Previous Next
Křečovitý surrealismus VERONIKA KOŠNAROVÁ Obsáhlá obrazová monografie Krása bude křečovitá, resp. stejnojmenná výstava, probíhající od května...
Příspěvek k fenomenologii niternosti JOSEF HRDLIČKA V roce 2014 vydal francouzský filozof Jean-Louis Chrétien (1952) knihu nazvanou Vnitřní prostor. Navazuje v...
„Za večerních červánků“ HELENA CHALUPOVÁ Ve dnech 2. a 3. června 2016 se v prostorách Clam-Gallasova paláce v Praze u příležitosti 200. výročí...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

JIŘÍ HOLÝ

Nová Opelíkova kniha vychází ve stejném nakladatelství jako předchozí svazek věnovaný Karlu Čapkovi (Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi) a v téměř identické grafické úpravě (jen s jiným odstínem obrazce na obálce). Souvislost je patrná i z toho, že kratší úvahy a polemiky, Čapkovské drobinky, jsou v obou svazcích číslovány kontinuálně (v prvním je jich pět, nyní následují šestá a sedmá). A také druhá kniha obsahuje „přívažek“, jednu práci o Josefu Čapkovi (odkaz na Devatero pohádek Karla Čapka s „přívažkem“ Josefovým). I když jednotlivé části publikace vznikaly příležitostně, tvoří sestaveny dohromady pozoruhodně jednotný celek. Formálně se snad vymyká jenom doslov k německému překladu básní Josefa Čapka. Ohled na německojazyčného čtenáře, který není zasvěcen do české kultury, tedy jinou komunikační situaci, vedl k některým formulacím, které jsou v českém vydání snad nadbytečné. V dalších studiích a glosách se Jiří Opelík zabývá juveniliemi mladých Čapků, možným působením Hovorů s TGM na Čapkovu beletrii, polemikou s Evou Kantůrkovou kritizující Čapka, dále Čapkem jako básníkem (nejenom v úzkém smyslu slova, ale i jeho překladatelstvím, veršovanými pasážemi v hrách a prózách a tematizací básníka v trilogii) a Čapkovým vztahem k náboženství a Bohu (zde postrádám zmínku o drobné knížce Tomasze Węcławského Rekolekce s Karlem Čapkem, která vyšla polsky 1995 a česky 1997 a tvoří z katolického hlediska protiváhu vůči Durychově pohledu). Nejrozsáhlejší, polovinu svazku zabírající, je studie o škole Lidových novin. Navazuje vlastně na text o Čapkově vstupu do novin (Národních listů v říjnu 1917) a počátcích jeho novinářské činnosti z první čapkovské knihy, zabývá se však kromě Čapka celou skupinou dalších spisovatelů spojených s Lidovými novinami (Těsnohlídek, Mahen, John, Bass, Poláček, Golombek, Valenta, Drda, Jirotka) a tvoří vlastně malou monografii. Autor zde sleduje vznik tohoto fenoménu v předválečné brněnské redakci. Iniciátorem byl redaktor a pozdější šéfredaktor Arnošt Heinrich, prvním výrazným autorem této školy Rudolf Těsnohlídek. Cílem bylo vytvořit čtenářsky přitažlivou, ale zároveň literárně kvalitní beletrii pro noviny. Svůj vrchol zažila škola Lidových novin v meziválečném období a jejím jedinečným reprezentantem byl právě Karel Čapek. Nešlo přitom jenom o mediálně úspěšné texty, o které usilovala pozdější postmoderna, jejímž byl Čapek předchůdcem, nebo dnešní popkultura. Škola Lidových novin, jak ji formovali Arnošt Heinrich a Eduard Bass, byla spojena s demokratickou orientací a velkorysým masarykovsky nadstranickým duchem tohoto deníku. Kromě jmen, která Opelík uvádí, by bylo možné uvažovat o několika dalších autorech, těsněji nebo volněji s „Lidovkami“ spojenými, například Richardu Weinerovi a Františku Langrovi.

PAVEL JANOUŠEK

Bývaly časy, kdy lexikografické práce vzbuzovaly rozruch, neboť schopnost shromáždit a podle určitého klíče systémově uspořádat data do knižní publikace byla vysoko ceněna. Neexistovala totiž vhodnější forma soustředění a prezentace spolehlivých faktů, než specializované knižní slovníky zacílené na určitý okruh vědomostí. Informace v nich obsažené byly v úctě i proto, že tištěná publikace vám poslouží jen v případě, že ji fyzicky držíte v rukách, což vždy znamená více či méně časově náročnou cestu do knihovny, ať vlastní, cizí nebo veřejné. Jinak řečeno, mít k dispozici kvalitní slovník, to nebyla samozřejmost.

