Previous Next
„Wir — die Kinder des odsun“ LENKA ŘEZNÍKOVÁ Kniha Václava Smyčky zpracovává obtížné a stále do jisté míry kontroverzní téma poválečného odsunu Němců,...
Všichni mluví, ale je to tak nějak jedno JIŘÍ JELÍNEK Jak hovořit o historické próze ve světě, který (oprávněně) zpochybnil možnost objektivního poznání historie a...
Podnětná výzva teorii i interpretaci VERONIKA KOŠNAROVÁ Jako sedmý svazek edice Theoretica & historica, vydávané Ústavem pro českou literaturu AV ČR, vyšla...

IVA MÁLKOVÁ

Josef Hrdlička, docent Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Karlovy univerzity, jehož badatelský profil určuje v posledních letech soustředěná pozornost na lyriku, představuje své poslední téma — poezii v exilu — ve stejnojmenné monografii s podtitulem Čeští básníci za studené války a západní básnické tradice. Karlova univerzita ji ve svém nakladatelství Karolinum vydala v roce 2020.

Josef Hrdlička do knihy v přepracované a doplněné podobě zařadil také studie, které v letech 2018–2019 byly časopisecky publikovány, a tak odborně konfrontovány ve francouzsky, anglicky, polsky, ale i česky komunikujícím prostředí s důrazem na paměť, na filozofickou koncepci Viléma Flussera, na pojetí nomádství, na roli jazyka v exilu, na témata a přístupy, které se stávají výchozími, či ke kterým po analýzách, výkladech a srovnáních Hrdlička ve svých závěrech směřuje i v dalších částech knihy.

Josef Hrdlička svou knihu (jejímiž lektory byli Anne Hultchová a Justin Quinn) rozdělil do jedenácti kapitol (k některým úskalím dělení se ještě vrátíme). V úvodu předesílá, že v nich bude určující rozmezí 1948–1989, zhruba čtyřicet let dějin české poezie (deklarovaný záměr však v knize překračuje, což je jeden z prvků, který bude knihu tříštit, byť ji tím otevírá k možným budoucím výzkumným krokům) a tvorba poznamenaná zkušeností exilu. S lítostí akceptujeme pro Hrdličkovo bádání mez roku 1948, protože jsme si jisti (i v souvislosti s výchozím účelem a motivací publikace — připravovat podněty ke studiu, „vést“ své současné studenty komparatistiky), že předsunutí zájmu o jedno desetiletí zpátky, tedy k roku 1938, by přineslo (ve vazbě ke sledovaným osobnostem, tvorbě, k almanachům vydaným v kontextu zaniklého Československa v časech blížící se a probíhající světové války) v Hrdličkových tematických dominantách a metodických přístupech nové poznatky a jedinečná hlediska pro srovnání nejen v rámci jedné národní literatury. Leč věnujme se tomu, co v knize je, nikoli, co v ní chybí.

Exil Hrdlička nahlíží z několika hledisek, od počátku připravuje čtenáře, že jeho výklad bude oscilovat mezi literárněhistorickým (s ambicí zachytit také z paměti se vytrácející osud exulantů — básníků), literárněteoretickým (s důrazem na imaginaci), filozofickým (s koncepty domovů a příbytků či idealizovaných zemí).

Už od prvních řádků knihy Josef Hrdlička představuje své typologické favority v české exilové literatuře: Miladu Součkovou, Ivana Blatného, Ivana Diviše, tvůrce spojené s antologií Neviditelný domov, jejichž životní osudy a specifické úseky tvůrčí cesty se stanou určující pro promýšlení nabízených přístupů. Zvolený a deklarovaný konceptuální přístup Josef Hrdlička v několika místech knihy opouští, rozšiřuje jej, a kondenzované pojetí knihy oslabuje.

