Previous Next
„Wir — die Kinder des odsun“ LENKA ŘEZNÍKOVÁ Kniha Václava Smyčky zpracovává obtížné a stále do jisté míry kontroverzní téma poválečného odsunu Němců,...
Všichni mluví, ale je to tak nějak jedno JIŘÍ JELÍNEK Jak hovořit o historické próze ve světě, který (oprávněně) zpochybnil možnost objektivního poznání historie a...
Podnětná výzva teorii i interpretaci VERONIKA KOŠNAROVÁ Jako sedmý svazek edice Theoretica & historica, vydávané Ústavem pro českou literaturu AV ČR, vyšla...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

KATARZYNA CHMIELEWSKA (přeložil Roman Kanda)

Dne 23. srpna 2020 zemřela Maria Janionová, zřejmě nejvýznamnější humanitní vědkyně v současném Polsku, literární historička, znalkyně polského romantismu a literatury 19. a 20. století, představitelka varšavské školy dějin idejí. Není snadné přiřadit ji k určitému metodologickému či myšlenkovému směru — a to nejen pro zvláštní eklekticismus jejích děl, nýbrž také proto, že sama otevřela výzkumu moderní kultury nové obzory. To neznamená, že bychom její dílo mohli povšechně charakterizovat jako proteovsky proměnlivé či nepolapitelné. Marii Janionové nebylo nic vzdálenějšího než podléhání pomíjivým intelektuálním módám. Nicméně její díla byla vždy pevně zakotvena v aktuální současnosti bez ohledu na to, jaké epochy se právě týkala. Na mapě literárněhistorického světa ztělesňovala protipól formálních či strukturálních směrů, i když Roland Barthes, Lucien Goldmann nebo obecněji francouzské strukturální a poststrukturální přístupy se u ní dočkaly značného uznání.

MATOUŠ JALUŠKA — ALICE JEDLIČKOVÁ

Ve světě kolem nás se pořád něco rozpadá. Věci a soustavy, které se zdály být pevné, organicky srostlé či celistvé, ztrácejí soudržnost, tu se ztenčují, onde si překvapeně všímáme mezer. Výraz narativ se sice dnes používá ke konceptualizaci lecjakého souboru postojů, akcí a událostí, jejichž souvislost není zřejmá (nebo o ní mluvčí nechce nic říci), vpravdě koherentní narativ se ale těžko hledá. Jako by dnešní „velký příběh“ představovaly hlavně konspirační teorie, kterým se skutečné příběhy daří překřičet.

KLÁRA SOUKUPOVÁ

Publikace Kritika v pohybu Marka Lolloka vychází ze stejnojmenné dizertační práce, kterou autor v roce 2018 obhájil na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Soustředil se v ní na situaci české literární kritiky v dynamických, až chaotických devadesátých letech, spojených se zrušením cenzury, vznikem publikačních platforem a záplavou knih nových i reeditovaných, jež dříve vyšly v samizdatu či v zahraničí. Tyto vnější okolnosti činí z umělecké kritiky daného období přitažlivý námět pro literárněhistorické rozbory či analýzy — v Lollokově knize však tato očekávání zůstávají nenaplněna.

PETR ŠÁMAL

Milan Kundera to nemá snadné. Život spisovatele, který opakovaně zdůrazňuje, že podstatné je dílo, nikoli osoba autora, je probírán na stránkách deníků, společenských týdeníků i literárních měsíčníků. V průběhu několika měsíců totiž vyšly hned dva jeho životopisy, přičemž zejména první z nich, obsáhlá kniha Jana Nováka Kundera. Český život a doba, se z pohledu médií stal hitem sezóny. Oborová bibliografie české literární vědy, evidující minulou i přítomnou literární publicistiku, registruje ve svých databázích tři měsíce po vydání více než stovku příspěvků na téma Novákovy knihy, a to stranou pozornosti bibliografů zůstávají nespočetné diskuze a hádky, jež tento titul vyvolal v nepřehledném prostoru sociálních sítí či autorských blogů. Naproti tomu Kunderova biografie z pera Jean-Dominique Brierra potenciál vyvolat zájem širší veřejnosti spíše postrádá.

JIŘÍ TRÁVNÍČEK 

Původní, italské vydání této nevelké publikace má vročení 1950 (podruhé vyšla po autorově smrti v roce 1981). Dějiny současné české poezie vydal autor ve svých sedmadvaceti letech. Je to tedy již kniha spolehlivě odlehlá, taková, u níž máme dostatečný odstup, abychom zjistili, jak v čase obstála. Obstála? Pokud ano, tak zejména díky svému autorovi, osobnosti opravdu výjimečné a inspirativní. Pro širší veřejnost se touto osobností stal Prahou magickou (1973), titulem na pomezí odborného a beletristického psaní, jenž se podobá například Dunaji (1986) jeho krajana Claudia Magrise. Čili knihou, která odborníka neurazí, laika nadchne… a oba potěší.