Previous Next
Fenomén Zappa: badatelský oříšek, nebo kámen úrazu? STEFAN SEGI V září roku 2013, u příležitosti dvacátého výročí úmrtí kytaristy a skladatele Franka Zappy, uspořádal Ústav...
Evropská knižní kultura? Ne, kultury… JIŘÍ TRÁVNÍČEK Na poli knižní a čtenářské kultury jsme v poslední době svědky několika integračních snah: shromáždit data...
Pro studenty — a pro veřejnost? MICHAL CHARYPAR Útlá antologie Podoby Židů v literatuře doby romantismu v českých zemích editorů Jiřího Holého a Hany...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

DALIBOR TUREČEK

Jako pátý svazek Literární řady vydala Academia péčí Dalibora Dobiáše a Ziny Trochové obsáhlý výbor z prací předního znalce literatury 19. století, Mukařovského žáka a jednoho z klíčových představitelů druhé vlny pražského strukturalismu, Mojmíra Otruby (1923–2003). Kniha je po výboru Znaky a hodnoty (Praha, Český spisovatel 1994) dalším cenným zpřístupněním Otrubových textů, roztroušených jinak po časopisech a sbornících, či obsažených v archivech a pozůstalosti, a zároveň předjímá speciální textologický soubor z Otrubových prací, připravovaný v ÚČL AV ČR. Pokud by byl kritickým čtenářem předkládané knihy sám Otruba, vytkl by pravděpodobně hned na počátku nejméně tři úhly pohledu, kupříkladu následujícím způsobem : a) diachronní proměny historikovy metodologie a těžiště zájmů; b) jádro autorovy podnětnosti pro dnešní stav literární bohemistiky; c) způsob a úroveň ediční přípravy svazku. Že Otruba tuto vstupní figuru systematického přehlédnutí vlastní pozice a rozvržení následujícího postupu vskutku velmi obliboval, dokazuje mimojiné počátek studií „Mýtus a ritus“ (s. 35) či „Představa času v české obrozenské poezii“ (s. 125–126), nebo konečně i struktura obsáhlého korespondenčního „Vyjádření k programu edice Slunovrat“ (s. 325n). Takřka umanutost pojmovou přesností, krajní soustředění k přesvědčivosti a korektnosti argumentace, důslednost analýzy — to jsou nejzákladnější konstanty Ortubova myšlení, které můžeme vytknout před závorku a vztáhnout je na jeho intelektuální práci jako trvalé určující veličiny.

M. Otruba: Hledání národní literaturyM. Otruba: Hledání národní literaturyProto také není patrná příliš radikální proměna na diachronní ose Otrubova psaní. První z přetištěných studií, „Tylova vlastenecká povídka ve vývoji české prózy“, pochází z roku 1957. Myšlenková východiska tu pevně spočívají ve Vodičkově konceptu „sbližování literatury se životem“, v němž literatura „odráží společenské vědomí našeho maloměsta“ (s. 169). Do středu pozornosti se ale dostávají problémy, které bychom mohli strukturalistickou terminologií označit jako „imanentně literární“, tedy otázky genologické (arabeska × novela) a poetologické (kaleidoskop obrázků × příběh), a to v komparativním pohledu, soustředěném především na funkčně relevantní německojazyčný kulturní kontext. Zároveň se shledává kontaminace romantických a realistických komponent dobové prózy (s. 176–177, 181–182), či se z hlediska národního programu stanovuje nosnost prózy ze současnosti a prózy historické (s. 183). V šedesátých letech se Otruba přiklonil k sémantice a v některých případech, zejména v letech sedmdesátých, používal i postupy matematického modelování (nejpatrnější je to ve studii „Mýtus a ritus“ [1971]). Poměr literární heuristiky a teoretizujícího přístupu ale zůstal vyvážený, nebo ještě spíše akcentovaný ve prospěch základního, specificky literárněhistorického úhlu pohledu. Teorie byla Otrubovi takřka vždy pečlivě zváženým pracovním nástrojem na vlastním badatelském poli, nikdy neznamenala pokušení vymknout se z tradice oboru a uniknout pracnému shromáždění a zhodnocení materiálového podloží. Snad jedinou výjimkou v předkládaném sborníku je stručná studie „»…slaviti májovou přírody krásu«“ (1988), v níž je dobový zvyk májových slavností s přílišnou lehkostí a neprůkaznými výsledky (spočtěme jen frekvenci relativizujících příslovcí v závěru textu) uzurpován do oblasti „genetické pragmatiky Máje“, přičemž smyslem byla jen jednoduchá demonstrace jedné ze sémiotických pouček (s. 278). Povětšinou ale nebyl Otruba teorií uhranut, nýbrž soustředil se s její pomocí na tradiční problematiku, produktivní nejen pro strukturalismus, ale i pro starší literárněhistorické metodologie. Klíčovou kategorií se tu — alespoň ve světle recenzovaného sborníku — stala kategorie autorské osobnosti. Otruba tomuto problému věnoval hned několik studií, přičemž vyšel z Mukařovského konceptu („Osobnost jako činitel literárního vývoje v pojetí Jana Mukařovského“), zabýval se — inspirován i tartuskou školou — Tylem („Výpověď Tylovy korespondence o jeho lidské podobě“), Erbenem („Básník Kytice“) a konečně na Nerudově případu sledoval i druhotné proměny obrazu autorské osobnosti v proměnách kultury („…a co je nerudovské“). Je si přitom vědom, že recepcí se „vytváří […] intersubjektivní konstrukt autorské osobnosti a díla, dvou do sebe zaklesnutých skutečností“ (s. 17), a z tohoto východiska je schopen obhlédnout kupříkladu romantické prvky neklidu v Tylově osobnosti, jejichž ukotvení ovšem zároveň představuje „jakýsi vytoužený úběžník, řekněme úběžník biedermeierovský“ (s. 267). Otruba se přitom nenechal omezit bipolární dialektikou a vysloveně o romantické a biedermeierovské tendenci konstatuje, že „nejsou směry protikladnými“ (s. 267). Romantismus se mu následně jeví — v implicitním rozporu s pojetím Vladimíra Štěpánka — jako širší, vnitřně mnohostranný proud různorodě se sčítajících vektorů („Jan Kollár jako argument pro Máchu a romantismus“). Jindy se sledují zárodky realistické technologie v romantické povídce („Časopis jako dialog“). Schopnost postihnout vnitřní různorodost a funkční dominantu jednotlivé literární situace (řekli bychom události) je obzvláště dobře patrná ve studii „Karol Kuzmány a přijetí Máchy v české a slovenské literatuře“. Rozdíl recepce je tu objasněn prostřednictvím stanovení specifického a rozdílného českého, respektive slovenského vztahu ke klasicismu. Postiženy tak nejsou jen motivace jednotlivých polemických postojů, ale především základní funkční souřadnice literárního dění.

