Previous Next
Studentská literárněvědná konference 2021 TEREZA ROHÁČOVÁ Ve dnech 27.−29. dubna 2021 se uskutečnil devatenáctý ročník Studentské literárněvědné konference (dále...
Poctivý a potřebný návrat k Hálkovi IVO ŘÍHA Poctivý, tj. po „technické stránce“ precizně vyhotovený (jak je ostatně v České knižnici zvykem), jen v některých...
Švejkem k dějinám české literatury JOANNA DERDOWSKA Kniha polského bohemisty Piotra Gierowského Superhero Josef Švejk je autorem anoncována s příznačnou...

DALIBOR TUREČEK

Kompetence a výkon, ze kterých vyrůstá tato vskutku monumentální publikace, jsou v kontextu dnešních poměrů výzkumné práce naprosto mimořádné. Ačkoli se nejedná o knihu jednoho muže, ačkoli publikace navazuje na původní podnět Václava Černého z poloviny šedesátých let, podílela se na ní řada překladatelů, rozhodující, ba klíčový podíl Jiřího Pelána je přesto jasně patrný. Kolik jen bylo zapotřebí dovednosti a úsilí organizačního, překladatelského, koncepčního, literárně- a kulturněhistorického a v posledku i redakčního a korektorského, trvajícího nadto po řadu let, v nichž práce pozvolna vznikala?

Pokud bychom si ještě postavili před oči Pelánovu bibliografii dalších studií, překladů či edic, které v tomto období také vypracoval a uveřejnil, nezbývá než žasnout. Výsledek lze jistě nahlédnout z mnoha stran. Zásadní otázkou je již výběr textů, kompozice celku a problematika překladu. Upozorněme v této souvislosti jen na šíři výběru a žánrovou rozmanitost, sahající od beletrie přes filozofii k politické vědě a morálním spisům a opírající se o klíčové osobnosti jednotlivých oblastí kultury písma italské renesance, stejně jako o zásadní estetické, ale též epistemologické kategorie. Klíčový pořádající pojem je tedy podroben velmi široce založenému testu různorodým materiálem a je tak vlastně kladena podstatná a metodologicky inspirativní otázka po jeho oboru platnosti, modifikacích, různotvarech a variantách. Detailnější komentáře tu ale z podstatné části náležejí specializovaným romanistům.

V následujících řádcích zdůrazněme jen tři po našem soudu obecnější a pro literárněvědnou bohemistiku zásadní parametry recenzované publikace. První z nich bychom moli postihnout souslovím tradice jako podnět i závazek. Jiří Pelán se vždy hlásil k formativní univerzitní lekci, které se mu dostalo od Václava Černého. Trochu nostalgického respektu vůči našim Mistrům jistě pociťujeme více méně všichni. Kdo si ale vezmeme k srdci půl století starý, dávno uvízlý projekt a věnujeme mu řadu let soustředěného úsilí, zvláště když bychom na něj v dnešních poměrech financování a hodnocení vědy, pokřivených v humaniorech utlitaristickou optikou technologických, lékařských a části přírodních disciplín, zcela určitě nedostali grantovou podporu? Je přece výhodnější — abychom dotkli jen krajní extrém — předstírat objevování stále nových Amerik, vířit na metodologickém karuselu a nabízet do tří let hotové monografie, kterým třeba ani sám žadatel v okamžiku psaní grantového projektu vnitřně nevěří, či alespoň ví, že se v oné vymezené době řešení a ve svěrací kazajce dopředu požadovaných forem výstupů a výkazů nedají náležitě provést. Jiří Pelán tu postupoval tvrdohlavě a zároveň i ve vědomé distanci od panujících poměrů výzkumného financování a výkaznictví. Po řadu let konal práci, aniž by si ji mohl vykazovat v každoročním rituálu RIVu. Prostě proto, že se cítil zavázán kdysi přijatým podnětem, byl přesvědčen o smyslu takového běhu na dlouhou trať a v neposlední řadě — protože ho ona práce bavila a naplňovala.

