Previous Next
Kniha o Věnceslavu Metelkovi JIŘÍ POLÁČEK Je obecně známo, že součástí geneze románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1893) jsou texty Věnceslava...
Kunsthistorické čtení autobiografií KLÁRA SOUKUPOVÁ Německý soubor studií zabývajících se autobiografickými texty, Das eigene Leben als ästetische Fiktion, by...
Za esejistikou Sylvie Richterové JAKUB ČEŠKA Petr Král měl jistě pravdu, když si ve svém polemickém textu (namířeném proti Kunderovským paradoxům Milana...

JAKUB ČEŠKA

Petr Král měl jistě pravdu, když si ve svém polemickém textu (namířeném proti Kunderovským paradoxům Milana Jungmanna) posteskl, že je absurdní, že cenu Toma Stopparda za literární kritiku dostal Milan Jungmann za soubor esejů Cesty a rozcestí, a nikoli Sylvie Richterová za Slova a ticho („Paradoxy kunderologů“, Svědectví, č. 79, 1986, s. 626–630, zde s. 627). Tehdy se psal rok 1986 a není třeba se nijak pozastavovat nad tím, že Jungmannovi byla cena udělena roku 1985, zatímco Sylvii Richterové vychází první kniha esejů o rok později (Slova a ticho, Mnichov, Arkýř 1986). Zde totiž vůbec neběží o drobnou časovou nesrovnalost, nýbrž o zcela odlišnou atmosféru obou esejistických knih. Přesné, nečekané a inovativní postřehy Sylvie Richterové, která v lehkém esejistickém stylu prozrazuje zřetelnou inspiraci českým strukturalismem, francouzskou naratologií, neméně také francouzským strukturalismem (ale také hermeneutikou, psychoanalýzou…), ční proti těžkopádné, místy buditelské a morálně zapšklé esejistice Milana Jungmanna. Na začátku druhé poloviny osmdesátých let představují eseje Sylvie Richterové, minimálně v kontextu české literární esejistiky, zjevení, a to nejenom právě jmenovanými vlastnostmi, nýbrž také osobitým, sémioticky zakotveným pohledem na literární dílo. Literární sémiotika nebyla v té době — v české literární esejistice — zrovna rozšířenou disciplínou. Nutno poznamenat, že ani více než třicet let od prvního vydání Slov a ticha není situace o mnoho lepší.
Na Sylvii Richterové je sympatická nejenom lehkost, s níž je schopna si osvojovat rozličné a ne zrovna snadné teoretické přístupy, zejména však to, že je nepojímá jako doktrínu, nýbrž že z nich čerpá inspirativní podněty při hledání a nacházení neobvyklých interpretačních řešení při četbě kanonických děl české literatury 20. století. Lehkost a bravura esejí Sylvie Richterové by mohla zakrýt odvahu, která je skryta za samozřejmou a suverénní esejistikou. Svůj zájem totiž upíná na klíčové postavy české literatury, o nesnadných a teoreticky obtížných přístupech už byla řeč. Přestože Sylvie Richterová přistupuje k již interpretovaným a mnohokrát čteným literárním dílům, daří se jí s jakousi ledabylou samozřejmostí odhalovat do té doby netušené vztahy uvnitř literárního díla. Sportovní terminologií bychom řekli, že se nerozpakuje vstoupit do té nejvyšší soutěže, patrně není třeba příliš zdůrazňovat, že se jí v ní daří. Nejenže se s vervou a suverénně pouští do nesnadných teorií, do zdánlivě interpretačně „ochočených“ autorů, s nemenší vervou se vrhá také do interpretace obtížných autorů, mezi něž lze Věru Linhartovou rozhodně počítat.