Otevírací kapitola „Poezie a exil“ si opakovaně a podnětně klade otázku významu a smyslu spojení exilu a literatury (poezie) jako klíčového bodu bádání. Následně v ní Hrdlička v kontextu evropských dějin literatury sémanticky, historicky, v odkazech na klíčové studie (mj. Taboriho, Forsdyckové) vymezuje zvláště související pojmy: exil — vyhnanství — migrace — vyloučení — vysídlení; samota — diaspora — kolonizace; exulant — poutník — ahasver — nomád; aby je v následujících kapitolách (povětšinou s přesvědčivou argumentací) kontextualizoval a spojil s analýzou, popisem a interpretací konkrétních veršů. Pro exil se stane výchozím sledování, vymezování a interpretace redukované existence a teritoria bytí; do biblických, antických, mytických příběhů, básnických obrazů zakódované narušení identity (obecně lidské i tvůrčí) a současně, či paralelně, či protikladně pojetí básníka jako nepohodlného živlu obsahujícího „přirozeně“ jak vyloučení, tak výlučnost. Hrdlička otevírá své mapování exilu návratem k polaritním, v tradici již ukotveným výkladovým modelům exilu, spojeným s Ovidiem a jeho elegiemi (exilium, exil) a s Baudelairovou básní „Labuť“ (vnitřní exil).

Při sledování tvorby v antologii prezentovaných exilových autorů se stanou určujícími archetypální rysy exilu — stesk po domově a iluze ideálního a idylického místa (v protikladu se ztracenou vlastí, se žitou ztrátou), idylizující se představa o modifikovaném národním společenství v podobě společenství exulantů a s tím spojený žánr elegie, vzdechu (Klement), exulantského lamentu (Malura).

Hrdličkova schopnost v nuancích vyjádřit, vymezit a srovnat (na základě znalosti rozsáhlé sekundární literatury k tématu) Ovidiovo pojetí básníka-vyhnance a Baudelairův pocit odcizení básníka v moderní společnosti a aplikovat obé na konkrétní básnické texty je velmi přesvědčivá a inspirativní. Tak se spolu potkávají a prostupují (vždy s odkazem na konkrétní básnický text) imaginární exilová situace, pocit vyloučení ze společnosti, odcizení od přítomnosti, nostalgie po nedosažitelné minulosti. Nejen v protikladu existují zásadní prožívání prostoru (tam a tady, tady a tam) a času (tehdy a teď, teď a tehdy).

Vstupní kapitola se pro nás stala nejpropracovanější a nejkomplexnější. V ní jsou precizně (a proto dávají šanci polemizovat s nimi) vysloveny charakteristiky (vycházející právě z poznání prostudovaného a z aplikace teoretických hledisek na postavení a tvorbu klíčových autorů spojovaných s některou z podob exilu) zvláště Fischla, Součkové, Blatného, Diviše, Gruši (ale také Weinera), což z nich v dané chvíli činí reprezentanty určité typologie exilů v dějinách české literatury po roce 1948. Je škoda, že se nalezené principy poté už neuplatní (nebo ne s tak závratnou přesvědčivostí) při výkladu a vzájemných srovnáních v kapitolách, které budou zvláště Součkové, Blatnému a Divišovi věnovány speciálně. V knize tak na sebe občas narážejí oba synekdochické principy (pars pro toto a totum pro parte).

První kapitola tak mj. ozřejmuje i přirozené vazby mezi Blatným a Součkovou, zobecňující a inspirativní schopnost Součkové vymezovat poezii exilu, když o básních píše jako o „imaginárním a mytickém místě, kde se mohou potkávat současné i vzdálené osoby“ (s. 36–37). Kapitola dává možnost chápat poezii exilu jako dílo s nemožností doručit poselství skutečnému adresátovi; jako tvorbu obrazů samoty, vedoucích až ke stvoření básnického alter ega (Součková — Rykrová); jako udržování přítomnosti pomocí slova (Blatný). Jsou připomínány i problematizovány pro exil a jeho lyrické ztvárnění vztahy mezi reálným a imaginárním, mezi nostalgií a idealizací, mezi rituálním a imaginárním, mezi negací, napětím, ztotožňováním, splýváním.

