Previous Next
Kontexty Franze Kafky THOMAS ORT Vzhledem k tomu, že se jménem i podobiznou Franze Kafky se člověk v dnešní Praze setkává na každém kroku a...
Avantgarda — marxismus — pozdní moderna ROMAN KANDA Problematizování kategorie chronologie není jen módním teoretickým přístupem, ale je také jedním z aspektů...
Slova od srdce Slova od srdce MARIE ŠKARPOVÁ Jeden z největších současných znalců české katolické kazatelské produkce 17. a 18. století...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

PETR ŠÁMAL

Marxismus a jeho vliv na humanitní a společenské disciplíny stál v posledním čtvrtstoletí spíše na okraji odborného zájmu. Tato skutečnost má své historické příčiny a nepochybně souvisí s tím, že se v českém prostředí po dlouhou dobu uplatňovala zejména pokleslá a instrumentalizovaná podoba marxismu a že v oblasti vědy navíc marxismus plnil četné legitimizační funkce. Přesto se s rozmanitými podněty marxistického myšlení již delší dobu setkáváme — součástí humanitních věd se však staly jaksi podprahově. Při polistopadovém recipování západních teoretických konceptů a inspirací, připomeňme jen kulturní studia či nový historismus, k nimž má literární věda nejblíže, se zpravidla nezdůrazňovaly marxistické či postmarxistické inspirace těchto metodologických a teoretických proudů, v anglosaském prostředí obvykle vnímané jako nepříznakové.

KATEŘINA SMYČKOVÁ

„Literatura bez autorů a generací“ — tak označil Antonín Škarka českou středověkou literaturu v jedné ze svých programových studií. Podle Škarky je (široce chápaná) anonymita jedním z podstatných znaků a zároveň jedním z hlavních problémů českého písemnictví téměř do konce 15. století (Listy filologické 1948, č. 2/4, s. 171–176). Nejnovější monografie Jana Malury by si ovšem mohla toto označení vetknout jako motto, ač je objektem jejího zájmu literatura 16.–18. století, a to meditativní a modlitební texty. V modlitebních knížkách není autor pouze mrtev, není třeba jej násilím umrtvovat, beznadějně se rozplývá ve spletenci textů nejrůznějšího původu, doby a místa vzniku, duchovních hnutí a proudů, v jejich překladech, adaptacích, parafrázích, kontaminacích, zkrácených i amplifikovaných verzích.

TOMÁŠ GLANC

Spojení literatury a cenzury je na první pohled pozoruhodné tím, že uvádí do souvislosti dva jevy, které jsou typologicky neslučitelné, nesouměřitelné a nemůže mezi nimi nikdy dojít k žádnému oboustranně akceptovatelnému modu koexistence. Zároveň ale na sobě postaletí parazitují, těží jedna z druhé, jsou komplementární.

INA PÍŠOVÁ

Sémiotická analýza spartakiády jako jednoho z klíčových rituálů komunistického panství není pro českou literaturu nijak nové téma. Jako výpověď režimu o sobě samém ji přečetl již Vladimír Macura v souboru esejů Šťastný věk, v němž se mu materiálem staly nejen texty, které vznik a průběh oslav provázely, ale i estetika samotného cvičení a její proměny v čase. Jakkoli se však v zrcadle dobové poezie a publicistiky spartakiáda jeví jako úspěšný spektákl a jeden ze základních symbolů socialismu, jehož mýtotvorný potenciál lze jen obtížně přecenit, bližší pohled na individuální vzpomínky jejích účastníků, stejně jako na vratkou logistiku akce samotné, odkrývá rovinu, která Macurovým esejům zůstala skrytá.

LENKA ŘEZNÍKOVÁ
Když ve svém utopickém románu z roku 1771 představoval radikální osvícenec Louis-Sébastian Mercier svou vizi rozumné, svobodné a šťastné budoucnosti, rozestřel před svými čtenáři obraz Francie, jež se zbavila nejen šlechtických výsad a absolutistických principů výkonu moci, nýbrž — symptomaticky — i cenzurních institucí. Přesto se jeho Paříž roku 2440 nalézá pod „totální komunikační kontrolou“ (Wilhelm Haefs: „Zensur im Alten Reich des 18. Jahrhunderts. Konzepte, Perspektiven und Desiderate der Forschung“, in Wilhelm Haefs, York-Gothart Mix [edd.]: Zensur im Jahrhundert der Aufklärung. Geschichte, Theorie, Praxis, Göttingen, Wallstein-Verlag 2007, s. 389), z níž místy až mrazí. Společnost vykonává dozor s naprostou samozřejmostí sama, dobrovolně a důsledně, s vědomím zodpovědnosti a nulovou tolerancí. Optimistická iluze, že cenzura už není, zastírá skutečnost, že cenzura je, tužší než kdy dřív, neprostupná, jen ji vykonává někdo jiný.