Previous Next
RKZ anglicky — víc než jen překlad ZDENĚK BERAN V roce 2018, tedy v období, kdy si připomínáme dvousté výročí nalezení (1817) a prvního českého vydání (1819)...
Zkoumat literaturu bez společnosti nedává smysl JAN VÁŇA Sociologie literatury nemá u nás historicky zdaleka tak silnou tradici jako v Polsku. Vedle několika monografií...
O marxismu, medievistice a dějinách myšlení ROMAN KANDA Dne 25. října 2019 se v Praze uskutečnil česko-polský workshop „Marxismus a medievistika: společné osudy“....

MARKÉTA KITTLOVÁ

Antologie Cesty do utopie je rozsahem a editorským záměrem monumentální dílo. Na téměř devíti stech stranách editoři představují v co možná největší autorské a tematické šíři texty československých, převážně levicových intelektuálů, kteří ve dvacátých a třicátých letech navštívili sovětské Rusko a o své návštěvě referovali nejčastěji formou reportáží uveřejňovaných obvykle v levicově orientovaných periodicích. Antologie obsahuje přes osmdesát textů od více než čtyřiceti autorů a vydatný poznámkový aparát a je uvedena dvěma rozsáhlými studiemi. V první z nich („Sovětská veřejná diplomacie a západní intelektuálové“) Daniela Kolenovská velmi podrobně představuje mechanismy sovětské propagandy ve dvacátých a třicátých letech a způsoby, jakými fungovaly a působily organizace, které měly za úkol vytvářet obraz sovětského Ruska a jeho kultury na Západě (především VOKS — Všesvazová společnost pro kulturní vztahy se zahraničím). Ve druhé studii „Cesty československých intelektuálů do sovětského Ruska“ se Kateřina Šimová soustřeďuje spíš na domácí kontext a podává přehled o tom, jak bylo v průběhu dvacátých a třicátých let různými skupinami československých umělců, vědců a politiků, případně i některými institucemi, vnímáno sovětské Rusko, jeho kulturní scéna i každodenní realita. K antologii je dále připojen doslov, v němž se Šimová zabývá jedním z mnoha aspektů přítomných textů. Kniha tvoří obdivuhodný celek, především co se týká množství nashromážděného materiálu a jeho strukturování. Je to ale zároveň celek velmi heterogenní a vzpírající se jednoznačnému uchopení.
Heterogenita se ukazuje hned ve výběru zastoupených autorů. Jak v úvodu poznamenává Šimová, jde převážně o levicově smýšlející intelektuály, kteří měli minimálně v určité fázi svého života příznivý vztah k ruské revoluci a k sociálním a politickým změnám, ale také ke změnám v přístupu k umění, s nimiž byla revoluce v Rusku spojena. Přesto jde o velmi různorodou skupinu autorů. Jsou mezi nimi členové KSČ, a to jak ti, kteří ve straně vydrželi celé předválečné, případně poválečné období (např. Bohumír Šmeral, Julius Fučík, F. C. Weiskopf), tak ti, kteří z ní v určitém momentu vystoupili nebo byli vyloučeni (např. Jiří Weil, Vladislav Vančura) nebo byli opět přijati (Marie Majerová, Ivan Olbracht). Početnou skupinu dále tvoří autoři, kteří s KSČ a se sovětským Ruskem pouze sympatizovali, aniž by tyto sympatie vyjadřovali svou politickou příslušností (Bohumil Mathesius, Václav Tille, Karel Teige). Ani generačně se nejedná o jednolitou skupinu: jsou zde zastoupeni autoři silné generace narozené kolem roku 1900, ale také autoři starší.
