Previous Next
Marxismus jako metoda a projekt MARTA EDITH HOLEČKOVÁ Ve dnech 16. a 17. října 2018 se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskutečnila mezinárodní...
Sborník o Janu Zábranovi MARTA EDITH HOLEČKOVÁ Básník, prozaik a překladatel Jan Zábrana (1931–1984) patří bezesporu mezi nejvýznamnější české...
Mezi národním a transnacionálním vzpomínáním   ANNA FÖRSTEROVÁ V živé a povzbuzující atmosféře se konala od 23. do 25. listopadu 2018 na Univerzitě v Řezně...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

BOHUMIL FOŘT

Když jsme se v sobotu 28. ledna dozvěděli, že nás navždy opustil Lubomír Doležel, zasáhla nás ta zpráva nepřipravené. Přestože se poslední dobou potýkal se zdravotními problémy a přes jeho požehnaný věk, byli jsme prostě zvyklí, že Lubomír Doležel s námi žil, komunikoval, byl nám přítelem, kolegou, mentorem i oponentem.

ROMAN KANDA

Fenomén samizdatu se stal předmětem systematického zájmu historiků a literárních vědců. V současné době vznikají na půdě Ústavu pro českou literaturu AV ČR hned dva projekty, jež samizdatovou produkci zachycují a podrobně zkoumají: vedle Encyklopedie českého literárního samizdatu, na které pracuje badatelský tým lexikografického oddělení pod vedením Michala Přibáně a která by měla být dokončena do dvou let, je to také článková bibliografie českého literárního samizdatu, na jejíž realizaci se podílejí pracovníci České literární bibliografie Roman Kanda, Marta Kordíková a Gabriela Romanová. Právě ožehavým metodologickým i praktickým otázkám článkové „samizdatové“ bibliografie byl věnován kulatý stůl, který se uskutečnil 20. října 2016 v rámci Týdne s Českou literární bibliografií (ten se konal mezi 18. a 20. říjnem).

JOANNA GOSZCZYŃSKÁ

Kolektiv několika českých a slovenských literárních vědců uskutečnil velmi ambiciózní projekt, v němž se rozhodl analyzovat literaturu více než padesáti let z perspektivy parnasismu. Výsledek jejich společné práce představuje monografie Český a slovenský literární parnasismus. Synopticko-pulzační model kulturního jevu. Hned v úvodu je třeba poznamenat, že náročnost a ambicióznost takového pokusu s sebou nese nebezpečí zjednodušení a přivlastnění. Zjednodušení se týká odkazů na polský kontext, přivlastnění pak míry, s níž jsou sledované jevy vykládány v rámci estetiky a poetiky parnasismu. Zvláště to platí v pohledu na českou literaturu, které je věnována převážná část recenzované publikace. Po přečtení knihy totiž vzniká dojem, že v české literatuře od šedesátých let 19. století do začátku 20. století absolutně vládl parnasismus a odsouval do pozadí všechny ostatní pokusy, jak začlenit českou poezii do proudu modernosti. Takové uvažování jde jakoby proti proudu nejnovějších tendencí ve vědeckém myšlení, které činí nadřazenou kategorií modernismus largo sensu. Podle Teresy Walasové je důsledkem takového postupu skutečnost, že „namísto spleti směrů, jejichž rozlišení nedávalo literárním historikům spát, jsme obdrželi jedno, byť také vnitřním pnutím rozdírané masivní »tělo«“ (Teresa Walas: „Wyspiański jako problem polskiego modernizmu“, Teksty Drugie 2008, č. 3, s. 12).

PAVEL KOSEK

Na přelomu let 2015 a 2016 se v Národním muzeu uskutečnila výstava k dějinám české gramatografie, která byla organizována pracovníky oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR. K této výstavě byl připraven knižní katalog, který v přehledové formě představuje dějiny českých jazykověreflexivních prací od jejích počátků do prvního vydání Gebauerovy Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé (1900). Nadto autoři výstavy a katalogu natočili krátký film představující v kostce výstavu i katalog (dostupné na <https://www.youtube.com/watch?v=_3d65oYOQTc>). Jak vidět, pracovníkům Ústavu pro jazyk český se podařilo připravit v českém prostředí jedinečný gramatický gesamtkunstwerk.

PETR ČORNEJ
Poslední Voitovy knihy poutají na první pohled pozornost neobvyklými rozměry. Svým způsobem je to pochopitelné, neboť mají především encyklopedický, deskriptivní a výčtový charakter, nicméně i tak se nápadnou objemností vymykají ze srovnatelné domácí i zahraniční produkce. Platí to o Encyklopedii knihy (Praha 2006), čítající 1350 stran, o publikaci Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí (Praha 2013) a v plné míře také o recenzované knize, která se počtem stránek blíží zatím nejrozměrnějšímu autorovu dílu. To vše vypovídá nejen o Voitově vědecké produktivitě a o mimořádném nasazení, před nímž je třeba smeknout, ale také o pracovní metodě, založené na precizní znalosti materiálu a opřené o dlouhodobou badatelskou zkušenost, úzce spjatou s vykonávaným zaměstnáním. Monumentální katalog, o kterém tu referuji, je plodem autorova působení ve funkci kurátora sbírky prvotisků v proslulé Strahovské knihovně, nyní opět integrální složce nejstarší české premonstrátské kanonie.