Previous Next
Desátá léta v podobách kritiky podruhé RADEK TOUŠ Když autorský kolektiv pedagogů a studentů ze Slezské univerzity v Opavě představil roku 2013 publikaci Desátá...
Ad maiorem Iosephi Vintr gloriam aneb Jesuitica k narozeninám významného bohemisty ONDŘEJ PODAVKA Josef Vintr je významný bohemista, žijící od roku 1968 ve Vídni, kde po mnoho let působil jako profesor...
Ta Věra vůbec nemluví MIROSLAV KOTÁSEK Veronika Košnarová otevírá svou knihu o tvorbě Věry Linhartové poukazem na rozporné přijímání jejích...

MARKÉTA KULHÁNKOVÁ

Publikace sestává z deseti studií a předkládá výsledky práce interdisciplinární sítě, sdružující pod záštitou německé vědecké grantové agentury (DFG) reprezentanty různých filologií zabývající se středověkou naratologií. Editory sborníku byli Eva von Contzenová, specialistka na anglickou středověkou literaturu z univerzity ve Freiburgu a vůdčí osobnost mladé generace německé historické naratologie (překlad její vlivné studie „Why We Need a Medieval Narratology: A Manifesto“ vychází v přítomném čísle České literatury; na podzim 2019 vyjde Handbuch Historische Narratologie, který editovala společně se Stefanem Tilgem), a Florian Kragl, profesor ústavu germanistiky a komparatistiky univerzity v Erlangen-Nürnberg.
Tematicky lze soubor rozdělit na dvě části: první čtyři kapitoly se věnují tématům spojeným s kategoriemi autora, vypravěče a perspektivy, šest následujících se zabývá časem a prostorem. Co do zkoumaného materiálu se příspěvky věnují převážně západním vernakulárním literaturám (německé, francouzské a z britských ostrovů) a v jednom případě latinské z francouzského prostředí (Johannes de Alta Silva a jeho Dolopathos). Většina ze zkoumaných děl pochází z 12.–14. století, výjimkou je diachronní studie struktury vyprávění ve velšské hagiografické poezii od Davida Callandera, která zasahuje až do století 16.
Geograficky a časově se vymyká první kapitola Sebastiana Balmese, která přináší v rámci kontextu exotické téma japonských cestovních deníků 10. století a zkoumá jejich narativní hlas a fokalizaci. Zpochybňuje etablovaný náhled literární historie, že cestovní deník Tossa nikki je vyprávěn v ich- formě, a předkládá jiné možné interpretace vypravěčského hlasu. Fokalizaci a perspektivě se věnuje také Brigitte Burrichterová ve své studii o románech Chrétiena de Troyes. Ukazuje, jak Chrétien sice po většinu času využívá vševědoucího vypravěče kontrolujícího vyprávění, ale nezřídka perspektivu zužuje a cíleně předává hlas postavám, čímž vytváří zvláštní efekty. Svou analýzu zakládá zejména na tradiční klasifikaci G. Genetta, příležitostně kombinované s některými dalšími teoriemi, a ukazuje, že eklekticky aplikované nástroje moderní naratologie umožňují bez problémů popsat vypravěčské umění Chrétiena de Troyes.
Jako nejzásadnější příspěvek k teorii z první části knihy se mi jeví studie Evy von Contzenové, která zpochybňuje užitečnost samotného konceptu vypravěče, respektive rozlišování mezi vypravěčem a autorem, pro studium středověkých literatur. Teze může na ty, kdo nejsou dopodrobna obeznámeni se současnými trendy v historické naratologii, působit až ikonoklasticky, opírá se ovšem o starší práce, zejména A. C. Spearinga, jejichž argumentaci rozvíjí, systematizuje a dokládá na příkladech ze středověké anglické literatury.
V krátkosti: von Contzenová rozeznává ve středověké literatuře tři typické narativní konstelace vyprávějícího „já“, přičemž ani v jedné není nutné pracovat se speciální kategorií vypravěče. Zaprvé je to „já“, které funguje jako vysílač narativního obsahu, není (nebo téměř není) individualizováno a je možné je identifikovat s osobou, která text prezentuje (předčítá či recituje publiku). Identita „já“ a vyprávěný svět jsou zde oddělené a nedochází mezi nimi k žádnému konfliktu. Zadruhé lze „já“ identifikovat s konkrétní osobností, ale vyprávěné události nejsou totožné s jejími vlastními zkušenostmi: „já“ tedy odkazuje k autorovi, není přímo zapojeno do líčených událostí, často zahrnuje (pseudo)biografické informace o autorovi či reflektuje proces psaní, jinými slovy vypravěč splývá s autorem. A zatřetí je vyprávějící „já“ (hlavní) postavou, která buď vypráví své zkušenosti, nebo je nějakým způsobem zapojena do vyprávěného světa.
