Previous Next
Posthistorie stržená dějinami VÁCLAV SMYČKA Studium paměti se etablovalo společně s dalšími „obraty“ kulturních věd v závěru minulého století, tedy v...
Pokus o teorii psaní   JOSEF HRDLIČKA V knize Událost psaní se Petr Komenda pokusil zapojit rukopisné prameny do interpretace díla...
Česká knižnice pro školy ROBERT KOLÁR Na sklonku loňského roku vyšel pilotní svazek nové edice pojmenované Seminář České knižnice, kterou vydává...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

PAVEL JANOUŠEK

Bývaly časy, kdy lexikografické práce vzbuzovaly rozruch, neboť schopnost shromáždit a podle určitého klíče systémově uspořádat data do knižní publikace byla vysoko ceněna. Neexistovala totiž vhodnější forma soustředění a prezentace spolehlivých faktů, než specializované knižní slovníky zacílené na určitý okruh vědomostí. Informace v nich obsažené byly v úctě i proto, že tištěná publikace vám poslouží jen v případě, že ji fyzicky držíte v rukách, což vždy znamená více či méně časově náročnou cestu do knihovny, ať vlastní, cizí nebo veřejné. Jinak řečeno, mít k dispozici kvalitní slovník, to nebyla samozřejmost.

JAN MALURA — IVA MÁLKOVÁ — MARTIN TOMÁŠEK

Olomoucké Panorama česke literatury (1994) bylo první polistopadovou příručkou, která prezentovala souhrnně, systematicky a faktograficky důkladně vývoj české literatury od raného středověku po rok 1989. Kniha se stala poměrně vyhledávanou pomůckou mezi studenty vysokých a částečně středních škol, brzy jí však začala konkurovat spíše výkladově pojatá práce Česka literatura od počatků k dnešku (1998), která byla navíc doplňována čítankami. V roce 2008 autorský kolektiv pod vedením Lubomíra Machaly zpracoval Panorama do podoby multimediální aplikace a navázal na ni příručkou Panorama polistopadove česke literatury (2012), zahrnující tehdy nejsoučasnější literární dění. Nedávno se stejný kolektiv k dílu vrátil, revidoval, doplnil a aktualizoval text, čehož výsledkem jsou nyní dva díly: Panorama česke literatury 1 (do roku 1989), Panorama česke literatury 2 (po roce 1989). Jsou pod ním podepsáni jak autoři, kteří stáli u zrodu původní knihy (kromě Machaly ještě Martin Podivínský, Alena Štěrbová a již nežijící literární historici Josef Galík, Eduard Petrů a Jiří Skalička), tak ti, kteří starší sestavu postupně doplňovali (Erik Gilk, Petr Hora — dnes rovněž zesnulý, Jana Kolářová, Petr Komenda, Radek Malý a Jan Schneider).

PIOTR GIEROWSKI  

Antologie Český strukturalismus v diskusi v redakci Ondřeje Sládka, která byla publikována v roce 2014, představuje šestnáctý svazek edice Strukturalistická knihovna vydávané brněnským Hostem, neobyčejně záslužného nakladatelského projektu propagujícího i připomínajícího strukturalistické dědictví. Jednotlivé tituly zmíněné edice jsou pracemi z oblasti strukturalismu nejen českého, ale i slovenského, polského, francouzského aj. Jejich autoři sledují strukturalistické myšlení v celém časovém rozmezí: od české prestrukturální tradice přes práce tří generací klasiků českého strukturalismu (Jana Mukařovského, Jiřího Veltruského, Mojmíra Grygara, Lubomíra Doležela, Květoslava Chvatíka nebo Miroslava Červenky) po kontexty německé recepční estetiky či tartuské sémiotiky. Recenzovaný svazek doplňuje naznačený strukturalistický záběr o nový aspekt — ambicí jeho redaktora bylo představení výběru prací západních badatelů, kteří se v období sedmdesátých až devadesátých let 20. století podíleli na širokých evropských diskuzích o českém strukturalismu: analyzovali jeho doktrínu, pojmový systém, zkoumali jeho kořeny (domácí i zahraniční), zkoušeli ho tvůrčím způsobem spojovat s jinými metodologickými školami.

PAVEL ŠIDÁK

Jan Čep patří ke spisovatelům, jimž je věnována výrazná pozornost. Přesto však dosud chyběla monografie zásadní — totiž monografie popisující jeho prozaické dílo. Dosavadní čepovské knihy byly buď zaměřené jen k dílčímu aspektu díla (Motiv smrti v prozaickém díle Jana Čepa I. Štrychové), nebo ve shodě s ustálenou žánrovou koncepcí souhrnně pojímaly život a dílo (Pouť a vyhnanství M. Trávníčka, L’exil de Jan Čep J. Zatloukala), příp. se věnovaly pouze biografii (Jan Čep ve vzpominkách své rodiny, ed. M. Bauer). Prvním pokusem o čistě dílostředné uchopení je kniha Tomáše Kubíčka. Kubíček zcela rezignuje na oblast biografie; jeho knížka je literárněteoretický popis povídkové sbírky Dvojí domov a jejího klíčového principu, dvojího domova (název Kubíčkovy knihy funguje jako hříčka s homonymií názvu sbírky a označení pojmu). A budiž hned zmíněna i druhá podstatná část Kubíčkovy knihy: důkladná bibliografie prací Jana Čepa i textů sekundárních, která rovněž představuje cenný příspěvek čepovskému bádání. Proč si Kubíček zvolil právě Dvojí domov, je zjevné. Připomeňme, že už Bedřich Fučík konstatoval v souvislosti se Zeměžluči, jíž je poslední revidovaná verze Dvojího domova součástí, že tu je „narýsováno ve své podstatě už všechno, oč Čepovi bude napříště zápasit; všechno, co přijde později, už bude než varianta“ (Piseň o zemi). Dvojí domov byl knižně vydán roku 1926, sestaven je z povídek vydávaných časopisecky v letech 1921–1926 a definitivní podoby se dočkal v letech třicátých. Kubíček vychází z jeho „jádrových povídek“, tj. těch, které ve sbírce v proměnách různých vydání zůstávaly. Metodologicky Kubíček svou knihu staví na detailním naratologickém pohledu. Naratologicky je založena i pozornost k tematice a s naratologickým úhlem pohledu jsou těsně svázána pozorování genologická. Vzhledem k tomu, že Kubíček upírá stálou pozornost k historickým proměnám Dvojího domova — sleduje vývoj povídek od časopiseckého vydání i proměny sbírky v různých vydáních, kdy se proměňovalo její složení i samotné povídky —, vstupuje do rozpravy o díle i aspekt textologický.

 

Aage A. Hansen-Löve je emeritní profesor slavistiky mnichovské univerzity (Ludwig-Maximilians-Universität München), kde působil v oboru slovanské filologie v letech 1987–2013. Žije ve Vídni, odkud pochází a kde studoval slavistiku a byzantologii a později pracoval na univerzitě jako asistent. Na začátku sedmdesátých let absolvoval studijní pobyty v Praze a v Moskvě, v té době vznikala jeho doktorská práce o formalismu, obhájená v roce 1975, knižní vydání 1978. Ve své habilitaci se věnoval mytopoetice ruského symbolismu. Člen rakouské Akademie věd (Philosophisch-Historische Klasse der Österreichischen Akademie der Wissenschaften), od roku 1978 je spoluvydavatelem slavistického periodika Wiener slawistischer Almanach.