Jako velmi produktivní pro poznávání charakteru exilové poezie využívá Josef Hrdlička východiska Viléma Flussera pro poznávání charakteru lidské existence, tedy domov (Heimat) a příbytek (Wohnung), jedno se znaky stálosti, druhé jako vyměnitelnou a přesunovatelnou hodnotu spojenou s místem. Pro exilovou poezii je pak významné provázání „příbytku“ s vnitřní komnatou, s nerušeným útočištěm nahrazujícím vnější svět, s archetypálním prostorem srdce; se schopností básníka utvářet příbytek/bydliště ze slov, utvářet vnitřní scénu snění, umožňující vnímat vnější svět v ochranné zóně (Blatný). V kontrastu je potom v básnických textech poznávání prožitků nezabydlenosti, vystupování z úkrytu do světa se vším nebezpečím, s ahasverickým obcházením v labyrintu, s ústraním. Tak opět a jinak vedle sebe stojí model — vzor — analogie Baudelairových a Ovidiových veršů. Ve výkladu sledujeme proměnu motivů v symboly dalších a jiných trpících a vyhnaných.

Už první kapitola současně rozbíjí (zdánlivě nepřekročitelně) tradovanou a ve výkladech národní poezie dominantně uplatňovanou intepretaci exilu. (K proměněnému se budou vracet závěrečné kapitoly knihy). Exil a cizinectví vykládá také jako běžnou situaci intelektuála, jako metaforu pro přirozené a aktivující postavení člověka (básníka) ve světě. Představuje proměnu exilu v motiv („obohacující motiv nové kultury“ [Said, s. 173]), v metaforu síly, nové budoucnosti (kde už nemá místo exulant jako zapomenutá postava minulosti ani exulantův osud vyloučení a ztracené existence).
Výše uvedené okolnosti — zobecnělé modely vztahované ke konkrétnímu lidskému a tvůrčímu příběhu — jsou impulzem pro představování individuální a jedinečné cesty k osobitým výrazovým básnickým prostředkům, k povaze imaginace, k sémantickému dění v autorském kontextu, v kontextu exilové literatury, v kontextu literatury 20. století.

Vztah první kapitoly k dalším potvrzuje, že prvotní byly samostatné studie, které byly potom „poskládány“ do jedné knihy (což mj. dokládá i nikoli průběžné číslování poznámek pod čarou, ale v každé další kapitole začínající od jedničky), a celek se hledá.

S tím souvisí i následující poznámka: chápu autorské nutkání zařazovat další a další konkretizace právě sledovaného teoretického modelu, vyslovit vše, co během intenzivního studia nashromáždil, ale prozaické odbočky — ke Kafkovi, k Hostovskému, k dalším, dokonce až k Teréze Novákové, tedy i mimo vymezené období — zpochybňují koncepční přístup autora i zvolený název (k němu se hned vyjádříme).

Kapitola věnována Ivanu Blatnému nese název „Orfické divadlo Ivana Blatného“. V tuto chvíli musím přiznat, že titul zvláště této kapitoly i celé knihy chápu jako příliš exkluzivní, jako později nenaplněný (protože orfismus je v současné bohemistické vědě sledován a rozpracováván velmi osobitě — viz monografie Xaviera Galmische o Holanovi —, takže by bylo potřeba na povahu Blatného orfismu reagovat více než jedním odstavcem a ve srovnání, když to má být klíčový zřetel poznávání Blatného poezie spojené s životem v Anglii; stejně tak důraz na studenou válku a západní lyrickou tradici v titulu knihy považuji více za marketingový tah zvláště pro anglickou verzi — podle pravidel „název prodává“, protože v knize převažuje evropský kontext, pro českou poezii a její výklad nepřekvapivý. V této souvislosti připouštím, že závěrečné kapitoly, které sledují nikoli exulanty, ale svébytné v cizině žijící tvůrčí osobnosti původem svázané s Československem, již vycházejí z osudů tvůrců 20. století a vyrovnávají se se západní kulturou, kterou na území Čech, Moravy a českého Slezska zažíváme až ve 21. století).