Ke slovu tak v Otrubových studiích přicházela mnohostranná dynamika literárního procesu, v níž „osobnost je vždy v silovém poli literatury, a to nejen jejího právě dosaženého stavu a dalších vývojových možností, k nimž tento stav odkazuje, ale i všeho, co dotud literatura užívala a vytvořila a co bychom mohli v duchu de Saussurově nazvat stále obohacovanou a doplňovanou literární pokladnicí“ (s. 271). Pluralitní a procesuální pohled je tu velmi blízký například dnešnímu, o dvacet let mladšímu filozofickému myšlení Miroslava Petříčka: již to ukazuje na autorovu metodologickou a myšlenkovou průraznost. Odklon od esenciálního myšlení k procesuálnímu je vskutku základním pohybem badatelova myšlení. Zatímco se ve výše zmíněné studii z roku 1957 ještě opíral o představu esenciálních fundamentů literárního dění, později dynamizoval a z esenciálního hlediska problematizoval i klíčovou kategorii obrozenské kultury, již vytvářela „komunita chtěně zvaná národ“ (s. 10); „národní“ je tu vnímáno jako vlnovitě proměnlivý proces: „neustálé dotazování po národu, rytmus hledání a vyprazdňování představy o něm, je jev, který silně a osobitě zabarvuje podobu naší novodobé kultury“ (s. 13). Úsilí o vytvoření opěrného bodu i hodnotového úběžníku v podobě RKZ pak Otruba logicky nazíral jako součást budování novodobého národního mýtu (v obsáhlé studii „Mýtus a ritus“).

Stranou pozornosti by ale neměly zůstat další charakteristiky Otrubovy práce, široce založená heuristika a detailní textologická pozornost k beletristickému dílu. Výsledkem je nejen „Návrh na textovou emendaci Máchova máje ve verši 349“, ale také velmi hutné „Poznámky ke genezi Havlíčkova Křtu svatého Vladimíra“. Alespoň nahlédnout do Otrubovy textologické kompetence ostatně dává i stať „Výsledky a výhledy české textologie“, od původu recenze knihy Editor a text — na sedmnáct stánek recenze, či spíše úhrnně ohlédavého pojednání, které je nejen nanejvýš kompetentní, ale také argumentačně přímočaré a kriticky nesmlouvavé: přes čtyřicet let starý text se svou zevrubností, hutností, argumentační přísností i časem, který si za jeho vznikem můžeme myslet, ještě dnes jeví jako memento recenzentovo, instructio textologovo a pareneze historika literatury.

Zastavme se ale ještě nakonec u ediční přípravy svazku. Je v jistém smyslu protikladem jiné edice, vydané v Literární řadě Academie, totiž Máchovským studiím Růženy Grebeníčkové, připraveným Michaelem Špiritem. Zatímco Špirit předvedl takřka pedantickou ediční práci a obmyslel vydávané studie velmi, snad až nadbytečně obsáhlým aparátem, je otrubovský svazek v tomto ohledu spíše minimalistický. Rezignuje na poznámky k jednotlivým pasážím Otrubových textů, omezuje se na stručnou ediční poznámku, přidává rejstřík a Otrubovu bibliografii sestavenou Františkem Knoppem. Prezentuje také na stránkách 381–391 seznam literatury. Na jeho příkladu si jako pars pro toto demonstrujme slabiny edice. Nevíme, kdo je jeho autorem a co vlastně postihuje. Jedná se o — nelogický a nefunkční — svod odkazů na prameny a sekundární literaturu, které obsahovaly původní Otrubovy studie? Nebo je to dodatečný soupis sestavený editory? A podle jakých principů? Ani v jednom z případů ale není například jasné, proč chybí odkaz na Šaldovu studii o Boženě Němcové, které se Otrubův text dovolává na s. 326. Pokud ji v původním seznamu literatury neuvedl autor, editoři by ji měli dohledat, což by jistě v tomto případě nebyla příliš náročná práce. Pokud by seznam literatury vytvářeli až editoři, podle jakých kritérií by přikročili k výpustce (stejně jako by pak měli dohledat odkaz na dobovou nerudovskou diskuzi Vodičky, Pešata a Brabce [viz s. 32], nebo zdůvodnit, proč tak nečiní). Poněkud nedostačivé je i tvrzení v závěru, charakterizující svazek jako „výbor připravený z mimořádně rozsáhlého, dále nezpracovaného souboru textů, pořízeného krátce po badatelově smrti“ (s. 446); kdo tu byl pořadatelem, jaká je lokace, jaký přesněji celkový rozsah, se bohužel nedozvíme. Také některá souvětí Dalibora Dobiáše v Závěrečné poznámce by zasloužila pečlivější redakční přehlédnutí. Nehledě ke konkrétním lapsům je v principu obojí přístup — maximalistický Špiritův i minimalistický Dobiášův — jistě dobře možný. Jen zaráží, že se střetávají v rámci jedné a téže ediční řady. Jako by Academia nedisponovala žádným předběžným rozhodnutím o způsobu vydávání podobných svazků, neměla určenu základní normu, kterou by se následně museli řídit jednotliví editoři. To je zásadně na škodu věci, protože v dalším rozběhu ediční řady se mohou vedle sebe ocitat svazky co do ediční přípravy velmi různorodé, ve výsledku nesouměřitelné a v konečném důsledku závislé nikoli na profilu řady, ale na stanovisku, dispozicích či momentální kapacitě editorů. Mojmír Otruba by tu byl jistě první, kdo by hlasitě a zásadně protestoval.

