Previous Next
Za Jiřím Rambouskem MICHAL PŘIBÁŇ V neděli 4. listopadu 2018 v Brně náhle zemřel literární historik Jiří Rambousek. Zemřel v nedožitých...
Citlivé čtení Josefa Hrdličky VERONIKA KOŠNAROVÁ Ve své nové knize Poezie a kosmos Josef Hrdlička přinejmenším v některých aspektech navazuje na...
K dějinám evropské moderny: česká literatura německého jazyka LUCIE ANTOŠÍKOVÁ Už dlouho jsem knihu nečetla s takovou radostí. Publikace Kristiny Lahlové je výborně napsané, velmi...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

BARBORA ČIHÁKOVÁ — TEREZA ŠNELLEROVÁ

Konference Na šaldovský sedmičkový rok odpověděla Revolver revue ve spolupráci se Společností F. X. Šaldy symposiem F. X. Šalda MMXVII — Konference. Po předchozích konferencích věnovaných Ivanu Martinu Jirousovi a Janu Lopatkovi se tak posunula v čase dál (FXŠ, 1867–1937). Pozvání k zamyšlení se nad jeho dílem, uskutečněném 9. listopadu minulého roku, přijalo deset řečníků, kteří byli spřízněni spíše redakčním okruhem časopisu a zájmem o Šaldovo dílo, než že by patřili mezi soustavné šaldovské badatele (vystoupili zde např. Robert Krumphanzl, Marek Vajchrt, Jiří Brabec, Annalisa Cosentinová, Jiří Flaišman či Michael Špirit a další).

Zpracovala VERONIKA JÁCHIMOVÁ

Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární komunikace v prostoru českých zemí. Přehled vznikl na základě excerpce českých i zahraničních univerzitních digitálních repozitářů, pro doplnění byla oslovena i slavistická pracoviště v zahraničí. Uvedené práce budou též evidovány v bibliografické databázi výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie. Na závěr připojujeme dodatky k soupisu Obhájené diseratce 2016, zveřejněnému v České literatuře 1/2017.

ROMAN KANDA

Problematizování kategorie chronologie není jen módním teoretickým přístupem, ale je také jedním z aspektů naší zkušenosti s recepcí překladové literatury — beletristické i odborné. Překládání jinojazyčných textů představuje součást „kulturní asynchronie“ coby průvodní rys kulturního transferu: překlady původních textů zvláště do menších jazyků bývají z různých důvodů opožděny až o desetiletí (příkladem může být Gadamerův epochální spis Pravda a metoda, jehož převedení do češtiny se zdrželo o celé půlstoletí od vzniku originálu); ovšem nezřídka bývají překlady vydávány i „napřeskáčku“, což jednak rozrušuje fikci organického kontextu a jednak může toto nečekané „přeorání“ časových vrstev vytvářet úrodnou půdu pro rozmanité konfrontace, ale i plodná nedorozumění.

THOMAS ORT

Vzhledem k tomu, že se jménem i podobiznou Franze Kafky se člověk v dnešní Praze setkává na každém kroku a přilepeno je ke všemu možnému od triček, hrnečků a magnetek až po kavárny, restaurace a hotely, mohli bychom turistovi s neúplným literárním vzděláním odpustit, kdyby spisovatele mylně považoval za jednoho z rodných synů české literatury. Sám pisatel této recenze nesčetněkrát slyšel své americké univerzitní studenty zmiňovat Kafku jako „českého autora“. Ačkoli toto označení lze s trochou dobré vůle vykládat tak, že Kafka byl alespoň po jistou dobu občanem československého národního státu, pro jiné je známkou hlubšího nepochopení autorovy identity a dokonce literárního jazyka. Nedorozumění pramení nejen z mylných dojmů, s nimiž kupčí prodejci suvenýrů, ale přinejmenším ve stejné míře také z neuvědomělého přijetí monolingvní ideologie prosazující jednotu místa a jazyka nebo národa. Jednoduše řečeno je dnes pro mnoho lidí obtížné pochopit, že Praha, „české město“, mohlo být domovem i jiným národnostním skupinám než Čechům, ba dokonce být prostředím pro vznik literatury v jazyce jiném než českém. Skutečnost je taková, že pouze ti nejlépe obeznámení studenti historie jsou si vůbec vědomi mnohonárodnostní a mnohojazyčné povahy Prahy a Českých zemí za Kafkova života — a také tísnivé situace, v níž se Židé, Kafku nevyjímaje, nacházeli v době diskriminačního českého a německého nacionalismu.

Slova od srdce

MARIE ŠKARPOVÁ

Jeden z největších současných znalců české katolické kazatelské produkce 17. a 18. století Miloš Sládek se ve své poslední knize zaměřil na tzv. nedělní kázání, tj. duchovní promluvy vycházející z biblických úryvků (perikop), které se přednášely o nedělích ve více či méně bezprostřední vazbě na mešní liturgii. Sám žánr kázání je přitom pro literárního historika pracujícího primárně s literárními (tj. literami fixovanými) prameny nespornou výzvou, neboť je v křesťanské kultuře Písma výrazným příkladem sekundární orality: ač vychází z psaného biblického slova, kázání bylo a je přednostně určeno pro ústní přednes specifickým řečníkem (v katolické církvi dodnes platí, že kázat smí pouze muž s kněžským nebo jáhenským svěcením) v jasně vymezené situaci (např. nedělní kázání na evangelijní perikopy se ve Sládkem sledované době přednášela v neděli dopoledne mezi ranní a hrubou mší, nedělní kázání na úryvky z novozákonních epištol pak v nedělním odpoledni). Kázání tedy náleží k žánrům v evropské středověké i raněnovověké slovesnosti nejfrekventovanějším a nejrozšířenějším: jen v každém farním kostele zaznívalo minimálně každou neděli a svátek a určení celé farní komunitě s sebou pochopitelně neslo požadavek jazyka srozumitelného celému shromáždění. Spíše výjimečně byla kázání v podobě uceleného literárního projevu následně zveřejněna písmem či později tiskem: měla sloužit jednak jako tzv. modelová kázání, tj. vzory pro začínající kazatele, jednak také — zejména v době zvyšující se gramotnosti evropské společnosti a rozmachu všeobecného zájmu o náboženskou literaturu — laikům ke společnému předčítání či soukromé četbě, a to nejen těm, kdo se z různých důvodů kázání (a mše) nemohli účastnit osobně.