Previous Next
Jaromír Šavrda demytizovaný PETRA LOUČOVÁ V roce 2018 uplynulo třicet let od nečekaného úmrtí ostravského novináře, básníka, prozaika a disidenta...
Na obranu fanfikce STEFAN SEGI Pojetí akademického psaní o populární kultuře jako obrany má dlouhou tradici, která často více než o populární...
Básně, věci a básně o věcech JIŘÍ JELÍNEK Ve dnech 30. 1. až 2. 2. 2019 se v prostorách Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze konala...

INA HARTMANNOVÁ

Dizertační práce Nory Schmidtové obhájená na katedře literární vědy Erfurtské univerzity představuje nejnovější práci německé bohemistiky, jež se věnuje tématu flânerie v textech české literatury. V roce 2018 získala tato kniha Cenu Otokara Fischera, která si klade za cíl ocenit a zviditelnit nejvýznamnější německy psané a v Německu vydávané odborné práce o české literatuře, hudbě, výtvarném umění, divadle, filmu, architektuře a šířeji české kulturní historii. Schmidtové rozsáhlá práce je členěna na celkem devatenáct kapitol různé délky a závažnosti. Cílem recenze je především poskytnout stručný přehled o obsahu autorkou vybraných příkladů a zejména o výsledcích analýzy. Následně jsou uvedeny komentáře obecné povahy, vztahující se ke koncepci díla.
Jedná se velmi ambiciózní monografii, jež usiluje prostřednictvím komplexní literárněhistorické klasifikace textů o flanérech naplnit teoretický koncept, spočívající zejména v rozšíření toposu flanéra o motiv flanérského způsobu psaní. Otázka terminologie je přitom pro Schmidtovou vzhledem k nerovnováze ve výzkumu velmi důležitá. Zatímco v dosavadní bohemistice se o konceptu flanéra sotva diskutovalo, německá literární věda se tomuto tématu již věnovala. Slovo flanér kombinuje několik významů, které odpovídají literárnímu jevu i v české literatuře. Z tohoto důvodu Schmidtová dává označní flanér přednost před slovem chodec (s. 21). I této recenzi proto používám tento výraz a původní terminologii Schmidtové překládám jako „flanérský způsob psaní“.
V úvodu autorka podává krátký přehled historie slova flaneur, aby objasnila hypotézu své práce. Flanér nebo flânerie je popsán jako kulturní fenomén, který se objevuje od 19. století v procesech překladu a přejmenování a pro hranice mezi kulturami a literaturou byl dříve dlouho považován za zbytečný. Autorčiným cílem je na vybraných příkladech z české literatury ukázat, že flânerie není národně specifickým fenoménem, ale tvoří součást všech literatur — české písemnictví nevyjímaje. Autorka respektuje literárněhistorickou chronologii a svůj výklad vede od poloviny 19. století až po současnost. Ukazuje, že mezi texty Jana Nerudy, Vítězslava Nezvala, Michala Ajvaze a Miloše Urbana existuje řada zřetelných souvislostí, na jejichž základě rozvíjí svou vlastní koncepci flânerie v české literatuře.
Na příkladech měst, jako jsou Paříž, Londýn a Berlín, načrtává Schmid-tová ve druhé a třetí kapitole literárněhistorický a literárněteoretický vznik konceptu literárního flanéra na počátku 20. století. Ve čtvrté kapitole se věnuje českému kontextu a uvádí rozhodující texty v oblasti flânerie v retrospektivním přehledu. Poutníky Jana Amose Komenského a Karla Hynka Máchy autorka originálně interpretuje jako relevantní preformy, které uchovávají ve svých referencích kontinuitu až po současnou českou literaturu. Postava poutníka slouží jako srovnávací kategorie, kterou autorka používá k rozvinutí konceptu flanéra. Konceptuální podmínkou je konkrétní historický odkaz na město, v němž Schmidtová správně vidí především Prahu. V té souvislosti se pátá kapitola zabývá Janem Nerudou, jehož textům, zejména fejetonům, Schmidtová na jedné straně přisuzuje rozhodující význam pro vývoj českého flanéra v Praze; na druhé straně používá pojem Jana Mukařovského básnická osobnost, aby aplikovala topos umělce-flanéra na samého Nerudu. Tím angažovaně pokračuje v tom, co Mukařovský ve své studii Básník a dílo již uvedl jako příklad.
