Previous Next
Obhájené disertace 2018 TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární...
Hory — literatura — kultura v interdisciplinárním pojetí VERONIKA FAKTOROVÁ Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly...
„Vnuk osvícenství a syn realismu“ — Arnošt Kraus jako zakladatel germanobohemistiky MICHAEL WÖGERBAUER V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

PETR NAGY

Loni v září jsme si připomínali sté výročí narození významného českého básníka a výtvarníka Jiřího Koláře (1914–2002). V Praze se při té příležitosti konaly dvě kolářovské výstavy — v Museu Kampa (Jiří Kolář — 100 let od narození a v Galerii Smečky (Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího Koláře) —, přičemž druhou z nich doprovázelo vydání stejnojmenné publikace Marie Bergmanové a Marie Klimešové (nakl. Arbor vitae). Pokud bychom chtěli v rámci tohoto bohatého proudu reflexe Kolářova pestrého díla přece jenom nalézt nějakého společného jmenovatele, byl by to nejspíše důraz na Koláře coby výtvarníka s občasnou připomínkou jeho nejvýznačnějších děl literárních.

MARTIN SVATOŠ – ONDŘEJ KOUPIL – VÁCLAV PETRBOK

Rozhovor dvou členů redakční rady Listů filologických s jejich šéfredaktorem, neolatinistou, milovníkem kultury, knih a heuristiky i odpůrcem rozpustné kávy Martinem Svatošem se měl původně uskutečnit korespondenčně. Nakonec se ale oba tazatelé a Martin Svatoš, poněkud váhající nad písemnou formulací odpovědí („Ještě na to nejsem připraven.“), sešli 24. září 2014 v zasedací místnosti Kabinetu pro klasická studia a tři hodiny spolu rozprávěli před mikrofonem. Komprimovaný a literárně opracovaný přepis rozhovoru má v České literatuře jednak přispět k tématu Mehrsprachigkeit, vícejazyčnosti v literatuře, jednak představit Martina Svatoše (roč. 1951) jako výrazného zastánce filologického přístupu v bohemistice: genezi jeho názorů, jeho badatelské důrazy a vlastně celý badatelský směr, který se zároveň opírá o velmi tradiční postupy i je v českém prostředí jakousi alternativou směrů hlavních. Dialog o „moci filologie“ (Gumbrecht 2003) byl opatřen bibliografickými odkazy, protože se v něm mluvilo o knihách. Žánrově a formálně smíšený text má být příspěvkem k debatě o zkoumání literatury a jazyka — literatury a jazyků — v českých zemích starších dob.

MATOUŠ JALUŠKA

Ve dnech 13. a 14. listopadu 2014 se v Malé aule Karolina uskutečnila mezinárodní konference Popular Literature in the Ancient and Medieval World, konaná v rámci projektu Literatura a umění v mezikulturních souvislostech, jednoho z programů rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově.

PAVEL ŠIDÁK

Kotenova monografie si vytkla zřetelný úkol: popsat pragmatiku fikčního textu, přesněji problematiku mluvních aktů ve fikční oblasti (na mluvní akty symptomaticky míří název knihy, nápadná aluze na slavnou Austinovu knihu). Problematika mluvních aktů je v českém prostředí obecně zatím víceméně nezpracovaná. Existují samozřejmě jednotlivé studie, existuje slovníkové heslo, ale systematické uchopení zatím chybí. Pokud po něm do vydání Kotenovy knihy někdo toužil, měl k dispozici převážně jen prameny lingvistické — typicky Helbigovo, nyní ovšem již zastarávající kompendium Vývoj jazykovědy po roce 1970; a samozřejmě lingvistický úvod do pragmatiky (Machová — Švehlová 2001). Přítomná kniha přitom lingvistické pojetí samozřejmě překračuje, metodologicky čerpá vydatně z teorie fikčních světů, kterou s teorií mluvních aktů propojuje. Už proto — jako zpracování terénu, jenž po monografii dávno volá — je Kotenova knížka záslužná.

VÍT STROBACH

Praha, město rozdělené do několika striktně oddělených kultur, národů či etnik. Praha překrytá sítí konfliktních prostorů fyzických i symbolických, o něž tyto kultury (národy a etnika) vedou ustavičný boj až do konečného (vy)řešení, etnické (kulturní či národní) očisty. Praha soužití kultur a národů. Praha jako výjimečné místo vzájemného kulturního obohacování. Praha bojovná i smírná. Praha dvou tváří či narativů, jež si osvojily různé politiky identit českých Němců, Čechů a židů, případně Židů. Konflikt či obohacující soužití, na tato výkladová schémata nás v úvodu své knihy Geteilte Kulturen Ines Koeltzschová upozorňuje a k oběma z nich se staví s nedůvěrou kritické historičky, která si je vědoma jejich ideologického, respektive politického potenciálu. O národní, etnické a kulturní identitě je, jak říká, nutno přemýšlet jako o výsledku určitých sociálních vztahů, nikoli esenciálně, a zároveň poukazuje na nutnost sledovat i místa „přechodu hranic“ mezi nimi (s. 17–20). Popsat dominantní, nacionalistický diskurz, který určoval (konfliktní) hranice a zároveň místa setkávání a kulturního transferu pražské metropole, je hlavním cílem monografie.