Previous Next
O díle a myšlení Egona Bondyho ROMAN KANDA Nakladatelství Filosofia vydalo v loňském roce monografii Myšlení a tvorba Egona Bondyho. V charakteristické...
Žánry populární literatury PAVEL ŠIDÁK Ve své nové knize se Antonín Kudláč vrací k tématu populární literatury. Téma v současné době poměrně...
Na ceste k novému prístupu k dejinám literatúry v Čechách, na Morave a v Sliezsku JOZEF TANZER Primerané posúdenie práce 41 autorov a autoriek, z toho mnohých popredných odborníkov a odborníčok v oblasti...

MARTA EDITH HOLEČKOVÁ

Básník, prozaik a překladatel Jan Zábrana (1931–1984) patří bezesporu mezi nejvýznamnější české tvůrce 20. století, přesto mu však nebyla doposud věnována žádná souhrnná odborná práce. Možná proto, že dvousvazkový výbor z jeho deníků nazvaný Celý život (Torst 1992) komplikuje badatelům možnost překročit tento autorův sebeobraz a vystavět vedle něj portrét jiný. V současnosti je kromě monumentálního překladatelského díla známá jak detektivní trilogie (Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou, Vražda v zastoupení) napsaná spolu s Josefem Škvoreckým, tak i autorova vlastní tvorba, která zůstávala po celý Zábranův život upozaděna. Životní příběh Jana Zábrany vedle své tragičnosti a smutku ukazuje především, jak se velký talent dokázal prosadit osudu navzdory a zanechat po sobě rozsáhlé, kvalitní a pestré dílo.
Ona tragičnost nespočívala jen v tom, že vyrůstal v době složitých společenských a politických změn, ale právě v tom, že okolní změny krutě dopadly do nitra jeho rodiny a nevratně ji poškodily. Rodiče Jana Zábrany byli politicky aktivní, od třicátých let členové národněsocialistické strany, za což je na počátku padesátých let postihl tvrdý trest — oba byli ve vykonstruovaných procesech (matka 1950, otec 1952) odsouzeni k mnohaletému věznění a propuštěni až na amnestii v roce 1960. Rodině byl po otcově uvěznění zabaven veškerý majetek včetně rodinného domku v Humpolci a mladý Jan, jediné dítě svých rodičů, nemohl nadále studovat. V letech 1952–1953 se vyučil strojním zámečníkem v podniku Tatra Smíchov a v následujících dvou letech pracoval v provozovnách družstva Smalt v Radotíně a Holešovicích. Koncem roku 1955 byl přijat za člena Klubu překladatelů a naplno se začal věnovat překladům jako překladatel z povolání.
Reflektovat pestrost Zábranova díla se pokouší sborník sestavený Evou Kalivodovou a Petrem Eliášem nazvaný Jan Zábrana: básník, překladatel, čtenář. Publikace je složená z autorských textů, které vznikly v souvislosti se stejnojmennou konferencí uspořádanou Ústavem translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na podzim roku 2015. Akce byla prvním setkáním, na němž se odborníci různých zaměření, ale povětšinou spojených s pořadatelskou institucí, pokusili uchopit Zábranovu tvorbu autorskou, kritickou a překladatelskou. Výsledná kniha je tedy koláží příspěvků, spojených Zábranovou osobností, ale jinak velmi různé úrovně i žánru, a proto je obtížné vnímat ji jako ucelený útvar, ačkoli editorka Eva Kalivodová v úvodu hovoří o publikaci jako o monografii. Většina příspěvků nicméně otevírá perspektivy translatologické a literárněkritické, takže čtenář se místy v odborných textech ztrácí, má-li odlišnou odbornost. Ačkoli