Mojmír Otruba: Hledání národní literatury. Praha, Academia 2012. 456 stran.

Vyšlo v České literatuře 1/2014.

JINDŘICH MAREK

Dílo Jana Husa vychází nyní v ediční řadě Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis (CCCM) belgického nakladatelství Brepols, přesněji v jejím oddělení Magistri Iohannis Hus Opera omnia, jež nahradilo stejnojmennou ediční řadu vydávanou od konce padesátých let 20. století v nakladatelství Academia (první publikovaný svazek z roku 1959 uvádí na titulním listu jako vydavatele ještě Nakladatelství ČSAV). Některá Husova díla zde byla vydána nově, u jiných bylo opraveno a doplněno starší vydání: Questiones (CCCM 205, ed. Jiří Kejř, 2004), Quodlibet (CCCM 211, ed. Bohumil Ryba, 2006, původně 1948), Polemica (CCCM 238, edd. Jaroslav Eršil, Gabriel Silagi, 2010, původně 1966). Novinkou je Husova Enarratio Psalmorum (CCCM 253, ed. Jana Nechutová et al., 2013). Dále zde jako supplementum Husových děl byl vydán svazek s dílem Jeronýma Pražského (CCCM 222, edd. František Šmahel, Gabriel Silagi, 2010).

Editorka svazku Jana Zachová je známa jako vydavatelka bohemikálních latinských narativních i diplomatických pramenů. Její péčí byly připraveny nové vydání kroniky Františka Pražského, edice legend Wolfenbüttelského rukopisu i několik svazků diplomatické edice Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, jež zpřístupnily výtahy z listin 14. století. Vedle toho vydala či spoluvydala řadu drobnějších textů týkajících se českých reformátorů 15. století Jana Příbrama a Jana Rokycany. Mnoho jiných textů přeložila a publikovala též učebnici latiny pro historiky a archiváře. Na recenzovanou edici se dlouho připravovala, již před časem uveřejnila příspěvky charakterizující text postily a dokazující její závislost na dílu Konráda Waldhausera.

Recenzovaný svazek obsahuje krátkou německou předmluvu Gabriela Silagiho, která uvádí, že edice měla původně vyjít jako 14. svazek původní ediční řady Magistri Iohannis Hus Opera omnia. Zmiňuje rovněž pochybnosti o autorství, jež způsobily, že byl v současném vydání zařazen mezi Dubia, a vyzdvihuje reformněhusitský charakter sbírky. Cituje také vhodně vybraná konkrétní místa edice, která se zaměřila na kritiku tehdejší církve a společnosti. Krátce se dotýká také otázky, zda se má v edicích užívat dobová (středověká) ortografie, na niž odpovídá s jistou rezervovaností kladně.

Kratší latinský a obšírnější německý úvod seznamují čtenáře s vydávaným textem a s historií bádání o něm. O rukopisu díla informoval jako první František M. Bartoš v roce 1915, název sbírky Dicta de tempore je převzat z Bartošova soupisu Husovy literární činnosti, který poprvé vyšel roku 1948. Datace do let 1407 až 1408 se odvíjí od skutečnosti, že v textu jsou zařazeny dva Husovy spisy z roku 1408, traktátky De arguendo clero a De corpore Christi. Jedná se literární, „věčnou“ postilu, již je možné použít v kterémkoli církevním roce. Postila má střední úroveň zliterárnění, nejedná se tedy o pouhé náčrtky kázání ani o jen částečně rozvedený text. Tak je tomu u naprosté většiny dochovaných sbírek českých reformátorů, o nichž je možné navíc říci, že mají knižní charakter. Předmluva, asi nejvýznamnější znak sbírky s vysokou úrovní zliterárnění, chybí. Ta bývá v českém prostředí zařazována jen výjimečně, z Husových děl ji má pouze česká postila z roku 1413. Ve sbírce je obsaženo celkem 65 kázání na nedělní evangelia v průběhu celého roku a na další svátky, které bývají v postilách na temporál.

