Previous Next
O díle a myšlení Egona Bondyho ROMAN KANDA Nakladatelství Filosofia vydalo v loňském roce monografii Myšlení a tvorba Egona Bondyho. V charakteristické...
Žánry populární literatury PAVEL ŠIDÁK Ve své nové knize se Antonín Kudláč vrací k tématu populární literatury. Téma v současné době poměrně...
Na ceste k novému prístupu k dejinám literatúry v Čechách, na Morave a v Sliezsku JOZEF TANZER Primerané posúdenie práce 41 autorov a autoriek, z toho mnohých popredných odborníkov a odborníčok v oblasti...

TOMÁŠ GLANC

Výjimečnost a přednosti Svatoňova díla na poli literární vědou jsou patrné víceméně na první pohled. Byl to badatel, který se sice v první řadě věnoval rusky píšícím autorům, avšak jeho myšlení bylo evropské, západní, srovnávací — a především filozoficky fundované.
Svatoň znal a ctil humanitní myšlení a v románovém žánru i v poezii, tak jako i v konceptech literárněvědných, jej zajímala konceptualizace subjektu, epochy, identity, civilizace. A zda text, který nějak rezonoval s jeho vnímáním aktuální problematiky myšlení, cítění a jejich vyjádření v literatuře, napsal autor český, ruský, německý nebo španělský, bylo pro něj druhořadé.
„Kontury kulturního vědomí“ nazval Svatoň jednu část své poslední monografie, kterou pod názvem Na cestě evropským literárním polem s podtitulem Studie z komparatistiky vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v roce 2017. Vědomí je pro Svatoně pojem obrazný, nikdy se nepouštěl podrobněji do psychoanalýzy nebo filozofické teorie vědomí, zato ho však nepřetržitě zajímal „obraz univerza v uměleckých výtvorech“, jak píše ve studii „Skrytá ontologie fikčních světů“ v téže monografii.
Svatoň se neorientoval na motivy, témata, dokonce ani na postupy. A pokud jim věnoval pozornost, pak jenom jako stavebním kamenům vyššího řádu. Pro jeho myšlení je příznačné, že se odpoutává od jednotlivin a nejvlastnější pozornost věnuje celkovému smyslu uměleckého vyprávění v rámci duchovních či intelektuálních rámců příslušných epoch, jejich proměn a zlomů. Tyto celky, dostatečně abstraktní na to, aby měly obecnější výpovědní hodnotu, přesahující rámec jednotlivých artefaktů a dokonce i tvůrčí oblast jednotlivých autorů, přitom Svatoň odvozuje z konkrétních detailů uvnitř díla. Od Hegela nebo Bachtina je u něj jen krok k „odřené panence, kterou průvodce u vodopádu den co den hází do vody, aby turistům předvedl vodní vír“ (ve sbírce Cypřišová skříňka básníka Innokentije Anněnského, kterou zmiňuje ve stati „Motivy ruské identity“). A naopak: z detailů přečtených v textech Nikolaje Gogola, Heinricha von Kleista, Vladimira Nabokova nebo Jáchyma Topola vyvstává „svět jako celistvý rámec, ve kterém jednotlivá jsoucna teprve nabývají pro člověka významu a do něhož je člověk sám integrován“ („Skrytá ontologie fikčních světů“).
Dalo by se snad mluvit o dvou organicky na sebe navazujících obratech ve Svatoňově díle. Nastaly po období šedesátých a sedmdesátých let, lze z nich zpětně vysledovat všechny hlavní motivy jeho pozdějších monografií, ale neformuloval je v té době natolik uceleně či programově. Pohyboval se na poli kompetentních doslovů, předmluv a slovníkových hesel, ale teprve později své stanovisko vytříbil a v jistém smyslu radikalizoval.
