Previous Next
RKZ anglicky — víc než jen překlad ZDENĚK BERAN V roce 2018, tedy v období, kdy si připomínáme dvousté výročí nalezení (1817) a prvního českého vydání (1819)...
Zkoumat literaturu bez společnosti nedává smysl JAN VÁŇA Sociologie literatury nemá u nás historicky zdaleka tak silnou tradici jako v Polsku. Vedle několika monografií...
O marxismu, medievistice a dějinách myšlení ROMAN KANDA Dne 25. října 2019 se v Praze uskutečnil česko-polský workshop „Marxismus a medievistika: společné osudy“....

JAN MALURA

Starší cestopisy jsou poměrně vděčným tématem kulturních a literárních studií, univerzitních seminářů i studentských závěrečných prací. Důvody lze hledat v zájmu o poznávání civilizačních jinakostí, současné vášni pro cestování i oblibě nekanonických literárních děl. V poslední době vyvolávají starší cestopisné texty pozornost editorů (srov. aktuální edici Kabátníkovy Cesty z Čech do Jeruzaléma a Egypta, ed. Miloslava Vajdlová [2019]), nestávají se však předmětem zásadnějších interpretačních výkladů, alespoň ne na poli starší literatury, kde nemáme k dispozici monografickou práci typu knížky Veroniky Faktorové o obrozenských cestopisech (Mezi poznáním a imaginací [2012]). Inovativní analýzy nabídla Lucie Storchová v edici Mezi houfy lotrův se pustiti… České cestopisy o Egyptě 15.–17. století (2005). Jinak se čtenáři a studenti, kromě dílčích statí, obracejí k dnes už poněkud zastaralé knize Eduarda Petrů Vzrušující skutečnost (1984).
Fakt, že v českém prostředí až do roku 2017 nevznikla novodobá vědecká edice Harantova cestopisu, může být pro leckoho překvapivý. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic je velmi známou osobností, jeho jméno žije v povědomí maturantů, pár vět o něm nevynechává snad jediný školský přehled starší literatury, existuje harantovská monografie Marie Koldinské z roku 2004 i mnoho dílčích příspěvků k jeho cestopisu (k medicínským, kulturně-geografickým aj. aspektům), vycházejí CD s jeho vokální hudbou. Kdo však někdy nahlédl do originálního tisku Harantova cestopisu, pochopil, že připravit jeho edici je gigantickým úkolem. Putování aneb Cesta z království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země jůdské a dále do Egypta a velikého města Kairu (1608) je dvoudílný učenecký humanistický cestopis autora se skutečně mnohostranným rejstříkem zájmů. Harant se zajímá o medicínu, botaniku, vojenství, geografii, etnografii i technické vynálezy a velmi intenzivně též o religiozitu, např. o náboženskou diferencovanost, biblické dějiny, ale i zázračné relikvie, fascinují ho zároveň nejrůznější kuriozity. Rozhodující přitom pro něj není vlastní zkušenost, ale snaha opírat se o „hodnověrné škrybenty“, tedy o širokou škálu autorit. Jaký význam jim Harant přikládal, ukazuje připojený rejstřík „Authores, kteříž se se mnou v vypravování věcí v této knize obsažených srovnávají“. Harant vytvořil až encyklopedické dílo, které jistě není jen cestopisem (vyprávěním o cestě), ale je to žánrový mix se spoustou naučných, historických a geografických exkurzů a traktátových pasáží.