Von Contzenová vychází z toho, že v centru středověkého vyprávění nestojí autor, ale vyprávěná zkušenost. „»Kdo« je podřízeno »co«. Středověká vyprávění upřednostňují reprezentaci zkušenosti, která zastiňuje otázky transmise i autorství“ (s. 69). Přitom zkušenost vymezuje, spíše v souladu se Sonjou Glauchovou než s Monikou Fludernikovou, ve čtyřech rozměrech: 1. jako zkušenost, pozorování, objevy postav (v procesuálním smyslu); 2. jako znalosti a dovednosti nabyté z vyprávění (v rezultativním smyslu); 3. jako zkušenost čtení (v procesuálním smyslu s orientací na recepci); 4. jako zkušenost nabývání znalostí z vyprávění (v rezultativním smyslu s orientací na recepci). Klíčovým komponentem narativu jsou tedy postavy, skrze něž je zkušenost prožívána, a touto zásadní funkcí postav také von Contzenová vysvětluje specifika postav středověké literatury oproti literatuře moderní: „To, že středověké postavy bývají ploché, je způsobeno jejich funkcí na trajektorii předávání zkušenosti považované za užitečnou pro publikum. Analýza vystavěná na zkušenosti nemusí vést k naprosto odlišným nebo překvapivým čtením středověké literatury. Může nám však pomoci lépe porozumět jevům, jako je imerze a užitečnost literatury coby součásti — a zároveň produktu - dynamické trajektorie procesuální a rezultativní zkušenosti mezi autory, vypravěči, postavami a čtenáři“ (s. 78).
Toto pojetí soustředěné na zkušenost přináší nejen přehodnocení kategorie vypravěče, ale také nové podněty pro studium žánrů, budeme-li žánry chápat tak, že odrážejí různé druhy zkušeností, různě zkušenosti rámují a strukturují a různí se v závěrech, které ze zkušeností vyvozují; nebo také jiný pohled na vztah mezi příběhem a diskurzem, na něž se dá pohlížet jako na dvě konceptuální dimenze zkušenosti: příběh rezultativní a diskurz procesuální.
Eva von Contzenová má nejen erudici a potenciál pro navrhování nových konceptů, ale také schopnost své myšlenky jasně a přesvědčivě formulovat. Hned následující kapitola však čtenáře, pomalu si zvykajícího na zbytnost konceptu vypravěče pro studium středověkých literatur, znovu zviklá. Stijn Praet totiž tvrdí, že ve středověké literatuře existuje nemálo případů, kdy autoři dualitu mezi kategorií autora a vypravěče využívají a na různé způsoby si s ní ve svých textech pohrávají. Dokládá to na příkladu rámcového vyprávění Johanna de Alta Silva s názvem Dolopathos, sestávajícího z příběhů založených na antických fabulích vypravěčsky upravených pro křesťanské publikum za pomocí čtyř strategií: christianizace, moralizace, dramatizace a historizace. Dílo Johanna de Alta Silva nebo autorů tzv. loirské školy je příkladem takového experimentování s vypravěčskými personami, kdy je čtenář záměrně stavěn před otázku, zda vypravěče (zcela) identifikovat s autorem. Takové hříčky implikují čtenáře, který je schopen rozpoznat, že text, který dobře koresponduje s realitou, nemusí být reálný, že „já“ textu nedezinterpretuje svět, ale vytváří jiný, čtenáře, který je ochoten spolupracovat na tom, čemu moderní naratologie říká fictional contract.
Následující studie spadá do oblasti tzv. diachronní naratologie, která sleduje vývoj některé kategorie nebo narativní strategie na delším časovém úseku. David Callander zkoumá vývoj struktury vyprávění ve velšské hagiografické poezii od 12. do 16. století s využitím modelu struktury vyprávění Labova a Waletského (model původně vyvinutý pro orální narativy bylo samozřejmě třeba adaptovat pro potřeby středověké literatury). Analyzuje tak délku narativních sekvencí, prezentuje vývoj narativní struktury této poezie a ukazuje, jak mohou být výsledky této analýzy nápomocné při dataci některých textů.
Tak jako části věnované vypravěči a perspektivě dominuje článek Evy von Contzenové, v části zabývající se prostorem a časem je stěžejní text druhého editora knihy Floriana Kragla s názvem „Schaubühnen. Überlegungen zur erzählten Topograpie und ihrer historischen Bedingtheit“. Kragl nabízí analýzu narativního prostoru středověkých vyprávění, který je „ve srovnání s vyprávěním 18. století překvapivě neflexibilní, strnulý a statický. Děj se odehrává — v naprosté většině případů — v předdefinovaných, po trvání jedné epizody pevně daných prostorových podmínkách, tedy na jevištích, která se v průběhu děje téměř nemění, která nejsou vzájemně propojena, nebo jen volně, a jednajícím postavám slouží spíše jako kulisy, než že by byly využívány ke trojdimenzionální interakci“ (s. 158). Pátrá také po příčinách těchto rozdílů a nachází je mimo jiné v povaze literární komunikace: zatímco moderní recipienti jsou v převážné většině čtenáři, ti středověcí byli daleko častěji publikem přednášeného textu, a prostor literárního díla měl tak daleko blíže k divadelnímu jevišti. Kraglův text je fascinující nejen precizní analýzou, ale také nebývale lehce plynoucím výkladem, který svou fundovanost a zakotvenost v badatelské tradici dokazuje v poznámkách pod čarou, ale autorovi se podařilo nezatížit text prezentací teoretického zázemí.
