Previous Next
Slovníky modernistů a paradigmata moderny (zpráva z konference) BARBORA DOLEŽALOVÁ Ve dnech 19. a 20. září 2018 proběhla v Moravské zemské knihovně konference s názvem Slovníky...
Jak se ctí vyváznu? K edici korespondence Jana Liera a Julia Zeyera EDUARD BURGET V roce 2014 vydala teatroložka Petra Ježková obsáhlou monografii Obležen národem dramatiků o prozaikovi,...
Ústupky, skuliny a niky. Německý příspěvek k české literární kultuře za protektorátu KATEŘINA PIORECKÁ „Za nesnáze způsobené válkou je české obyvatelstvo kromě samozřejmého hospodářského rozkvětu...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

STEFAN SEGI

Literárněvědné monografie o písňovém textu nejsou v českém ani zahraničním kontextu běžnou záležitostí. Smysl populární písně v nejširším slova smyslu totiž vzniká součinností několika mediálních rovin (text, kompozice, interpretace, sonická složka, vizuální prezentace — ať už zafixovaná v podobě videoklipu, či jako pódiová prezentace, móda, místo v dobové popkultuře atd.), které nelze při interpretaci artefaktu jednoduše oddělit, a tak pouhý literární rozbor nutně působí jako značná redukce. Z tohoto důvodu se zatím největší pozornosti literárních vědců těší texty folkových autorů-písničkářů, u kterých je textová složka alespoň zdánlivě dominantní částí sdělení (viz např. Přemysl Houda: Intelektuální protest, nebo masová zábava?; Zdeněk R. Nešpor: Děkuji za bolest…; či kapitola o folkových textech od Jiřího Trávníčka v knize Na tvrdém loži z psího vína).

PETRA KOŽUŠNÍKOVÁ


Autoři publikace Sedm statečných a spol. si vytyčili úkol „analyzovat jeden z nejvýraznějších fenoménů současné české literární kultury“ (s. 9), jímž rozumí tvorbu českých autorek-prozaiček. Přínosná je však jen zčásti, a to právě v těch příspěvcích, v nich badatelé dokážou kriticky reflektovat vědecké možnosti nastoleného konceptu a vyvarovat se příliš zobecňujících až neopodstatněných generalizací. V téměř polovině textů však dochází ke střetu se základy nastolené perspektivy a tím s požadavky na vědeckou práci. Příručka by tak mohla sloužit jako názorná ukázka toho, jak může vypadat hodnotné pojednání s využitím byť rozporuplné typologické kategorie rodu autora a jak si lze na tomtéž lidově řečeno vylámat zuby.

GABRIELA ROMANOVÁ

Editorský tým si vytyčil nelehký úkol sestavit publikaci dopisů, jež si posílali básník a teoretik výtvarného umění, jedna z vůdčích osobností českého undergroundu Ivan M. Jirous, s ženou Julianou, výtvarnicí, vnučkou katolického nakladatele Josefa Floriana. Na konci předminulého roku tak v nakladatelství Torst vznikla kniha s něžným a přiléhavým názvem.

 

JAKUB JARINA

Sousloví český horor zpravidla vyvolává otázku, zda něco takového vůbec existuje. Z pohledu dnešního čtenáře se skutečně může zdát, že horor je v české kultuře něco exotického a ojedinělého, co se teprve v porevoluční době nesměle a opatrně nadechuje k životu. Mezi současnými autory i příznivci žánru — ať už literárního, nebo filmového — se lze setkat s představou jistého průkopnictví, zakládání tradice u nás dosud nepřítomné. Tomu napomáhá i nakladatelská praxe, spojující český horor s hesly o hledání českého Stephena Kinga, a v neposlední řadě i chybějící odborná reflexe žánru. U posledně jmenovaného můžeme nicméně sledovat jistý posun: po nevyhnutelně nevyrovnaném a roztříštěném sborníku příspěvků ze slovenské konference Strach a hrôza (2011) a polské monografii Groza po czesku (2014) Patrycjusze Pająka vyšla na konci loňského roku i kniha Martina Jirouška Černý bod s výmluvným podtitulem „Horor v českých zemích“.

TOMÁŠ HAVELKA

Matěji Václavu Šteyerovi, plodnému jezuitskému autorovi, fundátorovi Svatováclavského dědictví, kazateli, organizátorovi literárního i duchovního dění v Čechách druhé poloviny 17. století, se v posledních letech dostává zasloužené vědecké pozornosti: po prvé vlně zájmu na počátku 21. století (Nečasovo vydání Žáčka [2001] a Valáškovo vydání Věčného pekelného žaláře [2002]) se v posledních letech zase dostal na výsluní. Soustavně se mu věnuje například jazykovědec Ondřej Koupil, jenž vydal dvě gramatické příručky, u nichž Šteyer figuroval jako autor nebo editor (Jezuité Drachovius a Steyer gramatiky češtiny [2012]); jsou mu věnovány partikulární studie i školní práce. Jednou z výrazných přispěvatelek do diskurzu o jeho významu se stala také Marie Škarpová. Už svojí dizertací, obhájenou v roce 2006 v Ústavu české literatury a knihovnictví MU v Brně, se etablovala jako odbornice na českou raněnovověkou hymnografii. V následné badatelské činnosti uplatňované buď v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anebo na univerzitách (FF JU v Českých Budějovicích a FF UK v Praze) se zaměřila na různé aspekty této oblasti: například na konceptualismus v díle Adama Michny, mariánské motivy ve vánočních písních, na fenomén rukopisných kancionálů apod.; velký význam mají zejména její pečlivé a s velkou šíří pojímané pohledy na repertoár velkých svodových kancionálů 17. a 18. století: Matěje Václava Šteyera, Antonína Koniáše, nově i Václava Klejcha. Těmito pracemi navazuje na dílo Antonína Škarky a jeho nezavršenou snahu o zachycení repertoáru celé raněnovověké hymnografie (databáze Hymnorum thesaurus bohemicus, která je ve stávající, nedokončené podobě dostupná digitálně na stránkách Kabinetu pro klasická studie FLÚ AV ČR).