Previous Next
Vladimír Svatoň (19. července 1931 — 26. prosince 2018) a jeho kontury kulturního vědomí TOMÁŠ GLANC Výjimečnost a přednosti Svatoňova díla na poli literární vědou jsou patrné víceméně na první pohled. Byl to...
Marshallův plán pro literaturu DAGMAR VOBECKÁ „Intelektuálové na Východě rozuměli intelektuálům na Západě, protože četli stejné knihy,“ napsal ve svém...
Mezi folkloristikou a dějinami literatury DALIBOR TUREČEK Monografie Pavla Šidáka je založena tematologicky a pohybuje se na rozhraní literární historie a slovesné...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

 

JAKUB JARINA

Sousloví český horor zpravidla vyvolává otázku, zda něco takového vůbec existuje. Z pohledu dnešního čtenáře se skutečně může zdát, že horor je v české kultuře něco exotického a ojedinělého, co se teprve v porevoluční době nesměle a opatrně nadechuje k životu. Mezi současnými autory i příznivci žánru — ať už literárního, nebo filmového — se lze setkat s představou jistého průkopnictví, zakládání tradice u nás dosud nepřítomné. Tomu napomáhá i nakladatelská praxe, spojující český horor s hesly o hledání českého Stephena Kinga, a v neposlední řadě i chybějící odborná reflexe žánru. U posledně jmenovaného můžeme nicméně sledovat jistý posun: po nevyhnutelně nevyrovnaném a roztříštěném sborníku příspěvků ze slovenské konference Strach a hrôza (2011) a polské monografii Groza po czesku (2014) Patrycjusze Pająka vyšla na konci loňského roku i kniha Martina Jirouška Černý bod s výmluvným podtitulem „Horor v českých zemích“.

GABRIELA ROMANOVÁ

Editorský tým si vytyčil nelehký úkol sestavit publikaci dopisů, jež si posílali básník a teoretik výtvarného umění, jedna z vůdčích osobností českého undergroundu Ivan M. Jirous, s ženou Julianou, výtvarnicí, vnučkou katolického nakladatele Josefa Floriana. Na konci předminulého roku tak v nakladatelství Torst vznikla kniha s něžným a přiléhavým názvem.

JAKUB JARINA

Sousloví český horor zpravidla vyvolává otázku, zda něco takového vůbec existuje. Z pohledu dnešního čtenáře se skutečně může zdát, že horor je v české kultuře něco exotického a ojedinělého, co se teprve v porevoluční době nesměle a opatrně nadechuje k životu. Mezi současnými autory i příznivci žánru — ať už literárního, nebo filmového — se lze setkat s představou jistého průkopnictví, zakládání tradice u nás dosud nepřítomné. Tomu napomáhá i nakladatelská praxe, spojující český horor s hesly o hledání českého Stephena Kinga, a v neposlední řadě i chybějící odborná reflexe žánru. U posledně jmenovaného můžeme nicméně sledovat jistý posun: po nevyhnutelně nevyrovnaném a roztříštěném sborníku příspěvků ze slovenské konference Strach a hrôza (2011) a polské monografii Groza po czesku (2014) Patrycjusze Pająka vyšla na konci loňského roku i kniha Martina Jirouška Černý bod s výmluvným podtitulem „Horor v českých zemích“.

TOMÁŠ HAVELKA

Matěji Václavu Šteyerovi, plodnému jezuitskému autorovi, fundátorovi Svatováclavského dědictví, kazateli, organizátorovi literárního i duchovního dění v Čechách druhé poloviny 17. století, se v posledních letech dostává zasloužené vědecké pozornosti: po prvé vlně zájmu na počátku 21. století (Nečasovo vydání Žáčka [2001] a Valáškovo vydání Věčného pekelného žaláře [2002]) se v posledních letech zase dostal na výsluní. Soustavně se mu věnuje například jazykovědec Ondřej Koupil, jenž vydal dvě gramatické příručky, u nichž Šteyer figuroval jako autor nebo editor (Jezuité Drachovius a Steyer gramatiky češtiny [2012]); jsou mu věnovány partikulární studie i školní práce. Jednou z výrazných přispěvatelek do diskurzu o jeho významu se stala také Marie Škarpová. Už svojí dizertací, obhájenou v roce 2006 v Ústavu české literatury a knihovnictví MU v Brně, se etablovala jako odbornice na českou raněnovověkou hymnografii. V následné badatelské činnosti uplatňované buď v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anebo na univerzitách (FF JU v Českých Budějovicích a FF UK v Praze) se zaměřila na různé aspekty této oblasti: například na konceptualismus v díle Adama Michny, mariánské motivy ve vánočních písních, na fenomén rukopisných kancionálů apod.; velký význam mají zejména její pečlivé a s velkou šíří pojímané pohledy na repertoár velkých svodových kancionálů 17. a 18. století: Matěje Václava Šteyera, Antonína Koniáše, nově i Václava Klejcha. Těmito pracemi navazuje na dílo Antonína Škarky a jeho nezavršenou snahu o zachycení repertoáru celé raněnovověké hymnografie (databáze Hymnorum thesaurus bohemicus, která je ve stávající, nedokončené podobě dostupná digitálně na stránkách Kabinetu pro klasická studie FLÚ AV ČR).

PETR ČORNEJ

Už dlouho se mi nestalo, abych se od vědecké monografie nedokázal odtrhnout a přečetl ji s chutí od první do poslední věty. Kniha známé expertky na dějiny pozdněstředověkého umění mě doslova uhranula nejen tématem, ale především způsobem zpracování.