Previous Next
Za Jiřím Rambouskem MICHAL PŘIBÁŇ V neděli 4. listopadu 2018 v Brně náhle zemřel literární historik Jiří Rambousek. Zemřel v nedožitých...
Citlivé čtení Josefa Hrdličky VERONIKA KOŠNAROVÁ Ve své nové knize Poezie a kosmos Josef Hrdlička přinejmenším v některých aspektech navazuje na...
K dějinám evropské moderny: česká literatura německého jazyka LUCIE ANTOŠÍKOVÁ Už dlouho jsem knihu nečetla s takovou radostí. Publikace Kristiny Lahlové je výborně napsané, velmi...

LUCIE ANTOŠÍKOVÁ

Už dlouho jsem knihu nečetla s takovou radostí. Publikace Kristiny Lahlové je výborně napsané, velmi materiálově poučené, a přitom vysoce aktuální zamyšlení nad tím, co znamená (ne)přináležet k celku. V monografii Individuum v transkulturním prostoru. Koncepty identity v německojazyčné literatuře Čech a Moravy 1918–1938 sumarizuje autorka dosavadní poznatky bádání o německojazyčné literatuře z českých zemí, které mohou být jinak obtížně dosažitelné, a nabízí svému čtenáři osvěžující, emocemi a sebeprezentací nezatížený přístup k dané problematice. Objevné a inspirativní přitom nejsou ani tak dílčí poznatky, jako spíš práce s nimi: Lahlová podává žitou realitu jako výslednici sociálních interakcí, přičemž ji především zajímá oboustranný vztah zkoumané literatury a prostředí, v němž tato literatura vzniká a v němž je recipována.
Základním východiskem Lahlové je pojetí české literatury německého jazyka jakožto součásti evropské moderny, s níž je spojena tématy, souvisejícími právě s vysoce multikulturním prostředím vzniku. Základní perspektivou, jíž tuto problematiku nahlíží, je individuum a jeho možnosti (koncepty) se v tomto nepřehledném a nejednoznačném světě zorientovat a nalézt svoje místo. Vzhledem k uplatňovanému přístupu lze autorce odpustit i drobné věcné nedostatky — že ji v českých dějinách nezaujala existence druhé republiky ani natolik, aby se vůči ní vymezila, nebo že zcela pomíjí vysoce heterogenní region Slezska, který by jí jistě nabídl řadu dalších důkazů pro její tvrzení.
Kniha vycházející z autorčiny dizertace je rozdělena do pěti částí a opatřená závěrečným shrnutím a seznamem literatury. Hned v první kapitole, věnované výchozím tezím, Lahlová pojmenovává situaci, ve které se předmět jejího zájmu na počátku sledovaného období ocitá — konec první světové války a nové uspořádání moci představuje výrazný zásah do života německé menšiny na českém území a tím i do její literární produkce. Nově ustanovené podmínky nutí české Němce nově definovat svoji identitu, a to v závislosti na celé řadě proměnných — těmi mohou být nové české zákony, tlak stále více se nacionalizujícího okolí, kladoucího důraz na jazyk, vliv mocného souseda a společenských změn, kterými prochází, blížící se hospodářská krize atd. V úvodní kapitole Lahlová shrnuje již existující literaturu k tématu, každou z představených publikací přitom provází pozorným kritickým komentářem. Podrobná a velmi konkrétní prezentace způsobu, jakým je předmět německojazyčné literatury z českých zemí konstruován (a předáván), včetně úskalí jednotlivých přístupů z pohledu autorčina procesuálního pojetí skutečnosti, je velmi poučným exkurzem do literární metodologie. (Kdyby pro nic jiného, tak už kvůli úvodní kapitole by se knihu vyplatilo přeložit do češtiny.) V úvodu knihy také Lahlová jasně a srozumitelně formuluje vlastní východiska — velmi zjednodušeně by se dala parafrázovat jako zájem o široký společensko-historický kontext, v němž literární díla vznikají, vědomí dynamické povahy skutečnosti a vnímání zdánlivě esenciálních hodnot, jako je např. sebepojetí nebo příslušnost k národu, jakožto situační výslednice mnoha třeba i protichůdných vlivů. Ve svém hledání odpovědí/odpovědi českých autorů německého jazyka na možné koncepty identit tak od počátku odmítá stávající kategorie jako zavádějící a zkreslující a poukazuje na jejich dopad.
