Previous Next
Proč dnes číst Krolopa? MIREK NĚMEC Výbor z textů českoněmeckého literárního historika Kurta Krolopa (1930–2016), jenž nedávno vyšel v českém...
Endre Bojtár (1940–2018) TAMÁS BERKES Uzavřela se životní dráha jednoho mimořádně významného maďarského vědce, bohemisty, slavisty a baltisty, jenž...
Mezinárodní vědecká konference Jak psát transkulturní literární dějiny? VÁCLAV MAIDL Ve dnech 15. a 16. listopadu 2018 se v pořádajícím Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala vědecká...

MATOUŠ JALUŠKA

Veršovaná Staročeská kronika z počátku 14. století tvoří základní kámen mnoha verzí dějin české literatury. Právem. Jedná se o první kroniku sepsanou zde v „rodném“ jazyce a v rámci domácího středověkého písemnictví šlo o nesporný bestseler, jak o tom svědčí čtrnáct dochovaných rukopisů včetně zlomků. Lze ji tak srovnat např. s historickými „romány“ anglonormanského básníka Wace o historii Britů (Roman de Brut) a Normanů (Roman de Rou) z druhé poloviny 12. století, či s „lejchy“ (Lais) Marie de France z téže doby. Podobně jako Wace i Marie, i tento kronikář píše proto, aby poučil členy své komunity a s příslibem prospěchu, který jim z četby poplyne, je kamsi dovedl. Staročeská kronika má tak podle svého úvodu působit nejen na kognitivní mohutnosti čtenářů, ale rovněž na jejich emoce, a to pomocí co možná nejkompletnějšího vědění o jedné věci. „Jáz těch kněh dávno hledaji | a vezdy toho žádaji, | aby sě v to někdo múdrý uvázal | a vše české skutky v jedno svázal“, prohlašuje její neznámý autor, jemuž se ze zvyku dál říká Dalimil, a následně tento úkol bere na sebe. Způsob zachycení těchto „skutků“ jako projevů jednoho lidského společenství mezi jinými podobnými národy bývá tradičně vnímán jako nejpevnější bod, o který lze opřít interpretaci.
Stejným způsobem přistupuje k textu rovněž francouzsko-lucemburská medievistka Eloïse Adde-Vomáčková v recenzované monografii, rozdělené přibližně půl na půl mezi syntetizující studii a první moderní překlad celé Staročeské kroniky do západoevropského jazyka, v tomto případě do francouzštiny. Dizertace, ze které monografie vychází, byla za rok 2012 honorována Cenou Václava Černého pro nejlepší francouzské kvalifikační práce věnovanou českému tématu a o snaze poskytnout západoevropským čtenářům informace umožňující širší kontextualizaci kroniky svědčí krom zvoleného ústředního tématu rovněž časté exkurzy, například o historiografické produkci v českých zemích na konci středověku či o „znovuzrození“ národní mytologie v 19. století. S ohledem na to vše se nabízí otázka, zda má četba knihy smysl i pro bohemistu, a odpověď je kladná, i kdyby takovou měla být jen kvůli osvěžující distanci, již překlad do cizího jazyka umožňuje. Doprovodná studie navíc tradiční narativ o kronikáři píšícím proti Němcům obohacuje o zkoumání procesu vernakularizace či proměny literárního publika na přelomu vrcholného a stárnoucího středověku.
Úvodní monografická studie se dělí do pěti kapitol, v nichž je čtenář veden od osoby anonymního kronikáře k jeho cíli, jímž má být, jak se postupně ukazuje, formulace programu pro českojazyčnou šlechtu jakožto svrchovaného aktéra dějin království. Při črtání obrysů „Dalimilovy“ osoby a doby vychází autorka z interpretací českých historiků hlavního proudu; v první kapitole především inscenuje jejich dialog, od prvních pokusů o identifikaci autora kroniky u Pešiny z Čechorodu (který mu na základě čtení Hájka z Libočan dává jméno) po Radka Šťastného a Václava Tatíčka, a případné neshody mezi nimi se snaží harmonizovat, převádět na společného jmenovatele. Její vlastní Dalimil krystalizuje do člověka nepříliš zaujatého církevními záležitostmi a pohrdajícího měšťanstvem, který sice kritizuje kulturní importy všeho druhu, sám však píše pod vlivem dvorské kultury. Jako takový na sebe bere roli „nositele šlechtické ideologie“, který „přijal hodnoty aristokracie cele za své“ (s. 23), ať byl jeho vlastní sociální původ jakýkoli. Raison d’être této bytosti tak plně souzní s procesem budování pevné ideologické stavby, který autorka ve Staročeské kronice rozeznává. Její čtenáři jsou vedeni od mytologie, která je „úzce svázaná s dynastií, aby mohla vypovídat o velkoleposti panovnického rodu a skrze ni rovněž o velkoleposti českého národa“ (s. 81) k přestupkům posledních Přemyslovců až k „zakládající krizi“ (crise fondatrice [s. 23]) ústící do nástupu Jana Lucemburského. Tohoto panovníka si lze představit jako ideálního čtenáře vyprávění, schopného poučit se z chyb minulosti a navrátit zemi k dobrým pořádkům.
