Previous Next
Jaromír Šavrda demytizovaný PETRA LOUČOVÁ V roce 2018 uplynulo třicet let od nečekaného úmrtí ostravského novináře, básníka, prozaika a disidenta...
Na obranu fanfikce STEFAN SEGI Pojetí akademického psaní o populární kultuře jako obrany má dlouhou tradici, která často více než o populární...
Básně, věci a básně o věcech JIŘÍ JELÍNEK Ve dnech 30. 1. až 2. 2. 2019 se v prostorách Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze konala...

STEFAN SEGI

Pojetí akademického psaní o populární kultuře jako obrany má dlouhou tradici, která často více než o populární kultuře samotné vypovídá o předsudcích akademiků. Ze známých příkladů můžeme uvést studii Umberta Eca o stripu Peanuts, která představovala obranu komiksu (v kontrastu k autorově kritické analýze společensky konformního Supermana), či monografii Yvone Tuskerové Spectacular Bodies, jež se pokoušela obhájit subverzivní potenciál akčních filmů osmdesátých let proti nejrůznějším druhům tehdejší feministické a kulturní kritiky. Obhajoba autentické populární/lidové kultury, která by v ideálním případě měla představovat alternativu kulturnímu průmyslu, je charakteristická zejména pro badatele spojené s kulturními studiemi. V českém překladu již vyšla průkopnická kniha Subkultura a styl Dicka Hebdige, který působil v birminghamském středisku kulturních studií (CCCS), a který v ní představil starší i právě aktuální hudební (a související módní) subkultury jako prostředek třídního a rasového vymezení vůči hlavnímu popkulturnímu proudu. Formu obhajoby má do značné míry i vlivná kniha Janice Radwayové Reading the Romance, která usilovala formou kvalitativně-kvantitativního výzkumu vyvrátit některé zažité představy o čtení románů pro ženy.
Právě na Radwayovou svým způsobem navazuje monografie Veroniky Abbasové Fanfikce: ženská literatura nového věku. Nikoli snad metodologicky — zatímco Radwayová postupovala metodou řízených rozhovorů, Abbasová se drží především literárních textů samotných —, ale spíše na obecnější rovině. Obě badatelky se zaměřily na často vysmívané a zároveň v podstatě vědecky neprobádané oblasti literatury spojené s autorkami a čtenářkami (proto podtitul Ženská literatura nového věku) a poukázaly na výraznou diverzitu, která se nachází pod zdánlivou homogenitou zavrhovaných žánrů. Konec konců, již úvod Fanfikce je pojmenovaný „Apologie fanfikce“ a v závěru se Abbasová označuje za „kronikářku“ žánru.
Forma obrany či kroniky má jistě své opodstatnění, jde o první domácí širší odbornou sondu do rozsáhlého a spletitého světa fanouškovského/fanynkovského psaní. Zároveň však takto defenzivně/kronikářsky pojatá monografie nemá vyhraněné metodologické zaměření a slouží spíše jako přehled dosavadního myšlení o fanfikci, předkládá stručné dějiny žánru a blíže představuje některé významné druhy fanfikcí zejména z hlediska jejich genderového zaměření, aniž by předkládala koherentní systém klasifikace fanfikce jako takové.
Kniha je rozdělena do deseti poměrně stručných oddílů. Ten první shrnuje dosavadní domácí i zahraniční bádání na poli fanfikce. Nejedná se přitom o pouhý výčet, ale o poměrně kritickou stať, která upozorňuje na jistou jednostrannost a selektivnost dosavadního bádání, které se zaměřuje především na „slash“ a jiné podoby fanfikce poněkud přehlíží (jakkoli jde o jev vcelku pochopitelný vzhledem k subverzivní a znepokojivé podstatě žánru, který musí být pro badatele nesmírně lákavý). Velkou pozornost Abbasová věnovala zejména klíčové monografii Henryho Jenkinse Pytláci textů. Televizní fanoušci a participativní kultura (český překlad v současnosti připravuje nakladatelství Akropolis), která patří bezesporu k zakládajícím textům, pokud jde o myšlení o fanfikci. Je možná trochu na škodu, že není dále reflektován vývoj Jenkinsova myšlení vzhledem k tomu, že sám autor svoji práci ze zpětného pohledu hodnotí značně kriticky, což je ale kompenzováno přehledem dalších autorů, kteří fanfikci analyzovali z nejrůznějších hledisek, například evoluční biologie, sociologie či konečně z hlediska literární estetiky. Pokud jde o české prostředí, vytvořila Abbasová také komentovaný přehled absolventských prací. Jakkoli jde o záslužnou a dobře odvedenou práci, obávám se, že vzhledem k zájmu studentů různých oborů o fanfikci bude tento seznam bakalářských, magisterských a doktorských textů rychle zastarávat.
