Previous Next
Obhájené disertace 2018 TEREZA PULCOVÁ Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární...
Hory — literatura — kultura v interdisciplinárním pojetí VERONIKA FAKTOROVÁ Interdisciplinární přístupy, prolamující hranice úzce specializovaných oborů, se v současnosti staly...
„Vnuk osvícenství a syn realismu“ — Arnošt Kraus jako zakladatel germanobohemistiky MICHAEL WÖGERBAUER V současné době zesilují snahy zkoumat vybrané fenomény literárních dějin českých zemí v jiném...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

JAN MALURA

Paměťová kulturní studia dnes zažívají svůj zjevný rozvoj, a to i v českých zemích. Svědčí o tom například program letošního kongresu světové literárněvědné bohemistiky, jehož podstatnou součástí se stala reflexe kultury vzpomínání na válečné události. Domácí společenskovědní badatelé, spíš mladších generací, začínají stále častěji využívat této perspektivy jako metodologického východiska svých prací. Postupně se k nám v překladech dostávají i klíčové teoretické práce. Celý koncept má nejrůznější výhody i nebezpečí. Dává možnosti pro interdisciplinární výzkum, zároveň může odrazovat složitým pojmovým aparátem. Z řady výzkumných oblastí se rýsují především tři výrazně produktivní okruhy — tedy studium paměťových reprezentací historických události, míst a v neposlední řadě významných osobností. Při husovském výročí se v tomto roce objevilo několik počinů (konferenčních přednášek, mediálních pořadů), které se inspirativně zabývaly druhým životem českého reformátora. Právě ten se jeví dnes jako velmi atraktivní téma, a to i proto, že vlastní život a dílo Husa jsou dnes již slušně zmapovány a nabízejí spíš jen upřesnění.

VÁCLAV SMYČKA

Vše začíná již na obalu knihy. Uprostřed prázdné bílé plochy je umístěn malý výřez rytiny. Ve spleti hustých čar rozeznáváme jen bohatě řasenou látku, snad jakýsi plášť, a náznaky prošedivělého plnovousu. Nelze spatřit ani tvář, ani žádnou jinou podstatnou část postavy, která by ji identifikovala. A přesto si je čtenář takřka jistý — shluk čar, ony matné kontury plnovousu a těžký plášť s kožešinovým lemováním jsou Jan Amos Komenský. Kde se bere ta jistota? Na základě čeho v labyrintu čar, několika pouze naznačených atributů raněnovověkého vzdělance, rozpoznáváme právě Komenského? A kdo je vlastně tím, koho zde označujeme „Komenským“? Nepředstavuje pro nás „Komenský“ spíše než skutečnou osobu právě tento soubor tradičních atributů raněnovověkého vzdělance, prošedivělý vous s těžkým, kožešinou lemovaným pláštěm, ony charakteristické tahy starých rytců?

JIŘÍ POLÁČEK

Pražské nakladatelství Akropolis zdárně pokračuje ve vydávání edice nazvané Skrytá moderna, jejímiž patrony jsou Petr A. Bílek, Vladimír Papoušek a Filip Tomáš. Dosud vyšlo sedm svazků (například antologie Veroniky Broučkové Srdce a smrt, představující osobnosti a tvorbu brněnské Literární skupiny, reprint Revolučního sborníku Devětsil, monografie Dany Nývltové o Marii Majerové s názvem Femme fatale české avantgardy nebo antologie Michala Bauera Automatická madona, přibližující Skupinu Ra), přičemž o některých z nich referovala i Česká literatura. Osmý svazek řečené edice tvoří Almanach na rok 1914, vydaný — s vročením 2014 — ve spolupráci nakladatelství Akropolis a Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí Erik Gilk, editor této publikace a autor obsáhlé doplňující studie.

JAKUB JARINA

České bádání o fantastice je dosud poznamenáno jistým vnějším rozpolcením. Pozornost literárních vědců se zpravidla upíná k literatuře fantaskní, zatímco žánry jako sci-fi a fantasy bývají přehlíženy jako cosi triviálního, efemérního a nepodstatného. Jejich reflexe tak zůstává v rukou fanoušků sdružených pod hlavičkou fandomu, kterým ovšem schází hlubší odborné zázemí a mnohdy i dostatek kritičnosti a literárního rozhledu. Důsledkem je, že fantastická literatura bývá málokdy pojednána v celém svém rozsahu a její nemalá část není soustavně reflektována.

LUCIE ANTOŠÍKOVÁ

V edici Varia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vyšla na sklonku 2014 kniha s mnohoslibným názvem Uzel na kapesníku: Vzpomínka a narativní konstrukce dějin. Souvislost s notoricky známým — byť se všeobecným rozšířením papírových kapesníků dnes stále méně opravdu užívaným — kulturním jednáním není náhodná, autoři se dovolávají metafory zavázaného kapesníku jakožto spojujícího gesta jednotlivých textů. Užitý obraz dopodrobna vysvětluje Václav Smyčka a poprvé tak otevírá problematiku paměťových studií, do jejichž oblasti se kniha řadí. (Doporučuji úvodní text nepřeskočit, jeho zařazení na začátek knihy je více než funkční.) Otázku vztahu paměti, historie a narace, která člověku minulou zkušenost zprostředkovává, pojednávají autoři příspěvků vesměs z pozice historiků a Smyčkův vstupní exkurz do této problematiky — tedy především nastínění základních pozic zastánců paměťových studií a paradigmatu narativistické kritiky historie — nabízí čtenáři srozumitelné východisko, které je vzhledem k dalším příspěvkům více než žádoucí; nemluvě o nabídce titulů určených k dalšímu studiu v poznámkách pod čarou.