Do nelehké přípravy edice takto komplikovaného díla se pustily dvě editorky z Masarykovy univerzity, literární historička Hana Bočková, jež pro Českou knižnici už dříve připravila cestopis Oldřicha Prefáta, a klasická filoložka Markéta Melounová. Výsledkem je dvousvazková vědecká edice úplného díla s veškerým dobovým doprovodem a s edičními komentáři, které obsahují mj. překlady jinojazyčných pasáží, slovníček, rejstřík toponym a zejména důkladné vysvětlivky. Ty jsou zásadní součástí celé edice, protože umožňují pochopit dobové reálie a narážky a činí takto celou četbu pro moderního čtenáře smysluplnou. Občas se však jeví jako předimenzované, zejména u citovaných autorit. Není nutné, domnívám se, předkládat půlstránkové medailony církevních otců či vysvětlovat myšlenkové koncepce antických filozofů, pokud to přímo nesouvisí s textem cestopisu, účelnější by byla explikace mnohem stručnější, základní data a samozřejmě upozornění na fakta, vztahující se přímo k reáliím, o nichž pojednává Harant. Abych uvedl konkrétní příklady, např. u vysvětlivky k Lucretiovi a jeho De rerum natura se myslím čtenář obejde bez informace, že „o vydání eposu se postaral M. Tullius Cicero, ačkoliv se s Lucretiovými filozofickými postoji neztotožňoval“, stačilo by až pokračování komentáře „o nilských záplavách a etésiových větrech O přírodě 6,712–737“ (s. II/556), protože právě to je užitečný odkaz, pomocí něhož lze příslušnou Harantovu pasáž porovnat s Lucretiem. Stejně tak se obejdeme bez podrobných informací o rezonancích Aristotela na křesťanském západě, stačí, když se dozvíme, s jakým latinským překladem Harant pravděpodobně pracoval. Předimenzované vysvětlivky poněkud znesnadňují orientaci v už tak rozsáhlých svazcích. Naopak vysvětlivky ke geografickým, historickým a přírodním faktům jsou většinou trefné, stručné a soustředěné na vztah k editovanému textu a skutečně nám pomáhají rozumět Harantovu dílu. Např. v pasážích o jízdě úrodnou krajinou s „pšenicí tureckou“ teprve prostřednictvím vysvětlivek pochopíme, že jde o kukuřici (s. II/491), stejně jako se dozvíme o plemenech tlustoocasých ovcí (s. II/548), nebo to, že „Ragúzští“, přidělení k benátskému správci, jsou vlastně obyvatelé Dubrovníku (s. II/487) a mohli bychom jmenovat desítky dalších vysvětlení a upřesnění. Dodejme, že tu narážíme na obecný problém, na který jsme nedávno s kolegou Smolkou upozorňovali v recenzi Editologie M. Kosáka a J. Flaišmana (ČL 2019, č. 3). Jestliže nejrůznějším otázkám ediční praxe je věnována detailní teoretická pozornost, jen mizivá reflexe se soustředí na tzv. explikaci textu (prověřování faktů, jmen, citací apod.) a zejména na doprovodné vysvětlivky a komentáře. Bylo by žádoucí si ujasnit, jaký způsob komentování je u různých typů edic žádoucí, a to vzhledem k různým potřebám čtenářů. Česká knižnice v tomto směru bohužel trpí značnou nejednotností.
Harantův cestopis je také dílem multimediálním, s notami (viz edici moteta [s. I/668–675]) a nebývalým množstvím kvalitních ilustrací a dobových map (srov. vyobrazení Káhiry s podrobným popisem [s. II/221–225]). Podkladem mnoha knižních dřevořezů známého slezského grafika Johanna Willenberga zde byly obrázky staveb, lidí, zvířat a rostlin vytvořené samotným Kryštofem Harantem. Tím, že edice zprostředkovává i tuto složku díla, ukazuje Putování také jako významný počin tehdejší knižní kultury a sama je solidním typografickým výkonem, v rámci České knižnice výjimečným. Jedna věc však přece jen čtenáři bude scházet, a to moderní, komplexní mapa Harantovy cesty, umístěná např. na předsádce knížky; orientovat se ve složité geografii díla totiž není vůbec jednoduché.