Druhá kapitola se zaměřuje na definici fanfikce a otevírá řadu pozoruhodných otázek, ať už jde o literární teorii, anebo o právní status literární tvorby, která se opírá o fikční světy současných populárních spisovatelů. Abbasová v závěru definuje fanfikci skrze tři klíčové rysy: derivativnost (tedy závislost na „kanonickém“ textu), fanouškovské autorství a nekomerčnost. Ačkoli drtivá většina fanfikcí tato kritéria splňuje, jedná se o pozoruhodně diverzní výběr, který zahrnuje jak aspekty čistě literární, tak otázku identitu autora a jeho intence. Mohli bychom se ptát, zda by povídka ze světa Harryho Pottera napsaná osobou mimo fandom nemohla být také označena za fanfikci či zda lze kritérium finančního zisku považovat za relevantní. Přesto zůstává definice Abbasové velice podnětnou výzvou pro další literární vědce.
Kapitola o dějinách nejprve shrnuje „prehistorii“ fanfikce, tedy nekanonické příběhy či apokryfy, jejichž dějiny lze sledovat již od starověkých eposů. Fanfikce je zde představena vedle jiných způsobu parafráze, například parodie či „půjčování“ narativu. Postupně přicházejí na řadu fandomy klasické (Conan Doyle, Jane Austenová), mediální (Star Trek) či ty spojené s Mangou a Anime. Krátké pojednání je pak věnováno i dějinám fanfikce v českém prostředí, přičemž se opět otevírají některé otázky dané definicí fanfikce, například zda lze skauty „dopisující“ Rychlé šípy považovat za fandom.
Forma obhajoby se silně projevuje v kapitole čtvrté, ve které autorka usiluje o vyvrácení některých rozšířených mýtů spojených s fandomem a fanfikcí, které se týkají věku, pohlaví a sexuální orientace členů a členek fandomu. Abbasová uvádí některé stereotypy (například, že jde o sexuální fantazie nezletilých heterosexuálních autorek), poukazuje na mezery v dosavadních výzkumech a uvádí výsledky některých anket, které nás mohou vést k odlišným závěrům. Zároveň však, jak ostatně sama autorka uvádí, dosud nemáme žádná skutečně relevantní data k dané problematice. Čistě z literárněvědného pohledu bychom se mohli také ptát, zda je potřebné chápat fanfikci nutně jako sociologický fenomén, když u literatury „vysoké“ i tradičních forem té populární nepřikládáme sexualitě či věku autorů velký význam.
Pátá kapitola se zaměřuje na klasifikaci fanfikce. Ta v zásadě neodpovídá tradiční literární genologii, ale vychází spíše buď z povahy sexuální/vztahové typologie, případně představuje signifikantní rys závislost na určitém „kanonickém“ díle. Příčiny lze spatřovat zejména ve čtenářských preferencích, kdy je to právě zájem buď o fandom (např. Harry Potter), anebo o určitou situaci (např. hádka/utěšování čili hurt/comfort), který vede k volbě literárního díla. Zda má fanfikční povídka půdorys detektivky či romance, je oproti výše uvedeným klasifikačním kategoriím spíše sekundární. Podobně mimo oblast tradiční literární vědy směřuje kapitola věnovaná intertextovým vazbám v rámci fanfikce. Je jenom škoda, že Abbasová v podstatě rezignovala na generální typologii (uvádí zde rozdělení Heleny Štěpánové na sequely, prequely a plnění děr) a zaměřuje se spíše na jednotlivé případy, které však nejsou uspořádané jednotnou teoretickou perspektivou, a drží se spíše kategorizací pojených s praxí fandomu (jde například o různé výzvy či soutěže s pravidly). Z perspektivy obhajoby fanfikce pak Abbasová v návaznosti na Abigail Derechovou zdůrazňuje motivaci intertextovosti fanfikce snahou poukázat na některé mocenské disproporce, které jsou ve výchozích textech produkovány a reprodukovány.
