Previous Next
Fenomén Zappa: badatelský oříšek, nebo kámen úrazu? STEFAN SEGI V září roku 2013, u příležitosti dvacátého výročí úmrtí kytaristy a skladatele Franka Zappy, uspořádal Ústav...
Evropská knižní kultura? Ne, kultury… JIŘÍ TRÁVNÍČEK Na poli knižní a čtenářské kultury jsme v poslední době svědky několika integračních snah: shromáždit data...
Pro studenty — a pro veřejnost? MICHAL CHARYPAR Útlá antologie Podoby Židů v literatuře doby romantismu v českých zemích editorů Jiřího Holého a Hany...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

V České literatuře 1/2014 vyšla recenze Josefa Šebka na přepracované vydání Průvodce po světové literární teorii 20. století (eds. Vladimír Macura a Alice Jedličková, Brno, Host 2012). Na redakčním blogu nyní uveřejňujeme osobně laděný úryvek z posudku Reného Bílika, vědeckého pracovníka Ústavu slovenskej literatúry SAV, který připomíná specifické okolnosti prvního vydání této příručky.

V prvním čísle nového ročníku České literatury vycházejí studie Lucie Kořínkové o Františku Gellnerovi, Tomáše Kubíčka o Janu Čepovi a Zdeňka Brdka o poezii Jiřího Ortena a Kamila Bednáře. Kromě toho číslo obsahuje obsáhlou stať Lenky Jirouškové o třech novějších medievistických publikacích a recenze knih Mojmíra Otruby, Ivo Haráka a Petra Rákose, Tomáše Koblížka ad. 

MARTIN CHARVÁT

V knize Kain podle Hrabala se polský literární vědec Jacek Baluch snaží předložit nový přístup k dílu Bohumila Hrabala. Jeho hlavním záměrem je poukázat na palimpsestový charakter Hrabalových textů, protože „konečný smysl Hrabalových děl existuje anebo také vyjevuje se — mezi texty. Pokaždé se to děje jinak“ (s. 112–113). K prokázání této teze se Baluch obrací k asi nejznámějšímu Hrabalovu dílu, k novele Ostře sledované vlaky.

JOANNA CZAPLIŃSKÁ

Vladimír Papoušek se k osobnosti Egona Hostovského vracel několikrát. Prvním setkáním (nehledě na doktorskou dizertaci) byla monografie Egon Hostovský. Člověk v uzavřeném prostoru (Jinočany, H & H 1996), koncipovaná jako klasický rozbor Hostovského díla jako celku nastíněného na pozadí spisovatelova životopisu. Českobudějovický badatel se v ní zaměřuje především na tři body, vymezující Hostovského dílo: expresionismus, existencialismus a hebrejskou tradici. Ukazuje vývoj jak životní filozofie spisovatele, tak její projekci do postav jeho literárních světů. Podruhé se osobnost Hostovského objevuje v knize Trojí samota ve velké zemi. Česká literatura v americkém exilu v letech 1938–1968 (Jinočany, H & H 2001), kde je postavena vedle Milady Součkové a Zdeňka Němečka a v níž Papoušek sledoval především proměny poetiky těchto tří autorů a pokusil se o komparaci jejich exilové tvorby. Přirozená byla přítomnost Egona Hostovského v další Papouškově monografii Existencialisté. Existenciální fenomény v české próze dvacátého století (Praha, Torst 2004), kde bylo o jeho tvorbě pojednáno v souvislosti s dalšími spisovateli, kteří jsou řazeni mezi existencialisty.

VENDULA REJZLOVÁZAJÍČKOVÁ

Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., vlastní svým rozsahem i inventářem unikátní fotoarchivní sbírku, obsahující přes 163 000 polí mikrofilmů a 155 000 fotokopií staročeských rukopisů a tisků ve staročeštině, latině a němčině. Pozornost nevzbuzuje pouze databáze těchto materiálů, ale také historie sbírky jako takové, která reflektuje bádání o starší české literatuře v naší instituci od čtyřicátých let 20. století.