Není patrně náhodou, že první knihu esejí dedikuje právě jí, přičemž úvodní esej s prostým názvem „Proměny subjektu v díle Věry Linhartové“ patří vůbec k tomu nejlepšímu, co bylo o raných prózách Věry Linhartové napsáno. Neodhaluje ona vstupní dedikace jistý způsob zrcadlení, s níž Sylvie Richterová vstupuje do pomlk experimentálních próz Věry Linhartové? Tím, čím je Věra Linhartová v prozaické tvorbě, je rozhodně Sylvie Richterová v literární esejistice, přitom by se mohlo zdát, že se jedná o jedno autorství v různých polohách rukopisu. Ačkoli si nejsou jména autorek foneticky blízká, lze si je snadno splést. Sokrates v dialogu Faidón inscenuje klíčový motiv rozvzpomínání tvrzením, že když mluví o Kebesovi, vzpomene si na Simiu (chodí totiž pospolu). Zde bych si dovolil drobnou parafrázi: když mluvím o Linhartové, myslím Richterovou, proto potřebuji bdělého redaktora, který vrátí promluvovým pásmům jejich autory. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že tím činí na obou autorkách jisté bezpráví. Vždyť která interpretka vstupuje do díla Věry Linhartové tak pronikavě jako právě Sylvie Richterová? Nelze se tedy divit záměně jmen. V prózách Věry Linhartové čtu smysl, který pojmenovala její interpretka. Není autorství vždy jistým druhem zrcadlení (a není tematika zrcadlení, v němž nemůžeme rozpoznat model od jeho obrazu, tématem zmiňovaných raných próz)? Tudíž Sylvie Richterová je zrcadlovým obrazem Věry Linhartové.
Jako by si obě autorky vyměňovaly role, Sylvie Richterová píše experimentální prózu, Věra Linhartová esej. Přitom je na místě připomenout, že Sylvie Richterová je původně autorkou sebereflexivních próz, jak to sama zdůrazňuje v úvodu ke svému esejistickému kompendiu Eseje o české literatuře (Praha, Pulchra 2015, s. 7), za nějž obdržela v roce 2016 cenu Toma Stopparda. Nejenže ve svých esejích osmyslňuje dílo své souputnice, nýbrž už ve svých prvních prózách vstupuje do literárního hlasu Věry Linhartové, jak to na několika výmluvných příkladech dokládá v první edici Slov a ticha z roku 1986 v doprovodné studii Květoslav Chvatík („Slova a ticho Sylvie Richterové“, in Sylvie Richterová: Slova a ticho, Mnichov, Arkýř 1986, s. 143–147, zde s. 144). Kromě afinit obou autorských stylů mluví Chvatík také o odlišnostech. Tím, že se v doslovu ke knize esejů nejprve věnuje autorčiným prózám, přitahuje pozornost na jeden podstatný moment. Obojí polohu tvorby (prózu a esejistiku) totiž chápe jako svého druhu zrcadlové obrazy, ovšem v opačném gardu, než bychom s ohledem na žánrové zařazení mohli čekat:
„Prozrazovala-li její próza autorku »vědoucí«, provázející vznik prozaické fikce analytickou reflexí a záměně tak rozrušující její iluzívnost, prozrazují její kritické studie autorku umělecky citlivou […]“ (s. 145). Citaci jsem přerušil zhruba v polovině myšlenkového úseku zejména proto, abych zdůraznil podstatnou složku autorčiny esejistiky — iluzivnost (jinými slovy imaginativnost a tvořivou schopnost). Jsou-li její rané prózy deziluzivní, ve své esejistice se naopak neodříká iluzivní složky.
Zde je na místě doplnit započatou citaci: „schopnou analyzovat zvolené autory »zevnitř«, proniknutím do vlastních principu výstavby jejich textů.“ Metoda esejistiky Sylvie Richterové podle Chvatíka spočívá nejprve v situování se do iluzivního centra textu (do autorovy tvůrčí perspektivy, takto se také může stát dvojnicí Věry Linhartové a mnoha dalších spisovatelů), z něhož se ovšem snaží postihnout princip textové výstavby. Autorčina esejistika se vyznačuje oběma principy, iluzivním — v situování se do perspektivy textu, zároveň však také jeho vřazováním do svébytných literárních řad, a antiiluzivním, v němž je schopna analyzovat výstavbu literárního díla. Oba principy jsou opět zaměřeny na uchopení dynamiky díla, ať již v perspektivě tvorby, tak i pokud jde o jeho formální výstavbu. Také zde lze vidět odvahu esejistky, neboť se nezastavuje na prahu formy, nýbrž pojmenovává především její smysl. I zde můžeme vidět živý zájem o literaturu, neboť forma konkrétního literárního díla pro ni není alfou a omegou (přestože je její neopomenutelnou a bytostnou složkou), proto se od ní odpoutává k perspektivě smyslu.