Druhý podstatný parametr publikace se týká jejího žánru. Antologie (a ostatně materiálové edice vůbec) dnes nestojí příliš vysoko v hierarchii odborných prací. Jsou příliš pracné a subjekt badatele tu je — volens nolens — poněkud zastíněn primárním materiálem. V našem případě se přitom jedná o zdánlivé zastínění hned dvojí povahy. Přiznáním k původnímu podnětu, rámcovým převzetím původní struktury i dochovaných původních textů Pelán soustředil pozornost k Václavu Černému, kterému mimo jiné patří i „Slovo úvodem“ prvního dílu a „Doslov“ ke svazku druhému, tedy ono zdánlivě rozhodující rámcové odborné slovo. I Pelánova stať k problematice italské renesance, ačkoli přináší především jeho vlastní, zásadní a bohatě strukturovaný náhled na problematiku, je skromně nazvána „Koncept renesance Václava Černého“. A obsáhlé komentáře k jednotlivým fázím a formám jevu i osobnostem autorů, poznámky a vysvětlivky, které také náleží Pelánovi, jsou nepodepsané. Ono upozadění, či snad dokonce rozplynutí autora za žánrem antologie je ale jen zdánlivé. Pokud je totiž základní otázka, kterou si badatel prostřednictvím antologie klade, tak široká a komplikovaná, jak je tomu v případě literatury italské renesance, pokud je materiál tak mnohostranný a různorodý, že jen jeho utřídění a selekce představují nejednoduchý problém, pak jsou na historikovu práci kladeny stejné, nebo snad i větší nároky, než jak by tomu bylo v případě vypracování souboru studií či monografie. V onom druhém případě se totiž můžeme odvolat na specifický úhel pohledu, který jsme si vystavěli do základu naší práce, vědomě redukovat, záměrně selektovat matriál a interpretačně ho osvětlovat jen z jisté, pro nás klíčové pozice. V krajním případě dokonce můžeme onen materiál degradovat na ilustrativní doklady apriorních tezí. Antologie zato z povahy věci badatele nutí k neustálému hledání rovnováhy mezi fakticitou a konceptem, stále vede k nevyhnutelné aprobaci axiomat, přičemž prius je zde primární literární text, respektive množina textů. Záleží pak jistě na rámci, který antologii stanovíme. V případě rámce tak širokého a zároveň vnitřně strukturovaného, jaký mají recenzované svazky, je pak nutno — jak jsme již poznamenali — se vypořádávat s řadou zásadních metodologických problémů. Ty zároveň představují třetí z parametrů, kterých se chceme dotknout.

Prvním z nich je stanovení povahy oné základní pořádající kategorie. Odpověď tu není nikterak samozřejmá ani jednoduchá. Všimněme si jen několika málo aspektů, které nám recenzovaná antologie staví před oči. Václav Černý ve svém výměru italské renesance vyšel z kategorie moderního člověka a jeho renesančních kořenů, „člověka osvobozeného, svrchovaného pána a tvůrce svého osudu sociálního i osobního, názorového i mravního“ (s. I/13). Libě znějící, tradiční a obecněji rozšířenou generalizaci ale jen stěží potvrdí pohled do peripetií válek a epidemií italského 14. a 15. století, stejně jako ji nepodpoří poznatky o všedním životě širokých vrstev téže doby nebo konečně poučení o mocenské a ekleziastické praxi římskokatolické církve téhož věku. Teze tak má povahu esencialistickou a voluntaristickou, dobře se zato čte v rámci vyprávění velkého a v podstatě eschatologického příběhu humanitární modernity. Čtěme jen následující pasáž: „Renesance, toť také velkolepý belvedere, z něhož přehlédneš a jasněji pochopíš vývoj člověka od samé antiky, na prvém místě smysl tohoto vývoje, jímž je lidské osvobození“ (ibid.). Neklade se tu otázka synchronní extenze jevu, jakým má být onen „renesanční člověk“, otázka míry jeho obecné platnosti. Ale i řada atributů, které jsou jevu (dosti tradičně) připisovány, není jednoduše nesporných. Vezměme jen renesanční důraz na fyzickou až fyziologickou stránku lidského života, jak je manifestován v řadě kanonických literárních textů. Jde ale opravdu o objev a novum renesance? Nemusíme důvodně předpokládat analogickou tvorbu dřívější, jen nemanifestovanou v rámci písemně fixované tradice? Nejde tu tedy též o změnu ve vnímání přípustného a nepřípustného, ale zároveň o rozšířený obor platnosti písemnictví, nesený proměnami šíře literární produkce, která se vůbec dochovala? Nejedná se tedy také o posun hranic, pohyb od ústně tradovaného a snad i subverzivního k oficializovanému, legitimovanému i ve světě písma? Četba řádek Václava Černého podněcuje k řadě dalších otázek tohoto typu. Dodejme ale pro pořádek za prvé, že jeho humanitárně založený výměr nejen vyrůstal z duchovědné tradice, ale zároveň byl v době svého vzniku zásadním protikladem marxistickému pojetí historického materialismu, převádějícímu násilně a neorganicky veškeré historické dění na odosobněná schémata ekonomických a třídních vztahů. Zadruhé přiznejme, že si Černý byl dobře vědom i všech stinných stránek doby, ze které renesance vyrůstala.