Dalším rozdílem mezi jednotlivými autory a jejich texty, který přispívá k pestrosti antologie, je jejich profesní zacílení. Najdeme mezi nimi básníky, prozaiky, divadelníky, literární kritiky a teoretiky, novináře, výtvarníky, architekty i politiky. Navíc i uvnitř těchto skupin existují názorové a ideologické rozdíly. S tím souvisí také to, na co se jednotliví autoři při svých návštěvách sovětského Ruska dívají a o čem poté referují. Většina z nich si všímá toho, jak se proměňuje vzhled ruských měst, ulic, vesnic, sledují vnější proměnu země a to, jak v novém Rusku fungují služby, školství, zdravotnictví a tak dále. Jiné autory zajímá především revoluční umění. Asi nejintenzivněji a s nejcitlivějším vhledem referují o sovětském umění, ale i o sovětské skutečnosti jako takové autoři sborníku SSSR. Úvahy, kritiky, poznámky Bohumil Mathesius, Jindřich Honzl a Karel Teige, kteří navštívili sovětské Rusko v roce 1925. Do antologie je zahrnuta (kromě několika dalších textů) předmluva k tomuto sborníku, v níž se Mathesius zamýšlí nad vztahem revoluce a umění, nad samotným principem revolučnosti a pokouší se o analýzu vnitřních mechanismů revoluce a její podstaty. Charakterizuje nové pojetí kolektivity, které revoluce přinesla, mluví o nové podobě náboženství, jehož tradiční formu nahradil kult revolučních vůdců a zbožštění technické kultury a civilizace. Mathesiovu textu předcházejí v antologii reportáže B. Šmerala, M. Majerové a I. Olbrachta, kteří navštívili Rusko na samém začátku dvacátých let a kteří ve svých reportážích, jak sami deklarují, touží zachytit jen to, co viděli, jen povrch dění: „Chci psát jen o tom, co jsem viděla“ (s. 166; podtitul reportážní knihy M. Majerové zní Co jsem viděla v SSSR). Mathesiův text je prvním (ale v kontextu antologie rozhodně ne jediným) pokusem toto viděné také nějakým způsobem analyzovat a pochopit. Srovnání textů Šmerala, Majerové a Olbrachta s tím Mathesiovým odhaluje další zdroj heterogenity, která je pro antologii příznačná. Vedle čistě publicistických reportážních textů a vzpomínek se zde objevují texty, jež mají ambici nahlédnout pod povrch sovětské reality, ale také ji ztvárnit umělecky (reportáže E. E. Kische, úryvky ze vzpomínkové knihy V. Nezvala Neviditelná Moskva a především výňatek z románu Jiřího Weila Moskva-hranice). Různé žánrové zařazení textu s sebou přitom nese nejen různého adresáta, ale především jiný autorský záměr a jiný otisk autorské a lidské individuality. Postavit vedle sebe takto povahově odlišné texty znamená ještě o něco ztížit možnost vyčíst z antologie jasnou zprávu o povaze doby, kterou má zprostředkovávat.
Texty pocházejí z období mezi lety 1920 a 1938 a jsou řazeny chronologicky, což je vzhledem k výše naznačené různorodosti asi nejlepší možný způsob, přestože není neproblematický. Šimová se v úvodní studii pokouší ve stručnosti kontextualizovat každý příspěvek a zařadit ho do konkrétní historické situace. Ta byla však ve zmíněném období natolik dynamická a složitá, že by bylo potřeba mnohem podrobnější studie, aby bylo možné nahlédnout texty obsažené v antologii jako celek a spatřit v jejich charakteru a uspořádání aspoň některé souvislosti či obecnější tendence, které jsou viditelné pouze tehdy, je-li k dispozici patřičný odstup a zároveň smysluplný a srozumitelný odraz oné dynamiky. V textech se mihnou reflexe zásadních milníků meziválečného období, které se různým způsobem týkají vztahu Československa a československých intelektuálů k sovětskému Rusku, ať už jde o oslavy desetiletého výročí revoluce, kterých se zúčastnili a o nichž referovali např. Václav Tille a Vladislav Vančura, Charkovský sjezd revolučních spisovatelů v roce 1930, Sjezd svazu sovětských spisovatelů v roce 1934 či o zakročení proti politické opozici vedené Lvem Davidovičem Trockým. Ale ani ze samotných textů, ani ze zmíněné studie Šimové nelze získat jasnou představu, jak a nakolik se tyto změny projevily na charakteru toho kterého textu a na postoji jeho autora k sovětskému Rusku a revolučnímu umění.
Myslím si, že editoři si byli velmi dobře vědomi nemožnosti uspořádat takto bohatý a pestrý materiál takovým způsobem, aby byl přehledný. Zřejmě proto se rozhodli poddat se tomuto téměř neuchopitelnému chaosu a předat jej bezprostředně, pouze řečí samotných textů, protože právě v nich se skrývá veškerá dramatičnost a dynamika doby, o níž se jejich autoři rozhodli vypovídat. Při vědomí toho, že takovou knihu snad ani nelze čtenářsky uchopit jako celek, vytvořili v ní jakási mikrodramata, plochy vždy několika polemicky laděných textů, z jejichž konfrontace najednou povaha doby či autora vyplývá daleko hmatatelněji. Stojí tu proti sobě například texty Adolfa Hoffmeistra a Ferdinanda Peroutky, které jsou adresnou polemikou, ale i texty, které komunikují jen tím, že vypovídají zcela odlišně o stejných událostech či skutečnostech (např. články sociálnědemokratického politika Jaromíra Nečase postavené do kontrastu k článkům Bohumíra Šmerala a Ivana Olbrachta, odlišný způsob líčení oslav 1. máje u Jana Slavíka a Marie Majerové, nebo úryvky z knihy reportáží E. E. Kische Caři, popi, bolševici a za nimi následující odmítavá recenze Jiřího Polívky). Čtení těchto vzájemně se doplňujících či popírajících textů a porovnávání různě nahlížených detailů a momentek ze života v sovětském Rusku je často zdrojem pobavení, zároveň se však editorům na těchto malých plochách podařilo rozkrýt či alespoň naznačit i některá individuální dramata spojená s rozporuplným vztahem k sovětskému Rusku a šířeji ke komunistické ideologii. Nejmarkantněji v zařazení textů Jana Slavíka, který během několika návštěv SSSR postupně změnil názor na tuto zemi, a v úryvcích z reportáží a románu Jiřího Weila.
