Previous Next
Posthistorie stržená dějinami VÁCLAV SMYČKA Studium paměti se etablovalo společně s dalšími „obraty“ kulturních věd v závěru minulého století, tedy v...
Pokus o teorii psaní   JOSEF HRDLIČKA V knize Událost psaní se Petr Komenda pokusil zapojit rukopisné prameny do interpretace díla...
Česká knižnice pro školy ROBERT KOLÁR Na sklonku loňského roku vyšel pilotní svazek nové edice pojmenované Seminář České knižnice, kterou vydává...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

PAVEL KOSEK

Na přelomu let 2015 a 2016 se v Národním muzeu uskutečnila výstava k dějinám české gramatografie, která byla organizována pracovníky oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR. K této výstavě byl připraven knižní katalog, který v přehledové formě představuje dějiny českých jazykověreflexivních prací od jejích počátků do prvního vydání Gebauerovy Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé (1900). Nadto autoři výstavy a katalogu natočili krátký film představující v kostce výstavu i katalog (dostupné na <https://www.youtube.com/watch?v=_3d65oYOQTc>). Jak vidět, pracovníkům Ústavu pro jazyk český se podařilo připravit v českém prostředí jedinečný gramatický gesamtkunstwerk.

JOANNA GOSZCZYŃSKÁ

Kolektiv několika českých a slovenských literárních vědců uskutečnil velmi ambiciózní projekt, v němž se rozhodl analyzovat literaturu více než padesáti let z perspektivy parnasismu. Výsledek jejich společné práce představuje monografie Český a slovenský literární parnasismus. Synopticko-pulzační model kulturního jevu. Hned v úvodu je třeba poznamenat, že náročnost a ambicióznost takového pokusu s sebou nese nebezpečí zjednodušení a přivlastnění. Zjednodušení se týká odkazů na polský kontext, přivlastnění pak míry, s níž jsou sledované jevy vykládány v rámci estetiky a poetiky parnasismu. Zvláště to platí v pohledu na českou literaturu, které je věnována převážná část recenzované publikace. Po přečtení knihy totiž vzniká dojem, že v české literatuře od šedesátých let 19. století do začátku 20. století absolutně vládl parnasismus a odsouval do pozadí všechny ostatní pokusy, jak začlenit českou poezii do proudu modernosti. Takové uvažování jde jakoby proti proudu nejnovějších tendencí ve vědeckém myšlení, které činí nadřazenou kategorií modernismus largo sensu. Podle Teresy Walasové je důsledkem takového postupu skutečnost, že „namísto spleti směrů, jejichž rozlišení nedávalo literárním historikům spát, jsme obdrželi jedno, byť také vnitřním pnutím rozdírané masivní »tělo«“ (Teresa Walas: „Wyspiański jako problem polskiego modernizmu“, Teksty Drugie 2008, č. 3, s. 12).

PETR ŠÁMAL

Marxismus a jeho vliv na humanitní a společenské disciplíny stál v posledním čtvrtstoletí spíše na okraji odborného zájmu. Tato skutečnost má své historické příčiny a nepochybně souvisí s tím, že se v českém prostředí po dlouhou dobu uplatňovala zejména pokleslá a instrumentalizovaná podoba marxismu a že v oblasti vědy navíc marxismus plnil četné legitimizační funkce. Přesto se s rozmanitými podněty marxistického myšlení již delší dobu setkáváme — součástí humanitních věd se však staly jaksi podprahově. Při polistopadovém recipování západních teoretických konceptů a inspirací, připomeňme jen kulturní studia či nový historismus, k nimž má literární věda nejblíže, se zpravidla nezdůrazňovaly marxistické či postmarxistické inspirace těchto metodologických a teoretických proudů, v anglosaském prostředí obvykle vnímané jako nepříznakové.

PETR ČORNEJ
Poslední Voitovy knihy poutají na první pohled pozornost neobvyklými rozměry. Svým způsobem je to pochopitelné, neboť mají především encyklopedický, deskriptivní a výčtový charakter, nicméně i tak se nápadnou objemností vymykají ze srovnatelné domácí i zahraniční produkce. Platí to o Encyklopedii knihy (Praha 2006), čítající 1350 stran, o publikaci Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí (Praha 2013) a v plné míře také o recenzované knize, která se počtem stránek blíží zatím nejrozměrnějšímu autorovu dílu. To vše vypovídá nejen o Voitově vědecké produktivitě a o mimořádném nasazení, před nímž je třeba smeknout, ale také o pracovní metodě, založené na precizní znalosti materiálu a opřené o dlouhodobou badatelskou zkušenost, úzce spjatou s vykonávaným zaměstnáním. Monumentální katalog, o kterém tu referuji, je plodem autorova působení ve funkci kurátora sbírky prvotisků v proslulé Strahovské knihovně, nyní opět integrální složce nejstarší české premonstrátské kanonie.

KATEŘINA SMYČKOVÁ

„Literatura bez autorů a generací“ — tak označil Antonín Škarka českou středověkou literaturu v jedné ze svých programových studií. Podle Škarky je (široce chápaná) anonymita jedním z podstatných znaků a zároveň jedním z hlavních problémů českého písemnictví téměř do konce 15. století (Listy filologické 1948, č. 2/4, s. 171–176). Nejnovější monografie Jana Malury by si ovšem mohla toto označení vetknout jako motto, ač je objektem jejího zájmu literatura 16.–18. století, a to meditativní a modlitební texty. V modlitebních knížkách není autor pouze mrtev, není třeba jej násilím umrtvovat, beznadějně se rozplývá ve spletenci textů nejrůznějšího původu, doby a místa vzniku, duchovních hnutí a proudů, v jejich překladech, adaptacích, parafrázích, kontaminacích, zkrácených i amplifikovaných verzích.