Šestá kapitola se zabývá třemi díly, v nichž se objevuje motiv vztahu mezi flanérem a městem Prahou: Santa Lucia (1893) od Viléma Mrštíka, Le Passant de Prague (1902/1910) od Guillauma Apollinaira a Severinova cesta do temnot (1914) od Paula Leppina. Autorka vytváří spojení mezi třemi texty v konceptuální paralelnosti obrazu města z labyrintu uliček. V následující sedmé kapitole Schmidtová osvobozuje pražského flanéra z labyrintu a inscenuje jej na bulvárech Prahy. Autorce se zde podařila konstruktivní přeměna z Mrštíkova, Apollinairova a Leppinova umístění flanéra v konkrétně pojmenované Praze do vícevrstvého prostoru paměti topologického řádu.
Intermediální výlet do Prahy ve filmu následuje v deváté kapitole v analýze Nezvalova textu Pražský chodec (1938). Autorka zdůrazňuje dvojí orientaci flânerie a psaní. Flânerie se v Nezvalově případě týká jak obsahu textu, tak strukturace i strategie textu, čili podle Schmidtové vzniká nově koncipovaný flanérský působ psaní.
V intertextuální analýze Apollinairova díla jakožto pretextu Schmidtová objevně zdůrazňuje vlastnosti, které nemají integrovat rewriting. Uvádí zejména, že židovské motivy, po dlouhou dobu nedílná součást obrazu Prahy, nejsou v avantgardní koncepci města integrovány. Toto přepisování chápe Nezvalův flanér jako návrh nové poezie o Praze, na kterou pak navazuje další generace. Kapitoly jedenáct až čtrnáct se zabývají detektivkami Sedmikostelí: gotický román z Prahy (1999) a Lord mord: pražský román (2008) Miloše Urbana. Jejich prostorovou konstituci zahrnující tělesnost flanérské postavy a konkrétního historického městského prostoru umísťuje autorka do centra své detailní analýzy. Jedním z jejích výsledků je zjištění, že socialistické urbanistické plánování brání flanérství na bulvárech. Historická architektura města se stala srovnávací šablonou pro proměnu města i místo paměti, které představují postavy Urbanových flanérů jako postavy historiků (s. 303). Přemístěním někdejších chodců na silnici nebo dovnitř hromadných dopravních prostředků se flanér ohrazuje vůči vlastnímu odcizení z městského prostoru (s. 308).
Následující dvě kapitoly se zabývají texty Michala Ajvaze. Na základě románu Vražda v hotelu Intercontinental (1989) je prezentován koncept flanéra, který je od městského prostoru oddělen. Flânerie se odvíjí v liniích kobercového vzoru. Flanér se zdánlivě pohybuje na místě v hermetickém obytném prostoru. V jeho představě se otevírá prostor, odkud vycházejí bizarní bytosti. Podle Schmidtové jsou tyto příšery a démoni neoddělitelně spojeny s konstitucí flanérského ega: flânerie také u Ajvaze znamená pronásledování bytostmi svého vlastního umění vyprávět. To se děje na hranici mezi prózou a lyrikou. Neustálý pohyb mezi zavedenými literárními žánry vede k formální neurčitosti, kterou autorka chápe jako „rozpouštění (literárního) žánru“ (s. 378) a zdůrazňuje ji jako charakteristický znak flanérského působu Ajvazova psaní.
Osmnáctá kapitola klade již v titulu otazník nad flanérskou tramvají v textu Potichu (2007) od Jaroslava Rudiše. Toto tázání se nese ve znamení autorčiny trefné zmínky o tom, že v literatuře 21. století ostatní aktivity globalizovaného světa, jako je cestování, přesídlování do cizích měst, přivádí na scénu také globální flanéry. Tento přístup a v konečném důsledku spojení s dalšími studiemi je umožněn záměrně širokým konceptem flanéra a flânerie.