Dalimil svou Kronikou odpovídá na dobovou touhu po angažovaném literárním textu, který by roztříštěnou národní komunitu (Dalimilův jazyk) pobídl k jednotě. Jako literát chce této komunitě odevzdat dílo nadané mocí ohrozit dosavadní „monopol němčiny a latiny“, zakládající dílo české literatury, která je v něm tak či onak přítomna in statu nascendi (s. 49). Tuto lákavou tezi autorka dokládá poměrně konvenčně, v první řadě prostřednictvím přehledu autorových pramenů s důrazem na jejich rozmanitost; máme před sebou obraz pořadatele, který do svého díla a jazyka stáčí co možná nejširší vzorek předchozí tradice. Od (pravděpodobně) vymyšlených kronik, vůči kterým se Dalimil v prologu vymezuje, ale zároveň je prezentuje jako implicitně český korpus autorit, postupujeme přes „literaturu v úzkém slova smyslu“ (tedy literaturu dvorskou) a hagiografii k historické produkci, která již skutečně mohla být kronikáři k dispozici, tedy ke Kosmovi a jeho pokračovatelům. Autorka při tom neustále zdůrazňuje ideologické pozadí Dalimilova díla, které vstupuje do postupně vznikající veřejné, v zásadě laické sféry a odpovídá na touhu publika po propůjčení identity. V jeho konkrétním případě se „přirozeně“ (s. 63) jedná o identitární požadavky šlechty a o její politické aspirace, jimž konstruovaný obraz soudržné komunity Čechů velmi dobře odpovídá. Literární originalitu Staročeské kroniky a základ její nezastupitelnosti v kánonu české krásné literatury pak autorka v návaznosti na Josefa Hrabáka, Jerzyho Woronczaka a Zdeňku Tichou spatřuje především v použití bezrozměrného verše, ve kterém dlouhé verše přibližují poezii próze, umožňují autorovi nahradit parataxi hypotaxí, a tak svou výpověď argumentačně hlouběji propracovat. Vzniklý artefakt tak nakonec působí jako „sekulární kázání pro Čechy“ (s. 71).
Od řeči vstupující se svým příběhem do kompetitivního, vícejazyčného prostředí, a již jako takové nabyté významy, postupujeme ve třetí kapitole k patrně nejvýraznějšímu a rozhodně nejčastěji zpracovávanému rysu „Dalimilova“ stylu — k nezakrytému nacionalismu a nenávisti k Němcům, s nimiž podle často citovaného postřehu Ingeborg Glierové zachází hůř než leckterý německý kronikář se Židy (s. 75). Autorka vnímá tento rys v širším kontextu šlechtické ideologie, jejíž základy se v ději Staročeské kroniky postupně odhalují, když sledujeme zrod onoho společenství, jemuž má text propůjčit moc. To se má stát již na mytickém počátku existence českého státu, při ustavení přemyslovské dynastie, jež se děje z vůle stařešinů a v dialogu kněžny Libuše s nimi. Tato dynastie, zajišťující v zemi nejen vládu, ale díky knížeti Václavovi rovněž ohnisko svatosti, je podle autorky inkarnací národa, jeho organickým plodem a jedním z funkčních ústrojí. I proto může společenství předáků této jazykové obce panovníkovi nejen radit, ale rovněž jej za patřičných okolností volit, aniž by tím byla dynastická ideologie jakkoli narušena.
