Previous Next
Česká literatura přes železnou oponu KAREL KOMÁREK Teprve z ediční zprávy na s. 470 a stručně ještě z textu na obálce se čtenář dozví, co kniha obsahuje (titul...
První příspěvek k široce pojatému zkoumání knižního trhu DALIBOR TUREČEK Z produkce Oddělení pro výzkum literární kultury ÚČL AV ČR vzešel po monumentálních dějinách cenzury v...
Minulost a současnost samizdatu VALENTINA PARISI (přeložila Lucie Johnová) Nedávno vydaná antologie Samizdat Past & Present, kterou edičně připravil...

VÁCLAV SMYČKA

Napsat čtivou knihu, která je plná informací o něčem tak odborném, jako je česky a německy psaná literatura z Čech přelomu 18. a 19. století, je bezesporu uměním. Toto umění, musíme si přiznat, většina z nás, literárních historiků, neovládá. Marek Vajchr, jak ukázal v knize Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace, mu ovšem rozumí. Dokázal napsat poutavou knihu o zrození fikční imaginace na konci 18. století v českých zemích a do jejího středu umístil postavu Josefa Schiffnera, které přiřkl autorství mnoha německy a později i česky tištěných románů, povídek a pohádek. Má to však jeden háček, vlastně háčků hned několik: kniha je plná zkreslení a přehmatů, takže některé z těch nejpřekvapivějších tezí jsou zřejmě nepravdivé. K tomu ale až později.