Musíme se však vrátit k Hrdličkovým výkladům básníka. Komentuje a uvádí na pravou míru řadu informací obsažených ve veřejných publikacích (ať beletristických, ať popularizačních, ať odborných). Blatného představuje jako neopakovatelnou postavu tvůrce „utkvělého v básni“. Do souzvuku i napětí se dostávají dřívější jedinečné charakteristiky Jana Marii Tomeše, který o Blatného poezii mluví jako o „záznamu rekonstrukce paměti“, a výklady Blatného podle Krále, podle Součkové, podle Hrdličky. Paměť se stává součástí „vzpomínkových koláží“, dostává se vedle inscenování lyrických příležitostí na vnitřní jeviště (kde se potkávají všichni, kterým to Blatného paměť dovolí), které můžeme akceptovat jako tvůrčí lůno, o kterém Hrdlička píše. Ve výkladu Blatného poetiky nalézáme jednu oslabující skutečnost: jen v poznámce, a potom v jedné větě v kapitole o Miladě Součkové je zmíněna souvislost mezi Ivanem Blatným a Skupinou 42, ve výkladovém textu se však Hrdlička, podle našeho názoru k určujícímu podnětu, už nevrací. Stejně tak jméno Jiřího Ortena, blízkého přítele, je pouhou zmínkou, ale v časech na počátku protektorátu jsou to Ortenovy motivy a témata, která nacházíme jako ozvěny ve Starých bydlištích. Stejně tak by si surrealistickou odbočku pod čarou zasloužilo, pro ještě vrstvenější a hlubší zprostředkování poznatků o Blatného imaginaci, vysvětlení Roztrhaných panenek ve spojitosti s alter egem Josefa Kunstadta. Opět bychom se vrátili do prvních let druhé světové války a k transformaci surrealismu v aktivitách Skupiny Ra. A ještě jedna poznámka na okraj vztahující se k nevážnosti prohlášení v básni, že se Blatný považuje za ruralistu. Vrátíme-li se znovu k období, kdy se stále ještě formovala poetika Ivana Blatného, tedy na počátek čtyřicátých let dvacátého století, tak v daném období klíčila, abychom použili příznakové sloveso, a do popředí se prosazovala poezie definující se a definována jako ruralistická (Jan Čarek, Jan Branislav), která se opakovaně vrací k motivům, které představují domov, k motivům a tématům přinášejícím prožitek identity s krajinou a blízkými.

Milada Součková je v kapitole označená jako případ, jako básnířka prostřednictvím lyrického díla překonávající distance. Poezie se pro ni stává médiem zpřítomňování věcí a přítomnosti člověka (byť dávno zemřelého, byť vzdáleného, byť dlícího v dané chvíli za nepřekročitelnou hranicí). Slovo a řeč, další klíčový prvek její poetiky, jejich existence a neexistence byly určující už v roce 1939, když v Kaladý Součková píše: „Chci mlčet a přemýšlet v živých slovech“, jak Hrdlička bez datace cituje.

Právě postoj lyrického mluvčího je dominantní v přemýšlení nad poezií Ivana Diviše po odchodu z Čech. Hrdlička vychází z kontroverzní premisy: „téma odchodu (se) vysloveně nabízí jako protiváha příchodu cizinců, kteří se zmocňují země, i jako reakce na konformitu těch, kteří nové poměry přijali“ (s. 187). „Vzrušený básnický komentář Diviše a obrazné rozvíjení myšlenek“ uvozuje poetiku básníka, podávajícího osobně zaujatý obraz doby, mezi svědectvím a mýty, s ironizací a rozhněvaným pohledem, s jeho schopností slyšet a mluvit — spílat (v závěru tvorby i prorocky), vyslovovat invektivy. Diviš se nepřiřazuje k básníkům, kteří hledají a nalézají idealizovaný prostor či protějšek, nostalgie a idealizace domova nepatří do jeho motivického a tematického rejstříku. Skutečnost návratu Diviše z exilu domů využívá Hrdlička k analýze a srovnání (tady se objevují ozvěny, resonance a disonance v knize připomenuté italské cesty a návratu z ní u J. W. Goetheho) povahy distance „od stavů věcí ve světě“, z pozice „starého muže“. Proto Hrdlička (teď v aluzích na Baudelaira) mluvčího v Divišových básních sleduje ve „vnitřním exilu v pokleslé době“. (I v této kapitole ruší meandrování k Stanislavu Marešovi či poznámky o Jiřím Kolářovi).