S Kraglovými analýzami dobře koresponduje kapitola Christiana Schneidera, který za pomoci pragmalingvistiky zkoumá vztah mezi reprezentací a vnímáním prostoru v německé epice 2. poloviny 12. století, přičemž vyzdvihuje zejména tři fenomény: zanedbávání prostorových podmínek, nedostatečnou vnitřní konzistenci prostorové organizace a chybějící pohyb. Ty přičítá, podobně jako Kragl, mimo jiné vlivu podmínek audiovizuální performance textů. Dominik Streit analyzuje čas a prostor v eposu Parzival Wolframa von Eschenbacha, zabývá se jejich vztahem a využívá také Foucaultova konceptu heterotopie. Ukazuje čtyři koncepty času a prostoru: makroskopickou, lineární a paralelní strukturu, přičemž každá dává vyprávění svůj vlastní smysl.
Dvě studie se věnují kategorii času, konkrétně vyprávěcímu prézentu. Co se týče práce s teorií, je kapitola Kathariny Philippowské téměř protikladem článku Kraglova: seznamuje čtenáře zevrubně s teoretickými studiemi k vyprávěcímu prézentu a mimo jiné tak ukazuje, jak nesmírně bohatá je německá teoretická literatura (nejen ke zkoumané problematice, ale k historické naratologii obecně). Patrně i vinou mé vlastní nedostatečné obeznámenosti s posledními trendy ve studiu vyprávěcího prézentu mi hlavní otázka, kterou si Philippowská klade, totiž zda vyprávění v prézentu je vůbec vyprávěním a „zda, a pokud ano, tak jakým způsobem, mohou být texty v prézentu fikčními“ (s. 176) připadá poněkud odtržena od textové skutečnosti (aspoň těch textů, jimiž se sama ve své práci zabývám). Philippowská pak ovšem na dvou příkladech, jedné narativní a jedné nenarativní písně z období kolem roku 1300 dokládá, že diskuze moderní naratologie na toto téma nereflektují realitu středověkých narativních praktik.
Příbuznému tématu se věnuje i poslední studie sborníku „Dimensions of Tense and Temporality in Middle High German Narratives“, jejíž autorka Sonja Zemanová podobně jako Katharina Philippowská navazuje na bohatou teoretickou literaturu, z velké části německé a germanistické provenience. Za pomoci tří případových studií ze středohornoněmecké literatury ukazuje, jakým způsobem může diachronní naratologie přispět k obecným naratologickým debatám. Její závěr by bylo možno zobecnit a vztáhnout na celý recenzovaný sborník: jejím úkolem je především studovat „dynamické dimenze změn v narativních strukturách ve vztahu k jejich sociokulturnímu kontextu; a testovat dosavadní domněnky o narativních světech“ (s. 283).
Deset studií tvořících recenzovanou knihu ilustruje trendy a významné aspekty, s nimiž se historická naratologie v současnosti vyrovnává, a zároveň i některé její rezervy a bílá místa. Editoři sborníku v úvodu případně upozorňují například na tendenci preferovat určité žánry, jako je dvorský román, hagiografie nebo hrdinská epika, a marginalizovat jiné; na koncentraci většiny analýz na období vrcholného středověku a opomíjení raného a pozdějšího období; na nedostatek srovnávacích studií; na někdy až přílišnou závislost na moderních naratologických trendech; a konečně na fakt, že v současné historické naratologii výrazně převažuje synchronní pohled nad diachronním. Ukazují tak dosud málo prošlapané cesty, kterými by se disciplína v budoucnu mohla a měla ubírat.
Kolektivní dílo německých medievistů je dalším z řady důkazů, že německé historické naratologii se ve světě máloco vyrovná. Na jedné straně je pochopitelné, sympatické a úctyhodné, že němečtí badatelé podporují svůj rodný jazyk a nechtějí na něj jako na jazyk vědy rezignovat. Praxe však bohužel ukazuje, že velká část německých prací zůstává nejen kvůli jazykové bariéře, ale také kvůli rozptýlenosti a horší dostupnosti zahraničním badatelům částečně neznámá. Němčina už nějakou není lingua franca ani v humanitních vědách, a to ani ve střední Evropě. Jediná cesta, jak dostat německou historickou naratologii na mezinárodní výsluní, jak si zaslouží, je publikovat zásadní studie a monografie, včetně těch germanistických, (také) v angličtině.

Eva von Contzen — Florian Kragl (edd.): Narratologie und mittelalterliches Erzählen. Autor, Erzähler, Perspektive, Zeit und Raum. Berlin/Boston, De Gruyter 2018. 289 stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2019.