Autorčino otevřené chápání žánru je v zásadě velmi vhodné, i když její pokusy o teoretické určení flanéra a flanérského působu psaní se v úvodní části nemusejí zdát nejvhodnější. Tvrzení, že „flanérský text je určen postavou flanéra a/nebo flanérským způsobem psaní“ (s. 69), totiž působí tautologicky. Zůstává tedy nejasné, jak lze text flanéra definovat jako žánr, pokud se jím „označuje takové texty“, které „v oblasti flanérského textu situuje“ (s. 66). V následujících studiích by bylo vhodné rozlišovat flânerie od jiných městských prostorových aktivit, jako je chůze nebo procházka, aby bylo dosaženo větší rozlišovací ostrosti.
Na tomto místě se nabízí otázka, jak se ve vztahu k postmodernismu, který je charakterizován obecnou hybriditou, může „rozpuštění (literárního) žánru“ stát smysluplným kritériem pro vymezení flanérského způsobu psaní. Je každý postmoderní text města nakonec flanérský? Tím, že autorka trvá na rozpuštění (literárního) žánru, práce ztrácí klasifikační potenciál, který autorka mohla získat, kdyby její výběr textů byl například veden žánrově- -poetologickými úvahami a kdyby se například kritičtěji odrazila od rozšíření toposu flânerie z kriminálního románu na fotoknihu.
S ohledem na teoretickou náročnost díla, zvlášť co se flanérského způsobu psaní týče, se intermediální zaměření vztahující na fotografické knihy a filmy zprvu jeví jako neopodstatněné. Ve výsledku však působí jako úspěšné doplnění a svědčí o tom, že flanér má být koncipován v rámci mediální hybridity, která tvoří podle Schmidtové poetiku tohoto jevu. Práce zde nabízí například další průzkum známého textu O rodičích a dětech (2002) od Emila Hakla a jeho stejnojmenné filmové adaptace z roku 2008.
Práce Nory Schmidtové představuje průkopnickou práci v oblasti bádání o motivu flanéra v českém umění. Smysluplně zodpovídá svou počáteční hypotézu a načrtává flânerii jako kulturní praxi, která utváří další koncepty „flaneura“ v jiných městech a v jiných historicko-politických podmínkách. Literární flânerie se stává kategorií, která umožňuje srovnatelnost přes národně- filologické hranice. S ohledem na zpracování a integraci odborné literatury i provedené analýzy představuje práce původní literárněvědný přínos německojazyčné bohemistice.
Nově navržené koncepty flanérský text, postava flanéra, literární flânerie a flanérský způsob psaní představují pro literární studia obohacující analytické pojmy. Očekávání čtenáře, který chce získat přehled o konceptech flanérů a flanérském působu psaní od poloviny 19. století až do současnosti, práce do značné míry naplňuje. Pominutí literárních děl z let 1948 až 1989 je zdůvodněno nesvobodným literárním vývojem, který podle Schmidtové odsunul flânerie na okraj Prahy (s. 455). Schmidtová zde poukazuje na „znemožněného flanéra“ (s. 455), zajímavý typ, který by ještě měl být prozkoumán. S Věrou Linhartovou a Bohumilem Hrabalem jsou zmíněni dva autoři, jejichž protagonisté se v tomto směru nabízejí. V závěrečné kapitole autorka klade důraz na skutečnost, že neexistuje žádný kánon českých flanérských textů a že vlastní výběr textu lze chápat jako otevřený a rozšiřitelný. Koneckonců práce otevírá možnost pokračovat ve výzkumu flânerie, eventuálně upřít pozornost k samému typu, jemuž bylo flanérství znemožněno, nebo k ženskému typu, tzv. flaneuse. Práce Nory Schmidtové takovému bádání položila základní kámen.
Nora Schmidt: Flanerie in der tschechischen Literatur. Flaneure. Prager Spaziergänger und flanierende Schreibweisen von Jan Neruda bis Michal Ajvaz, Epistemata Literaturwissenschaft, Bd. 872. Würzburg, Königshauses und Neumann 2017. 494 strany.
Vyšlo v České literatuře 6/2018.