Previous Next
Fenomén Zappa: badatelský oříšek, nebo kámen úrazu? STEFAN SEGI V září roku 2013, u příležitosti dvacátého výročí úmrtí kytaristy a skladatele Franka Zappy, uspořádal Ústav...
Evropská knižní kultura? Ne, kultury… JIŘÍ TRÁVNÍČEK Na poli knižní a čtenářské kultury jsme v poslední době svědky několika integračních snah: shromáždit data...
Pro studenty — a pro veřejnost? MICHAL CHARYPAR Útlá antologie Podoby Židů v literatuře doby romantismu v českých zemích editorů Jiřího Holého a Hany...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA

Kniha Pavla Šidáka má v názvu slovo úvod, což vzbuzuje jistá očekávání. Úvod by měl být určen doposud málo poučenému čtenáři, začátečníkovi v dané problematice, který pracuje s podobnou knihou jako se základní studijní příručkou. Hned na začátku konstatujme, že zde tomu tak není, Šidákova kniha naopak předpokládá již zasvěceného čtenáře. Nepředkládá jednotnou teorii a vysvětlení pojmů, nýbrž zvláště ve své první části „Teorie genologie“ přehled rozdílných přístupů k literární genologii a popis problémů s ní spjatých. Druhá část „Žánrová krajina“ přináší pokus o nový přístup k popisu žánrů. Cílem zde není žánr nadefinovat a přinést jeho charakteristiku, ale vymezit vztahy mezi žánry především na synchronní, ale částečně i na diachronní ose. Autor v úvodu prohlašuje, že žánry nepopisuje analyticky, jako autonomní jevy, ale „synteticky, ve smysluplných nadžánrových celcích, kde vyvstanou vnitřněliterární vztahy“ (s. 8).

ANETA MLADĚJOVSKÁ

Dílo Petra Chelčického, jednoho z našich nejoriginálnějších středověkých myslitelů, vyvolalo v uplynulých letech zájem dvou zásadně rozdílných nakladatelství, která se rozhodla o jeho zpřístupnění širší oblasti čtenářů. Síť víry vyšla v zavedené edici Česká knižnice v roce 2011 pod vedením zkušeného historika Jaroslava Boubína, jenž se Chelčickým dlouhodobě zabývá. Druhá publikace je z dílny Jana Rokyty (ve spolupráci s Michaelou Hashemiovou) nazvaná Doba a dílo Petra Chelčického (2013). Je členěna do dvou částí, kromě série Rokytových úvodních studií obsahuje výběr ukázek z Chelčického tvorby. Vyšla trochu překvapivě v „nakladatelství potřebných knih“ Almi podnícená aktivitou a zájmem Pavla Šebka a Petra Hradila, kteří také iniciovali opětovné vydání některých titulů Jana Amose Komenského. Cesty člověka a cesty zrodu knih jsou leckdy nevyzpytatelné a autorce tohoto příspěvku nezbývá než překvapeně konstatovat, že se badatelé nebáli spojit svoje jména s okruhem lidí, kteří se pohybují v neexaktních vodách ezoteriky. Petr Hradil je navíc také autorem závěru, v němž propaguje Občanský sněm Čech, Moravy a Slezska, prostřednictvím kterého „poselství Petra Chelčického vstoupilo do současného světa“ (s. 235). V něčem jsme tedy svědky fascinujícího pokračování tradice středověkého zájmu o magii a proroctví, ale převráceného jako v zrcadle. Zájem na vydání publikace z výše uvedených kruhů každopádně ukazuje stálou aktuálnost Chelčického díla alespoň u určitého okruhu čtenářů.

Dnešní článek přináší recenzi Petra Čorneje na knihu Petra Voita Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí I. Severinsko-kosořská dynastie 1488–1557. Rovněž však touto recenzí pokračuje diskuze o národním humanismu, kterou v druhém čísle letošního ročníku České literatury zahájil článek Eduarda Fernándeze Couceira spolu s diskusními příspěvky Jana Malury, Lucie Storchové a Tomáše Havelky (celá diskuse ke stažení zde), na niž v ČL 4/2014 navázala stať Marty Vaculínové.

JIŘÍ SVOBODA

Každý, kdo se seznámil podrobněji s problémy bezručovské textologie, potvrdí, že představují dlouhou a komplikovanou historii, provázenou častými polemikami mezi stoupenci odlišných názorů, vedených snahou vyložit nejen jedinečnost Bezručova zjevu, ale orientovat se současně ve složité historii jeho básnické sbírky. S Bezručem jsou od první chvíle, kdy se jako básník objevil na veřejnosti, spojovány četné legendy a mýty, brzy se ukázalo, že časopisecké i knižní znění jeho básní je poznamenáno mnoha redakčními a cenzurními úpravami, v neposlední řadě změnami, jejichž původcem byl sám autor. Textová podoba Slezských písní se zkomplikovala a vyvolala v odborné veřejnosti a také u čtenářů určité znepokojení. Neudivuje proto, že po Bezručově smrti (1958) vyvstala otázka, v jaké podobě Slezské písně vydávat: přidržet se posledního vydání za básníkova života, nebo po důkladné revizi předložit text, který by odpovídal skutečnému významu této sbírky? Tyto otázky nastolily problém, jehož řešení zaměstnávalo literární historiky a editory básníkova díla po několik desetiletí.

PAVEL JANOUŠEK

Zdeněk Hořínek patřil k těm, kteří jsou puzeni předmět svého zájmu, ba své vášně prožívat, nahlížet a reflektovat všemi možnými způsoby. Žil „svou pravdou“, současně ale stále hledal cesty, jak ji sdělit ostatním a jak s nimi o ní vést dialog. Potřeba komunikovat byla pro něj primární.