Pro nás je ale především podstatné, že Pelánovo pojetí a výměr renesance jsou založeny na jiných principech. Jsou mu především kognitivním konstruktem, modelem, proměňujícím se v proudu času. Nejde tedy již tolik o to, co renesance „je“ ve své původní dějinnosti, ale čím se nám může stávat, pokud dějiny rekonstruujeme, navrhujeme jako kognitivní model. Čtěme jen tezi „teprve, když jsme schopni definovat, co za renesanci pokládáme, můžeme se ptát, v jakém časovém rozmezí tento fenomén nacházíme“ (s. II/717). Problém se ale pochopitelně nevztahuje jen na otázku chronologie, dotčenou právě uvedeným citátem, ale i na otázky synchronní extenze, vymezení materiálové množiny a interpretačních klíčů. Aby si vytvořil bezpečnou půdu pod nohama, Pelán proto nejprve kriticky sleduje proměny konceptů renesance od Vasariho k neopominutelnému Jakobu Burckhardtovi a dále prochází pomyslnou alejí zásadních prací k tématu (zejména Dilthey a Burdach, ale mnozí další). Jako k základnímu úběžníku i výchozímu bodu se následně krom otázek poetiky a estetiky nesoustředí k pomyslnému „renesančnímu člověku“, nýbrž k dlouho opomíjené renesanční filozofii, protože „právě filosofické myšlení bylo významným motorem renesanční dynamiky“ (s. II/725). Z citované formulace mimo jiné jasně vysvítá odklon od esencialistického pojetí historických jevů a příklon k pojetí procesuálnímu. Člověk se touto optikou stává jedním z klíčových filozofických témat, jedním z podnětů a katalyzátorů myšlenkového a estetického snažení doby, a přestává být esenciální kategorií prvého řádu.

Zároveň ale Pelán vděčně a uznale přijímá Černého zásadní podněty, nahlížející renesanci v širokém kontextu Evropy, vnímající její mnohonásobnou synchroničnost, upozorňující na opakované vlny zájmu o antickou kulturu. V jeho stopách také dotýká mnohostrannou a nejednoznačnou otázku švů i kontaktních ploch renesance a středověku. Přesto odlišně koncipuje kupříkladu zásadní problematiku synchronní extenze a diachronního uspořádání. Na rozdíl od Černého kupříkladu vylučuje z renesančního okruhu Danta, který „je sice jedinečná osobnost, ale není to ještě renesanční individuum, žijící v osobním čase“ (s. II/734). Stejně tak odporuje tezi renesanční dominance měšťanstva a v Diltheyových stopách klade akcent na podněty a mecenát elit „regionálních tyranií“ či papežství (s. II/734–735). V neposlední řadě pak polemizuje s Černého pojmem protorenesance, používaným pro quattrocento. Termín je Pelánovi příliš reduktivní, ale především neumožňuje reflektovat souběžný výskyt jevů různé povahy v jenom historickém okamžiku či v jediné literární situaci, tedy v našem případě koexistenci jevů hluboce a typicky renesančních s úkazy typově středověkými. Namísto rozhraničujících etap se tak před zrakem historika vynořují široké plochy překryvů, modifikací, koexistencí, a v jejich rámci je následně neproduktivní a jen těžko udržitelné pojmosloví s přeponou pre, sugerující zřetelně oddělitelné „vývojové fáze“ (dodejme, že stejně tomu bylo i v případě Vodičkova termínu preromantismus). Následně pak Pelán klade zásadní otázky, které „budou určovat i všechny příští koncepce renesančního období“ (s. II/735). Prvou z těchto otázek je poměr renesance ke středověku a baroku, druhá se týká vnitřního rozčlenění, třetí vede ke zkoumání způsobů apropriace a modifikace antické tradice, čtvrtá je povahou literárněsociologická (renesance urozených elit a/nebo měšťanstva), pátá hledá odpověď na poměr literární renesance k jiným oblastem vzdělanosti a kultury, navazující poslední se soustředí k vazbám i diskrepancím literatury a široce pojímaného společenského života. Podotkněme jen, že tu máme před očima návrh modelu, který by mohl být obecně platný. Pro danou chvíli je ale nejdůležitější, že Pelánovi je podstatou práce literárního historika návratné, z mnoha úhlů nahlédnutelné a trvalé doptávání, nikoli usilování o taxonomickou odpověď. Je si přitom vědom, že se jedná o doptávání nejednoduché povahy, protože renesance je „nesmírně komplexní fenomén, plný vnitřních protikladů, a na uvedené otázky lze často odpovídat — a to na bázi solidních argumentů — alternativním způsobem“ (s. II/736.). Jiří Pelán zkrátka vnímá práci v našem oboru jako utváření a argumentování kongitivního modelu, tedy činnost pohybující se v poli různorodých axiomů, kognitivních rámců, s využitím různorodých terminologických i interpretačních nástrojů. Připouští, ba předpokládá pluralitu a jako jediné kritérium validity toho kterého modelu vytyčuje jeho vnitřní koherenci a zároveň ověření co možná nejširší množinou různorodého materiálu. Právě v těchto bodech se žánr antologie ukazuje být jednou z velmi produktivních možností, ona validizační funkce materiálu tu přichází ke slovu ex definitione a zcela zásadním způsobem. Lekce, kterou nám tak recenzovaná antologie nabízí, není naléhavě produktivní jen pro bohemistická studia pozdního středověku a renesance, ale pro literárněhistorickou práci vůbec.

 

Václav Černý — Jiří Pelán (edd.): Italská renesanční literatura, I., II. Praha, Karolinum 2020. 456 + 804 stran.

 

Vychází v České literatuře 6/2020.