Editorka považuje v návaznosti na výzkum Anežky Vidmanové Husovo autorství spíše za vyloučené. Text se dochoval v jediném rukopise Knihovny Národního muzea, sign. XIII D 1. Začíná perikopou na 1. neděli adventní, nemá žádný nadpis ani jiné určení. Na každou neděli (se dvěma výjimkami) je zařazen výklad jednoho úryvku; kázání jsou zpravidla řazena podle běhu církevního roku (u jedné výjimky došlo k chybnému zařazení zřejmě kvůli podobnému incipitu perikopy). Téma je zpravidla rozděleno do více, často tří částí. Prothemata nalezneme ve sbírce jen zřídka. Na rozdíl od některých Husových latinských sbírek i jeho české postily nejsou k textu perikopy připisovány žádné výkladové glosy. Závěrečné formule kázání jsou typizované, tak jak to bylo v době vzniku sbírky obvyklé. Do kontextu ostatních kazatelských projevů nezapadá kázání na svátek Trojice (č. 37), jež má starozákonní perikopu a projevuje i jiný úzus v citacích autorit.

Celkově je možné říci, že ač se asi nejedná o Husovo dílo, text dobře zapadá do korpusu husovských kazatelských sbírek. Vybírá si podobné motivy jako Leccionarium bipartitum (taktéž nikoli Husovo dílo) a s Husovou Collectou se motivicky shoduje ve své druhé části, byť jsou zde citelné rozdíly ve formální stavbě kázání. Je možné nalézt mnoho paralelních míst s mladšími Husovými díly (Postilla adumbrata, Česká nedělní postila), a jak uvádí editorka, nejedná se pouze o shodné citované autority, ale o celé paralelní pasáže textu. (Editorka blíže nevysvětluje, proč považuje text Leccionaria za Husův, ačkoli i tady vyslovila Anežka Vidmanová vážné pochybnosti o Husově autorství, byť jeho zimní část později, zřejmě kvůli dobové ediční politice, vydala pod Husovým jménem.)

Podle zjištění editorky má 56 z 65 kázání sbírky paralelu ve Waldhauserově díle Postilla studentium sanctae universitatis Pragensis. Z toho 38 vykazuje shody poloviny a více textu, u ostatních 18 jsou shody jen omezené či ojedinělé. Nejvíce shod je ve středu sbírky od neděle septuagesima po 5. neděli po Velikonocích. Některá kázání jsou shodná prakticky zcela. Při přejímání textu byla prothemata výchozí sbírky vypouštěna a rozsáhlé úseky jejího textu byly parafrázovány. Jedno z dalších kázání je v úplnosti převzato ze sbírky Johna Wyclifa. Úryvky z děl anglického reformátora (zejm. z Opus evangelicum) je možné najít i v jiných kázáních, vždy bez uvedení autora. Jinak čerpal autor sbírky ze standardních kompendií Gorranových a Lyrových a také z Hugona de Sancto Caro. Editorka provedla v úvodu detailní analýzu autorových zdrojů (srov. s. XXXVIII–XXXIX).

Redaktor sbírky považoval za vhodné doplnit dvě z kázání učeným textem věnovaným otázkám, jež byly v době vzniku sbírky široce diskutované. Jak už bylo uvedeno, ve sbírce jsou vloženy dva drobné texty Jana Husa. Kvestie De arguedo clero se zabývá otázkou, do jaké míry je dovolené a užitečné kritizovat nepřístojnosti ve výkonu kněžského úřadu ve veřejných kázáních. Je začleněna do kázání na Nanebevstoupení. Traktát De corpore Christi se staví proti pochybovačům o svátosti eucharistie a je zařazen ke kázání na Boží tělo.

Podle editorky byla autorem sbírky vzdělaná a sečtělá osobnost, jež působila v okolí Jana Husa a měla blízko k univerzitě. Stylové prvky a charakter skladby jsou podobné Husovým spisům. Je jen možné dodat, že některé obraty, jež editorka považuje za husovské (sed heu, prochdolor) najdeme i v dílech dalších českých reformátorů.

Jediný zachovaný rukopis s dílem má kvartový formát a byl napsán s poměrně velkým odstupem od vzniku díla, v polovině 15. století. Na napsání rukopisu se podíleli tři písaři a jeden korektor. O jeho knižní formě svědčí i rozdělení zrcadla textu do dvou sloupců. Editorka uvádí, že v roce 1465 jej Řehoř z Kaplice obdržel od Pavla z Třeboně. Druhou jmenovanou osobou byl Mikuláš Pavlův z Třeboně (v rukopisu na fol. 307r je „per N[icolaum] Pauli de Trzebon“), jenž byl podle všeho zároveň vlastníkem rukopisu z první poloviny 15. století kdysi třeboňského kláštera, který je dnes uložen v Národní knihovně ČR pod signaturou I C 8 (jeho vlastnická poznámka je na zadním přídeští). Obsahem rukopisu jsou výklad Desatera, Moralia Řehoře Velikého a výklad Písně písní od Tomáše Akvinského. Nejspíše nejde o Mikuláše z Třeboně, který se psal „capellanus corporis Christi et sancte Crucis“ a roku 1408 dopsal rukopis NK ČR I D 32 (srov. kolofon na fol. 187vb). Naopak není zcela vyloučena možnost ztotožnit jej s převorem třeboňské kanonie doloženým k roku 1462 (k němu srov. Jaroslav Kadlec: Klášter augustiniánů kanovníků v Třeboni, Praha 2004, s. 122; tam uvedený odkaz na pramennou edici má správně znít: AČ 9, 317).