Doprovodné studie z pera Hany Bočkové a Lucie Storchové se věnují několika tématům, především trefně pojmenovávají zásadní odlišnosti obou dílů. V tom prvním je centrálním bodem Jeruzalém a cestovatelé de facto vykonávají náboženskou pouť po sakrální krajině Svaté země, přičemž Bible je jejich klíčovým průvodcem. Cestopis tady důkladně sleduje biblickou topografii a směřuje k vrcholu v podobě rituálního pasování poutníků na rytíře Božího hrobu (obřad je zachycen i v přiložených dokumentech, ilustracích a notových záznamech). Druhý díl se pak mnohokrát vzdaluje autopsii, Harant navštěvuje Káhiru, putuje k Rudému moři a na hory Oreb, Sinaj aj., ale pojednává dlouze též o východních zemích, které nenavštívil. Jeho dílo se tak, jak správně upozorňuje H. Bočková, blíží žánru kosmografie (s. II/411; vzhledem k tomu, že nejde o příliš známý útvar, čtenář by zde uvítal stručné objasnění jeho podstaty). Harant se v druhém dílu silně opírá o antické autory, ale i o soudobé spisovatele pojednávající o Dálném východě a islámu (resp. polemizující s islámem), vstřebává však i další zdroje, klasické i moderní, básnické, encyklopedické, vědecké. Pro Lucii Storchovou je Harantův cestopis především textem, který upevňuje stereotyp o jinakosti Orientu, je projekční plochou k vytváření kulturních identit, představ o tom, kdo jsme „my“ a kdo jsou „oni“.
Z literárních aspektů Hana Bočková příhodně upozorňuje na roli sentencí a přísloví, které komentují a pointují události. Jde skutečně o jeden z nejvýraznějších slovesných rysů Harantova cestopisu: „Pročež sme poznali, že ho Jidáš měšcem uhodil, a my chtějíce se louži vyhnouti (když sme Řeku nechtěli toho svěřiti), do bláta sme upadli. Havevamo da far con un barbier, che sapeva piu rader che spender, totiž že sme měli činiti s barvířem, který nás bez břitvy uměl holiti, ale neupřímně skupovati. Z té příčiny tehdáž sme přemejšleli, jak bychom ho zbýti a pěkně odbyti mohli. Ale byl liškou podšitý, neměl mošny sytý, uměl tak s námi zacházeti, že vol neb nevol s nim sme dále táhnouti musili, avšak jemu se v ničemž nesvěřili“ (s. II/24). Markéta Melounová pak v kratší stati doplňuje spektrum reflektovaných témat poznámkou o širokém korpusu Harantových zdrojů. Větší pozornost mohla být věnována v těchto souvislostech vícejazyčnosti, do českého textu Putování proniká nejen latina, ale italština, francouzština a další jazyky, kromě běžných citací mají právě sentence a přísloví velmi často cizojazyčnou podobu, přičemž Harant je vždy překládá, někdy i ve verších. „Jazykovou pestrost“ jako důležitý rys Putování zmiňuje 17. svazek řady Seminář České knižnice, který k edici vytvořila Hana Bočková (online dostupné na www.kniznice.cz; jen na okraj dodávám, že idea doprovázet jednotlivé svazky intepretacemi určenými přednostně učitelům středních škol se s odstupem času jeví jako dobrý nápad). Pozoruhodné pole pro příští literárněvědné, textocentrické bádání představují Harantovy deskripce, jejich způsob utváření, jistě do značné míry závislý na rétorických konvencích a citovaných zdrojích.