V kontextu „války Čechů s Němci“ se úvodní studie obsáhleji věnuje působení zemských světců a pragmatickému využití jejich příběhů, jež je patrné zejména v případech svatého Prokopa a Zdislavy z Lemberka, která mezi světci nejvýrazněji reprezentuje zemskou šlechtu. Následně se autorka obrací přímo k problematice národa a ukazuje, že se ve Staročeské kronice jedná v první řadě o organický celek, který nejvíce ze všeho připomíná „druhé tělo krále“ jak je známe od Ernsta Kantorowicze, tedy nástroj zaručující kontinuitu výkonu moci. Skutečnost, že tento instrument středověkých monarchů lze vztáhnout ke komunitě, k zemské obci, svědčí o aristokratickém zacílení kroniky velmi výmluvně. Němec se stává cizím elementem v těle či maligní buňkou neschopnou integrovat se do organismu, a proto musí být označen jako nepřítel, jak se děje v paradigmatickém příběhu o zrádném Durynkovi z mytologických časů. Takové postavy slouží kronikáři především jako nástroj, jenž má zvenčí motivovat Čechy ke sjednocení, stejně jako slovo jazyk, jímž je (dle autorky) v gestu vědomého odklonu od Kosmy a jeho rozlišováním mezi lingua a natio označena národní pospolitost právě proto, aby byli němci, neschopní srozumitelně a konstruktivně mluvit, automaticky vyloučeni (s. 105–106).
Syntéza pokračuje rozborem konfliktů, do kterých se pouštějí domácí rodina a cizinci. Ukazuje se, že za maskou Němce se u Dalimila skrývá rovněž tvář měšťana jakožto nejnebezpečnějšího antagonisty aristokracie. Oproti šlechtě, ukotvené rodovými jmény ke konkrétním lokalitám domácího prostoru, představují obyvatelé měst hrabivé agenty chaosu, vystupující proti těm, jimž majetek (včetně peněz) po právu náleží. Dalimil přitom klade podle všeho velký důraz na to, aby u kladných šlechtických hrdinů svého vyprávění jejich vazbu s místem odněmčil, když např. Jana z Vartemberka uvádí jako Jana ze Stráže. Pouto mezi šlechtou (jakožto tou pravou podobou národa) a zemí samou se tak dále posiluje.
Pátá a poslední kapitola shrnuje Dalimilův politický program, jenž má popsaný základní konflikt řešit a k jehož formulaci dochází především při popisu úpadku za posledních Přemyslovců, způsobeného zlenivěním Čechů za Přemysla Otakara I. Šlechtici se v této době oddali rozkoším a přestali plnit základní úkol jim svěřený, neudíleli panovníkovi rady. Šlechta zůstává garantem blahobytu, její působení v této roli ovšem závisí na její schopnosti vrátit se ke starým, osvědčeným modelům — a právě tuto možnost Dalimil šlechticům nabízí, proto píše dějiny podpírající fixní obraz „zemské obce“ jakožto „jednoty šlechticů, jejíž moc je větší, než součet moci jednotlivých účastníků“ a která je zpodobněna jako „entita trvající na věky“ (s. 186), schopná garantovat fungování státu nejen pomocí rad adresovaných panovníkovi, ale v oprávněných chvílích rovněž ozbrojeným povstáním.
Autorka tedy domýšlí tradiční pohledy české vědy na Dalimila a činí tak velmi inspirativně, bez ohledu na občasnou repetitivnost textu či obšírné líčení faktů z českých dějin, které bude patrně lokální publikum nudit. Užitečnost posledních kapitol, pojednávajících o ideálním uspořádání vlády v království, může být umocněna paralelní četbou syntézy Roberta Antonína Ideální panovník českého středověku (Praha, NLN 2013), která pracuje s týmiž texty českého i evropského kánonu. Za nejinspirativnější metodu v knize Adde-Vomáčkové považuji průzkum frekvence slov a asociací mezi nimi za použití programu HYPERBASE. Na tomto základě ostatně autorka definuje tři základní osy výkladu. Z množiny 103 výrazů, které se v kronice vyskytují více než čtyřiadvacetkrát, v první řadě přicházejí ke slovu aktéři politického dění. Nejfrekventovanějším zachyceným slovem vůbec je totiž kněz, přítomný na 434 místech, král se 206 instancemi obsazuje celkem čtvrté místo, ciesař je se 150 sedmý. Vysoká frekvence těchto slov ve středověké kronice ze střední Evropy jistě nepůsobí nijak překvapivě a politické zaměření Dalimila je třeba dále specifikovat. I při tom vedou data vystoupivší z HYPERBASE autorku k výsledku potvrzujícímu tradiční čtení textu. Dále se totiž ukazuje, že Dalimil zdůrazňuje národnostní problematiku v „zemi“ (212×), kde se spolu sváří „Čechové“ (127×) s „Němci“ (103×). Třetí preferované hnízdo pak představují pojmy spojené s hierarchií společnosti, zejména se šlechtou, ležící v ohnisku kronikářova zájmu. Sem patří nejčastější pán (91×), hrad (78×) a čest (46×), ale také například koň (32×) či meč (25×). Tuto síť vztahů neopouštíme při čtení syntézy i kroniky samé prakticky nikdy. Je ovšem škoda, že se použití této metody omezuje kromě výše uvedeného trojitého trsu asociací jen na slovo rod (který vstupuje do podobných vztahů jako jazyk), cizozemec, Němec a Čech a nepracuje např. s klíčovým slovem rada.