„Právě zdůrazněním kulturních rozdílů vzniká společenský konstrukt homogenní jednoty národních identit: různé kulturní, sociální nebo národní kolektivy, kterým čelí protagonisté ostatních románů, nejsou samy o sobě homogenní jednotou s pevně danou identitou, jsou však jako takové stylizovány a vnímány. Společenská konstrukce a definice »vlastního« a »cizího« mají obrovskou moc, jejíž osudný potenciál se v románech projevuje“ (s. 416 [zde i v následujících citátech se jedná o můj překlad — LA]).
Název druhé kapitoly zaujme na první pohled — bezpochyby záměrně — svou nevyslovitelností. Zkratka „PDBDMDSDL?“ odkazuje k dosavadní problematické kategorizaci české německé literatury, která je tradičně chápána ve dvou větvích, jako „pražská německá“ (liberální, židovská, evropská ad.) a „sudetoněmecká“ (nacionalistická, regionální) literatura. Lahlová svého čtenáře provází historií tohoto dělení, od liblické konference k nejnovějším tezím, a zároveň typologizaci na konkrétních příkladech zpochybňuje. Nepoukazuje přitom jen k výjimkám „potvrzujícím pravidlo“, ale odhaluje účelové zkratky v tradičním užívání dichotomního dělení. Například problematickou teorii trojího ghetta, v němž se pohybovali pražští němečtí autoři, odmítá s poukazem na komunikační přesahy — na propojení literárních center, jakými byly vedle Prahy také Berlín a Vídeň. Podrobně se věnuje heterogenitě každé z částí a zároveň připomíná vrstevnatost německojazyčné literatury z Čech a Moravy. Ve třicátých letech tak vedle židovské humanistické literatury, obhajující svoji koncepci němectví, a vedle autorů vycházejících z pozic komunistické ideologie staví literaturu antifašistické německé emigrace, zahrnující jak německé autory na útěku před Hitlerem, tak ty, kteří z Prahy do Německa odešli po roce 1920 a nyní se před hrozbou nacismu uchylují zpět do svého rodiště. Ustálené kategorie tím nejenom destruuje, ale nabízí i možnosti typologizací nezávislých na samotném jazyku díla. A především — opakovaně — klade důraz na dynamičnost, pluralitu a přesahy těchto kategorií.
Lahlová dokládá, že zdánlivě protichůdné postoje, k nimž němečtí autoři ve svém díle dospívají, tvoří komplementární součást jednoho celku, vyrůstají ze stejných společensko-historických podmínek a sdílených prožitků multikulturního prostředí, na něž reagují, a ztělesňují tak různé projevy širšího proudu evropské moderny. Zároveň připomíná, že konflikt mezi nimi je stejně tak druhem kontaktu jako vzájemné inspirace; své tvrzení ilustruje na zápase, který obě křídla německé literatury vedla o roli reprezentanta německé kultury, jako v případě antologie Otto Picka Deutsche Erzähleraus der Tschechoslowakei (1922), jejímž autorům kritici upírali příslušnost k německému národu. Pozoruhodnou vrstvou knihy je současně neustálé kotvení výkladu v širším kontextu českých dějin.
Tomu Lahlová navíc věnuje i třetí část knihy, kde podává přehledný literárněhistorický souhrn vývoje německo-českých kulturních vztahů. Na začátku zpochybňuje existenci kulturních diferencí tím, že dokládá jejich kořeny v původně prostě jazykových společenstvích, závislých na místě a povolání, teprve dodatečně indoktrinovaných ideologií národních zájmů. Přes Badeniho jazykové zákony, reakce na ně a postoje německých obyvatel českých zemí k první světové válce se dostává k období první republiky. Pozoruhodnou zastávkou je přitom vhled do bouřlivých událostí roku 1920 z perspektivy pro většinu českých čtenářů nové — a sice útok legionářů na sochu císaře v Chebu. Ten, stejně jako listopadové protiněmecké pogromy a násilné obsazení kulturních stánků v Praze, včetně devastace archivu židovské radnice, v české kulturní paměti nefiguruje. Lahlová tak ilustruje složitou situaci, v níž se Němci za první republiky ocitali; jejich přináležitost k podmínkám, jež vzaly roku 1918 za své.