O prvním obratu mluví sám v rozhovoru pro časopis Tvar (2017/3). Na konci sedmdesátých let při práci na stati o Puškinovi před ním vyvstala v plné naléhavosti potřeba chápat tohoto autora v souřadnicích evropského romantismu a dobových filozofických souvislostí, přesahujících horizont ruské kultury v úzkém smyslu. Ve Svatoňově autobiografickém popisu je výstižně vyjádřen nejen nejvlastnější okruh jeho zájmů, ale především způsob, jakým k literatuře přistupoval, proto snad je namístě těch několik vět citovat vcelku:
„V době, kdy Puškin psal své drama, probíhala ve Francii diskuse o romantismu, jejímž čelným aktérem byl Victor Hugo, na ruském divadle byly aktuální měšťanské truchlohry německého sentimentalismu z doby Sturm und Drang, diskutovalo se o myšlenkách Augusta Wilhelma Schlegela. Tady byl zřejmě adekvátní klíč k pochopení atmosféry, ve které Puškin své drama koncipoval. Inspirace se nabízela ve filosofii. Uchvátily mě stati Friedricha Schillera a potom Hegelovy a Schellingovy přednášky o estetice a filosofii umění, zvlášť jejich úvahy o protikladu antického (»epického«) a moderního (»prozaického«) světa. Teorie románu měla v tomto světle mnohem zásadnější význam: netýkala se jenom námětů a kompozice, souvisela s existenciálními prožitky moderního člověka, s jeho anonymním životem ve městě, s osamělostí a nečekanými záblesky blízkosti v lásce nebo s (špatně končící) touhou prosadit se stůj co stůj. Z nové filosofie mě poutal Max Scheler a Edmund Husserl svou Krizí evropských věd. Samozřejmě i jiní, třeba raný Georg Lukács či Jan Mukařovský — když se k němu vracím, zdá se mi stále lepší. To byl zásadní obrat v mém životě, vlastně obrat ke komparatistice.“
Druhý obrat, naprogramovaný už v tom prvním, nastal v první polovině devadesátých let, jeho výrazem je kniha Epické zdroje románu (1993) a hlavním obsahem explicitní příklon ke komparatistice. V rusistice a slavistice zůstává Svatoň jen jednou nohou — pohlíží kriticky na její intelektuální ukotvení, tvrdí (v dopise ze září 2000), že „slabá úroveň slavistů vyplývá do značné míry i z pasívního přístupu k definici oboru“.
Svatoň sice neztrácí o své původní profesní ukotvení zájem, píše například stať „Na cestě k moderní slavistice“ (Slavia 2010/2), své analýzy děl ruské literatury 19. a 20. století shrnuje do rozsáhlého výboru studií a esejů, které pod názvem Z druhého břehu vycházejí v roce 2002 v nakladatelství Torst. Vrací se k jednotlivým autorům (Cvetajeva, Nabokov, Averčenko), k ruskému symbolismu, nacionalismu, slavjanofilství, k tématu „hledání ruské identity“. A obzvlášť blízké je mu teoretické myšlení ruského modernismu, především Michail Bachtin a Boris Ejchenbaum, jemuž věnoval několik textů a opakovaně se s jeho stanovisky vyrovnával, především v souvislosti s podněty a dědictvím ruského formalismu — viz např. „Vědomí krize a hledání základů. Podněty moderní literární vědy v Rusku“ (ve sborníku, který Svatoň připravil společně s Annou Houskovou: Konec a počátek. Literatura na přelomu dvou staletí, 2012).
Zároveň se slavistickými zájmy spolupracuje Svatoň s širokým okruhem badatelů studujících nejrůznější kulturní kontexty evropské i mimoevropské. Opakovaně navštěvoval i oba americké kontinenty a nechával je na sebe kulturně působit. V dopise z roku 2002 napsal, že na něj Amerika působí jako kontinent „geologicky i sociálně […] ještě neustálený, schopný velkých historických pohybů. Koneckonců i osídlení kontinentu novým obyvatelstvem od Kolumba po konec 19. století je obrovská historická akce, něco jako stěhování národů.“ Jedním z výrazných knižních vyústění Svatoňových komparatistických aktivit se stala monografie, kterou redigoval společně s hispanistkou a iberoamerikanistkou Annou Houskovou pod titulem Pokusy o renesanci Západu. Literární a duchovní východiska na přelomu 19. a 20. století; tato kolektivní monografie byla vydána v nakladatelství FF UK v roce 2016.
