Previous Next
Posthistorie stržená dějinami VÁCLAV SMYČKA Studium paměti se etablovalo společně s dalšími „obraty“ kulturních věd v závěru minulého století, tedy v...
Pokus o teorii psaní   JOSEF HRDLIČKA V knize Událost psaní se Petr Komenda pokusil zapojit rukopisné prameny do interpretace díla...
Česká knižnice pro školy ROBERT KOLÁR Na sklonku loňského roku vyšel pilotní svazek nové edice pojmenované Seminář České knižnice, kterou vydává...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

KAREL PIORECKÝ

Ve dnech 24.–25. listopadu 2016 se v knihovně města Ostravy konalo mezinárodní odborné sympozium Česká literatura a kultura za protektorátu. Podnět k jeho uspořádání vzešel z Oddělení 20. století a literatury současné Ústavu pro českou literaturu AV ČR, které pod vedením Pavla Janouška zahájilo práci na projektu Dějiny české literatury za protektorátu Čechy a Morava (1939–1945). Na organizaci sympozia se rovněž podílela Filozofická faktulta Ostravské univerzity a občanské sdružení Pant.

MARTIN TOMÁŠEK

Na facebookové stránce Kateřiny Piorecké z počátku listopadu 2015 nalezneme tři události spojené se jménem Vladimíra Macury a jeho nedožitých sedmdesátin: informaci o vydání prvního svazku vybraných spisů, odkaz k reportáži z ostravského „Macurování“ (neplésti s macerováním, i když možná právě to se v průběhu interpretačního mikrosympozia v akademické hospůdce Voliéra dělo) a fotografie čerstvě odhalené pamětní desky na Korejské ulici č. p. 17 v Ostravě-Přívoze, kde malý Vladimír často a rád pobýval u svého dědy. Literátovy ostravské stopy — včetně „odhalovacího“ proslovu Pavla Janouška a jubilejní vzpomínky Miroslava Stoniše — mapuje bulletin Krásná Ostrava (roč. 3, 2015, č. 4, s. 24–32).

JOSÉ ALANIZ

Během posledních 10 let se studia komiksu s pozoruhodnou jistotou usídlila na půdě evropského a severoamerického akademického světa. Grafickým vyprávěním se věnuje stále více odborníků, přibývají ať už specializované, nebo komiks alespoň částečně tematizující univerzitní kurzy a objevují se dokonce i první pokusy o ustavení samostatných oborů, například v roce 2013 na University of Oregon v Eugene. Vznikají nové časopisy, mezi jinými The Comics Grid (2011), Journal of Graphic Novels and Comics (2010), Historietas: Revista de estudios sobre la Historieta (2011), European Comic Art (2008) nebo Scandinavian Journal of Comic Art (2012), po celé Evropě, Spojených státech amerických a Asii jsou pořádány významné konference a v roce 2014 byla založena Comics Studies Society, první asociace svého druhu v Severní Americe. Ve vší té pozornosti věnované grafickým vyprávěním se odráží jak skutečnost, že se komiks od osmdesátých let 20. století dostává stále více do středu pozornosti knižního trhu, tak i např. jeho vzrůstající publicita podporovaná filmovými adaptacemi. Svůj díl ale sehrává také triumf „comic conů“ a rozmach kultury „geeků“, k němuž došlo na počátku 21. století, či všeobecný „vizuální obrat“ západního odborného provozu.