V posledních kapitolách (od deváté) se mění nazírání povahy exilu a role poezie. Exil se stává motivem, dokonce je motivicky nahrazován prázdnotou, a to, vůči čemu přichází distance, je „reálný svět“ a „médium umění“. Znechucení z každodennosti (nejen v cizině) si tentokráte vytváří pozadí z úvah a obrazů, které jsou spojeny s J. J. Rousseauem, s jeho idylou nerušeného života, a se Starobinského prožitkem „vstupu do pustiny příznivé pro zrození zpěvu“ (s. 217). V proměněné perspektivě je vyložena poezie Petra Krále přijímajícího exil jako možnost nově promyslet svou situaci, na což navazuje podle Hrdličky „role oživeného vnímání“, „poezie mimo rámec historického smyslu“. Z této perspektivy je do českého literárního kontextu vřazována i poezie Ivana Schneedorfera, v níž je lyrický subjekt cizincem, který pozoruje, vidí, slyší, patří jen sobě samému (mimo minulost a přítomnost) a okouší a zaznamenává proměny exilu a nenávratu, exilu a návratu. V pozici outsidera a zkrachovalého exulanta je určována tvorba Václava Hokůva.

V kapitole věnované nomádství a jazyku Hrdlička rozehrává další pojetí exilu, teď už více méně spojeného s časem po pádu železné opony (a jsme u další nesoustavnosti v konceptu). Vykračujeme z na počátku knihy propracované polarity domova a exilu a promýšlíme spolu s Hrdličkou přetrvávání totalitní usedlosti — poznávání nepřekonatelné separace — kočování — pendlování. K pojetí života jako evidence, k ubytování se v bezdomoví, kdy změnou příbytku putujeme k sobě samému, k nekonečnému „odhalování skrytých vrstev“ (Czaplińska) — tady v souvislosti s Lubomírem Martínkem a jeho prózami (oživující odbočka v přednáškách, další rozkolísání v celku knihy).

Koncept přicházející v závěru jako impulz pro další bádání nejen Josefa Hrdličky je spojen s výkladem Věry Linhartové a Jiřího Gruši, s nomádstvím mezi jazyky (osvobozujícím, s možností „podvojného středoevropského zakotvení“). Neznámé se postojem mluvčího proměňuje v maximálně otevřené možnosti. Od „slovohnanství“ a pobytu v zemi němých (Stummland) směřujeme k „labyrintu omnilingvismu“ v případě dvojjazyčné básnické tvorby Jiřího Gruši, k „pupečnojazykovému labyrintu“ se sestupem až k sanskrtu či „Urřeči“ (Ursprache), kde se ocitáme u nového zrození v prostoru řeči (tak jiného, než jaký nám nabízel Josef Hrdlička u Ivana Blatného), s darem „mateřského jazyka poezie“ také u Věry Linhartové.

V závěru tak dochází prostřednictvím citací J. Brodského či Cz. Miłosze k odstupu od pojetí exilu, jak jej vymezovaly díla a recepce Ovidia a jeho Listů z Pontu. Exil je metaforou existence, stává se toposem o ztrátě (domova, publika, identity, jazyka), přirozeným postojem tvůrce.