Čtvrtá kapitola knihy je věnována jedincovu hledání místa v moderní době. Na pozadí teorií skupin, mas a tříd vymezuje a rozpracovává pojmy jako vlast, národ nebo lid, načrtává mezi nimi možné orientační rámce a zároveň přibližuje problematiku hledání a zakládání identity jedince i kolektivů. Dotýká se tak témat navýsost aktuálních i dnes: „V procesu asimilace je jen sekundárně rozhodující sebevnímání osoby nebo skupiny osob, které se chtějí asimilovat; primární je připravenost skupiny, k níž se vztahují, k přehodnocení pozměněné charakteristiky a z ní plynoucí uznání legitimity sociální změny nebo sociální mobility“ (s. 154–155).
Výklad se přitom po celou dobu opírá o materiál, vychází z tematických a stylistických aspektů jednotlivých románů a vztahů mezi nimi. Pozornost se dostává pozici vypravěče v jednotlivých dílech, roli jazyka, prostředí (ať už městského, nebo venkovského); autorčiny postřehy a dílčí závěry jsou průběžně doplňovány odkazy na konkrétní místa v textech a závěry z literárních analýz. Těm je pak věnována následující — pátá — část knihy.
Zde Lahlová postupně prochází a komentuje romány Hermanna Ungara (Die Verstümmelten), Ludwiga Windera (Die jüdische Orgel), F. C. Weiskopfa (Das Slawenlied), Hanse Natonka (Kindereiner Stadt), Oskara Bauma (Zwei Deutsche), Paula Kornfelda (Blanche oder das Atelier im Garten), Alice Rühle-Gerstelové (Der Umbruch oder Hanna und die Freiheit), Ernsta Weiße (Der arme Verschwender a Der Augenzeuge) a dvou autorů tzv. Grenzlandliteratur — Friedricha Bodenreutha (Alle Wasser Böhmens fließen nach Deutschland) a Gottfrieda Rothackera (Das Dorf an der Grenze). Pojmenovává témata a motivické okruhy, narativní strategie, motivace a chování protagonistů v jejich prostředí, částečně i intertextuální souvislosti děl. Také zde však její hlavní zájem představuje (zobrazovaná) snaha protagonistů dojít nějaké vnitřní harmonie mezi tím, kým a jací se cítí být, a tím, do čeho jsou tlačeni svou životní situací; snaha individua po sebeurčení, sebevyjádření, uznání okolím ve své jedinečnosti.
Možná jsem dosud málo zdůraznila, že těžiště knihy Kristiny Lahlové — na rozdíl od mnoha dalších publikací ke stejnému tématu — tkví právě v literárních reprezentacích. Lahlová se pohybuje především v rovině samotných textů, jen minimálně se zajímá o společensko-historické zatížení jejich autorů. Tím je dáno, že může klást vedle sebe na jedné straně romány Paula Kornfelda a Ludwiga Windera a na straně druhé Friedricha Bodenreutha nebo Gottfrieda Rothackera, aby ukázala, že jejich protichůdné ideologické vyznění směrem ke čtenáři představuje jen různá řešení stejných impulzů, různé reakce na stejné podmínky. Několikrát také ve své knize opakuje, že národovecká a humanistická literatura německého jazyka tvoří celek, že může poskytnout jen neúplný obraz, je-li pojednávána odděleně. A že i ona zatracovaná nacionalistická literatura je uvnitř heterogenní, různě související s literaturou opačných hodnotových pozic.
V závěru knihy pak Lahlová německé romány krátce srovnává s dílem Salmana Rushdieho The Courter a dokládá, že i přes zcela odlišné téma a podmínky vzniku zde lze nalézt spojnice — v onom univerzálním hledání příslušnosti, v pocitu přijatého „bezdomoví“, ke kterému nakonec protagonisté dospívají, v obydlení pomyslného „třetího prostoru“ mezi tím, odkud pocházejí, a tím, kam by chtěli patřit, ale z podstaty své jinakosti nemohou. Také z tohoto srovnání jí vychází, že českoslovenští autoři německého jazyka jsou především autory evropskými, navýsost moderními, a svou knihu uzavírá slovy, s nimiž lze jen souhlasit: „Potenciál literárněvědného výzkumu oblasti Čech a Moravy nacházíme v rozmanitosti literárního řešení strategie umístění individua v multikulturním prostoru, který však zároveň produkuje a stupňuje diskurzy nebo kulturní rozdíly a diskriminace »onoho mezi«. Nejedná se jen o poznání něčeho dílčího, ale také o příspěvek k dějinám literární historie evropské modernity“ (s. 422).

Kristina Lahl: Das Individuum im transkulturellen Raum. Identitätsentwürfe in der deutschsprachigen Literatur Böhmens und Mährens 1918–1938. Bielefeld, Transcript 2014. 449 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2018.