název knihy slibuje i přiblížení všemožných Zábranových rolí, jednoznačně převládá důraz na roli překladatele, jeho motivace, postupy a způsob práce s jazykem. Reflexivní texty jsou navíc „prošpikovány“ vzpomínkami manželky Marie a někdejších Zábranových redakčních spolupracovníků a spolupracovnic, což celkové obrysy ještě více rozmazává. Vedle nich jsou zde mnohdy prvně zveřejněny dokumenty z básníkovy pozůstalosti, což knize dodává další přidanou hodnotu. Přesto se zdá, jako by editoři a autoři sborníku předpokládali základní znalost Zábranovy osobnosti a osudu, podloženou četbou Celého života, protože tyto biografické souvislosti se v textech objevují jen nahodile, pro uvedení do kontextu, nikoli jako samostatné téma. Perspektiva autorů článků tak zůstává důsledně translatologická. Kromě výboru z deníků autoři studií vycházejí z jeho básnického díla (Básně [1993]), z esejů, komentářů a doslovů, připojených k jeho překladům, z překladů samotných, z korespondence s Josefem Škvoreckým (Jak je ve větě člověk. Dopisy Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany [2010]), autorské tvorby (Sedm povídek [1993]; Povídky [2012]), výboru z esejistiky (Potkat básníka [1989]) a již zmíněných dokumentů. Práce je rozčleněna do čtyř částí, které doplňuje příloha nazvaná „Překladatelské dílny“. První část otevírá shrnutím editor Zábranova díla Jan Šulc; upozorňuje na jeho genezi, povahu a především přibližuje obecně neznámé básníkovy literární začátky. Již v šestnácti letech byl Zábrana rozkročen mezi prózu, esejistiku, poezii a překládání.Následují teoretické a kulturně-historické úvahy, analyzující některé aspekty Zábranovy autorské tvorby. Blok uvozuje studie italské bohemistky Annalisy Cosentinové, která tematizuje problematiku dislokací v Zábranově poetice. Anna Stejskalová zkoumá smysl různých gramatických osob v denících Disiecta membra, které tvoří součást Celého života, a jež si autor vedl v letech 1970–1984, tedy v závěrečném období svého života. Kamila Klímová se zabývá postavou — zrcadlem každodennosti, a rozebírá obecně Zábranovu tvorbu prozaickou. Zábrana-prozaik byl téměř neznámý čtenářům jeho překladů a tato jeho poloha tak představovala překvapivé odhalení po vydání souboru Sedm povídek v roce 1993. Jednu z nich, „V noci u pece“, poněkud „školním“ jazykem rozebírá Ondřej Zezulák. Všímá si především vytváření iluze reality a pozoruhodné Zábranovy práce s hovorovou češtinou a slangem. Libuše Heczková se zamýšlí nad překlady Jana Zábrany a Elišky Krásnohorské. Šárka Belisová a Tereza Kortousová následně přibližují poměrně malou skupinu překladů z francouzštiny.
Korpus textů uzavírá objevná studie Anežky Charvátové o překladech nedávno zesnulého chilského básníka Nicanora Parry, jednoho z nejuznávanějších a nejvlivnějších hispanoamerických literátů minulého století. Podle citace z deníku jej pokládal Zábrana za svého dvojníka, u něhož „našel vyjádřenou nauzeu ze skutečnosti v takové analogii ke své vlastní […]“. Básníka četl paralelně ve španělském originále a anglickém překladu a plánoval připravit k vydání výbor z jeho díla, což již bohužel nestihl. Svým civilistním pojetím poezie byl blízký Josefu Kainarovi či Jacquesovi Prévertovi, jehož Zábrana také překládal.
