimu o sobě samém ji přečetl již Vladimír Macura v souboru esejů Šťastný věk, v němž se mu materiálem staly nejen texty, které vznik a průběh oslav provázely, ale i estetika samotného cvičení a její proměny v čase. Jakkoli se však v zrcadle dobové poezie a publicistiky spartakiáda jeví jako úspěšný spektákl a jeden ze základních symbolů socialismu, jehož mýtotvorný potenciál lze jen obtížně přecenit, bližší pohled na individuální vzpomínky jejích účastníků, stejně jako na vratkou logistiku akce samotné, odkrývá rovinu, která Macurovým esejům zůstala skrytá.

KATEŘINA SMYČKOVÁ

„Literatura bez autorů a generací“ — tak označil Antonín Škarka českou středověkou literaturu v jedné ze svých programových studií. Podle Škarky je (široce chápaná) anonymita jedním z podstatných znaků a zároveň jedním z hlavních problémů českého písemnictví téměř do konce 15. století (Listy filologické 1948, č. 2/4, s. 171–176). Nejnovější monografie Jana Malury by si ovšem mohla toto označení vetknout jako motto, ač je objektem jejího zájmu literatura 16.–18. století, a to meditativní a modlitební texty. V modlitebních knížkách není autor pouze mrtev, není třeba jej násilím umrtvovat, beznadějně se rozplývá ve spletenci textů nejrůznějšího původu, doby a místa vzniku, duchovních hnutí a proudů, v jejich překladech, adaptacích, parafrázích, kontaminacích, zkrácených i amplifikovaných verzích.

TOMÁŠ GLANC

Spojení literatury a cenzury je na první pohled pozoruhodné tím, že uvádí do souvislosti dva jevy, které jsou typologicky neslučitelné, nesouměřitelné a nemůže mezi nimi nikdy dojít k žádnému oboustranně akceptovatelnému modu koexistence. Zároveň ale na sobě postaletí parazitují, těží jedna z druhé, jsou komplementární.