Previous Next
Jaromír Šavrda demytizovaný PETRA LOUČOVÁ V roce 2018 uplynulo třicet let od nečekaného úmrtí ostravského novináře, básníka, prozaika a disidenta...
Na obranu fanfikce STEFAN SEGI Pojetí akademického psaní o populární kultuře jako obrany má dlouhou tradici, která často více než o populární...
Básně, věci a básně o věcech JIŘÍ JELÍNEK Ve dnech 30. 1. až 2. 2. 2019 se v prostorách Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze konala...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

MICHAL PŘIBÁŇ

V neděli 4. listopadu 2018 v Brně náhle zemřel literární historik Jiří Rambousek. Zemřel v nedožitých jednadevadesáti letech, tedy ve věku, kdy se obvykle o náhlých úmrtích nehovoří. Jenže jak jinak vnímat odchod člověka, který i z nemocničního lůžka uprostřed úspěšné rehabilitace po zranění (zlomenina krčku) telefonicky diskutuje o přípravě spisů Josefa Palivce a pro uši přátel „recenzuje“ nedávno přečtené tituly soudobé české prózy?

VERONIKA KOŠNAROVÁ

Ve své nové knize Poezie a kosmos Josef Hrdlička přinejmenším v některých aspektech navazuje na monografii Obrazy světa v české literatuře. Studie o způsobech celku (2008). Základním pojítkem je tu jeho přístup k četbě, názor, „že básně jsou určeny k opakovanému čtení, a to je vždy v něčem odlišné“ (s. 6). Toto stanovisko je také primární motivací autorova psaní, neboť jak sám v úvodu recenzované publikace říká: „Významným podnětem pro tuto knihu bylo několik básní nebo míst v básních, k nimž jsem se opakovaně vracel“ (s. 6). Mohli bychom tu tedy mluvit o citlivém čtení, zapotřebí je nicméně dodat, že určující jsou v Hrdličkově případě rovněž implicitní interdisciplinární přesahy jeho myšlení, a to především k filozofii, teoretické psychologii a psychiatrii, příležitostně i k výtvarnému umění. Svou roli u něj v neposlední řadě sehrává i vlastní básnická tvorba (Loďstvo vyplouvá z temnot [2010], Kočka v ohni [2014]), literární esejistika (Uvnitř světa [2012]) a činnost překladatelská (k tomu dále níže), která s jeho psaním na rovině teoretické reflexe — jak to obvykle bývá — jistým způsobem recipročně rezonuje.

JAN LINKA

V útulném konferenčním sále s výhledem do Husovy ulice se 28. května 2018 v Masarykově ústavu a archivu Akademie věd České republiky konal dopolední seminář Městská historiografie raného novověku. Šest příspěvků bylo rámováno vystoupeními přední odbornice na problematiku městské historiografie Marie Tošnerové a ukončila ho asi hodinová diskuze. Po konferenci následovala prezentace dvousetpadesátistránkového sborníku (aneb orwelovským jazykem dnešní vědy řečeno — kolektivní monografie) nazvaného Jakž lidé hodnověrní zprávu činí. Formy písemné komunikace v raném novověku a editovaného Martou Hradilovou a Marií Tošnerovou.

LUCIE ANTOŠÍKOVÁ

Už dlouho jsem knihu nečetla s takovou radostí. Publikace Kristiny Lahlové je výborně napsané, velmi materiálově poučené, a přitom vysoce aktuální zamyšlení nad tím, co znamená (ne)přináležet k celku. V monografii Individuum v transkulturním prostoru. Koncepty identity v německojazyčné literatuře Čech a Moravy 1918–1938 sumarizuje autorka dosavadní poznatky bádání o německojazyčné literatuře z českých zemí, které mohou být jinak obtížně dosažitelné, a nabízí svému čtenáři osvěžující, emocemi a sebeprezentací nezatížený přístup k dané problematice. Objevné a inspirativní přitom nejsou ani tak dílčí poznatky, jako spíš práce s nimi: Lahlová podává žitou realitu jako výslednici sociálních interakcí, přičemž ji především zajímá oboustranný vztah zkoumané literatury a prostředí, v němž tato literatura vzniká a v němž je recipována.

LUKÁŠ PRŮŠA
Liber viaticus, cestovní breviář Jana ze Středy, je unikátní památkou české středověké knižní kultury. Rukopis, uložený v Knihovně Národního muzea v Praze, byl nedávno zprostředkován ve výjimečné dvousvazkové knize, za níž stojí trojice editorů, Pavel Brodský, Kateřina Spurná a Marta Vaculínová. Skládá se ze dvou svazků; ten první, komentářový, přináší studie významných českých historiků a historiků umění, druhý pak zmenšenou reprodukci rukopisu.
Soustřeďme se především na první z nich. Vstupní stať Ivana Hlaváčka („Knihy a knihovny v Čechách v době Karla IV.“) rozlišuje dva typy knihovní sítě v českém státě v období Karlovy vlády, a to knihovny osobní a knihovny institucionální. Dle autora se panovník v zakládání a rozšiřování své osobní (dvorské) knihovny neangažoval, v případě potřeby se obracel na pražskou kapitulní knihovnu i knihovnu pražských dominikánů; byl ovšem zároveň donátorem mnohých knihoven. Hlaváček věnuje pozornost zejména pražským církevním knihovnám, knihovně pražské kapituly, augustiniánské knihovně u Sv. Tomáše, knihovně kartuziánů, premonstrátské na Strahově, benediktinské v Břevnově, cisterciácké na Zbraslavi aj. Prostřednictvím svatotomášských augustiniánů se knihy dostávaly do prostředí pražské univerzity, jež se stala hlavním odběratelem a producentem knih vznikajících pro vlastní potřebu. Knižní kultura v době vlády Karla IV. byla podle Hlaváčka rovněž spojena s Olomoucí, zejména s prostředím tamní metropolitní kapituly. Z dalších významných klášterních knihoven jsou vzpomenuty bibliotéky ve Vyšším Brodě a ve Zlaté Koruně. Z rodových knihoven vzpomíná Ivan Hlaváček knihovnu jihočeských Rožmberků.