Vajchr staví výklad na své schopnosti vyprávět, postupovat od jedné pointy k druhé a propojovat známé (např. Máchu a s ním notoricky spojené otázky lokace Máje) s neznámým. Jeho kniha se tím v něčem podobá mé oblíbené knize o konci 18. století, Kalendáři Josefa Petráně, v níž se autorovi podařilo spojit lehkost psaní s neuvěřitelným množstvím detailů z korunovace Leopolda II. Vajchrova kniha má k tomu ještě několik velkých tezí. Ukazuje, že psaní bylo již v 18. století pod silným vlivem vizuálních médií, optických přístrojů, jako byla laterna magika či kukátka. Mnohé prvky filmového vnímání, jako je střih či dvojexpozice, tak jsou mnohem starší než vynález filmu. Tuto tezi Vajchr dokládá mimo jiné i na psaní Karla Hynka Máchy, skečích v jeho deníku a modelování prostoru v Pouti krkonošské. Vajchr správně odmítá mimetické čtení Máchových děl, která jsou více než zrcadlem určité krajiny intertextovým palimpsestem dobové (zpravidla německy psané) populární literatury a pouličních optických projekcí. Tak také celý žánr obrázků pochází ze zkušenosti s těmito aparáty. Osvícenská optická média pak zase navazují na barokní tradici iluminací.
Jakkoli tato teze může znít překvapivě, není vlastně nejpozději od Berlínských přednášek Friedricha Kittlera a jejich uplatnění právě na literaturu českých zemí konce 18. a 19. století, o něž jsem se nedávno pokusil (Optické přístroje v literatuře kolem roku 1800, in Z. Hojda, R. Prahl, M. Ottlová: Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století, Praha, Academia 2018, s. 167–181), nová. Vajchr dosavadní literaturu bezesporu zpřesňuje (například důrazem na dvojexpozici) a předkládá nové příklady. Je ovšem škoda, že se ke stávající literatuře nijak explicitně nevztahuje, stejně jako necituje ani literaturu k jiným tématům, o nichž pojednává (např. zobrazení kněžny Libuše, kterým se na stejném materiálu nedávno zabýval Ladislav Futtera). Sporadický seznam literatury na konci knihy navíc nepropojil konkrétními odkazy s textem, takže je jen málo použitelný.
Tyto drobnosti lze přičíst žánrové charakteristice knihy jako „esejistické“, s níž se setkáváme na zadních deskách. Další problémy lze ale již těžko omluvit esejismem. Jde o hlavní téma knihy, postavu Josefa Schiffnera. Vajchr navazuje na zhruba sto let starý pokus Arnošta Krause přiřadit Schiffnerovi autorství románů Zdenko von Zasmuk a Svatopluk oder Zwentibold. Krausův postup ovšem dovádí do extrému, když pozdněosvícenskému autoru připisuje dlouhou řadu dalších anonymně publikovaných románů, které v této době vycházely v Praze. S výjimkou románu Drazicky mit der stählernen Brust, k němuž se Schiffner sám přihlásil, ale Vajchr nepředkládá žádné hmatatelné důkazy, že by jejich autorem byl opravdu Schiffner. V některých případech to pak můžeme rovnou s jistotou vyloučit.
Jako první „nerozpoznaný“ román Schiffnera označuje Vajchr česky publikovaný román Maran a Onyra. Aby ho mohl přiřknout jinak německy píšícímu Schiffnerovi, vytváří důmyslnou zápletku s téměř detektivním charakterem. Podle Vajchra stál za Maranem a Onyrou, stejně jako za dalšími prvními českými romány, konspirační projekt Františka Martina Pelcla a Václava Matěje Kraméria. Tito demiurgové české literatury prý nechali Schiffnera napsat romány tajně německy, aby je poté přeložili do češtiny a díky utajení Schiffnerova autorství prohlásili za původní novočeskou prózu (s. 114–130). Pelcl měl být údajně na tématu svobody a exotiky zainteresován již od roku 1771, kdy recenzoval podle Vajchra v Prager gelehrte Nachrichten román Dominik a Serafina a drama svého bratra Inkle und Yariko (s. 123). Problém je, že román Maran a Onyra vyšel německy naprosto běžnou cestou v prestižním vídeňském a lipském nakladatelství Ignatze Kleinmayera pod titulem Marano und Onira oder die Kette des Schicksals již rok před českým překladem, což Vajchr (stejně jako mnozí bohemisté) ignoruje. V té době již dobře známý román tak stěží mohl dokazovat původnost české prózy a není žádný důvod spatřovat ve vydání českého překladu konspirační úmysl. Není ani důvod se domnívat, že by byl autorem románu Schiffner, který žádné své dílo nikdy nepublikoval u tohoto či srovnatelně prestižního nakladatele s nadregionální působností, tím méně, že by zde šlo o Schiffnerův románový debut. Stejně tak není pravda asi ani to, že Pelcl recenzoval před lety Inkle a Yariko (s. 120, 124), neboť siglu P., kterou je recenze podepsána, rozklíčoval Arnošt Kraus (pro Vajchra hlavní autorita) nikoli jako podpis Pelclův, nýbrž Christiana Löpera (srov. Arnošt Kraus: Pražské časopisy 1770–1774 a české probuzení, Praha, Akademie věd 1909, s. 48). Padá s tím i řada argumentů, které Vajchr uvádí pro Schiffnerovo autorství některých dalších románů, v nichž spatřuje podobnosti s Maranem a Onyrou.
Není-li Maran a Onyra žádným tajným konspiračním projektem, není také důvod se domnívat, že by jím byly i České Amazonky. Vajchrovy snahy o jazykový důkaz o odvozenosti Českých Amazonek z později vydané německé (výrazně rozšířené) verze Wlasta und Scharka mi nepřijde přesvědčivý, neboť při srovnání textů lze nalézt místy i opačnou tendenci zjednodušování původně plastičtějšího českého vyjádření chudším německým. Asi třetina textu, která přibyla v německé verzi díla, je také svým charakterem mírně odlišná (je zde větší důraz na exotično, tajemství kněžny Libuše, odkazy na bardství) od části, která je oběma textům společná, takže předpokládám, že k původnímu textu spíše přibyla, než že by z něho po napsání celku zmizela. Stejně mi není známo, že by byl dobově bezesporu nejoblíbenější a nejpovedenější román Prokopa Šedivého Mnislav a Světivina volným překladem nějakého románu Christiana Heinricha (Vajchr místy