Edice recenzované husovské sbírky má dlouhou a pohnutou historii. Práci na ní začal klasický filolog a profesor pražské univerzity Bohumil Ryba, který byl v padesátých letech 20. století protiprávně vězněn. Během jeho pobytu ve vězení mu bylo dovoleno připravit podle fotografií přepis textu. K dokončení díla a vydání edice pak už nedošlo. Úkolu se později ujala Jana Zachová. Rybovy sešity bylo nutné přepsat, zrevidovat text, ale především bylo třeba určit citované autority, k jejichž určování neměl Ryba ve vězení potřebný aparát. Edice, tak jak je nyní předkládána veřejnosti, je ve velké míře dílem Jany Zachové, protože ta mnoho řešení navrhovaných hyperkritickým Rybou zavrhla a text upravila podle moderních edičních zásad. Musela též přihlížet ke znění dosud nevydané Waldhauserovy postily.

Editorka přinesla bohatý, úsporně zpracovaný kritický aparát, který odlišuje přínos její a Bohumila Ryby (poznámky „Ry“, „Za“). Vyznačuje se nadstandardním počtem odkazů, také na příslušná místa ve Waldhauserovi, stejně jako na vydané Husovy sbírky. Je upozorňováno i na odchylky od vulgátního znění u biblických citací. Biblické citace jsou určovány i v případě, že jsou součástí citátů z autorit (i když díla byla kriticky vydána tiskem).

Nejméně se editorka v úvodu věnuje obsahu kázání (v tom ji doplňuje krátký úvod G. Silagiho). Je to jistě způsobeno i tím, že kázání obecně mají nejen vysoce formalizovanou strukturu, ale i jejich obsah se obyčejně přimyká k pojetí obvyklému v dobových exegetických a pastoračních příručkách a je jen velmi těžké odlišit dobová topoi od autorových a generačních specifik. Ta probleskují většinou jen v ojedinělých větách radikálnějších sbírek. Základním motivem vydávané sbírky je kritika soudobého kléru a zprostředkovaně celé společnosti, pro niž je určen reformní program připravený Janem Husem a jemu blízkými kazateli.

Pokud jde o formální stavbu kázání, po textu perikopy následuje vlastní text. Začíná většinou stručným vysvětlením úryvku a téma se dělí do několika bodů. Výklad je postaven na obou Glosách, Lyrovi, Gorranovi a standardních autoritách vížících se k příslušnému místu, jež byly užívány v exegetické tradici. Jako pomůcka kazatelům sloužila různá florilegia (Catena aurea Tomáše Akvinského a další). Sbírka stejně jako ostatní prozrazuje mendikantskou inspiraci husovského a husitského kazatelství. I přes střední úroveň zliterárnění se jedná spíše o načrtnutá kázání, „zásobárnu“ citací a exegezi pro případné užití v pastorační praxi.

Za úvodem následuje obšírná bibliografie, před vlastním textem edice je zařazen seznam zkratek. Ve svazku je také reprodukce folia z vydávaného rukopisu.

Recenzovaná edice je velkým přínosem pro poznání dobového milieu, v němž byly vytvářeny kazatelské sbírky příslušníků české reformní strany na pražské univerzitě. Spisy pochybné, jako je ten vydávaný, totiž prozrazují, jakou podobu měla díla „literatury bez autorů a bez generací“, jež měla nad autorsky atribuovanými díly velkou početní převahu. Jejich četba vede k prostému závěru: Jan Hus pracoval stejnou metodou jako jeho současníci a přinejmenším formální stránkou kázání se od nich nijak neodlišoval.

Vedle možnosti přečíst si Husovi připisovanou sbírku je u současných vydání Husových děl důležitá také skutečnost, že nakladatelství Brepols zařazuje texty vydané v Corpus Christianorum do svých elektronických databází: Husovy spisy tam tedy budou dostupné a fulltextově prohledatelné.

Editorka při přípravě vydání díla, jehož rozsah si vyžádal dva objemné svazky, osvědčila vedle dokonalé znalosti bohemikální středověké latiny neobyčejnou důkladnost a pečlivost, ať už se jedná o samotnou edici textu, nebo o určování citovaných autorit. V tomto smyslu se jedná nejen o jednu z nejlepších bohemikálních medievistických edic poslední doby, ale i o dílo, z nějž by měl radost jistě i velmi náročný editor Husových spisů Bohumil Ryba, který je za nepříznivých okolností před více než padesáti lety započal.

 

Dicta de tempore Magistro Iohanni Hus attributa I–II, edidit Jana Zachová apographo a Bohumil Ryba confecto usa. Turnhout, Brepols Publishers 2011. LXIX + 1 592 stran. (Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis 239, 239A; Magistri Iohannis Hus Opera omnia sub auspiciis Academiae scientiarum Rei publicae Bohemorum vulgata, tomus XXVI AB, Dubia 1)

Vyjde v České literatuře 2/2014.

Třetí číslo loňského ročníku České literatury představilo odborné veřejnosti Retrospektivní bibliografii české literatury 1770–1945. Na redakčním blogu nyní zveřejňujeme příspěvek Dalibora Turečka, přednesený 11. prosince 2012, kdy byla tato databáze oficiálně představena odborné veřejnosti.