Tereza Šnellerová

Monografie Petra Andrease Vybírat a posuzovat. Literární kritika a interpretace v době normalizace je jedním z prvních knižních pokusů analyzovat veřejně publikovanou literární kritiku období normalizace v její celistvosti. Andreas tento rozsáhlý projekt zakládá převážně na analýze různorodých více či méně dostupných literárněkritických textů a na rozhovorech vedených s aktéry tehdejšího oficiálního literárního provozu. Svoji práci organizuje ve dvou stupních, vedle snahy podat celkový přehled forem a typů textů, v jakých se oficiální literární kritika vyskytovala, zároveň hledá obecný klíč, jakým lze k bádání o normalizaci přistupovat. Jeho pozice není snadná, dosavadní studium normalizační literatury v oblasti kritiky je výběrové a vesměs pouze informativní, hlubší vhled do tématu vyjma dílčích prací v době vzniku textu chyběl a adekvátní metoda pro přístup k normalizačním textům se stále hledá (z dosavadních příspěvků viz např. Alena Fialová: Poučeni z krizového vývoje. Poválečná česká společnost v reflexi normalizační prózy [2014]; Petr Šámal: „Literární kritika za časů »normalizace«, Literární archiv 37, 2006, s. 149–184; rozsáhlejší vhled poskytují příslušné pasáže kolektivní práce V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře [2015], jež nebyla v době vzniku recenzované knihy dokončena).

JIŘÍ HOLÝ

Nová Opelíkova kniha vychází ve stejném nakladatelství jako předchozí svazek věnovaný Karlu Čapkovi (Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi) a v téměř identické grafické úpravě (jen s jiným odstínem obrazce na obálce). Souvislost je patrná i z toho, že kratší úvahy a polemiky, Čapkovské drobinky, jsou v obou svazcích číslovány kontinuálně (v prvním je jich pět, nyní následují šestá a sedmá). A také druhá kniha obsahuje „přívažek“, jednu práci o Josefu Čapkovi (odkaz na Devatero pohádek Karla Čapka s „přívažkem“ Josefovým). I když jednotlivé části publikace vznikaly příležitostně, tvoří sestaveny dohromady pozoruhodně jednotný celek. Formálně se snad vymyká jenom doslov k německému překladu básní Josefa Čapka. Ohled na německojazyčného čtenáře, který není zasvěcen do české kultury, tedy jinou komunikační situaci, vedl k některým formulacím, které jsou v českém vydání snad nadbytečné. V dalších studiích a glosách se Jiří Opelík zabývá juveniliemi mladých Čapků, možným působením Hovorů s TGM na Čapkovu beletrii, polemikou s Evou Kantůrkovou kritizující Čapka, dále Čapkem jako básníkem (nejenom v úzkém smyslu slova, ale i jeho překladatelstvím, veršovanými pasážemi v hrách a prózách a tematizací básníka v trilogii) a Čapkovým vztahem k náboženství a Bohu (zde postrádám zmínku o drobné knížce Tomasze Węcławského Rekolekce s Karlem Čapkem, která vyšla polsky 1995 a česky 1997 a tvoří z katolického hlediska protiváhu vůči Durychově pohledu). Nejrozsáhlejší, polovinu svazku zabírající, je studie o škole Lidových novin. Navazuje vlastně na text o Čapkově vstupu do novin (Národních listů v říjnu 1917) a počátcích jeho novinářské činnosti z první čapkovské knihy, zabývá se však kromě Čapka celou skupinou dalších spisovatelů spojených s Lidovými novinami (Těsnohlídek, Mahen, John, Bass, Poláček, Golombek, Valenta, Drda, Jirotka) a tvoří vlastně malou monografii. Autor zde sleduje vznik tohoto fenoménu v předválečné brněnské redakci. Iniciátorem byl redaktor a pozdější šéfredaktor Arnošt Heinrich, prvním výrazným autorem této školy Rudolf Těsnohlídek. Cílem bylo vytvořit čtenářsky přitažlivou, ale zároveň literárně kvalitní beletrii pro noviny. Svůj vrchol zažila škola Lidových novin v meziválečném období a jejím jedinečným reprezentantem byl právě Karel Čapek. Nešlo přitom jenom o mediálně úspěšné texty, o které usilovala pozdější postmoderna, jejímž byl Čapek předchůdcem, nebo dnešní popkultura. Škola Lidových novin, jak ji formovali Arnošt Heinrich a Eduard Bass, byla spojena s demokratickou orientací a velkorysým masarykovsky nadstranickým duchem tohoto deníku. Kromě jmen, která Opelík uvádí, by bylo možné uvažovat o několika dalších autorech, těsněji nebo volněji s „Lidovkami“ spojenými, například Richardu Weinerovi a Františku Langrovi.