uvádí špatně Karla Heinricha) Spieße, jehož titul Vajchr neuvádí (s. 116). Ačkoli jsou v tomto románu průkazně přítomné prvky Schillerových Loupežníků a Spießovy povídky „Karl und Marie“ ze sbírky Biographien der Selbstmörder, nejde, pokud se nepletu, o pouhý překlad (na rozdíl od Marana a Onyry) a není důvod upírat tento text jako celek Šedivému (mohu se zde ale mýlit). Udivuje i lehkost, s níž Vajchr připisuje román Blutende Gestalt mit Dolch und Lampe Schiffnerovi, ačkoli se k němu výslovně přihlásil Josef Alois Gleich alias Dellarosa a pod jeho jménem bývá zpravidla v bibliografiích uváděn. Stejná lehkost se týká i některých jazykových důkazů Schiffnerova autorství. Údajná „Schiffnerem oblíbená slovní spojení“ „edle Simplicität“ a „Denkwürdigkeiten und Seltenheiten“ (s. 208) nachází Google v dobové literatuře v obou případech v řádech tisíců. Nejedná se tedy zajisté o výlučný autorský idiom, který by nám pomohl.
Problém je, že Marek Vajchr vůbec postupuje všude velmi výběrově a nechává Schiffnera vystupovat na dobovém poli pražské románové tvorby jako takřka jediného autora. Na jednu stranu mu tak přičítá na základě obecných tematických, motivických a jazykových podobností mnoho románů, které jeho být nemusí (či dokonce nemůžou), na druhou stranu zase z neznámých důvodů nezmiňuje desítky jiných anonymně vydaných historických románů z Prahy, které by Schiffnerovým dílem podle jeho vlastních měřítek být mohly. Nikde nenalézáme zmínku o románech Die eiserne Jungfrau, Die neun Zwillinge bei Billin, Die Geisterburg, Hans von Bleyleben, Der weiße Thurm zu Prag, Das Weib vom Berge oder die Felsenmutter in der Pogd Baba bey Prag, Wilhelm von Wartenberg atd. Vajchr rovněž nebere v potaz, že vedle Schiffnera tvořili tematicky a jazykově podobné romány také mnozí další pražští autoři, jako byli Franz Anton Pabst, Josef Polt, Josef Max Czapek, Johann Konrad atd. Vztahy mezi těmito spisovateli nerozplétá a jen povšechně zmiňuje vůdčí figuru této literatury, Christiana Heinricha Spieße. O tom, že například i Spieß dokázal napsat historický román založený na motivech z Hájkovy Kroniky se zemsky patriotickým programem (jeden z Vajchrových indikátorů Schiffnerova autorství), jsem se přesvědčil, když jsem s překvapením nedávno zjistil, že román Die eiserne Jungfrau, jehož hlavními postavami jsou bratři Kopidlanští z Kopidlna, je právě jeho dílem. Udivuje také, že badatel, který věnuje půl kapitoly údajně nezvěstnému románu Ritter von Hasenburg und Adela von Lechfeld, ve které si domýšlí jeho obsah z pouhého titulu a recenzní poznámky, neví, že román je běžně dostupný v univerzitní knihovně v Salcburku. Můžeme tak prozradit, že se román neodehrává na Rabí (s. 194), rytíř Hasenburg se nejmenuje Wenzel (s. 192), Žižka v románu přímo nevystupuje, ačkoli je zmiňován, a vypravěč straní oproti románu o Zdenku ze Zásmuk utrakvistické, nikoli katolické frakci. Nic z toho, uznávám, ovšem nevylučuje, že by autorem tohoto románu nemohl být Schiffner.
Větší odstup by si zasloužilo i Vajchrovo bombastické zhodnocení Schiffnerova historického díla (povětšinou v rukopise), které podle něho „šíří záběru a tematickou pestrostí“ nemá „ve své době srovnání“ (s. 84). Tematická pestrost a záběr je zajisté typickým znakem mnoha učenců této doby a stěží v tomto ohledu může Schiffnerova pozůstalost překonat to, co po sobě zanechali v rukopise Johann Ferdinand Opitz, Johann Franz Herrmann z Herrmannsdorfu či Johann Peter Cerroni. Obtíž je, že Vajchr opět Schiffnerovu pozůstalost nesrovnává a nemá pro své hodnocení měřítka.
Ano, cítím námitku, že kniha na zadní straně přece uvádí, že je „esejistická“, a může si tudíž dovolit trochu volné fabulace, stejně jako jen výběrové uvádění literatury. Celé toto detektivní hledání autorství by bylo samozřejmě v pořádku, kdyby je Vajchr představoval právě a pouze jako volnou fabulaci a nepromítal sebejistě Schiffnerovu biografii do děje románů. Snáze by se také přijímaly jeho úvahy, kdyby sám na několika místech pedantsky nekritizoval své oponenty (například Milenu Bartlovou) za drobné faktografické prohřešky a nevytýkal jim nepřesnost.
Dojem z knihy je tak rozporuplný. Na jednu stranu je skvělé, že někdo dokáže přilákat pozornost k dosud zapomenuté a přitom klíčové epoše literární kultury v Čechách, k desítkám románů, jimiž mnozí badatelé z politicky a esteticky ideologických důvodů v 20. století opovrhovali. Vajchrova kniha navíc umí klást této literatuře relevantní otázky a ukazovat na ní to, co je i dnes aktuální (např. transmediální konstelace). Přispívá tím bezesporu k osvobození těchto zapomenutých kulturních vrstev pozdního osvícenství z dvojího obklíčení národní filologií a strukturalismem, z nichž první je ignorovala jako nenárodní, druhý pro ně nenalezl místo v rozvoji „imanentních struktur“ vedoucích od utváření jazykové normy k úzce pojaté poetizaci prozaického jazyka. Na druhou stranu se však nemohu zbavit dojmu, že signalizovaný esejismus knihy zde posloužil jako alibi, kterým se zdůvodňuje výběrové uvádění pramenů a inspirací, odbytá heuristika a velmi volné zacházení s argumenty. Neviditelný rytíř tak skrývá pro čtenáře vedle inspirativních postřehů také mnoho nebezpečných nástrah. Kladu si otázku, zda je třeba platit tak velikou daň, když usilujeme o literárně působivý a pointovaný text. Copak se musí větší vědecká důkladnost vylučovat s uměním psát poutavě? Doufám že nikoli a že někdo jako Marek Vajchr příště dokáže lépe spojit své nesporné literární nadání a cit pro kladení relevantních otázek s odpovědnějším zpracováním tématu.

Marek Vajchr: Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace. Praha, Revolver revue 2019. 267 stran.

Vychází v České literatuře 4/2020.