Není zde při díle zkušenost spisovatelky? Spisovatelé netvoří svá díla výhradně kvůli jejich formální výstavbě, nýbrž zamýšlí především něco sdělit, byť by oním sdělením měla být i hra se znaky literatury. Na interpretační poetice Sylvie Richterové je cenné dále to, že jí zkušenost spisovatelky umožňuje vyprávět příběh z odlišné perspektivy, než jakou nabízí dílo samo (což není zrovna snadné, třebaže to tak zní). Tímto zároveň odhaluje možnosti, které jsou skryty nejenom čtenářům, nýbrž i interpretům, kteří jsou příliš vevázáni do siločar díla — poslušní jeho autora. Tato Richterové nepodrobenost interpretovaným textům má přitom zcela zásadní důležitost. Spisovatelka v roli esejistky se nerozpakuje přít se s direktivními liniemi interpretovaného díla, v této rozepři teprve výrazněji vysvítá, čím jsou rozdílné světy imaginace samy o sobě (Richterové a interpretovaného díla). Vždy je totiž poučné vidět dílo ještě jinýma očima, než jak jej vidí jeho autor (jeho pohled je přitom rozpuštěn v konturách textu). Osobitě autorský pohled, který svými esejemi Sylvie Richterová nabízí, je unikátní a nenapodobitelný.
Oba hlavní principy esejistiky Sylvie Richterové (analytičnost a iluzivnost) dávají díky jejich vzájemnému napětí a dílčí kolizi do pohybu autorčino uvažování, zároveň jí zabraňují v ustálení se na stereotypních interpretačních figurách. K této neblahé fázi interpretace by došlo pouze při zbytnění iluzivní složky interpretace. Není přece patřičné podřizovat interpretovaná díla nějakému velkému vyprávění.
Přístup Sylvie Richterové je adoktrinální, interpretace pro ni neznamená sterilní aplikování metodického přístupu, nýbrž a především tvůrčí proces, v němž bohatá čtenářská zkušenost a důsledná teoretická výbava bude doslova přetavena v umělecké spisovatelské gesto, a to navzdory tomu, že se jedná o literárně kritickou esej.
U Sylvie Richterové představuje interpretace stejnou měrou imaginativní a umělecky tvůrčí výkon jako intelektuální a teoretický počin. Její interpretace je přímočará a přiznaně iluzivní. Tímto naplňuje tezi Rolanda Barthese, že četba (při níž nevstupuje mezi čtenáře a dílo žádný zprostředkující jazyk) je fundamentem každého analytického výkonu („Kritika a pravda“, in idem: Kritika a pravda, Praha/Liberec, Dauphin 1997, s. 183–260, zde s. 258–259). Přitom v případě Sylvie Richterové nejde pouze o četbu jako o určitý intimní prostor, nýbrž také o širokou znalost kulturního a literárního kánonu (v šíři záběru patrně převyšuje svého francouzského souputníka), bez níž by stěží mohla rozsvěcet do té doby sotva tušené linie smyslu interpretovaných literárních děl.
Eseje Sylvie Richterové představují pro dnešní dobu několikeré memento. Jednak jimi dává najevo, že žádná sebesofistikovanější teoretická doktrína nemůže nahradit znalost literárního kánonu. Přitom jí jde především o samo literární dílo, což není v dnešní době zrovna samozřejmé. V aktuálních snahách přitáhnout k literatuře širší publikum (spíš alespoň nějaké) se přeorientovávají badatelé, ale i vědecká pracoviště, k jiným zřetelům než k těm čistě literárním: ke společenské roli literatury, ke struktuře a rekonfiguraci literárního pole, k politickému, či dokonce ideologickému obsahu literárních děl, v neposlední řadě k rozmanitým vztahům literatury a historie. Přitom u Sylvie Richterové všechny možné způsoby, přístupy a techniky slouží k artikulaci smyslu literárního díla. Její esejistika má tudíž svého druhu také didaktickou a dalo by se říci dokonce i terapeutickou funkci. Svým esejistickým gestem cílí na co nejširší a co nejdůmyslnější kultivaci čtení (a spolu s ní také čtenářů). Její rozsáhlá a netriviální esejistika představuje v jistém slova smyslu paraván, který má zaštítit literaturu (a spolu s ní také kulturu) před invazí barbarů. Významná literární díla totiž nezachráníme tím, že je s lokajskou podbízivostí zbanalizujeme (toť hymnus dneška), nýbrž že je jsme schopni pojednat v jejich sémantické rozmanitosti a pestrosti, neméně také v jejich někdy na první pohled obtížné čtenářské dostupnosti. Eseje Sylvie Richterové tudíž představují v tomto ohledu rozmanité rozcestníky smyslu, které uvádějí do sugestivní a magické perspektivy díla také tam, kde by ji nikdo nečekal.
