Previous Next
Odešel velký vypravěč (Jaroslav Med 19. 4. 1932 – 14. 2. 2018) PETR ŠÁMAL Jaroslav Med byl nepřehlédnutelnou postavou české literární vědy. Ať vstoupil kamkoli, všude ho bylo vidět...
Prameny k životu Jaroslava Vrchlického MARTIN HRDINA Pětapadesátým svazkem edice Varia jsou vzpomínkové texty související s osobou Jaroslava Vrchlického,...
Jak se zrcadlí česká moderna v interakčních vztazích VÁCLAV MAIDL Po přečtení čtyři sta sedmdesáti devíti stránek knihy Lucie Merhautové je dobré vrátit se ještě jednou k...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

Tematické číslo České literatury 2/2013, jež se věnovalo vztahu literatury a filmu (ed. Petr Bubeníček), obsahovalo rozhovor s významnou teoretičkou adaptace Kamillou Elliotovou (ke stažení zde). Nyní přinášíme recenzi její nejnovější knihy  Portraiture and British Gothic Fiction.

 MIROSLAV KOTÁSEK

W. J. T. Mitchell ve své knize s mnohoslibným názvem Picture Theory hovořil o obratu k obrazu (pictorial turn), a to v přímé návaznosti na Richarda Rortyho, který chápe západní filozofii jako sérii „obratů“, přičemž tím pro Rortyho posledním byl obrat k jazyku či jazykový obrat (linguistic turn). Takové „obraty“ však mají mnohem širší dopad a ovlivňují podle Mitchella vždy široké spektrum humanitních oborů — v případě jazykového obratu by pod něj spadaly natolik rozmanité pojmy, jako je třeba jazykový charakter podvědomí stejně jako společenských formací a kultury, rozmanité podoby diskurzivity, kritika (fal)logocentrismu, a zřejmě i knihy jako Reading Television z roku 1978 od Johna Fiska a Johna Hartleyho. V případě posledně jmenované knihy se však objevily i kritické hlasy, pozastavující se nad tím, jsouli v případě televize (televizního obrazu) techniky interpretace verbálních znaků (tedy čtení) vskutku ještě nosné, nezdegenerovaloli tu „čtení“ v pouhou všeobjímající metaforu, která však zastírá samotnou podstatu čtení, stejně jako specifičnost obrazu.

Česká literatura 2/2014 přináší studii P. Voita, v níž vyzývá k přehodnocení náhledu na humanistické písemnictví, pojednání M. Charypara o „národním soudu“ nad Karlem Sabinou, studii A. Hamana o českém parnasismu a hrabalovskou studii L. Doležela. Kromě toho číslo obsahuje diskuzi k pojmu národního humanismu, do níž přispěli Eduardo Fernández Couceiro, Jan Malura, Lucie Storchová a Tomáš Havelka, a dále recenze knih Pavla Janouška, Jitky Ludvové či Kamilly Elliottové.

ZUZANA MALÁ

Před jednapadesáti lety, 3. prosince 1963, byla napsána první kapitola historie českého absurdního dramatu — v dramaturgii Jana Grossmana a režii Otomara Krejči se v Divadle Na zábradlí uskutečnila světová premiéra hry Václava Havla Zahradní slavnost. Knihovna Václava Havla, o. p. s., ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., připomněla tuto mimořádnou událost odbornou konferencí Havlova Zahradní slavnost — klíčová událost moderního českého divadla, která se konala 13. prosince v budově Akademie věd České republiky. Konferenci předcházelo slavnostní uvedení Zahradní slavnosti Divadlem Na tahu v režii Andreje Kroba — repríza inscenace, která měla v Divadle Na zábradlí premiéru 1. listopadu 1996. Druhé představení Zahradní slavnosti v režii Dušana Pařízka měli účastníci konference možnost zhlédnout v den jednání ve Stavovském divadle.

ONDŘEJ KOUPIL

Nacházíli se tato zmínka o dalším svazku kritické edice spisů J. A. Komenského — Dílo Jana Amose Komenského 15/IV: Eruditionis scholasticae pars I, Vestibulum; Eruditionis scholasticae pars II, Janua. Praha, Academia 2011. — na stránkách časopisu Česká literatura, je to především proto, aby se zdůraznil samotný fakt, že edice pokračuje. Kdybychom byli přísní, mohli bychom totiž zapochybovat o (jazykové) českosti i (v dnešním slova smyslu) literárnosti jeho obsahu. Jak známo, první svazek této edice, otvíraný autobibliografickým textem Epistula ad Montanum, vyšel v roce 1969 a poté, co byly s vročením 1992 vydány svazky 23 (Clamores Eliae) a 15/ III (VestibulumVortür…), čekala odborná veřejnost na pokračování s rostoucím neklidem. Obava se ještě prohloubila, když začalo nakladatelství Academia starší svazky edice levně vyprodávat — postup u velkých nakladatelských domů, které se zabývají rozsáhlými a léta budovanými edičními projekty ve světě, myslím, nepředstavitelný. Cena ediční řady se přece časem zvětšuje a ideální je, když se nakonec nabízí vcelku. Jenomže dnes je to nejspíš jinak a asi je jednodušší vydat na závěr reprint starších svazků nebo jejich digitální podobu (jak se lze dočíst na stránkách komeniologického oddělení, které spisy připravuje, projekt „Digitalizace Díla Jana Amose Komenského“ už ostatně dosti dlouho existuje).

KATEŘINA SMYČKOVÁ – JAN PIŠNA

Soudobá popularita mediálních studií dobývá stále širší oblast vědeckého zkoumání. Jejich aplikace na výzkum starší literatury není v českém kontextu zcela samozřejmá (na rozdíl od studií zahraničních, viz např. práce Rogera Chartiera), ale o to více potřebná. Literatura raného novověku si totiž vynucuje jiná literárněhistorická měřítka než literatura novodobá, neboť většinu tehdejší knižní produkce netvořila díla „krásná“, nýbrž v prvé řadě užitková: kalendáře, modlitební knížky, zpěvníky… A právě tyto tisky či rukopisy byly pevně zakotveny do kulturního a společenského prostředí, ovlivněny mnoha faktory, z nichž primárním byla samotná volba média. Rozdíly mezi tištěnou a rukopisnou literaturou ukazují, že minimálně do konce 18. století nelze zkoumat text sám o sobě, nezávisle na formě jeho šíření.