Previous Next
Posthistorie stržená dějinami VÁCLAV SMYČKA Studium paměti se etablovalo společně s dalšími „obraty“ kulturních věd v závěru minulého století, tedy v...
Pokus o teorii psaní   JOSEF HRDLIČKA V knize Událost psaní se Petr Komenda pokusil zapojit rukopisné prameny do interpretace díla...
Česká knižnice pro školy ROBERT KOLÁR Na sklonku loňského roku vyšel pilotní svazek nové edice pojmenované Seminář České knižnice, kterou vydává...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

INA PÍŠOVÁ

Sémiotická analýza spartakiády jako jednoho z klíčových rituálů komunistického panství není pro českou literaturu nijak nové téma. Jako výpověď režimu o sobě samém ji přečetl již Vladimír Macura v souboru esejů Šťastný věk, v němž se mu materiálem staly nejen texty, které vznik a průběh oslav provázely, ale i estetika samotného cvičení a její proměny v čase. Jakkoli se však v zrcadle dobové poezie a publicistiky spartakiáda jeví jako úspěšný spektákl a jeden ze základních symbolů socialismu, jehož mýtotvorný potenciál lze jen obtížně přecenit, bližší pohled na individuální vzpomínky jejích účastníků, stejně jako na vratkou logistiku akce samotné, odkrývá rovinu, která Macurovým esejům zůstala skrytá.

TOMÁŠ GLANC

Spojení literatury a cenzury je na první pohled pozoruhodné tím, že uvádí do souvislosti dva jevy, které jsou typologicky neslučitelné, nesouměřitelné a nemůže mezi nimi nikdy dojít k žádnému oboustranně akceptovatelnému modu koexistence. Zároveň ale na sobě postaletí parazitují, těží jedna z druhé, jsou komplementární.

MICHAL ŠKRABAL

O chystaném autorském slovníku Jana Čepa jsme se mohli dočíst v diptychu statí publikovaných předloni v časopise Naše řeč (2014/2, s. 68–77; 2014/3, s. 113–131); šlo o předobraz prvních dvou kapitol recenzované monografie. Obě studie působily slibným dojmem už svou orientací na téma v lexikografii (jak literárněvědné, tak lingvistické) okrajové a málo prozkoumané. Sympatie budila snaha o mezioborový přesah: pokusit se literárním vědcům představit možnosti kvantitativně-korpusových metod, ale též naopak — pootevřít korpusovým a kvantitativním lingvistům hájemství literatury. Stejně potěšující je fakt, že se tyto metody pěstují a rozvíjejí i mimo pražskou „centrálu“ (Ústav Českého národního korpusu) a nově vznikají regionální centra (vedle olomoucké univerzity, jež je Změlíkovou almou mater, je v posledních letech slyšet např. o Ostravě, zejména díky Radku Čechovi).

LENKA ŘEZNÍKOVÁ
Když ve svém utopickém románu z roku 1771 představoval radikální osvícenec Louis-Sébastian Mercier svou vizi rozumné, svobodné a šťastné budoucnosti, rozestřel před svými čtenáři obraz Francie, jež se zbavila nejen šlechtických výsad a absolutistických principů výkonu moci, nýbrž — symptomaticky — i cenzurních institucí. Přesto se jeho Paříž roku 2440 nalézá pod „totální komunikační kontrolou“ (Wilhelm Haefs: „Zensur im Alten Reich des 18. Jahrhunderts. Konzepte, Perspektiven und Desiderate der Forschung“, in Wilhelm Haefs, York-Gothart Mix [edd.]: Zensur im Jahrhundert der Aufklärung. Geschichte, Theorie, Praxis, Göttingen, Wallstein-Verlag 2007, s. 389), z níž místy až mrazí. Společnost vykonává dozor s naprostou samozřejmostí sama, dobrovolně a důsledně, s vědomím zodpovědnosti a nulovou tolerancí. Optimistická iluze, že cenzura už není, zastírá skutečnost, že cenzura je, tužší než kdy dřív, neprostupná, jen ji vykonává někdo jiný.

ONDŘEJ KOUPIL
Před časem jsem na stránkách České literatury upozornil, že ediční stroj vydávání spisů J. A. Komenského se dal opět do pohybu (ČL 2013/5, s. 806–808). Navážu teď zprávou o svazku 9/II, který vyšel v roce 2013. Jde o pokračování edice církevněhistorických pramenů, předcházející svazek 9/I byl publikován roku 1989. Překlenutí pozoruhodného časového oblouku je samo o sobě důvodem k radosti. Dalším je, že i tento svazek projevuje plynulou kontinuitu s předchozím jak uplatněnými edičními technikami, tak způsobem knižní prezentace a výtvarnou úpravou podle Oldřicha Hlavsy. V edičním týmu se objevují jak jména zaručující návaznost na předchozí svazky, tak jména nová, jejichž nositelé by možná byli bývali v době vydání svazku 9/I překvapeni, kdyby se byli dozvěděli, že na pokračování se budou za čtvrt století podílet i oni.