Antologii je možné číst mnoha způsoby. Kromě výše naznačených lze sledovat témata či motivy, které se v textech objevují nejčastěji. Mnozí z autorů jsou například fascinováni silou nekonečných mas, které se valí ulicemi ruských měst při oslavách a výročích. Josef Kopta takto popisuje davy při oslavách 10. výročí revoluce: „Z našeho pokoje vede okno na dvůr, který je přikryt skleněnou střechou. Býval tu kdysi bazar. A skleněným koridorem toho bazaru vidíme až na ulici. Je to táž, na níž jsme ráno stáli a po níž jde střední rameno průvodu. Kdybychom byli v devět hodin ráno tudy vyhlédli, viděli bychom tekoucí masu s prapory a standartami. Teď je půl druhé a ona pořád ještě teče […] Ve dvě hodiny jdeme k obědu, průvod pořád ještě jde. Po třetí hodině se vracíme od oběda a vyhlížíme oknem plni úžasu. Průvod nepřestal jíti, pořád se šine, pořád mlčky teče“ (s. 313). Jiní autoři věnují velký prostor líčení samotného příjezdu do sovětského Ruska, cesty vlakem a momentu překročení sovětských hranic. Šimová v doslovu charakterizuje místo přechodu hranic z Polska do Ruska s odkazem na literární topologii definovanou Danielou Hodrovou jako „topos vchodu“: „Cestovatelé do sovětského Ruska na jeho hranici procházejí proměnou, stávají se adepty zasvěcení. Přechod polsko-sovětské hranice proto není v jejich podání tematizován jen jako pohyb v prostoru, ale také jako přechod do jiného, změněného stavu vědomí, jehož prizmatem adept na cestě k zasvěcení nahlíží a reflektuje vnější realitu“ (s. 757), a uvažuje s pomocí pojmového aparátu sociologa Karla Mannheima o zprávách československých levicových intelektuálů ze sovětského Ruska jako o způsobech budování utopického obrazu této země. Další početná skupina autorů si všímá změn, které přinesla revoluce v oblasti umění, přičemž nejčastěji je tematizováno divadlo, v němž podle Mathesia došlo k přirozenému spojení revoluce a umění: „Divadlo, umění instinktivní, živé a pružné (v Rusku), vklínilo se ze všech nejdříve a nejhlouběji do revoluce a žilo s ní, aspoň v prvních revolučních letech, jedním dechem. A přísná, pracovitá revoluce, která věděla a ví, že dobýti moc je snazší než ji udržeti, vzala divadlo za své“ (s. 230).
Editorům antologie se podařilo nashromáždit tematicky pestré texty, ale zároveň je uspořádat tak, že se jednotlivá témata překrývají a tím i pokaždé nově nasvěcují. Podobně plastickou představu si lze díky zkombinování jednotlivých textů utvořit o způsobech, jakými autoři témata zpracovávali a jak pohlíželi na realitu sovětského Ruska. Při kontinuální četbě lze zachytit markantní rozdíly například v rétorice a stylistických rejstřících. Příkladem může být rétorika Marie Majerové, která ve svém spíše romanticky pojatém vzpomínkovém textu, v němž věnuje mnoho prostoru líčení přírodních scenérií a západů slunce, používá expresivní protikapitalistické výroky („hniloba imperialistů“, „starý svět se rozkládá jako mrtvola na slunci, páchne a zamořuje okolí“), stojící v ostrém kontrastu vůči lehkonohému, fejetonistickému stylu reportáží E. E. Kische nebo vůči textu Bohumila Mathesia, který má charakter odborného článku. Další rozdíly, ještě více zrcadlící množství přístupů k sovětskému Rusku a především k ideologii, kterou zosobňovalo, spočívají v míře ochoty nebo neochoty vidět v pozorované realitě přítomnou skutečnost či naopak přehlížet nedostatky ve prospěch budoucí, vytoužené reality, tedy, použiji-li termín Zdeňka Mathausera, v míře ochoty uposlechnout pozitivní apel, který velí vydávat ideální budoucnost za přítomnost. Z tohoto pohledu je nejzajímavější srovnání reportáží Julia Fučíka, které jsou zcela v duchu pozitivního apelu euforicky zaslepené, a Jiřího Weila, jenž i přes svou víru v komunistickou ideologii nedokázal nepopsat to, co skutečně vidí.
Bylo by možné uvést příklady mnoha dalších, explicitních i jen tušených názorových, ideologických či osobních střetů, které se na ploše antologie odehrávají. Cestami do utopie lze procházet křížem krážem a na každém kroku sledovat v nejrůznějších podobách drama epochy, v níž žili autoři jednotlivých textů a k níž se vztahovali. Těžko nahlédnout skrze texty tuto dobu uceleně, ale o to víc je možné ji jejich prostřednictvím prožít. Právě v tom je antologie výjimečná, že nabízí materiál, jímž se lze fascinovaně a téměř bez omezení probírat.

Kateřina Šimová — Daniela Kolenovská — Milan Drápala (edd.): Cesty do utopie. Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů. Praha, Prostor 2017. 871 strana.

Vyšlo v České literatuře 5/2019.