KLÁRA SOUKUPOVÁ

V literárněteoretické ediční řadě nakladatelství Host vyšla kniha, která měla vyjít v jiné edici, nebo v jiné podobě. Spíše než na předcházející svazky Teoretické knihovny navazuje na Zvětšeniny z Komenského Zdeňka a Drahomíry Kožmínových, které v Hostu vyšly roku 2007, mimo zavedené ediční řady. Učit (se) příběhem Jana Hábla nese v podtitulu zpřesňující informaci o svém obsahu — Komenského Labyrint a didaktické možnosti narativní alegorie. Nejedná se tedy o ryze literárně zaměřenou práci; více než na narativ samotný je kladen důraz na didaktický dopad vyprávění. Ve srovnání s jinými tituly edice je Háblova studie poměrně krátká, text samotný má necelých sto stran a skládá se v podstatě ze tří odlišných částí — teoretické, zabývající s narativem jako takovým; didaktické, ve které autor zohledňuje roli příběhu v pedagogice, a závěrečného oddílu experimentální aplikace předešlých vývodů. Východiskem Háblova uvažování nad Labyrintem je chápání příběhu jako aktivizačního prvku, kterého je možno využít ve vyučování. Nezastřeně tak navazuje na snahu samotného Komenského oživit suchou vyučovací praxi 17. století, která se podle něho vrátila do moderních škol v podobě „příběhové askeze“, v níž je vyprávění nahrazeno přednáškami, výklady a diskuzemi. Chce proto načrtnout několik literárních strategií, které mají podle něho „moc okouzlit čtenáře natolik, aby byl vtažen, angažován, motivován a aktivizován“. Tedy pomocí analýzy specifických kvalit narativu doložit jeho efektivitu jako didaktického prostředku. V souvislosti s Komenského textem, který si vybírá za objekt svého rozboru, hovoří o didaktické narativizaci, zpříběhování didaktického materiálu, který tak získává další rozměr, s jehož pomocí bude žák či čtenář větší měrou zasažen. Specifikum Labyrintu vidí v jeho žánru, který označuje jako narativní alegorie. Nikde však nedefinuje, co pod tímto pojmem chápe, ani neupřesňuje, v jakém vztahu stojí k alegorii nenarativní (předpokládejme, že zde má na mysli především výtvarná či hudební díla), jaké oproti ní nabývá kvality ani jak se má k podobným narativním jinotajným žánrům, jako je bajka nebo podobenství; až dále v textu vymezuje alegorii pouze jako literárně‑stylistický útvar.

Už od začátku, jak je vidět na výchozích tezích, se kterými autor pracuje, narážíme na nedostatek, který bude provázet celou studii, především její první část. Ve snaze postihnout literární strategie užité ve složitém Komenského díle vtahuje autor do analýzy množství zatížených pojmů, které však užívá intuitivně, vysvětluje je nedostatečně, nebo je vůbec nedefinuje. Mohli bychom se ptát, co vlastně chápe pod pojmem narativ, když označuje současný pedagogický diskurz jako „bez‑narativní“; co značí podle něho perspektiva, když mluví o jejím střídání… Jestliže Hábl v jedné poznámce poukazuje na to, že „odborná terminologie literární vědy trpí notorickou nejednotností“, sám k této nejednotnosti a nejednoznačnosti svým nereflektovaným vědeckým slovníkem přispívá. Měl by si být vědom toho, že je třeba při konkrétním užití dané termíny dostatečně definovat, pokud už se nechce vymezovat vůči jiným příbuzným teoretickým konceptům. Čtenář by předpokládal, že těžiště studie bude spočívat v literárněteoretické části, v popisu metodologie, která má u nesčetněkrát interpretovaného a analyzovaného Labyrintu odhalit nové podstatné odstíny. Leč není tomu tak. Autor není hlavním zaměřením literární teoretik, což se zásadním způsobem odráží na podobě první části, týkající se vyprávění a množství narativních kategorií a strategií.Jan Hábl: Učit (se) příběhemJan Hábl: Učit (se) příběhem

Vzhledem k tomu, že Jana Hábla zajímá především účinek narativního zpracování didaktického materiálu, klade na začátek teoretického oddílu otázku recepce a žongluje s tak ošemetnými termíny, jako jsou modelový čtenář nebo konkretizace, aniž by vysvětlil, jak jim rozumí či jak je vztahuje k jiným podobným pojmům, byť na některých místech může docházet k zaměňování — v dalších kapitolách se následně hovoří o čtenáři a není jasné, zda má autor na mysli Ekova modelového čtenáře, fiktivního čtenáře Komenského Labyrintu, nebo čtenáře empirického, který na text nějak reaguje. Analogicky se autor jen letmo dotkne komplikovaných oblastí, jako jsou teorie fikčních světů, Aristotelův mythos, Uspenského pojetí perspektivy, pojem katarze apod. Pokud je kniha určena čtenáři se znalostí literární teorie, pak je toto teoretické pojednání velmi povrchní a v mnoha ohledech se netýká narativu, ale literární oblasti obecně; pokud byla studie naopak zamýšlena pro didakticky zaměřeného čtenáře, nevysvětluje dostatečně literárněteoretické pojmy, se kterými pracuje. Z literární teorie si Hábl vybírá jen ty oblasti a termíny, které se mu hodí k analýze Komenského, proto tato část vyznívá jako nesystematická snůška přístupů k různým vrstvám komplexního vyprávění bez kontextu. Je vidět, že se autor na literárněvědném poli pohybuje nejistě, ne však opatrně, jak by to tato nehluboká znalost základních konceptů vyžadovala.