Přitom každý jeden ze jmenovaných rysů autorčiny interpretační poetiky nás opakovaně navrací k četbě jejich esejů. Pokud bychom se snažili dobrat k jádru její esejistiky, dovolil bych si vyjmenovat její tři základní rysy: postřeh, suverénní analytické schopnosti a sílu imaginace (iluzivnost). Přitom iluzivnost je přítomna v rozmanitých polohách: ať již se Richterová s dílem pře jako sebevědomá spisovatelka, nebo ve chvíli, kdy promítá do interpretovaných pasáží — jako čtenářka nad jiné poučená — vybrané fragmenty z literárního kánonu, které jí při četbě vytanuly na mysli, anebo ve chvíli, kdy se v eseji sama ujímá vyprávění. Vždyť co by to bylo za interpretaci, která by postrádala příběh? Je zjevné, že tyto autorčiny vlastnosti (inteligence, analytičnost a imaginace) nutně vstupují do různých vztahů, svádí přitom boj o trajektorii interpretace.
Autorčin postřeh svědčí o tom, že by se při esejistice obešla i bez literární vědy, zjevně by se bohatě uplatnila i v jiných teoretických disciplínách. Tato její vlastnost jí navíc umožňuje přistupovat k interpretovaným dílům bezprostředně, což snadno vzbuzuje dojem, že obdobně může k interpretaci literárního díla přistupovat každý. Není patrně třeba příliš zdůrazňovat, že většina interpretů se bez literárněvědné průpravy neobejde. To, co platí pro Sylvii Richterovou, neplatí pro ostatní.
Tato autorčina vlastnost nijak netratí tím, že ji autorka formuje literárně sémiotickou terminologií, spíš naopak. Sémiotická perspektiva umožňuje diskrétní postřehy zobecnit, tím pádem se prvotní postřeh stává indicií při obecně pojaté charakteristice literárního díla, pokud přejdeme k širšímu rámci pak také kultury a společnosti. Podstatné je, že zobecnění vyrůstá z detailních pozorování (a postřehů). To, že je autorka formuluje sémiotickým slovníkem i odvozenými pojmovými systémy, jí umožňuje dílčí zjištění systematizovat, zároveň odhalit jejich značný dosah. Proti těmto dvěma vlastnostem, jejichž vzájemná symbióza utváří antiiluzivní složku esejistiky Sylvie Richterové (analytickou, intelektuální, teoretickou), můžeme jmenovat složku iluzivní (imaginaci, vyprávění, intuitivní, ale i analyticky odůvodněné přiřazování citací z jiných děl). Přestože tedy můžeme mluvit o třech podstatných rysech esejistiky, první dvě se vzájemně umocňují a představují komplementární perspektivu. Její dynamiku a napětí vytváří až jistá protikladnost antiiluzivních technik a iluzivních strategií.
Ve vývoji esejistického stylu Sylvie Richterové můžeme sledovat změnu poměru jednotlivých složek (antiiluzivních a iluzivních), přičemž se domnívám, že v rané fázi esejistiky převládá důraz na detailní analytický rozbor, který je doprovázen a třeba i rámován invencí imaginace.
Důsledné rozkrytí proměny interpretačního stylu Sylvie Richterové by si ovšem vyžadovalo rozsáhlou studii s četnými doklady a ukázkami. Účel tohoto textu je ovšem jiný: krátké zastavení a ohlédnutí se za esejistikou Sylvie Richterové.