Druhá část, nazvaná „Rusista“, rekonstruuje pomocí deníků Zábranovu cestu k ruské literatuře a v následujících studiích rozebírá jeho překlady z ruštiny, zejména autorů Osipa Mandelštama a Sergeje Jesenina, kterého si zamiloval již v sedmnácti letech a věnoval se mu následujících třicet let svého života. Lukáš Klimeš ve svém textu rozebírá peripetie spojené s českým překladem Pasternakova Doktora Živaga, které se místy jeví dobrodružně: „nebylo snadné ruský originál převézt přes hranice. Pro zdárný úspěch této mise musela M. Zábranová na celnici […] odvést pozornost kontroly. Tuto službu splnil velký červený kočárek pro dceru Evu, a tak kufr M. Zábranové se zakoupeným románem prošel bez povšimnutí.“ První české vydání románu však vyšlo až v roce 1990, ačkoli na jeho překladu Zábrana pracoval již od konce šedesátých let.
Následující část, „Anglista a amerikanista“, obdobně jako části předchozí, přibližuje Zábranovy překlady z této jazykové oblasti. Právě ruské a angloamerické prostředí jsou stěžejními pro Zábranovu překladatelskou tvorbu. Úvodním textem je esej anglisty Zdeňka Berana, která až intimním způsobem přibližuje celistvý a promyšlený Zábranův výběr překládaných děl angloamerického písemnictví. Zdůrazňuje především překladatelův způsob práce s jazykem, který je založen na básnickém vidění reality. Takovýto přístup ukazuje na úvodní pasáži Srdce temnoty Josepha Conrada — vedle Zábranova překladu klade převod Jiřího Munzara a ukazuje využití jazyka, který na jedné straně zůstává věrný originálu, ale zároveň svou bohatostí dokáže překročit doslovnost a instrumentálost. Kromě toho ovšem respektuje i pravidla, rytmus a ducha češtiny, takže „svým překladem ukazuje, jak by danou pasáž napsal spisovatel, kdyby jeho mateřštinou byla čeština“. Mimochodem, dvěma současným překladům novely Srdce temnoty se zabývá originální a propracovaná studie Matouše Hájka ve stejné části, jako Beranova esej.
Překladatel věnoval stejnou péči jak populárním žánrům, tak žánrům „vysoké“ literatury. Tuto skutečnost sám Zábrana glosoval v roce 1977 takto: „Každý slušně píšící americký detektivkář je mi milejší než celá dnešní oficiální sovětská literatura dohromady. Základní a zásadní rozdíl je v tom, že na jedné straně jde o myšlení a psaní (jakkoli skromné) svobodných lidí, kdežto na druhé o výsledek (v nejlepším případě) snahy přetaktizovat zotročující cenzuru, o zmetek, který »výstupní kontrolou« této cenzury projde. Nic než zmetek tímto sítem nemůže projít, nic než zmetek se oficiální cestou ke čtenáři nemůže dostat.“ Beranův text pokládám pro jeho kompaktnost, hloubku, ale zároveň přístupnost za vrchol celé publikace, a pokud by případný čtenář nechtěl fragmentovitou knihu číst celou, doporučuji právě tuto esej jako nejzásadnější. Poslední část, nazvaná „Pulp“, přináší translatologické analýzy Zábranových překladů angloamerické populární literatury, především detektivní a hororové. Poslední částí knihy, nazvané „Překladatelské dílny“, jsou cizojazyčné překlady Zábranových básní a krátkých prozaických textů. Tuto část zpracovali čeští a zahraniční vyučující a studenti překladatelství a tlumočnictví a pokoušejí se na praktických ukázkách demonstrovat překladatelskou praxi.
Pozoruhodných postřehů se v knize nachází pochopitelně mnohem více, než dovoluje rozsah tohoto textu. Lze jen doufat, že se stane východiskem pro další bádání a že se třeba v dohledné době dočká široká čtenářská obec, formovaná Zábranovými překlady detektivek, jeho poezií a Celým životem, také jeho biografie.

Eva Kalivodová — Petr Eliáš (edd.): Jan Zábrana: básník, překladatel, čtenář.
Praha, Univerzita Karlova/Nakladatelství Karolinum 2018. 326 stran.

Vyšlo v České literatuře 6/2018.