Často můžeme narazit na formulce, u kterých není přesně jasné, co si pod nimi máme představit, protože nejsou dále rozváděny ani upřesňovány, například: „[Narativní myšlení] vytváří nezbytnou emocionální i estetickou stránku čtení, která přibírá do hry naděje, obavy nebo napětí a která plyne ze čtenářova ztotožnění s postavami či s vyprávěním samotným.“ (s. 16) Vážně se čtenář ztotožňuje s vyprávěním? Polemické názory jsou pouze konstatovány, nejsou nijak podloženy literaturou. A to i přesto, že sekundární literatury se do první, teoretické části dostalo mnoho. Není divu, když se autor i na tak malém prostoru snaží zachytit specifika narativu, který je objektem celé jedné velké oblasti literární teorie — naratologie. Nutně tak zabíhá do nejrůznějších směrů a přístupů, které se vyprávění nějakým způsobem dotýkají — vedle literární vědy do analýzy Labyrintu vpouští i psychologii, didaktiku, antropologii, dokonce zmiňuje i neuropsychologické výzkumy. Přesto zde chybí mnoho knih, které může literární vědec považovat za základní. Je to však u tak krátkého textu logické a nemělo by cenu nad tím hořekovat. Co zde však zde postrádáme, jsou texty kognitivní naratologie, respektive kognitivní literární vědy, týkající se lidského osvojování příběhů a základních kognitivních schopností jím aktivovaných, tedy pole, které je Háblovým vlastním zájmem. Mohly by ho přiblížit odpovědím právě na ty otázky, které stojí v pozadí jeho pedagogického zájmu — jak si vyprávění podmaňuje čtenáře, jakým způsobem ho motivuje k dalším činnostem či jaká schémata čtenáři používají pro porozumění narativním alegoriím. A jestliže se studie zabývá i čtenářovým sebeporozuměním na základě příběhu, kde jsou základní texty hermeneutiky, zabývající se vyprávěním?

Jan Hábl zohledňuje nemalé množství zásadních knih, ale protože si z nich a jimi představovaných přístupů nevybírá svou metodologii, lepí je k sobě, jak se mu hodí. Sám si je této rozptýlenosti zřejmě vědom, ale obhajuje se: „Nepůjde o vyčerpávající pojednání narativu jako literárního fenoménu, ale spíše o interdisciplinární studii, kde budu literární útvar (Komenského Labyrint) číst s didaktickými brýlemi na očích.“ (s. 11) Jestliže však chtěl „přispět literárními postřehy do pedagogické diskuze ohledně efektivity příběhu jako didaktického prostředku“, pak měl své literárněvědné východisko vybudovat na pevnějších základech. V samotné interpretaci nebo stylistické analýze Labyrintu, ve kterou přechází teoretická část, by tak nedocházelo k takovým lapsům, jako když tvrdí, že ich‑forma obecně je charakteristická úzkým sepětím autora a vypravěče. Nebo že v Komenského textu podle něho v II. kapitole hovoří empirický autor, na což usuzuje ze změny vyprávěcího já na „my“. Není divu, Genetta by člověk v bibliografii pohledal. Pak se nemůžeme divit, že nekoherentní a nepoučené zacházení s pojmy autor‑vypravěč vede k tomu, že Hábl v dodatcích uvádí poměrně rozsáhlý životopis Komenského s odůvodněním: „Příběhu Labyrintu čtenář lépe rozumí, je‑li obeznámen s osobním příběhem Komenského.“ (s. 71) Z jakého důvodu považuje Komenského život za podstatný pro analýzu didaktické důsažnosti Labyrintu jako narativní alegorie? Samotný, jen povrchně načrtnutý Komenského životopis nepřináší nic nového ani pro ty, co se běžně nepohybují v oblasti starší české literatury, stačí mít povšechné znalosti literární historie. Jakému čtenáři je tedy tento dodatek určen?

Jan Hábl nepochybně Komenského dobře zná, i literaturu o něm, přesto jeho interpretace Labyrintu, která by měla být jádrem studie, od níž by bylo možno odvozovat důsledky pro didaktické působení, vyznívá jako intuitivní, nepřichází s žádným novým objevným přístupem, neodhaluje v zásadě nic nového a to, co říká o didaktickém působení textu, platí pro narativní alegorie obecně. Na všech rovinách Háblovy studie je však patrná fascinace Komenským a jeho aktuálností. (I proto označuje nekoherentnosti, které v Labyrintu nachází, jako „z hlediska celkového záměru díla […] zanedbatelné podružnosti“, přestože se jedná o nesrovnalosti právě narativní.) Svou analýzu Labyrintu zakončuje konstatováním, že se Komenskému podařilo vystavět napínavý příběh, v němž téměř encyklopedicky zobrazuje stav světa. Neodpovídá ani na otázku, která nás v souvislosti s Komenského kanonickým dílem může napadnout, tedy zda leží přímá úměra mezi kvalitou příběhu — jeho estetickou působností — a vhodností k didaktickému užití. Estetický dopad se zde vůbec nezohledňuje. Jako by stačilo, aby byl příběh vystavěn podle určitých žánrových konvencí — v tomto případě alegorie —, a bude dostatečně působivý. Podobně autor lavíruje se slovy aktivovat a angažovat. Ne všechny narativy přece čtenáře angažují. Možná aktivují, pokud tím chápeme jistý druh epistemické činnosti, ale jen některé ho motivují k dalším aktivitám, čehož by podle Hábla měla využívat didaktika.