Jak již bylo řečeno, Sylvie Richterová patří mezi nejnápaditější interpretky své generace, podle mého soudu je tou nejvíce inspirativní. Rozhodně si lze cenit shrnujícího kompendia, které nabízí jak doposud knižně vydané esejistické texty (tvoří ¾ kompendia), dále přináší také dosud nevydané texty (ty, které neprošly redakčním sítem jednotlivých esejistických knih, i ty, které autorka napsala v relativně nedávné době). Již proto, že je Sylvie Richterová schopna interpretovat neotřele kanonické autory (ovšem také ortodoxně, analyticky přesně a přesvědčivě), si zasluhuje průřez její esejistickou tvorbou zcela zásadní pozornosti. A to přesto, či právě proto, že bychom s ní v některých ohledech nechtěli souhlasit: například při výkladu mystických aspektů v díle Bohumila Hrabala, dále v obecnějších pojednáních například o antropologické konstantě, kde sice nenalezneme argumentační mezeru, nevzdaluje se zde ovšem autorka svým živým, pronikavým a nesamozřejmým pozorováním konkrétních literárních textů? Nezačíná při stopování tematiky spojené s vertikalitou (transcendencí) spíše vyprávět? Ovšem i tato nesouhlasná čtení nás opakovaně vracejí k reflexi rozmanitých textových strategií, tudíž také zpět k literatuře. Číst eseje Sylvie Richterové je přínosné nejenom ve chvíli, kdy jsme neseni jejím zdánlivě snadným jazykem a přiváděni k nečekaným zjištěním, které se můžeme pokoušet dále domýšlet a variovat, nýbrž také ve chvíli, kdy nás irituje, neboť musíme důsledněji promýšlet jí interpretované texty. Ať již se Sylvií Richterovou souhlasíme, nebo se s ní pokoušíme přít, pokaždé jsme přiváděni k důslednější reflexi literárních znaků.
Jak již jsem naznačoval, Sylvie Richterová podněcuje svými esejemi důslednější ponor do literárních děl také ve chvíli, kdy jí čtenář hodlá vypovědět poslušnost (nebo se o to alespoň pokouší). Především v těchto chvílích bývá opětovně zahajována živá diskuze nad kanonickými díly české literatury. Zde si můžeme povšimnout dalšího zisku, který jaksi automaticky a samozřejmě plyne z četby esejí Sylvie Richterové — vždy nás vrací do magického kruhu literatury a literárních textů, její esejistika v nás ani na chvíli nevzbuzuje falešný dojem, že bychom řešení interpretačních nesnází mohli hledat jinde než právě v literatuře.
Vždycky je výhodné, vstoupit do řeči někoho jiného, není-li to vůbec jediná možnost, jak promluvit. Vstupní postesknutí Petra Krále nemělo být jen zdržovací taktikou, jak se vyhnout tomu, napsat recenzi esejistického kompendia Sylvie Richterové. A to nejenom kvůli tomu, že se jedná z valné části o souhrn esejí, které již byly knižně vydány. Jeden z hlavních důvodů jsem už výše naznačil, důkladné pojednání by si vyžadovalo výrazně větší rozlohu, doklady v podobě citací z esejistických pasáží, nýbrž také z interpretovaných děl. Proto jsem se pokusil pojednat interpretační poetiku Sylvie Richterové pouze obecně v jejich hlavních rysech.
Úvodní odkaz na Petra Krále se důsledně vzato stává jádrem tohoto sdělení, v němž minulost se stává přítomností, před více jak třiceti lety učiněné prohlášení utváří totiž prostor pro dnešní jasnozřivé ohlédnutí. Není nejmenšího sporu o tom, že si Sylvie Richterová za svou esejistickou tvorbu ocenění Toma Stopparda zasloužila již tehdy v polovině osmdesátých let. Můžeme pociťovat lítost nad tím, že jej získává v době, kdy je literatura na samém okraji společenského zájmu.
Podobně, jako jsem si v úvodu dovolil připomenout postesknutí Petra Krále, troufám si na závěr přiznat se k osobní inspiraci esejemi Sylvie Richterové. Psaní o literatuře v českém literárněkritickém kontextu znamená také psát v jejím stínu a neustále se z něj pokoušet vystupovat.

Sylvie Richterová: Eseje o české literatuře. Ed. Petr Šrámek. Praha, Pulchra 2015. 811 stran.

Vyšlo v České literatuče 4/2018.