Previous Next
Jak se ctí vyváznu? K edici korespondence Jana Liera a Julia Zeyera EDUARD BURGET V roce 2014 vydala teatroložka Petra Ježková obsáhlou monografii Obležen národem dramatiků o prozaikovi,...
Ústupky, skuliny a niky. Německý příspěvek k české literární kultuře za protektorátu KATEŘINA PIORECKÁ „Za nesnáze způsobené válkou je české obyvatelstvo kromě samozřejmého hospodářského rozkvětu...
Kniha o Věnceslavu Metelkovi JIŘÍ POLÁČEK Je obecně známo, že součástí geneze románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1893) jsou texty Věnceslava...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

EDUARD BURGET

V roce 2014 vydala teatroložka Petra Ježková obsáhlou monografii Obležen národem dramatiků o prozaikovi, fejetonistovi, kritikovi a v letech 1896 až 1900 dramaturgovi (a později až do své smrti lektorovi) pražského Národního divadla Janu Lierovi (1852 až 1917). Kniha je to v mnoha ohledech objevná, přestože si autorka zvolila pro svou práci klasický rámec knižní biografie, podařilo se jí za pomoci důkladného archivního výzkumu napsat knihu, jež dalece přesahuje obzor běžného životopisného pojednání.

KATEŘINA PIORECKÁ

„Za nesnáze způsobené válkou je české obyvatelstvo kromě samozřejmého hospodářského rozkvětu odškodňováno příkladnými, dříve nepoznanými sociálními a kulturními opatřeními.“ Tvrzení Karla Hermanna Franka, otištěné 30. 7. 1944 v deníku Die Zeit vydávaném NSDAP v Reichenbergu pro Říšskou župu Sudety většinou čteme jako manipulativní propagandistické gesto. Německý historik Volker Mohn už v úvodu své původně německy vydané dizertace připouští, že výrok skutečnou situaci v Protektorátu Čechy a Morava nevystihuje, nicméně německý státní ministr pro protektorát o růstu knižní produkce, návštěvnosti divadel, koncertů a především kin ve srovnání s rokem 1938 nelhal. Jaké místo tedy zaujímala kultura v protektorátní každodennosti? Jaké byly důvody zachovávání zdání české kulturní autonomie? A nakolik se jazykově česká umělecká tvorba stala nástrojem německé propagandy? To jsou pro Volkera Mohna natolik klíčové otázky, že Frankovým výrokem rámuje celou svou monografii Nacistická kulturní politika v Protektorátu. Koncepce, praxe a reakce české strany (NS-Kulturpolitik im Protektorat Böhmen und Mähren: Konzepte, Praktiken, Reaktionen, Essen, Klartext 2014).

KLÁRA SOUKUPOVÁ

Německý soubor studií zabývajících se autobiografickými texty, Das eigene Leben als ästetische Fiktion, by mohl podle svého názvu působit jako další z řady odborných monografií teorie autobiografie, jež se snaží postihnout specifika transformace životního příběhu do literární podoby. V tomto případě je však mnohem podstatnější podtitul, jenž zní Autobiographie und Professionsgeschichte — více než teoretickému uchopení problematiky literární estetizace života jsou studie věnovány právě textům, v nichž se autoři zaměřují především na svou profesi či povolání.

JIŘÍ POLÁČEK

Je obecně známo, že součástí geneze románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1893) jsou texty Věnceslava Metelky (1807–1867) z Pasek nad Jizerou. Osobnost, osudy a tvorbu tohoto písmáka detailně přibližuje kniha Jaromíra Jecha a Evy Koudelkové, mající vtipný název Vlastenec, který nezapadl a podtitul Dvě století Věnceslava Metelky.

JAKUB ČEŠKA

Petr Král měl jistě pravdu, když si ve svém polemickém textu (namířeném proti Kunderovským paradoxům Milana Jungmanna) posteskl, že je absurdní, že cenu Toma Stopparda za literární kritiku dostal Milan Jungmann za soubor esejů Cesty a rozcestí, a nikoli Sylvie Richterová za Slova a ticho („Paradoxy kunderologů“, Svědectví, č. 79, 1986, s. 626–630, zde s. 627). Tehdy se psal rok 1986 a není třeba se nijak pozastavovat nad tím, že Jungmannovi byla cena udělena roku 1985, zatímco Sylvii Richterové vychází první kniha esejů o rok později (Slova a ticho, Mnichov, Arkýř 1986). Zde totiž vůbec neběží o drobnou časovou nesrovnalost, nýbrž o zcela odlišnou atmosféru obou esejistických knih. Přesné, nečekané a inovativní postřehy Sylvie Richterové, která v lehkém esejistickém stylu prozrazuje zřetelnou inspiraci českým strukturalismem, francouzskou naratologií, neméně také francouzským strukturalismem (ale také hermeneutikou, psychoanalýzou…), ční proti těžkopádné, místy buditelské a morálně zapšklé esejistice Milana Jungmanna. Na začátku druhé poloviny osmdesátých let představují eseje Sylvie Richterové, minimálně v kontextu české literární esejistiky, zjevení, a to nejenom právě jmenovanými vlastnostmi, nýbrž také osobitým, sémioticky zakotveným pohledem na literární dílo. Literární sémiotika nebyla v té době — v české literární esejistice — zrovna rozšířenou disciplínou. Nutno poznamenat, že ani více než třicet let od prvního vydání Slov a ticha není situace o mnoho lepší.