Druhá část studie začíná oslavou pedagogiky jako péče o co možná nejcelistvější rozvoj člověka — tu staví proti současnému trendu vědomostí, který označuje jako „příběhopustý“. Podle něho moderní školství postrádá příběhy. A nejen školství — na stručně načrtnutém vývoji ideologických základů, od křesťanského mýtu přes racionalistickou víru v nekonečný pokrok, dokládá rozklad velkého příběhu západní civilizace. Hábl toto ideologické pozadí označuje jako metanarativ a chápe jím velký kulturně‑filozofický narativ, který se klene nad každým partikulárním vyprávěním a jehož absenci v naší postmoderní době pociťuje i v pedagogické oblasti. Tato část knihy je podložena minimem sekundárních textů, jedná se spíše o esej o morálním úpadku západní kultury v souvislosti se ztrátou velkého příběhu. Myšlenky zde vyslovované nejsou podloženy vlastními ani cizími výzkumy a sklouzávají nezřídka k časovým klišé a generalizacím, úvaha přechází v lamentování nad vlivem médií, financováním veřejného sektoru školství a systémem grantových programů. Teze o postmoderní nedůvěře k příběhu není nic nového a Hábl nepředkládá ani podloženou a detailní diagnózu stavu společnosti, nebo i jen českého školství.

Čtenář ztrácí naději, že drží v ruce teoretickou knihu o příběhu a přemítá, jak se autorovi podařilo skočit od první části, která byla mnohoúrovňovou narativní analýzou Komenského díla, k těmto nářkům. Není však třeba chodit daleko, předobraz leží v samotném Labyrintu, v němž se poutník těsně před Boží výzvou „Navrať se“ nachází v chaosu a zoufalství. Řád a jednoznačnost vidí Hábl v návratu příběhu do výuky. Podle něho je velkým příběhem postmoderny příběh, který vypráví o nedůvěře v jakýkoli metanarativ. Vedle pochybnosti, jak je možné tento příběh prakticky využít při vyučování, není možné přistoupit na jeho tvrzení, že „jedním z klíčových úkolů, které před současnou pedagogikou stojí, je hledání takové metanarace, která by veškerá dílčí didaktická »vyprávění« činila autentická a legitimní“ (s. 69). Metanarace se přeci nedá najít; může se vytvořit pouze v procesu vývoje kultury. Jestliže postmoderna čeká na svůj příběh, nevyřeší to návrat k jakémukoli narativu, protože příběh sám není samospasitelný. V samotném jádru argumentace však Háblovi nejde o obhajobu konkrétního metapříběhu — východisko vidí v návratu ke Komenského ideálům a postupům, s vědomím toho, co se stalo mezi tím v době moderní. Otázkou je, jestli je to smysluplné řešení. Protože text, kterým to chce Hábl doložit, vyvrací jakékoli pochybnosti o tom, že tudy cesta nevede. V dodatcích — vedle zmiňovaného Komenského životopisu a z nějakých, nám nepochopitelných důvodů zařazeného výběrového seznamu vydání Labyrintu — otiskuje vlastní beletristický text, který vydává za ukázku moderní narativní alegorie, „volnou aktualizaci“ Komenského Labyrintu. Naivní a patetická ukázka je jen potvrzením všech výtek směřovaných studii.

Více než o narativu je Háblova kniha o Komenském, jeho textu a jeho didaktických názorech, které autora fascinují natolik, že v nich vidí řešení současné krize společnosti, školství a vědění. Není však odborníkem ani na jedno, je prostě Labyrintem okouzlen. Vznikl tak heterogenní text, skládající se z částí různého charakteru, jejichž jediným pojítkem je Komenský. Výlučnost narativu, kterou dokládá, není nic nového přinejmenším od vzniku naratologie v šedesátých letech. O jeho didaktické působivosti se však také mnoho nedovídáme. To, co předkládá jako teorii či metodologické východisko, je velmi nedostačující na studii s obecným názvem Učit (se) příběhem, který se ukazuje jako zavádějící. Nepřináší ucelenou, nebo alespoň systematizovanou, teorii osvojování narativních textů a analýza Labyrintu jako modelového aktivizačního příběhu také pokulhává. Studie Jana Hábla vstupuje do kontextu edice velmi rušivě, protože opomíjí právě ony výsledky, které texty úrovně a charakteru Teoretické knihovny přinášejí. I když se edice v současnosti zaměřuje více na interdiciplinární přesah, stále zůstává především literárněteoretickou řadou. Je tedy s podivem, že se do ní dostala studie, jíž literární věda slouží jen jako podloží k avizovaným didaktickým vývodům, které nakonec zůstávají na tak obecné rovině, že nemohou mít žádný konkrétní dopad.

Jan Hábl: Učit (se) příběhem. Komenského Labyrint a didaktické možnosti narativní alegorie. Brno, Host 2013. 120 stran.

Vyšlo v České literatuře 1/2014.

JIŘÍ ZIZLER 

Autor této recenze je postaven před úlohu posoudit monografii autora, jímž se sám zabývá s cílem totožného publikačního výstupu, navíc je v díle laskavě zařazen mezi ty, jejichž texty „hloubkou analýzy a pronikavostí soudů vynikají“ (s. 292). Nezbývá mu tedy než řádně tato fakta přiznat a předestřít a pokusit se vyrovnat s knihou Ivo Haráka Básník a jeho čas. Nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla bez vědomých i nevědomých vedlejších motivací i nemístné shovívavosti.