Co vždy při čtení odborné knihy rozesmutní, jsou zbytečné chyby a gramatická a versologická přehlédnutí (když se v textu na straně 182 mluví o tónickém verši, ale v poznámce 49 se odkazuje k počtu slabik). Znepokojí nedotažené formální jevy — neuhlídaný dvojí způsob odkazování na citované dílo; nedůslednosti — s větším dopadem v anglické verzi knihy Poetry in Exile, Czech Poets during the Cold War and the Western Poetic Tradition — v uvádění a neuvádění základních dat života sledovaných osobností, využívání/nevyužívání odkazů pod čarou pro rámcové, „slovníkové“ údaje, určující klíčové události života, definující charakter tvorby sledovaných osob. Navíc, pro českou verzi knihy jsou takové údaje nadbytečné, pro anglickou podobu monografie svou nedůsledností matoucí. Zřetelně si to uvědomujeme u Jindřicha Heislera, který je zmíněn okrajově a pro kterého je vztah úkrytu a dotírajícího vnějšího světa fatálním osobním prožitkem transponovaným do specifických postupů a obrazů, navíc v blízkosti Toyen, což je zdvojený námět k přemýšlení nad pojetím třeba rozbité Arkádie.

Co motivuje k opakovanému čtení knihy Josefa Hrdličky? Mimo jiné způsob charakteristiky a průběžné kontextualizace dvou soudobých favoritek literární historie Milady Součkové a Věry Linhartové. Milada Součková, objevovaná a začleňovaná do dějin české poezie, prózy, kultury od devadesátých let už ve výkladech funguje jako sebevědomě existující a spojující element českého exilu. Věra Linhartová je svébytnou, mimo proudy systematicky pracující tvůrkyní a vědkyní, která nalézá přesná pojmenování pro proměny estetické i bytostné a je nepřehlédnutelnou osobou literárního a kulturního dění existujícího přirozeně vně i uvnitř „českostí“ střeženého prostoru. Protože také Hrdličkův pohled na českou exilovou poezii přesvědčivě naznačuje, že rysy básnické tvorby zvláště Ivana Blatného, Milady Součkové, Jiřího Gruši, ale i Petra Krále korespondují s děním v lyrice 20. století zvláště v Evropě.

Ač je to na hranici vymezeného badatelského aspektu, zaznamenáníhodný je opakovaný pokus (tady se Hrdlička přiřazuje mimo jiných k Miladě Součkové) i při úvahách o exilu a jiném historickém období, byť Richard Weiner není ani exulant, ani nomád, jen naplňuje v souvislosti s exilem několik sledovaných rysů (distance od domova, zachycení idyly všedního dne na metafyzických základech [s. 95]), vtáhnout autora nestrojeně do výkladu dějin české literatury, aby nezůstával jen výlučným a vylučovaným tvůrcem, v jehož připomínání dosud zůstává gloriola odvahy. Stejnou ambici má (tady s potřebou překonávat zapomínání a přehlížení) u Jiřího Kovtuna (v pasážích věnovaných jeho tvorbě také překračuje v monografii zvolený princip a rozsáhlými citacemi básní vytváří jakousi motivační miniantologii autora), u Pavla Javora, Jaromíra Měšťana, Jana Tumlíře, celé antologie Neviditelný domov (u níž překvapí, zdá se dobově — polovina padesátých let — nepřekročitelné „úkolování“ literatury, poezie, byť v exilovém rouchu „udržování živé paměti a opěvování ztraceného ráje“, Odložilík, což dává příležitost ke srovnání se závěry Macurova Šťastného věku, se symboly, emblémy a mýty budování komunistické utopie).

Co nabádá k opakovanému návratu k textu Hrdličkovy monografie, jsou zprostředkované a aplikované teoretické a metodologické podněty, zpřístupněné archivní zdroje (některé již v institucích dostupné, jiné trvající v tajemstvím opředené schráně osobního vlastnictví dopisů a rukopisů). S Josefem Hrdličkou se znovu učíme číst v textech, poetických prostředcích, imaginaci určující příběhy vyvolávající racionální i emocionální odezvu, nebo nám připomene, nově rozkrývá, interpretuje obrazy, významová pole jednotlivých slov, rytmus a melodie odkazující k prožitku i k poznávání, k návratu k okamžikům, v nichž se projeví podstata lidského života i křehké směřování k jedinečné identitě.

 

Josef Hrdlička: Poezie v exilu. Čeští básníci za studené války a západní básnická tradice. Praha, Karolinum 2020. 288 stran.

Vychází v České literatuře 6/2020.