Překlad následující po studii se drží kritické edice Jiřího Daňhelky, Karla Hádka, Bohuslava Havránka a Naděždy Kvítkové (Staročeská kronika tak řečeného Dalimila, Praha, Academia 1988–1995) a působí velmi plynule, přičemž zvolená řešení vycházejí z interpretací zdůvodněných v syntéze a zpětně podpírají její hlavní teze. Jako příklad této dynamiky lze uvést klíčovou třetí kapitolu kroniky, kde se mužští představitelé české obce vysmívají Libuši a žádají ji, aby jim místo sebe dala mužského vladaře. Pasáž „[zeměné] rady ijedné nevzemše, | křiknú všichni jedním hlasem“ (v. 36–37) překládá autorka jako „[gentilshommes] sans même s’être concertés, | ils crièrent tous d’une voix unanime“. Ambivalence českého nevzetí rady či vzájemné porady, v níž je zřetelně přítomna možnost, že zemští předáci v tuto klíčovou chvíli jednají ukvapeně, je v překladu zjednoznačněna. Chvíle možného zmatku se tak stává okamžikem působení prozřetelnosti: předáci se mezi sebou ve francouzském překladu vůbec neporadili, a přesto mluvili jednomyslně. Následující varování Libuše před mocí knížete a apel na zemany, aby omezovali jeho moc, se tak stává blahým produktem této intervence prozřetelnosti, zatímco v české verzi může stejně dobře představovat pokus o minimalizaci škod vzniklých zbrklým mužským rozhodnutím. Ambivalence originálu zaniká, což ovšem při překladu děje skoro vždy, i v převodech Dalimila do moderní češtiny. Spojení úvodního výkladu o ideologicky průzračném Dalimilovi s kronikou jakožto příběhem o budování jazykově definovaného národa dává smysl a působí aktuálně.
Jacques Le Goff se v předmluvě, již autorce věnoval ještě před dopsáním knihy, soustřeďuje na prezentovanou a často zdůrazňovanou skutečnost, že „národní cítění“ existovalo v českých zemích již na počátku 14. století, a svou „rekomandaci“ ke knize zakončuje prohlášením: hle, „nyní je jasné, že Evropa se při obtížném, ale působivém ustavení sebe sama nemohla stát ničím jiným, než Evropou národů“ (s. 8). Dalimilovskou syntézu Eloïse Adde-Vomáčkové se vyplatí číst i z tohoto hlediska, uprostřed situace, v níž se mimo jiné hraje rovněž o definici onoho pojmu, okolo něhož se výklad Staročeské kroniky točí. A v níž se ukazuje, že středoevropské definice národa, s jejichž následky se opět konfrontujeme, jsou sice věkovité, podmínky, za kterých vznikly, však lze poznat a snad s nimi dál nějak kreativně pracovat. Mnohé v tomto navýsost kanonickém textu českého středověku visí na jazyce, na řeči, jež se vlomila do krize, do bezvládí, a vytvořila pro sebe tělo, obalené jako kůží bojovným nacionalismem. Pořád je to ale řeč, tekutá, vplývající do historické situace jako do formy, občas kladoucí odpor. A v tom možná spočívá jistá naděje.

Eloïse Adde-Vomáčka: La Chronique de Dalimil. Les débuts de l’historiographie nationale tchèque en langue vulgaire au xive siècle. Paris, Publications de la Sorbonne 2016. 461 stran + 15 stran obrazových příloh.

Vyšlo v České literatuře 3/2019.