Sedmá kapitola je věnována různým druhům transformace sexuality oproti kanonickým pretextům. Žánr obrany zde je zde realizován kritikou asi nejslavnějšího (původně) fanfikčního textu, tedy Padesáti odstínů šedi spisovatelky E. L. Jamesové, který je v jádru dle autorky „iterací patriarchálního principu“ (s. 98). Důraz klade Abbasová naopak na nejrůznější druhy subverze dominantní představy o sexualitě, které se ve fanfikcích, na rozdíl od většiny masových médií, objevují. Celá následující kapitola je pak věnovaná pravděpodobně nejznámější formě transformace kanonické sexuality — tedy slashi, který se pro mnohé stal téměř synonymem fanfikce. Abbasová kapitolu pojala zčásti jako představení subžánru a jeho možností, částečně opět jako obranu před častými stereotypy, například že jde o literární fantazii heterosexuálních žen o homosexuálních mužských postavách. Slash se z její perspektivy jeví spíše jako obecnější prostor sexuální utopie, ve kterém jsou sexuální kategorie rozpuštěny a pojetí lásky a sexuality je osvobozeno od hierarchií, které jsou charakteristické pro současnou společnost.
Kapitola devátá je věnována specifikům fanfikce v českém prostředí. Jako i u řady jiných případů kulturního transferu i zde lze sledovat proměny a adaptace na nejrůznějších úrovních, od té jazykové (tedy užívání anglické či japonské terminologie) až po volbu „kanonické“ látky (většinou jde o zahraniční literární, filmová a komiksová díla) či fanfikční žánry. Ačkoli se autorce nedaří najít mnoho dokladů specifičnosti české fanfikce, některé společensko- kritické aspekty ukazují na subverzivní potenciál fanfikce i mimo oblast sexuality.
Poslední kapitola se věnuje vlivu fanfikce a fandomu na „kánon“. Autorka se nejprve zabývá otázkou různých druhů interakcí (post)moderních autorů s pluralitou čtenářských očekávání a poté se zaměřuje na způsob, jakým autoři populárních děl reflektují zájem fanoušků a jejich výtvory. Rozebírá přitom i specifické projevy práce se čtenáři/fanoušky, jako jsou queerbaiting či fanservis. Zvláštním jevem je též zobrazení fandomu v dílech se silným fandomem (Abbasová se zaměřuje na seriál Supernatural).
Jak ze shrnutí jednotlivých kapitol vyplývá, je kniha koncipována spíše jako úvod do klíčových a specifických témat fanfikce a fandomové kultury, než jako systematický a teoreticky podložený přehled daného jevu, což ovšem u první rozsáhlejší práce na dané téma lze chápat i jako svého druhu přednost — autorka tedy nepředkládá vlastní selektivní představu, ale synteticky čerpá z různých přístupů k této stále ještě poměrně mladé, nicméně mimořádně produktivní formě literární tvorby.
Práci by naopak bylo možné vytknout, že cituje až příliš obšírně i na místech, kde by postačilo shrnutí. Možná autorka usilovala o představení fanouškovského psaní širšímu okruhu literárních vědců, protože jde skutečně o jev dosud trestuhodně opomíjený. Poněkud rušivá mohou být i místa, kde se autorka pustila do obecného psychologizování na základě sexuality. Celkové vyznění práce s těmito momenty kontrastuje.
Žánr obrany vedl autorku také k tomu, že vyvrací některé názory, které jsou, jak pevně věřím, již dávno vyvrácené, například když tvrdí, že „množství erotiky ve fanfikcích psaných primárně ženami pro ženské publikum boří stereotyp o tom, že ženy nepotřebují pornografii, protože jsou přirozeně frigidní“. To samé platí o kritice názoru, že jsou ženy „přirozeně pasivní a masochistické“. Ostatně, tento názor je podpořený citátem z textu Karen Horneyové z roku 1935. Odvážím se tvrdit, že není třeba fanfikce, abychom odmítli představu žen jako pasivních masochistek užírajících se absencí vlastního penisu.
Kniha Veroniky Abbasové tedy trpí neduhy, které mohou snadno postihnout jakoukoli průkopnickou studii, zabývající se dosud jen minimálně probádanou oblastí literární produkce. Obzvláště má-li jít vedle zkoumání i o apologie. Celkový přínos práce pro domácí studium fanfikce je však nezpochybnitelný a můžeme jen doufat, že bude brzy potvrzen dalšími, teoretickými, systematickými či historickými studiemi o kreativní činnosti těchto čtenářů/fanoušků/spisovatelů.

Veronika Abbasová: Fanfikce. Ženská literatura nového věku. Praha Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2018. 174 strany.

Vyšlo v České literatuře 2/2019.