PAVEL ŠIDÁK

Jan Čep patří ke spisovatelům, jimž je věnována výrazná pozornost. Přesto však dosud chyběla monografie zásadní — totiž monografie popisující jeho prozaické dílo. Dosavadní čepovské knihy byly buď zaměřené jen k dílčímu aspektu díla (Motiv smrti v prozaickém díle Jana Čepa I. Štrychové), nebo ve shodě s ustálenou žánrovou koncepcí souhrnně pojímaly život a dílo (Pouť a vyhnanství M. Trávníčka, L’exil de Jan Čep J. Zatloukala), příp. se věnovaly pouze biografii (Jan Čep ve vzpominkách své rodiny, ed. M. Bauer). Prvním pokusem o čistě dílostředné uchopení je kniha Tomáše Kubíčka. Kubíček zcela rezignuje na oblast biografie; jeho knížka je literárněteoretický popis povídkové sbírky Dvojí domov a jejího klíčového principu, dvojího domova (název Kubíčkovy knihy funguje jako hříčka s homonymií názvu sbírky a označení pojmu). A budiž hned zmíněna i druhá podstatná část Kubíčkovy knihy: důkladná bibliografie prací Jana Čepa i textů sekundárních, která rovněž představuje cenný příspěvek čepovskému bádání. Proč si Kubíček zvolil právě Dvojí domov, je zjevné. Připomeňme, že už Bedřich Fučík konstatoval v souvislosti se Zeměžluči, jíž je poslední revidovaná verze Dvojího domova součástí, že tu je „narýsováno ve své podstatě už všechno, oč Čepovi bude napříště zápasit; všechno, co přijde později, už bude než varianta“ (Piseň o zemi). Dvojí domov byl knižně vydán roku 1926, sestaven je z povídek vydávaných časopisecky v letech 1921–1926 a definitivní podoby se dočkal v letech třicátých. Kubíček vychází z jeho „jádrových povídek“, tj. těch, které ve sbírce v proměnách různých vydání zůstávaly. Metodologicky Kubíček svou knihu staví na detailním naratologickém pohledu. Naratologicky je založena i pozornost k tematice a s naratologickým úhlem pohledu jsou těsně svázána pozorování genologická. Vzhledem k tomu, že Kubíček upírá stálou pozornost k historickým proměnám Dvojího domova — sleduje vývoj povídek od časopiseckého vydání i proměny sbírky v různých vydáních, kdy se proměňovalo její složení i samotné povídky —, vstupuje do rozpravy o díle i aspekt textologický.

JAN MALURA — IVA MÁLKOVÁ — MARTIN TOMÁŠEK

Olomoucké Panorama česke literatury (1994) bylo první polistopadovou příručkou, která prezentovala souhrnně, systematicky a faktograficky důkladně vývoj české literatury od raného středověku po rok 1989. Kniha se stala poměrně vyhledávanou pomůckou mezi studenty vysokých a částečně středních škol, brzy jí však začala konkurovat spíše výkladově pojatá práce Česka literatura od počatků k dnešku (1998), která byla navíc doplňována čítankami. V roce 2008 autorský kolektiv pod vedením Lubomíra Machaly zpracoval Panorama do podoby multimediální aplikace a navázal na ni příručkou Panorama polistopadove česke literatury (2012), zahrnující tehdy nejsoučasnější literární dění. Nedávno se stejný kolektiv k dílu vrátil, revidoval, doplnil a aktualizoval text, čehož výsledkem jsou nyní dva díly: Panorama česke literatury 1 (do roku 1989), Panorama česke literatury 2 (po roce 1989). Jsou pod ním podepsáni jak autoři, kteří stáli u zrodu původní knihy (kromě Machaly ještě Martin Podivínský, Alena Štěrbová a již nežijící literární historici Josef Galík, Eduard Petrů a Jiří Skalička), tak ti, kteří starší sestavu postupně doplňovali (Erik Gilk, Petr Hora — dnes rovněž zesnulý, Jana Kolářová, Petr Komenda, Radek Malý a Jan Schneider).

PIOTR GIEROWSKI  

Antologie Český strukturalismus v diskusi v redakci Ondřeje Sládka, která byla publikována v roce 2014, představuje šestnáctý svazek edice Strukturalistická knihovna vydávané brněnským Hostem, neobyčejně záslužného nakladatelského projektu propagujícího i připomínajícího strukturalistické dědictví. Jednotlivé tituly zmíněné edice jsou pracemi z oblasti strukturalismu nejen českého, ale i slovenského, polského, francouzského aj. Jejich autoři sledují strukturalistické myšlení v celém časovém rozmezí: od české prestrukturální tradice přes práce tří generací klasiků českého strukturalismu (Jana Mukařovského, Jiřího Veltruského, Mojmíra Grygara, Lubomíra Doležela, Květoslava Chvatíka nebo Miroslava Červenky) po kontexty německé recepční estetiky či tartuské sémiotiky. Recenzovaný svazek doplňuje naznačený strukturalistický záběr o nový aspekt — ambicí jeho redaktora bylo představení výběru prací západních badatelů, kteří se v období sedmdesátých až devadesátých let 20. století podíleli na širokých evropských diskuzích o českém strukturalismu: analyzovali jeho doktrínu, pojmový systém, zkoumali jeho kořeny (domácí i zahraniční), zkoušeli ho tvůrčím způsobem spojovat s jinými metodologickými školami.