Previous Next
Obhájené disertace 2018 TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární...
Hory — literatura — kultura v interdisciplinárním pojetí VERONIKA FAKTOROVÁ Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly...
„Vnuk osvícenství a syn realismu“ — Arnošt Kraus jako zakladatel germanobohemistiky MICHAEL WÖGERBAUER V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

MILOŠ SLÁDEK

Po turecky orientovaném výboru z Paprockého Diadochu nazvaném O válce turecké a jiné příběhy (Praha 1982) se prof. Eduard Petrů zřejmě už na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozhodl vydat v moderní edici spis Kronika nová o národu tureckém, dobový český překlad díla německého humanisty Johannese Löwenklaua. Vycházel přitom z tisku vydaného v tiskárně Daniela Adama z Veleslavína roku 1594, jehož příprava a uspořádání byla společným dílem Kocínovým a Veleslavínovým. Eduard Petrů edici bohužel nedokončil. Na základě rukopisu z jeho pozůstalosti připravily Löwenklauovo dílo k vydání bohemistky olomoucké univerzity Jana Kolářová a Tereza Kohoutová; k edici nechaly přetisknout i krátkou předmluvu prof. Petrů a částečně využily i jeho vysvětlivek a edičních zásad, byť je v některých případech doplnily či poopravily.

RAJENDRA A. CHITNIS

Kniha Daniela Soukupa není, jak by se mohlo z názvu zdát, pouze poměrně očekávatelným přehledem nejpodstatnějších zobrazení „cikánských“ postav v české vesnické literatuře 19. století. Autor poctivě probírá definici literárního „cikánství“, načrtává jeho vývoj v evropské a české literatuře a uvádí hlavní literárněvědné přístupy k této figuře. Na každém kroku je však veden nikoli mechanickým popisem, ale jasnou argumentací, která spojuje téma se širšími otázkami o povaze vztahů k exotickým Druhým v evropské a v české národní kultuře, o multikulturalismu v literární vědě či o interpretaci české vesnické prózy 19. století. Sečtělý autor předkládá jemně vyjádřené, pečlivě sestavené, zato však odvážné názory, které budou muset další badatelé v těchto oblastech brát v úvahu.

OLGA PEKOVÁ

Ve dnech 8. a 9. 10. 2014 se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR konalo mezinárodní kolokvium na téma Literatura, technologie, média. Téma setkání bylo reakcí na rychlý rozvoj nových médií a digitálních technologií, které badatele především v zahraničí už nejméně dvě desetiletí inspiruje k hledání adekvátních metodologických přístupů v humanitních vědách. Kolokvium se věnovalo například problematice digitálního textu, rozpínavosti literární kultury v digitálním prostředí či literárněhistorického výzkumu efemérních a nespolehlivě archivovaných literárních jevů na internetu, materialitě či mediální a technologické podmíněnosti literárního textu, která vstupuje do procesu geneze i recepce.

MARTIN HRDINA

Druhý svazek edice Institutu pro studium literatury vyšel krátce po 100. výročí smrti Jaroslava Vrchlického a mapuje podstatnou část rozpravy o díle tohoto spisovatele. Pořadatel antologie Michal Topor se vymezené oblasti dotkl již na počátku roku 2011, když v jednom ze svých článků pojmenoval výjimečnou roli Vrchlického v českém prostředí. „Jeho tvůrčí, organizační, polemické a jiné aktivity působivě proťaly více než čtyřicet let českých (literárních) dějin — mohlo by tedy právě zevrubné studium vesmíru, scelovaného postavou, která nosila jméno »Jaroslav Vrchlický«, stát v centru oživených úvah o povaze epochy, jakoby osudově kmitající vstříc přízrakům »moderny«,“ napsal Topor, jenž dále rekapituloval související badatelskou aktivitu posledních let a uvažoval o potřebě nově koncipované kritické edice díla Vrchlického či „monografické konfrontace s komplexem zápletek a potíží, jež lze s výhledem k Vrchlickému i »jeho« éře tušit“. Již v předložené antologii se nepřímo rýsují problémové okruhy, jimž se budoucí badatelé o díle Vrchlického sotva vyhnou.

EVA VOLDŘICHOVÁ BERÁNKOVÁ

Diletantismus je jedním z klíčových pojmů francouzské kulturní tradice, se kterým čeští recipienti mívají interpretační těžkosti. Běžný Slovník cizích slov definuje diletanta jako „samouka“, „nedouka“, osobu, jež „dělá něco odborného bez odborné přípravy“. Akademický slovník cizích slov (1995) sice krátce připomíná původní smysl tohoto pojmu, tedy „člověka, jenž obdivuje umění“, nicméně další pozornost už věnuje jen jeho současnému významu „neodborník“, „nedouk“, „samouk“, „povrchní znalec“.