Nejpřesvědčivějším manifestem šíře Svatoňova záběru ovšem nepochybně byla jeho práce dlouholetého šéfredaktora časopisu Svět literatury. Neúnavně hledal autory, témata i vydavatele a prostředky na udržení této platformy myšlení o literatuře v nepřetržitém chodu. Práce redaktora či editora pro Svatoně byly intelektuální spolutvorbou, nikdy je nechápal mechanicky nebo jako výkon moci, pokoušel se přemýšlet spolu s autory, nabízet jim náměty či východiska, v nejlepším smyslu slova je vést. V dopise z roku 2002 například píše: „měli bychom sborník dát do tisku během října. Myslím, že můžeš upravit nějakou starší práci. Zdá se mi, že by bylo například produktivní, kdyby ses pokusil propojit své odmítání historismu s úvahou o Nabokovově Průvodci Berlínem. Próza o Berlíně je založena jednak na aluzi zavedeného žánru (průvodce), jednak na promítání do sebe různých časových rovin. Je to dějinnost, nebo ne?“
Kritika slavistiky je pro Svatoně důležitá metodologicky a vytříbila, možná i vyhrotila se v době, kdy na přelomu století docházelo na pražské Filozofické fakultě k transformaci pracovišť, věnujících se rusistice, ukrajinistice, baltistice a slavistice. V tomto procesu jako představitel oborové rady hrál aktivní roli. Ve výše citovaném dopise tehdy vyjádřil názor, že slavistika „existovala […] nereflektovaně v epoše, kdy historický původ (v daném případě šlo ovšem jen o historický původ předpokládaný) byl považován za adekvátní princip pro třídění jevů. […] Literárnost slovesných památek byla vnímána podle vzoru památek středověkých, kdy pro rozlišování slovesnosti umělecké a neumělecké nebylo vždy dosti důvodů. […] Jakmile se etablovalo typologické studium kultur (zejména v Německu, Burckhard, později Worringer atp.), ale také strukturní studium jazyků,“ píše Svatoň, „»celoslovanský aspekt« při studiu sám sebou pohasínal. […] Celostní slavistika byla předmětem zájmu jen u katedrových impotentů.“
„Jsem přesvědčen,“ deklaruje Svatoň v roce 2000, „že slovanské národy netvoří společenství mezi sebou, ale jsou podstatnou součástí tří regionů evropské kultury, na jejichž duchovním životě se podílejí spolu s neslovanskými národy patřičné oblasti“ (myslel tím Balkán, východní a střední Evropu).
Změna režimu v roce 1989 nebyla pro Svatoňovu vědeckou ani akademicky-politickou orientaci v žádném případě záměnou ani zásadní, ani lehkomyslně euforickou. Politickou dimenzi humanitních věd vždy považoval za relevantní a během normalizace si s režimem nikdy žádným odsouzeníhodným způsobem nezadal, ale držel se stranou jak oficiálních proudů, tak i disidentských kruhů. Ostatně ani v šedesátých letech se nepřidal k ideologizujícímu čtení kritického (Solženicyn), natož sovětského kánonu. Politická instrumentalizace kulturních jevů byla pro jeho typ myšlení nepřípustně primitivní.
Tím vnímavější byl k projevům, které se maskovaly jako projevy svobody a konec cenzury, potažmo ale představovaly nové typy intelektuálních deformací — za příklad může posloužit jeho hodnocení mezinárodního studia ruské kultury, která se po revoluci děla v zahraničí. V dopise z jara 2000 píše Svatoň například: „Celý vztah nynějších Rusů k emigraci je pokračováním starého imperialismu: přičleněním dalšího území k ruskému teritoriu. My máme pomáhat.“
Zato se po roce 1989 zapojil do výuky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde pak působil až do konce života. Jeho kurzy se zpravidla vyznačovaly nevelkým počtem posluchačů, ale tím hlubší stopu zanechal v jejich vnímání literatury a myšlení, vycházeje z premis, které stručně načrtl ve zprávě o schůzi katedry na podzim 2002: „Na vysoké škole […] nemusí být předneseno vše, co by žák měl vědět. Mnohem větší význam má, aby učitel vyslovil svůj názor na určité problémy a aby se žáci setkali se zajímavými osobnostmi, vůči kterým by se mohli definovat (jak říká Gadamer), než aby byl ve spěchu řečen vnější přehled látky.“
Svobodné myšlení pro Svatoně nebylo identické s opozicí vůči establishmentu; a společenství podobně smýšlejících osob nepokládal za výlučnou hodnotu. Vyznával názor, „že lidé se scházejí a zase rozcházejí a že každá spolupráce se časem rozpadne, většinou za konfliktních okolností“ (dopis z roku 1998). Tak chápal i spory nebo názorové rozdíly i mezi nejbližšími kolegy. Desítky let se například v otevřeném rozhovoru, ať přímém či nepřímém, polemicky i kolegiálně vyrovnával s vlivnou pozicí svého staršího souputníka Zdeňka Mathausera, který byl tak jako i Svatoň výrazně zaujatý filozofickými kontexty literárních děl a o němž Svatoň v roce 2007 napsal významný nekrolog jak pro Českou literaturu, tak i pro Filosofický časopis.
Naprosto upřímné je proto Svatoňovo stanovisko (ve výše zmíněném dopise), jež mohlo být adresováno komukoli: „I kdybys chtěl otisknout něco kritického o mně, přijal bych to bez mrknutí oka.“ Vladimír Svatoň byl totiž autorem silných kulturně-teoretických formulací, ale zároveň i člověkem intelektuálního dialogu, ať se současníky, nebo s autory napříč stoletími, počínaje Aristotelem.