Je tu na první pohled jistý paradox — na jedné straně Kryštof Harant byl a je proslulou postavou naší minulosti, mj. proto, že byl osobností všestrannou, umělcem, válečníkem i cestovatelem (už vstupní latinské oslavné básně zdůrazňují, že Harant byl „znalý zpěvu i boje“, resp. že „překonává Orfea, mohl by soupeřit s Hektorem ve zbrani“), na straně druhé jeho cestopis nemá dobrou čtenářskou pověst. Je považován za dílo učenecké, pro moderního čtenáře těžko stravitelné, také proto jej pro mládež převyprávěl František Kožík, což mohlo být v edici zmíněno (připomíná to však již jmenovaný Seminář České knižnice). Místy je Putování skutečně textem čtenářsky nevděčným a v některých pasážích je spíš pro listování či studování než pro souvislé čtení (na tom však není nic zvláštního, není vůbec nutné všechny starší prózy číst jako současný román). Na druhé straně je v Harantově cestopisu mnoho strhujících pasáží opřených o prožité události, jež jsou líčeny dramaticky a dobrodružně. Hana Bočková mluví o citu „pro atmosféru okamžiku“ (s. II/409), Lucie Storchová naproti tomu ukazuje, že i Harantova líčení vlastních zážitků a dobrodružství v sobě nesou prvky jiných textů, podle ní „zdánlivě subjektivní pasáže tak stejně nakonec vždy obsahují učenecký nárok a moralizující sebestylizaci“ (s. II/422). Oba tyto náhledy jsou zřejmě pravdivé, osobně jsem mnohokrát nacházel v Harantově textu smysl pro detail a konkrétno; autor pozoruje, naslouchá a směje se (i vysmívá) a někde se ještě pozorování snaží umocnit ilustrací: „Mezi nímiž [tj. Turky] hromady rozličného a povětří svou libou vůní naplňujícího kvítí bylo, a pohlédajíce nahoru do oken, muzikou, kterou s sebou vezli, sebe obveselovali s velikým svým zalibováním a naším tejným smíchem, jako by svině pískala a osel bubnoval. Jakž každý z kontrfektu té jejich muziky, co za harmonii býti musila, souditi moci bude“ (s. II/64). Harant rád s nadhledem přenechává soud čtenáři („Což Božím-li či ďáblovým působením se děje, pobožnému čtenáři k uvážení toho zanechávám“ [s. II/197]), zařazuje historky o tureckých ženách a užasle popisuje své zkušenosti s místní každodenní kulturou (srov. masáže v části „Turecké v lázni odrbávání“). Ale recepční přitažlivost nemusí vytvářet jen autentičnost nebo anekdotická narativita. Harantův cestopis je atraktivní z hlediska kulturně-antropologického, přesněji řečeno kulturně-turistického. Čtenáři, kteří rádi podnikají poznávací turistiku, tu mohou konfrontovat způsoby dnešního a starého cestování a zároveň odkrývat vrstvy kulturní paměti svých oblíbených míst. Harant míří tam, kam dnes cestuje mnoho Středoevropanů, včetně Izraele (itinerář dnešních izraelských zájezdů se vlastně celkem blíží Harantovu programu). Sledovat, co poutník viděl (nebo mohl vidět) a cítil na stejných místech před čtyřmi sty lety, je poměrně vzrušující věc. Ano, stará literatura může být prostě jenom zajímavá, nic víc. Kryštof Harant se prezentuje jako příznivec pokroku v poznání (obdivuje cestovatele, kteří napravují omyly a korigují fakta) a několikrát reflektuje smysl a cíle cestování a cestopisného psaní (s. I/18–19, II/7–11). Také tento fakt se mohl stát tématem doprovodných studií (letmo to reflektuje zmiňovaný Seminář). Je otázkou, nakolik bylo cestování a jeho literární reflexe příznakově humanistickou aktivitou a nakolik Harantovo pojetí zapadá do typických projevů humanistické vzdělanecké kultury (správně vedené cestování jako „dosažení dobrého“, mohutnění „ducha i vzdělání“ [s. I/486]). Pokud se vrátíme k tématu celého čísla České literatury, není myslím pochyb, že Harant je v lecčems typickým spisovatelem pozdního humanismu, a to se všemi paradoxy (nekritická důvěra v autority, včetně legendární tradice, ale zároveň pochybování o letitých názorech), antická vzdělanost se tu mísí se zájmem o náboženské otázky, islám a konfesijní diferenciaci; dobově typická je snaha vytvořit všeobsahující, učenecké a intertextové dílo. Recenzovaná kniha tedy není jen kvalitně odvedenou edicí významného titulu starší doby, ale též prací, která může podněcovat důkladnější studium literatury a kultury pozdního humanismu.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Putování aneb Cesta z království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země jůdské a dále do Egypta a velikého města Kairu I, II. Edd. Hana Bočková, Markéta Melounová; komentář H. Bočková, M. Melounová a Lucie Storchová. Brno, Host 2017. 680 + 628 stran.

Vyšlo v České literatuře 6/2019.